Autor: TheOneWithoutName

Téma: Den, kdy svět zemřel

Opatrně vzala do ruky starý sešit a něžně ho pohladila po deskách. Její ruka se na chvíli zastavila, když žena vzpomínala na toho, jehož ruka držela v ruce pero, kterým byl sešit popsaný.

"Maminko, to bude pohádka od pradědečka?" ozval se její syn zvědavě. Ruka dokončila pohyb a odkryla tak nápis na deskách - "O dni, kdy svět zemřel".

"Ach, ty můj drobku," řekla nepřítomně a bezmyšlenkovitě pohladila syna po vlasech, "tohle je něco jiného. To by se ti určitě nelíbilo."

"Maminko, prosím, přečti mi to!" nedal se chlapec odbýt. Matka si jen povzdechla a otevřela sešit. Nenechala se přemlouvat moc dlouho.

"Tak dobře. Dnes ti budu číst o tom, co můj dědeček zažil, sepsal a nazval dnem, kdy zemřel svět."

"To zní smutně," hleslo dítě zaraženě, ale potom se zase rozzářilo. "To ale vůbec nevadí, protože praděda píše moc hezky."

Žena se prázdně, nepřítomně pousmála, a otevřela sešit. Nespatřila prázdnou první stranu, jak byste mohli čekat - místo toho hleděla na jednoduchou a přesto krásnou kresbu stromu. Několik okamžiků zkoumala obrázek i jeho drobné detaily a poté otočila list. Nadechla se a začala číst.

"Ten den začal jako každý jiný. Nepoznali byste, že se stane něco zvláštního, něco, co zasáhne celý svět. Přes vrstvu smogu bylo vcelku obtížné to poznat, ale slunce vyšlo nad obzor. Jako každý jiný den. Lidé vstávali, začínali žít své běžné dny. Nic zvláštního. Například já šel s několika svými přáteli k poslednímu stromu, který na světě zůstal. Zní to asi trochu neuvěřitelně. Kdyby tohle četl někdo z mých předků, nepochopil by, že jsme to nechali zajít takhle daleko. A až to bude číst někdo z mých potomků, nepochopí, že jsme zachraňovali stromy.

Ještě nedávno bylo stromů víc. Troufám si dokonce říct, že mnohem víc. Jenže v tomhle prostředí neměly šanci na přežití. Tam, kde smog zakrýval slunce, kde nějaká divoká příroda prakticky neexistovala, kde jediné rostliny byly vyšlechtěné ve speciálních sklenících, úsporně, v řadách nad sebou, za sebou, vedle sebe... osvícené umělými zářivkami... Chudáci stromy. Neměly šanci, nikdo se o ně nestaral, prostě nebyly vyhovující - pro Radu, která světu vládla.

Já patřil mezi ty lidi, kteří se..."

Žena se najednou zadrhla, nemohla přečíst slůvko, a tak chvíli zkoumala rukopis, než se jí povedlo slovo rozluštit, a pokračovala v četbě.

"...kteří se pokoušeli stromy nějakým způsobem zachránit nebo alespoň oddálit jejich definitivní konec. Bylo nás vlastně celkem dost, všude, po celém světě, prostě tam, kde byly stromy, pro které jsme mohli něco udělat. Opravdu jsme se snažili. Pokoušeli jsme se dělat něco se smogem, abychom k těm zdeformovaným umírajícím chudáčkům zase dostali sluneční paprsky, snažili jsme se je nějak množit, ale kvůli suchu to prostě nevycházelo. Byli jsme zoufalí, protože stromy postupně umíraly, vždy to bylo stejné - jejich listy ztratily i ty poslední zbytky barvy, které si doposud zvládaly udržet, jejich kmeny i větve se zdeformovaly, zkroutily... uschly. Bez slunečních paprsků a dostatečného přísunu vody prostě stromy nedokázaly žít a my je nemohli zachránit.

Stromy dál a dál umíraly a nás "zachránců" bylo méně a méně. Jakmile někomu umřel strom, neměl moc možností, jak dále pomáhat. Byli jsme roztroušení. Nakonec jsme zůstali jen my. Tím se zase dostávám k tomu dni, o kterém jsem vyprávěl na začátku. Tvrdil jsem, že začal jako každý jiný - to bohužel nebyla pravda. Hned ráno nás skupinka zachránců informovala, že jejich strom uschnul. Chvíli jsme přemýšleli, počítali a pomalu jsme docházeli k tomu, že náš strom už je poslední svého druhu. Náš strom byl ten poslední, co na světě zůstal. To uvědomění nás zasáhlo, nemohli jsme uvěřit tomu, že to došlo až sem. Bohužel, bylo tomu tak a nebylo už možné to napravit. Po chvilce nadávání na Radu a jejich nesmyslné ničení světa smogem, hnojivy a dalšími škodlivinami jsme se všichni z naší nerozsáhlé skupinky vydali k onomu poslednímu stromu na světě.

Dohodli jsme se na čase, kdy se sejdeme. Přišel jsem brzo, jako první, a tak jsem si sedl na suchou a pustou zem, ze které vyrůstal, vzhledem k podmínkám, obdivuhodně mohutný a krásný strom. V porovnání s jinými by mohl vypadat ošklivě, ale my neměli s čím srovnávat. A i kdyby - byl to náš strom, o který jsme se starali už poměrně dlouho. Tenhle houževnatý kus dřeva, který se pořád ještě držel naživu, nás spojoval a znamenal pro nás mnoho."

Žena na okamžik přestala číst. Další slova byla rozpitá, jako by snad autor při psaní potřísnil stránku svými slzami, jako by emoce přenášel na papír nejen pomocí slov, ale i fyzicky.

Chlapec se přesunul k matce a nahlédl do sešitu. Chvíli jen prázdně hleděl na popsanou stránku a poté se vítězoslavně usmál, když našel a rozluštil problematický úsek textu.

"Najednou se naprosto nečekaně," napověděl svojí matce a poté se zase odtáhl od sešitu.

"Šikovný chlapec," pochválila žena svého syna a pokračovala v čtení.

"Najednou se naprosto nečekaně spustil déšť. Měl jsem pocit, že už ani nevím jaké to je. Moji přátele se pomalu začínali scházet, vítal jsem je a probíral s nimi tu nešťastnou událost, o které jsme se ráno dozvěděli. Padající déšť nám ale dával naději. Rozehnal smog a udělal tak prostor pro sluneční paprsky, které se za chvíli objevily, protože déšť ustal. Byla to jen krátká přeháňka, ale přesto tak povzbuzující! Dlouho jsme seděli u stromu a povídali jsme si, ale rozhodli jsme se odejít, protože se znovu začala stahovat mračna. Někteří odešli hned, někteří ještě chvilku čekali, loučili se a říkali si poslední slova. Nakonec jsme pomalu odcházeli všichni, protože začínalo pršet a to čím dál hustěji. Byli jsme už dost daleko od našeho stromu, když vtom se ozvala ohlušující rána a obloha se na okamžik rozsvítila. Nepříjemné křupnutí za našimi zády bylo předzvěstí příšerné katastrofy. Nechtěli jsme to vidět, ale i tak jsem se všichni pomalu otočili. Za námi byla pustina, kterou narušovalo jen jedno - náš strom, náš slabý suchý strom, poslední strom na světě, zasažený bleskem, rozpolcený, ještě hořící. Mí přátelé dělali různé věci, někdo ke stromu běžel, někdo šel radši rychle domů. Já si jen klekl na rozpraskanou zem, čerstvě zmáčenou deštěm, a zíral jsem na tu absurdní scénu. Náš strom trpěl suchem. Náš strom trpěl nedostatkem slunečních paprsků. Stejně jako všechny jiné stromy. Jenže ten náš byl poslední. Protože náš strom byl silnější než všechny ostatní. A pak přišel déšť, který rozehnal smog a pustil ke stromu sluneční paprsky. Přišel déšť, který zavlažil půdu kolem stromu. Přišel déšť, který dal našemu stromu naději a dal ji tím i nám. Ale pak přišla jedna vteřina, kdy se všechno změnilo. Udeřil blesk a zabil naději. Udeřil blesk a zabil strom. Udeřil blesk... a zabil svět. Ano. Takhle se to stalo. Bylo to smutné a zároveň směšné, nesmyslné a absurdní. Takhle zemřel svět."

Žena zavřela sešit a odložila ho dál od svých očí ze kterých se draly slzy, aby jej neposkvrnila. Syn jí pohotově podal kapesník, který vděčně přijala a otřela si s ním oči.

"To bylo hezké. Smutné, ale hezké," ohodnotil příběh chlapec, "jak jsem říkal na začátku."

"Jsem ráda... že se ti to... líbilo," říkala žena a zároveň mezi slovy smrkala.

"Víš, maminko... já bych se chtěl na něco zeptat," zamumlal chlapec nesměle.

"Klidně se ptej," pobídla chlapce matka a povzbudivě se usmála.

"Tak dobře... víš... já... no... co je to vlastně ten strom?"