Autor: Kotchimel

Téma: Poštovní schránka

Poznámka autora: S tímto příběhem jsem si dal poněkud větší práci, než s mými předešlými povídkami. Námět pojednává o tom, jak malé nevinné kotě změnilo člověku život, každý si to přeberte ovšem jakkoliv. :)

Klasický podzimní den. Nesnesitelný vítr odnášel zbarvené listy ze stromů, které v mžiku padaly lidem před cestu. Ze vzdálené cesty jsem zpozoroval temně černou kočku, ze které vycházely hlasitě naříkající zvuky. Proud větru byl téměř silnější než ona sama, nebyla schopna udržet se na místě.

Vždycky jsem měl silný cit pro zvířata. Nerozlišoval jsem „rasy", každé stvoření jsem obdivoval stejně. O člověku to samé zase říct nemohu, protože lidé... ti mě totiž zklamali, a ne jednou. Nic bych v tom nehledal, je to snad pochopitelné.

Pomocí rukou jsem zahvízdl a chlupaté zvíře s černou srstí se následně otočilo. Na chvíli se s nejasností pozastavilo, pak však začalo opět nepřetržitě mňoukat. Poklekl jsem si, abych byl ve zhruba stejné pozici jako ta kočka. Vycítil jsem z ní totiž strach, v ničem si nebyla jistá. Ze začátku si mě podezřívavým pohledem prohlížela, po chvilce za mnou už ale jaksi důvěrně přiběhla.

„Jen se neboj, u mě budeš v bezpečí," přivítal jsem ji s radostí. Pochyboval jsem, že by mohla mít nějaké jméno, přeci jen se jedná o malé kotě, které pravděpodobně nešťastnou náhodou ztratilo svou matku.

Pomalým pohybem jsem jí nabídl ruku, aby mohla vycítit mou zoufalou duši. Přistoupila o krok blíž, o to pomaleji ji mé dlaně uchopily do náruče. Poznal jsem, že mi sebejistě předala svůj pocit bezpečí a důvěru. Jako kdyby už se mě nikdy nechtěla vzdát.

Teprve teď jsem si uvědomil, že můj dům je příliš malý... myslím na pobyt kočky.

Celí promočení jsme vstoupili do mého malého domku. Poohlédl jsem se po jediné místnosti, kde byl pouze malý, dřevěný stolek se dvěma židlemi, kuchyňka a postel, nad kterou se nacházela špinavá okna. I přes tento malý prostor se tu vyskytovaly samé odpadky a já měl několik exekucí. Bylo mi do breku a já vůbec netušil, co bych měl dělat. Jak se mohu postarat o domácího mazlíčka, když se sotva uživím sám? Kdybych ho měl teď dát před dveře, tak si to v životě neodpustím a provždy bych žil s domněním, že jsem někomu hnusně ublížil.

Klid, klid... Nesmím se vzdávat. Tohle vše končí. Nehodlám takhle žít. Najdu si práci a hodím se do normálu. Kočce bude dobře a já si dopřeji lepší bydlení, minimálně to tady pouklidím. Pro dnešek už je ale pozdě, zítra bude velký den.

Lehl jsem si do své postele, jejíž peřiny byly navlečeny do dva měsíce starého povlečení a zavolal jsem na Toma. To je ono! Bude se jmenovat Tom. Vsadil bych se, že to není kočka, ale kocour. To už je ale jedno, zítra s ním zajdu na veterinu.

Vzbudil mě Tom svým hlasitým mňoukáním. Důležitě seděl na židli, zatímco já jsem se snažil zjistit, co ho trápí. On... ještě nejedl, vlastně ani nepil!Tep mého srdce se začal nesmírně zrychlovat. Nechci, aby si o mně udělal špatný dojem. Je to kotě a já se o něj musím pečlivě postarat.

Podíval jsem se do kuchyňské skříně, která byla vcelku chudá, co se týče počtu nádobí. Obvykle jsem si totiž postačil se suchým pečivem z peněz mých rodičů. Tak strašně je trápila moje nezaměstnanost, se mnou ale nikdy nebyla řeč. Přiznávám to. Dneškem to chci však změnit.

Vyštrachal jsem nějakou skleněnou misku. V blesku ji mé třepajíc se ruce naplnily vodou z vodovodu, pak jsem misku položil na zem vedle stolku. Tom se okamžitě připlížil k vodě a na ex vypil téměř polovinu objemu misky. Dal bych si facku za svoji nezodpovědnost, ale raději jsem na sebe hodil nějaké oblečení a vydal se do obchodu pro nějaké krmivo, přičemž mi došlo, že by Tom potřeboval ještě kočkolit. Cestou jsem si vytáhl peněženku, ze které trčelo dvě stě korun a pár drobných.

„Do hajzlu," povzdechl jsem si. Já nevím... Něco musím vymyslet. Budu s ním chodit ven, třebaže by si něco ulovil, jak byl doteď zvyklý, jenom se bojím, že by mi zdrhl a můj život by ztratil veškerý smysl. Momentálně je tím jediným, kdo mě drží. Jsem mu vděčný, že jsem měl tu čest ho potkat. Koupím nějaké laciné krmivo a pokud něco zbyde, pak vodítko.

Přikládám na pás tak dvoukilový pytel granulí. Už mi zbyly jen peníze na dvě suché housky. Teď nejsem důležitý já... nějak se uživím.

„Dvě stě osm korun, prosím," promluvila na mě prodavačka, zatímco já se teprve probral z nekonečných myšlenek, které mi kolovaly hlavou. Zaplatil jsem, vložil zboží do nákupní tašky a pak se vydal na cestu. Vzdálenost tohoto obchodu od mého domovu není zas až tak velká, jen pár desítek metrů.

Říkám si, kdy naposledy jsem použil své peníze na potřeby, které jsou opravdu užitečné. Ve většině případů mé veškeré úspory končily útratou za lahve piva, dnes jsem dal přednost malému kotěti.

„Už jsem doma!" vykřikl jsem a Tom mě vzápětí přiběhl přivítat. Položil jsem tašku na židli a odložil si bundu na věšák. Vzal  jsem si Toma do náruče, abych ho mohl podrbat. Bylo mu to velice příjemné, tak ze sebe začal vydávat zvuky, kterými kočky většinou dávají najevo svou spokojenost.

Celý nákup jsem vyndal na stůl, přičemž jsem hned otevřel pytel granulí. Ještě jsem se podíval do kuchyně, do čeho bych je mohl nasypat. Našla se nějaká další miska, která byla tentokrát příliš velká, každopádně postačila. Myslím, že Toma nezajímá, jakým způsobem bude jíst, hlavně ať už to je.

Oddychl jsem si a lehl na svou postel. Hlavou se mi honilo spoustu otázek. Jak všechno bude dál a...

Nohy mě zvedly na zem, pak jsem nadzvedl horní část postele, abych se dostal k úložnému prostoru. Poté jsem vyndal starý sešit, jež byl popsán mými  příběhy napsaných v mých dětských letech. Něco je staré i okolo deseti let. Vždycky mě bavilo psát. Pak už ale nebyla příležitost, tak jsem od toho odešel. Oči projížděly každičké slovo po slovu. Ke všem mým krátkým povídkám bylo připsáno i datum. Časem se měnilo mé písmo, styl psaní... a hlavně můj talent. Neváhal jsem a rukou popadl tužku. Popsal jsem jednu celou stranu... Pak mi ale došlo, že psaní na papír už je asi zastaralé.

Zapnul jsem si svůj starý notebook, zatímco oči prozkoumávaly, kde se vůbec vyskytují všechny znaky a písmena na klávesnici. Nic se nezměnilo, jak nečekané! Psaní všemi deseti na klávesnici i na stroji se zkrátka nezapomíná, zažil jsem totiž obojí.

Otevřel jsem svůj oblíbený program, tedy Word. Prsty výrazně ťukaly po klávesách. Dvě stránky se velice rychle zaplnily, já ovšem neměl dost. Tolik mi tohle chybělo, vážně. V duchu jsem zapřemýšlel, že bych tuto zálibu mohl využít i v realitě. Být spisovatelem, žurnalistou a dalším těmto činnostem zabývajících se psaní, mě zajímalo už od mala.

Otec mi vždycky říkal, že jako pouhý spisovatel se nikdy neuživím, proto mi to pokaždé zapřel a já z toho byl smutný. Popravdě jsem s ním už ale nikdy nemluvil o té druhé variantě, být redaktorem, jež píše články s novinkami. Možná jsem trochu zaneprázdněný, ale o to, co se děje ve světě, se zajímám.

Došlo mi, že musím někam zajít, abych mohl brouzdat po internetu... Sám ho nemám.

Opět jsem opustil domov s Tomem a  zamířil do té nejbližší kavárny. Prošel jsem se ulicí, která je sama o sobě chudá. Pokaždé tu zahlédnete alespoň jednoho žebráka, jež se zoufale snaží hrát na nějaký hudební nástroj a ukázat, že každý má právo na svůj harmonický život.

V tu chvíli mi přišlo dost trapné, abych si nic neobjednal, přičemž čerpal internet onoho podniku. Já ale bohužel neměl žádné peníze, natož na utrácení v kavárně, jejíž ceny byly vzhledem k mému finančnímu stavu dosti vysoké.

Zrak se z číšnice přesunul ke stolu, kde již ležel můj laptop.

Asi hodinu jsem strávil tím, že jsem si zjišťoval, co to vůbec obnáší. Nakonec jsem se dočetl, že mohu pracovat i z domova, což je pro mě velkým plusem, když teď potřebuji pečovat o malé kotě.

Prošel jsem si snad veškeré zásady žurnalistiky, vypsal si vše důležité a konečně zavřel prohlížeč.

„Za půl hodiny končíme," upozornila mě číšnice, „přejete si ještě něco?"

Nevím, proč mi pokládá takové ironické otázky, když jsem si za celé tři hodiny nic neobjednal.

Den co den jsem se stále učil... Trénoval jsem neustále psaní, jestli to opravdu zvládám. Vnímal jsem okolí a posléze o něm zkusil psát. Jaké teroristické útoky se kde staly a proč se rapidně zdražuje máslo. Když jsem se nakonec odhodlal oslovit jedno zpravodajství, tak jsem vybral ty nejvhodnější napsané veledíla, kterými bych mohl zaujmout.

Světě div se, uspěl jsem. Do poštovní schránky mi přišel dopis s oznámením, že jsem byl přijat a mám navrhnout termín pohovoru. Byl jsem vyškolen a tím začal svou kariéru.

Stal jsem se dokonce úspěšným. Rodiče žasli a uznali, že si vedu dobře. Dříve mě spíš shazovali, ale to teď není pro mě důležité. Naše vztahy se mírně zlepšily a já je o víkendech občas navštívil, pokud byl ovšem čas.

Tom už pořádně vyrostl. Žádné koťátko jako dřív, ale pořádný kocour. Myslím, že jsem mu dopřál blaho. Později jsem odstartoval své stránky o kočkách, takže jsem byl známý pod přezdívkou „Pán koček". Lidé ke mně chodili s různými dotazy, někteří i se svými kočkami.

Poznámka Antilii: Změním to i v zadání, ale jen pro informaci, prodlužuji termín do 20.11. Důvod je ten, že dříve stejně jednoduše nestihnu vydat další témata, ani nemluvě o tom, kdyby někdo poslal svůj příběh až zítra, kdy budu pryč. Dva dny máte tedy k dobru.