Autor: any333

Téma: Bílá kůže

Dodatek Antilii: Za ty paznaky nemůžu já a asi ani autorka, ale prostě mi to tak přišlo. Tímto bych vás zároveň chtěla poprosit, jestli byste nepreferovali posílání ve Wordu. Nejenže mi to v e-mailu dělá hrozné blbosti, ale musím odstraňovat mezery mezi odstavci, které nadbývají, a věřte mi, že je to strašně otravné.

Nerozuměla jsem tomu. Sedlákův syn Michel mi v tom, o čem mi vyprávěl jeden z mých bratrů Jesse, udělal naprostý zmatek. Málem už bych ho i uhodila, jak se mi jeho verze příčila, kdyby v tu chvíli do dveří nevstoupil náš pan učitel. Nasadila jsem tedy vážnou a konzervativní masku, aby nade mnou nevyhrál démon. Věděla jsem, že by mě za to Nicolas nepochválil.

Brzo jsem měla oslavit sedmé narozeniny. I přes tento nízký věk jsem však byla schopná přemýšlet jako děti o polovinu starší, klamala jsem pouze svým drobným tělem; mé nohy připomínaly dvě tyčky, tenké paže nabádaly k opatrnosti, jako by je nebezpečnější pohyb mohl zlomit, kolem hlavy se mi vlnily hnědé kudrny, jež na mě kdejaká postarší dáma shledávala roztomilým aspektem. Mně to nijak nevzrušovalo, brala jsem to jen jako své krytí.

Vznesla jsem s hranou ostýchavostí nahoru svůj prst a s třesoucími rty odpověděla na otázku, kterou učitel, muž s dlouhým šedivým plnovousem a zahloubaným výrazem podporujícím jeho notné vrásky v obličeji, položil. Když mne poté pochválil za správnost, sklonila jsem hlavu a mé líce se polily lehkým ruměncem, co u mě nebyl častý. Většinu času si má kůže zachovávala bělavý odstín, jako by do sebe nepobrala ani krapet sluníčka. Já osobně se té denní zá� �e povětšinou spíše obávala, než že bych ji dobrovolně vyhledávala.

Po skončení vyučování jsem ze židle zvedla na své téměř podvyživené nohy, co mě sotva unesly, ale nestěžovala jsem si. Sebrala jsem z dřevěné lavice ve starém přebalu uložené knihy a přitiskla si je k hrudi tak, jak to jiní dělávali s plyšovým medvídkem.

Děti kolem mě procházely ve stísněném chumlu, co by někomu cizímu na první pohled nedokázal prozradit můj pravý původ a mou odlišnost. Nepatřila jsem k nim a dobře jsem to věděla, nalhávat si něco by mě unavovalo a vyčerpávalo, přesně jak mi vždycky říkal Jesse. I přesto jsem se však nedokázala myšlenkami odpoutat od toho, co mi toho dne Michel pověděl.

Vyšla jsem s zády křečovitě drženými vzpřímeně ven, kde už na mě čekal Nicolas se svým typickým vřelým úsměvem, jež jen na okamžik nechával rozplynout chlad, co se mě a mým bratrům zračil ve tváři. Nebylo to přirozené a bylo jen otázkou času, než budeme muset znovu změnit prostředí a opustit ten starý dům. Nikdo v něm před námi nechtěl bydlet, jelikož se poslední majitel oběsil. Zdejší lidé se tedy museli obávat toho, že načichnou smrtí a ta se na ně pak přenese. Já si myslela, že my jsme neměli co ztratit.

Bratři mě za dne pouštěli z domu pouze tehdy, když byla zatažená oblaka a celý kraj se pokrýval do popelavě šedých odstínů a ospalosti, co dostatečně otupovala jejich mysli a my tak mohli takmerně nepozorovaně splynout s ostatními. Lidé si v dobách, kdy se starali hlavně o to, aby se neztratili v mlze a nebo se nenakazili tou mrzutostí, jen sotva pokládali nějaké dotazy ohledně nedořešených zvláštností, které se kolem nás točili.

Přijmula jsem od Nicolase nabízený slunečník, docela nevhodný do tohoto počasí, ale nám přesto z jistých důvodů vyhovoval. Navíc jsme měli připravenou výmluvu, že tak konáme po vzoru vznešených občanů, pro než byla etiketa a ten správný bonton vším. Poté jsme bok po boku vykročili po ulici a mířili k našemu pronajatému obydlí.

Když jsem po pár momentech zaznamenala Nicolasův starostlivý pohled, pohlédla jsem na něj. Stejně jako já měl dlouhé hnědé vlasy a jakýsi odstín zelených zornic, co mohly klidně při jiném citovém rozpoložení přecházet do břidlicově modré nebo šedé. Vysoké čelo se mu zkroutilo zaujetím o mou osobu a větší rudé rty byly mírně nakrčené. Jeho oděv sestával ze zvonového černého kabátu a hnědého obleku. Zastavila jsem.

,,Ublížil ti někdo nějak?" zeptal se můj starší bratr a než jsem se stačila ohradit, že mi nic není, pokračoval: ,,A nevymlouvej se, neopětovala jsi mi úsměv a ani jsi nezapředla rozhovor. Tak se chováš pouze v případech, že nad něčím usilovně přemýšlíš. Tedy pokud Jesse něco neprovedl, ale to se mi zdá nepravděpodobné, před chvílí jsem s ním mluvil."

Skousla jsem si ret a lehce nakrčila ramena. Nikdy jsem nedokázala před Nicolasem skrývat svá trápení a navíc představoval jedinou osobu, které se mohu se vším věřit. ,,Sedlákův syn, Michel, mi tvrdil, že Karkulka v pohádce přemohla vlka a myslivec mu rozpáral břicho. A vlk umřel, utopil se ve studni, protože měl až moc velkou žízeň." Odmlčela jsem se a nechala ve vzduchu chvíli znít svou obavu. ,,Rozumíš jistě, co mi to připomíná. Vlk nikdy nemůže vyhrát."

Nicolas pozvedl koutek úst a lehce protočil očima, věděla jsem však, že to nemyslel nijak zle, jen můj strach odlehčoval. Udělal další krok a zahnuli jsme spolu za roh ulice, kam již nikdo příliš nechodil. Vstupovali jsme na půdu domů plných duchů, jejichž majitelé zemřeli stářím a novým se jich ve většině případů nedostávalo. A tam přesně, u samého kouta zdi, co pak vedl do další ulice, stál náš dočasný dům. Než se pod námi roztávající led proboří a my se budeme muset z novu vydat, za mou existenci již nespočítaně, na útěk před vidlemi a pochodněmi.

,,Ale vlk přece nemusel dělat Karkulce zle," poznamenal Nicolas, aniž by přestal hledět před sebe. ,,Sám se svým chováním dostal do nebezpečí, protože škodil. A pokud si někdo hraje s démony, tak si pamatuj, že nikdy nedopadne dobře."

,,Ale Jesse..."

,,Je malomyslný," utnul mě Nicolas rázně. ,,Náš bratr postrádá úctu k zákonům a není opatrný. Nestará se o to, že někdo pojme podezření. Někdy si dokonce říkám, že to kvůli němu musíme neustále utíkat."

Utichl a už nepromluvil, jen se mu na čele permanentně usadila starostlivá a napůl rozčilená vráska. Taky nyní jistě vzpomínal na trápení, co nám někdy Jesse svým chováním způsoboval. Ale já ho měla i přesto ráda. Představoval v mém bytí něco, co nepodléhalo kontrole. A proto bylo jen otázkou času, než se to stane osudným.

*****

Náš dům spadal do kategorie gotických staveb, jež na vás už zvenku dýchaly starými temnými časy, a tohle jim už nikdy nikdo nedokázal odepřít a ani je toho zbavit. Byly tím prolezlé jako plísní, zčernalou a plnou červů, ozdobenou pavoukovou sítí. Hodili jsme se k tomu přímo dokonale. Naše existence, schopná se obejít bez světla a stvořená k tomu přežívat v temnotě a chladu, pocházela z dávných časů, kdy byly procesy s čarodějnicemi na denním pořádku a kdy každý v&scaro n;e nejprve připisoval zlým silám, než aby si to lépe prověřil.

Naši předci naháněli strach celým generacím po stovky let a bez ostychu hodovali na jejich krvi. Oni přímo toužili po tom zabořit své tesáky do jemné kůže na krcích svých obětí a vysát z nich poslední kapičku života, prostě cítit nezávislost vůči smrti, kterou tím vlastně podváděli, aby se s ní nikdy nesetkali. Při slově upír celé národy jímala nevýslovná hrůza a proto někdy sami někoho obětovali, snad proto, aby volba nebyla náhodná a nečekaná. Nechápala jsem jejich způsob smýšlení, ale mí předci se najedli, takže jsem to pokládala za uzavřené.

Kdybych si měla srovnat nás tři a je, nalezla bych hlavně u Nicolase a u mě spoustu rozdílů; nebyli jsme tak krvelační a k zabití jsme se uchylovali pouze tehdy, když by nás další odklad zbavil svobodné vůle. Zato Jesse vraždil bez servítek a pokaždé, když se mu naskytla příležitost. Raději nebudu příliš zmiňovat to, jak nám o tom poté nadšeně vyprávěl. Nicolas se po každém takovém příběhu na celý den zavřel s Jessem do své pracovny, snad aby tam zpytoval bratrovo svědomí nad jeho činy. Nesměli jsme se tak ukazovat, nesměli. Už jsme do doby, která s sebou přinesla objev parního stroje, jako krvelačná monstra prostě nezapadali.

Zamrkala jsem dlouhými řasami a poskočila po schodech, které ihned zavrzaly. Zkoušela jsem rovnováhu, pohybovala se pouze po špičkách. Byla jsem tak zabraná do myšlenek a do lehkého cvičení, že jsem si ani nevšimla osoby, co se opřela o rám dveří nahoře v patře, kam vedly schody. Až zvuk kroků mě probudil k ostražitosti. Zarazila jsem se a vzhlédla nahoru. V popředí zašlých tyrkysových tapet se tam na mě šklebil Jesse.

Bílou košili měl ledabyle rozepnutou a nohy mu těsně obepínaly černé kožené kalhoty. Sešel ještě o kus ke mně, ale jen tak blízko, aby mohl být stále vyšší než já. Jako by to tak normálně neplatilo. Sice nám naše zředěná krev dopomáhala se rodit a do šestnácti stárnout jako lidé - s tím, že naše psychické dospívání probíhalo rychleji - a poté zůstat v nezměněné podobě stovky let, čili jsem Jesse mohla za pár let dorůst, ale zat&ia cute;m si užíval, když mě převyšoval.

S bezstarostným gestem se protáhl a prošel kolem mě dolů do přízemí. Jako jediný z nás vlastnil blonďaté vlasy a nebesky modré, možná až andělsky nevinné, oči, takže ho spousta lidských dívek pokládala za nadpozemsky atraktivního. Ne že by byly nějak daleko od pravdy, ale většinou se jim to zle a krvavě vymstilo. Můj bratr nestál o žádné láskyplné projevy; jediné, co v něm probouzelo toužebný žár, sestávalo z cizí krve proudící v jeho jinak mrtvých žil&aacu te;ch.

Pozorovala jsem jeho vzdalující se záda a po několikáté mě napadlo, že se vážně podobal andělovi, kdybych nevěděla, kdo doopravdy byl. Jak jen mohla ta vnitřní stránka klamat. Jesse však přesně věděl, co se jim líbilo, uvědomoval si to. A když to ještě podpořil svým neupraveným vzhledem rebelského romantika, měl oběť pevně omotanou kolem prstu.

Ještě jsem si trochu pohopkala po schodech a když se vracel, zastoupila jsem mu cestu. Ihned nad mou opovážlivostí nakrčil nos, ale jinak se neozval. Jeho jemné rysy se tak lišily od těch hrubších Nicolasových, až jsem si někdy pokládala otázku, jak dokázali mít společné geny. Já měla od každého trochu.

,,Jak je to s tou pohádkou o Karkulce?" zeptala jsem se ho a znovu se postavila na špičky, abych mu byla blíž. Vychytrale se ušklíbl a olízl si rty.

,Ale to ty přece víš," zapředl jemně a jak rozšířil zvrácený úsměv, odhalil špičáky. ,,Velký zlý vlk přechytračil malou holčičku i její babičku a pak, když si naplno podřídil jejich důvěru, rozsápal jim hrdlo."

Ozvěna jeho slov se nebezpečně rozlehla ne moc nábytkem zařízeným interiérem a já si uvědomila, že už dlouho nevyvedl žádnou hloupost. A to, jakým opileckým krokem se šinul do schodů, mi jen potvrdilo mou domněnku; chyběla mu krev a připravoval se, že v noci někoho opět brutálně zabije. Dostala jsem strach. Možná mé obavy pramenily z touhy neztratit Jesse, kdyby ho chytili, a nebo z vlastního sobeckého pudu sebezáchovy - lidé by pak jistě hledali ještě další, co k němu patřili. A to nás dva. A právě Nicolas p ředstavoval jedinou osobu, co s tím dokázala něco udělat.

*****

Zabušila jsem na dveře Nicolasovy pracovny a když mi otevřel, proklouzla bez dalšího vysvětlení dovnitř. Uvnitř se nacházela jemně purpurová postel se zataženými nebesy, psací stůl obtěžkaný svitky natočený k oknu, knihovna s pár starými kronikami, co nám odkázali rodiče a ještě jsem věděla o přidělaném otvoru v podlaze pod žlutým perským kobercem, kam si Nicolas ukládal svou rakev vykládanou saténem. Okno pak zastiňovaly těžké závěsy, co v případě potřeby zamezovaly přístup s větla.

,,Je to tu," prohlásila jsem, když Nicolas zavřel dveře. ,,Musíš něco udělat. Nesmíš ho nechat odejít. Dnes mám obzvlášť zlé tušení."

Bratr se zamračil a jeho porcelánová tvář potemněla. Najednou se na mě podíval a já ho na kratičký moment nepoznávala. ,,Víš, přemýšlím o tom, že by možná bylo nejlepší ho nechat jít, takhle nás ohrožuje všechny," řekl Nicolas bezradným tonem a mě překvapením poklesla brada.

,,Jak to jen můžeš říct?" vyjela jsem na něj. ,,Je to náš bratr! Jeden z nás a měli bychom mu pomoct a ne se na něj vykašlat!" O trochu jsem se ztišila. ,,Proč jsi najednou tak obrátil? Jindy předtím ses přece o něco snažil, tak proč teď tohle?"

Za Nicolasovými zraky se mihl démon a zkrvavil mu bělma. ,,Třeba proto, že jemu prostě nejde pomoct," zavrčel a já netušila, kde s v něm ten nenadálý vztek bral. ,,Zkoušel jsem to už tolikrát a jaký je výsledek? Jde a udělá to znova! A vsaď se, že kdybych ho spoutal, utekl by už vážně nadobro!"

Zděšeně jsem Nicolase pozorovala. Co se to s ním stalo? ,,Co jste si udělali?" odvážila jsem se zeptat.

,,Nic," dostalo se mi chrčivé odpovědi, když se Nicolas snažil, aby démona v sobě dostal pod kontrolu. Bylo tu snad něco, o čem jsem nevěděla? Ne, to spíš mu Jesse něco nepěkného řekl. V tom případě jsem musela Nicolase přesvědčit, aby plavovlasého bratra nebral vážně. I když, on tohle nikdy nedělal, tak proč?

,,Co ti Jesse řekl?" položila jsem další otázku, když se zespoda ozvalo zabouchnutí dveří. Kdybych měla nějaký tep, ihned by se mi jistě zrychlil, jak to vždycky popisovali lidé. Mě jen polilo chladné zděšení.

*****

Nedivila jsem se Nicolasovi, že už ztratil touhu zase napravovat něco, co Jesse pokazil. Nedivila jsem se ani, že se mu už nechtělo zahrabávat mrtvolu, co po něm zbyla. A akceptovala jsem, že ho nedokázal spoutat, k čemuž se mi sám přiznal. Trvalo asi půl hodinu, kdy jsme si vyříkali pro a proti a než jsem Nicolase přesvědčila, aby to ještě zkusil. Museli jsme si pospíšit. Jesseovi nestačilo moc, aby ve vyhlídnuté oběti smočil rty.

Naše zostřené smysly nám pomáhali utíkat lesem bez toho, abychom zakopli o kořen, narazili do kmenu a nebo se zapletli do roští. Náhodný kolemjdoucí by z nás jistě zahlédl jen dvě nesouvislé šmouhy, ale nebyli jsme neunavitelní. Po další půlhodině zbytečného hledání jsme po Jesseovi nenašli ani stopu, neslyšeli žádný křik. Přicházející noc s sebou přinášela třesknuté ticho, jako by se všechno pokrylo dusivou hlínou, co nás měla už navždy uložit k spánku.

Nakonec jsme dorazili na rovinatou mýtinu, jasně ozářenou měsíčním světlem. Při mém bližším zkoumání jsem zjistila, že předtím lunu zakrýval jeden vlezlý mrak, takže se v celé své kráse ukázala až nyní. Jindy by mě její svit uklidnil, ale dnes tomu tak nebylo; dost možná Jesse čekal právě na tohle, aby začal s naplněním svého hladu.

,,Tamhle," pošeptal najednou Nicolas a já se podívala směrem, jakým ukazoval.

A opravdu, na okraji mýtiny, se ve stínu tmy vrtěla, jak jí pevná pouta dovolovala, mladá dívka. Odhadovala jsem jí nějakých patnáct a z jejího oblečení bylo patrné, že pocházela z chudších poměrů. Jesse jí musel svázat a pak někam odejít, protože jsme ho tam neviděli ani svými zbystřenými smysly. A nebo se prostě před námi skrýval. Tuhle možnost jsem však vzápětí zavrhla, protože by si jistě nenechal námi sebrat kořist.

Dívka na nás poulila vyděšené oči, na těle měla pár oděrek, asi jak ji Jesse táhl lesem. Ale kde byl on? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Tichou noc proťal výkřik plný bolesti. Nicolas dívce uvolnil pouta na rukou a rozeběhli jsme se za hlasem. Ona už to zvládne sama, my měli práci jinde.

Nicolas mě po chvíli předběhl, letěl jako střela. Vyvinula jsem veškeré úsilí, abych mu stačila. Stejně jsem však dorazila až nějakou dobu po tom, co tam bratr dorazil. Už jsem jen viděla, jak se oba mí nejbližší válejí na zemi ve shluku končetin a tak jsem opatrně přistoupila k druhé oběti. Překvapilo mě, koho jsem tam uviděla. Na mechu tam s dvěma dírkami po Jesseových zubech na krku ležel Michel.

Když mě uviděl, zachrčel, takže ještě nemohl být mrtvý. Rezavé vlasy měl zplihlé potem a naduté tváře se chvěly pod těžkým dechem, když do úst lapal vzduch. ,,V-velký z-zlý vlk," vyšlo z něj a já se zastavila. Jak se o tomhle dozvěděl? To mu o tom snad vyprávěl Jesse? A jak se dovtípil, že šlo právě o Michela? Souviselo to s Nicolasovým výbuchem? Odmítala jsem věřit, že by to všechno vyšlo jen souhrou náhod.

Nicolas právě dostal pod kontrolu Jesseho a plavovlasý zůstal ležet, zatímco od něj Nicolas odstupoval. Po bradě mu tekla krev, pravděpodobně Michelova. Obrátil se na mě a utřel si z tváře rudou kapku, co na něj nejspíš spadla z Jesseho. Ale místo toho, aby ji někam utřel, ochutnal ji a přísahala bych, že se mu v té chvíli rozšířily zorničky. Obličej se mu napjal nepříčetností a zuřivě zakmital pohledem k Michelovi. A než jsem mu v tom stačila jakkoli zabránit, vrhl se k chlapci a zabořil své zuby do otvorů, jež na něm zbyly po Je ssem. Mohla jsem krásně slyšet, jak hltavě lokal čerstvou krev.

Nechápala jsem to. Můj vždy tak sebeovládaný bratr se najednou choval jako smyslů zbavený. Dokonce svou oběť chytil i pod krkem. Můj poměrně stabilní svět se začal rozpadat. Zoufale jsem vrtěla hlavou. Ne! Tohle jsme my přece nedělali!

,,Nicolasi, nech toho, prosím," hlesla jsem prosebně, ale nesetkalo se to s odezvou.

V dálce se najednou ozvaly rozhořčené hlasy. Pozřela jsem se tam a zahlédla odlesky, co vypadaly jako záře vrhaná z ohnivých pochodní a petrolejových lamp. A skutečně! Řítil se k nám naštvaný dav, který vedla ta rozvázaná dívka. Netušila jsem, jak dokázala tak rychle někoho zburcovat, ale každopádně se jí to podařilo. A my byli nahraní.

Chtěla jsem znovu zavolat na Nicolase, co se bez sebemenšího záškubu z hrozícího nebezpečí vyžíval v chuti pozřené krve, ale někdo s jemnýma rukama mě chytil za ramena a jako hadrovou panenku vynesl do vzduchu na vysoký strom. Zmítala jsem se svou nelidskou silou do té doby, než mi ten daný přiložil dlaň na ústa. Jesse! Nevěřila jsem tomu, že mě držel a zabraňoval mi v tom, abych odtamtud Nicolase odtáhla. Přece se mu nemohl takhle mstít! Vždyť ho zabijí!

Dav pokročil až k bratrovi, kterého dole paralyzovala slast pocházející z krve. Ach, Nicolasi. proč jsi tomu vábení jen podlehl? Znovu jsem kopla do Jesseho, aby mě už konečně pustil. On to ale neudělal a já e pomalu začala klepat zoufalstvím. Ne! Ne! Ne!

Lidé si na Nicolase posvítili svými zdroji světla a on si před tím zaclonil oči. Asi si stále neuvědomoval, že kolem něj byli nastoupení a že jim ta dívka s hysterií vysvětlovala, co byli zač. Najednou se dav rozestoupil a já si přála vykřiknout. Dokonce jsem Jesseho i kousla, ale ani potom své sevření nepovolil. Vytřeštila jsem oči.

Jeden muž si s sebou přinesl ohromnou nabroušenou sekeru se zahnutým ostřím, až jsem se z toho skutečně rozklepala. Věděla jsem, co se stane, a věděl to i Jesse. I přesto ale nic neudělal a kvůli hloupé klukovské mstě jsem musela sledovat, jak mému drahému bratrovi ten strašný muž usekl hlavu a ještě do ní zarazil ostří.

*****

Zůstali jsme nahoře ještě dlouho po tom, co dav i s Nicolasovým tělem, z něhož si udělal trofej, odešel zpátky do města. Už jsem se ani nehýbala, jen se mi ztěžka zvedal hrudník. Bylo mi z toho špatně. Jak mohl Jesse něco takového nechat udělat? Přála jsem si k němu cítit nenávist, ale přicházel jen smutek. Lítost za Nicolase. A sama jsem zahořela touhou se těm lidem pomstít. Budou trpět stejně jako můj bratr, o kterého mě to připravili!

Jesse mě spustil ze stromu na zem a konečně mě pustil. Napřáhla jsem ruku, abych ho praštila, ale zarazil mě jeho odevzdaný výraz. Jako by svoloval, abych si ho podle libosti soudila, on však věděl, že činil správně. Rozhodilo mě to ještě víc.

,,Jsme volní," řekl do ticha Jesse a já zatnula ruku v pěst. ,,Velký zlý vlk je mrtvý. Dohnala ho jeho žízeň."

Ohrnula jsem ret. ,,Ale to jsi ty!" vyštěkla jsem. ,,Mluvíš o sobě. To kvůli tobě jsme se museli pořád přesouvat z místa na místo, protože jsi se prostě nedokázal ovládat! A teď to odnesl Nicolas!"

Jesse se uchechtl. ,,Ale ty nic nevíš, sestřičko, a pláčeš na špatném hrobě. Já se nespikl s lidmi, aby jednoho z nás zabili. Vlk si vykopal past sám na sebe."

Nepoznávala jsem styl, jakým to říkal, ale popuzovalo mě to. ,,Lžeš! Mám tě plné zuby! Nicolas měl pravdu! Měli jsme tě nechat jít a dopadl bys tak ty!"

Mluvila ze mě zloba a uvědomovala jsem si to. Ubližovala jsem mu alespoň slovy. On však jen zavrtěl hlavou. ,,Ta dívka byla volavka, vodítko. Měli dostat mě, chtěl se mě zbavit, protože mě už nemohl ovládat svou mocí. Měl magické schopnosti a rád si hrál s mou myslí. Bavilo ho do ní dávat takové představy, co na mě dorážely tak dlouho, dokud jsem je neuskutečnil. Dokud jsem nezabil."

Začínaly mě z toho pálet oči, něco takového jsem neznala. Určitě si to vymyslel. Musel. Teklo mu do bot a mlel nesmysly. ,,To ne."

,,Ale ano," přisadil si opět Jesse. ,,Měl schopnosti a používal je na mě. Poslední dobou chtěl mást hlavu i tobě, ale já jsem nechtěl. Dnes jsem se s ním pohádal. Povídal mi o tom, jaké máš otázky, a chtěl je utlumit, vyrvat, zničit, nahradit svými. Abys byla taková, jakou tě chce mít. A i když se to nezdálo, byl fascinovaný starými krvelačnými upíry. Jen neměl sám dost odvahy, aby se toho ujal sám, tak jednal přes mě. Jen dnes jsem ho doběhl, udělal jsem na něj také past." Krásné modr&eacut e; oči mu zasvítily dojetím. ,,A konečně jsem svobodný. A ty nejsi zotročená jako jsem byl léta já."

Došla mi slova. Proč mě tak pletl? Proč si to vlastně vymýšlel? ,,To mi chceš zahrát na nějaké city a přimknout mě k sobě? Abys nemusel být sám? Tak s tím po tom, co jsi udělal, rozhodně nepočítej," plivala jsem jed.

Usmál se a poplácal mě po rameni. Zhnuseně jsem uhnula. Beztak byl šílený! ,,Já ale právě to chci," pokračoval mírně, což jsem u něj vážně neznala. ,,Samotu, klid a přemýšlení nad činy, co jsem kvůli němu udělal. A co on udělal mě. Na to musím zapomenout jako první."

Tak tohle byl vrchol. ,,Lháři!" zařvala jsem a vrhla se po něm.

Škrábala jsem ho a kopala, mlátila do něj, ale on se ani nijak nebránil. Jako by to pro něj nebylo nic, jako bych představovala jen otravnou mouchu, nad níž mávne rukou. Vztekle a spíš zoufale jsem ho chytila za košili a zatřásla jím, až se zapnuté knoflíky utrhly a spadly dolů do lesního mechu. Spojené díly košile se od sebe oddělily a mě se naskytl pohled na jeho zjizvenou hruď. Kde k tomu přišel? Navíc mi to připadalo povědomé... kde jsem to jen viděla... ale ne! Byly to otisky od zubů. Upířích zubů, aby ch byla přesná. Nevěděla jsem o nikom, kdo by mu to mohl udělat. Snad se nekousal sám. A potom mi došlo to hrozné zjištění; Nicolas!

,,On tě vysával!" zaječela jsem zděšeně, že by přece jen mohl mít pravdu.

Jesse si jen přiložil prst na rty. ,,Ano, teď znáš celou pravdu. A víš, jak se cítím ponížený? Využitý jako vrah a i jako potrava? Z toho by byla velmi hezká komedie." Tenhle přístup už jsem spíš poznávala. ,,Ale já tu končím, sestřičko, potřebuji zase najít sám sebe a najít sám sebe. Musím se zbavit jeho. Musím tě opustit."

Bylo toho na mě moc. Až moc všeho najednou. ,,Ne, teď přece nemůžeš odejít! Promiň... promiň že jsem ti předtím nevěřila. Tohle... " Pohled mi znovu sjel na kousance, které si Jesse zakryl košilí. ,,...je strašné. Ach, Nicolasi."

Obrátil se ke mně zády, měsíc mu svítil do tváře a já věděla, že už to nezvrátím. Byl rychlejší než já, nikdy ho nedohoním. Proto jsem jen bezduše klesla do mechu, když přes rameno pronesl: ,,Odpusť." A zmizel jako stín mezi stromy.

*****

Později jsem o své nevšímavosti přemýšlela. Došlo mi, že vždy, když Nicolas trávil s Jessem den ve své pracovně, vysával z něj krev, co si Jesse naspořil ze svých odvážných a naoko dobrovolných tažení na lidi. Já bezmezně věřila Nicolasovi a jelikož mi on nic sdělit nechtěl a Jesse nemohl, protože byl očarovaný, nevěděla jsem nic z toho, co se pravidelně dělo za těmi dveřmi.

Po příchodu do domu jsem si sbalila pár věcí a s koleny rozklepanými odešla do světa. Dělalo se mi mdlo z toho, jak rychle se něco mohlo změnit. Avšak, měla jsem cíl; najít Jesse, ať už by se skrýval kdekoli. Nejspíš mi chtěl připravit zkoušku, abych se taky pokusila projít světem a přijít na jeho zákony.

A nyní jsem tady, na střeše mrakodrapu. Krajina se změnila a stejně tak lidé. Já už však nemám strach z toho, že by mě objevili. Nebojím se smrti, protože ta si bere jako první velké zlé vlky. A já se snažila zůstat jen tichým pozorovatelem. Co může žít navždy a dovolit si i pád z několika metrové výšky. Zkusila bych to? Ve stejné chvíli, kdy se koutky rtů formovaly do vítězného úsměvu, pustila jsem se a svištěla dolů, bez pout a volná.