Autor: KARALANA

Téma: Měsíční svit

Vyjdu ze školy.

Už je to tu zase. Ten den.

Na nic jiného nedokáži celý den myslet.

Ten den. Ten den.

Sejdu schody. Vrážím do lidí. Prodírám se davem. 

Pryč od lidí. V tento den hlavně pryč. Co nejdál.

Jediná myšlenka. Jediný pocit. Jediná touha.

V tento den co nejdál.

Vrážím do dalšího. Do dalšího normálního. S normálním životem. S normálními problémy. Tento ale není pobouřen jako ostatní.

Ne, v tento den ne. Prosím. Aspoň v tento den ne.

,,Ahoj, Matyáši. Prosím tě pospíchám..." 

Snažím se mu vyhnout. Snažím se zmizet.

Jako pokaždé. 

Proč dnes? Proč mě? Proč pořád já? Nejsem pro tebe dobrá. Rozhodně by jsi se měl držet dál. Hlavně v tento den.

,,Taťáno počkej! Půjdu s tebou!"

Nenechá mě zmizet a připojí se ke mně.

,,Nechtěla bys dnes večer jít se mnou do kina?"

Kolikrát jsem tě odmítla? A kolikrát ještě budu muset? Nenávidím tento den. Tento důvod, proč s tebou nemohu být.

,,Nemůžu, dnes spím u kamarádky. Promiň."

Promiň mi.

,,To jsi spala i minule..." hlesne zklamaně. Je na něm vidět, že tu lež prokoukl.

Promiň mi to. Tento den. Proč sis vybral mě?

Vždy odmítám. Musím. Obzvláště dnes. Pokaždé v tento den. Pokaždé pro něj.

Jako pokaždé v tento den. 

Dorazím domů. Hodím batoh ke stěně. Rychle si obleču oblečení připravené pro tento den.

Ten den. Jako pokaždé v ten den.

Rychle utíkam do garáže. Vytáhnu své kolo. Mého pomocníka v tento den.

Pokaždé v ten den.

Nestihla jsem to. Máma je doma. Matyáši. Všechno komplikuješ. Proč si mě zkusil pozvat?

Proč si mě zdržel? Snažím se vždy mámě v tento den vyhnout.

Jako pokaždé v tento den.

,,Táňo? Kam to zase jedeš?"

,,Přece za Luckou. Říkala jsem ti to. Budu u ní dnes spát. Zapomněla jsi?"

Vždy mě kryje. Lucie nemá ani ponětí. Neví a přeci pomáhá. Je lepší nevědět. Je lepší neznát ten důvod. Je lepší pro všechny nevědět, co se mi v tento den děje. Pokaždé v tento den. 

Co nejrychleji vyrazím. Kolo ujíždí co nejdále od města. Co nejdále od lidí. Co nejdále od civilizace. Co nejdál od známích.

Vždy jedu co nejdál. Vždy šlapu, co nejrychleji, i když mám pocit, že mi nohy snad hoří. Je to tak lepší. Co jsou lýtka jak v ohni oproti tomu? Nic. Pro bezpečí všech šlapu dál. Utíkam. Vždy utíkám. Jedu do lesa. Chvíli jedu po cestě. Pak zahnu po pár metrech mezi stromy a jedu do co nejhustčí části lesa. Té části, kam nikdo nechodí. Kromě mě. Kromě mě v tento den.

Vždy v tento den. Jen v ten den.

Když už jsou stromy tak blízko, že už se s kolem dál nedostanu a akorát by zdržovalo sesedám. Zaparkuji křiklavě modré kolo o strom. Dál pokračuji hloub už jen během. K večeru zpomaluji. Usedám na kámen. Doufám, že bude pršet.

Vždy doufám. Pokaždé v tento den.

Kdyby pršelo byla bych klidnější. Ale klid mi v tento den není nikdy dopřán. 

Nikdy v tento den. 

Sedím a přemýšlím. S panikou a strachem se dívám do budoucnosti. Každou chvíli to tu bude. Nebojím se bolesti. Je sice šílená, že i roztrhání divou zvěří by bylo příjemnější, ale to mě netrápí. Vždy je tu jiný problém.

Pokaždé v tento den. Ten den.

Nejvíce se bojím toho, že se v tu chvíli neznám. Neovládám své tělo. Jako by mě v tu noc někdo nahradil. Nikdy si z této noci nic nepamatuji. Nikdy nevím, jestli jsem i přes všechny opatření někomu ublížila. Někomu jinému než sobě.

Ta nejistota mě zabíjí. Rozežírá zevnitř. Rozkládá. Kdybych si to aspoň pamatovala a věděla. Když už si nemůžu zachovat vůli. Když už si nemohu nechat vládu nad svým tělem. Když si nemohu nechat soudnost. Proč si nemůžu alespoň nechat vzpomínky? 

Pokaždé takhle uvažuji. Pokaždé v tento den. Ten den. Ta noc.

Cítím že se to blíží. Uvažuji o smrti. Jako pokaždé zvažuji sebevraždu.

Jako pokaždé v tento den. Jako pokaždé v tuto noc.

Uvažuji nad sebevraždou.

Bylo by to pro mě vysvobození. Zabít se. Skončit to. Už stoprocentně nikomu neublížit. 

Vážně nikomu? Co moje máma a táta? Co můj bratr? A co Lucka? A Matyáš? Sebevraždou bych jim stoprocentně ublížila. Takhle mám šanci nikomu neublížit. Naprosto nikomu.

Pokaždé to zavrhnu. Pokaždé v tento den.

Už se to blíží. Sleduji západ slunce. Snažím se s tím smířit. Smířit s faktem, že jsem zrůda. Že bych neměla existovat. Měla bych se zabít. Místo toho čekám tady. Čekám na okamžik. Na okamžik, ke kterému se blíží celý tento den.

Jako pokaždé v tento den. Jako pokaždé se blíží noc. 

BOLEST! Nesnesitelná bolest! Oblečení se trhá. Kosti se deformují. Bolest! Žebra se lámou a zabodávají se mi do plic. Surová bolest! Páteř roste. Trhá kůži. Bolest! Nehty se prodlužují. Palec vyklubuje. Bolest! Příšerná bolest! Čelist s křupnutím vyskočí a protáhne. Bolest! Bolest! Bolest! BOLEST!!!

Pokaždé v tento den.