Autor: Baru_kral

Téma: Konec knihy

Místností se šíří zvláštní chlad. Lidé stojí a po tvářích jim putují potůčky slz. Je jich tu mnoho. Kromě mě, mojí matky a sestřičky ještě spousta jiných. Přátelé. Známí. Příbuzní. 

Cítím se příšerně. Připadám si jako vrah. A vrah vlastně také jsem. 

Všichni tihle lidé, co mého bratra milovali, za jeho smrt vděčí jen a jen mně. Mně a nikomu jinému. 

Je to neskutečně divný pocit. Hrudníkem se mi jako spalující bolest řítí prázdnota. Jakoby ze mě vypálila všechny city. Jakoby někdo cvaknul vypínačem pro mou duši a bál se jej znovu zapnout. Protože kdyby se tak stalo, nedalo by se to unést. Zhroutil bych se pod tím náporem a bolestí jako vesmír do černé díry.

  Přejíždím pohledem po celém sále a po zádech mi přeběhne mráz. Přepadne mě tíseň. Ti lidé – jakoby se na mě všichni dívali a prahli po pomstě. Naskočí mi husí kůže. 

 *** 

Ruce se mi třesou. Věnec z kvítí držím pro jistotu oběma, aby mi neupadl. A i tak mi prsty bělají křečí. 

Zde leží ten muž, jenž byl obětí velikého neštěstí. Nezáleží na jméně. Byl to on a vždycky bude. Každému, co ho znal a má srdce, jej uloupil.

 Nechť se ti na onom světě daří lépe než nám tady bez tebe.  Jen co přejedu očima po vyrytém nápisu, toužím odsud vypadnout. Přeji si běžet po cestě mezi náhrobními kameny, vnímat jen větvičky, co mi praskají pod nohama a na nic jiného nemyslet.  Na onu noc.

 Chtěl mě zastavit.

 A nepodařilo se mu to. 

"Brácho," zazní z mých úst do ticha. Sehnu se nad hrobem a položím na něj věnec. Zapálím vyhaslou svíčku. Sklopím zrak. A v ten moment neutuchající prázdnotu nahradí smutek. Bolestivý, neúnosný. Z očí se mi hrnou slzy. Tvář mi pohladí paprsky podvečerního slunce. Vlasy mi pocuchá vánek, snad jako by mě chtěl uchlácholit. Oprostit od veškeré viny.

 *** 

Světla. Hluk. Řev.

 Auto a já za volantem. 

"Stůj! Už stačí. Nemůžeš se takhle ničit. Přestaň!"

 Otevřu okénko.

 "Je to můj život, Tede! Nech mě sakra jít!"  Hlavou mi běží tisíce myšlenek, ovšem jen jedna je důležitá. Chci už být na té zatracené party. 

Šlápnu na plyn. Auta divoce zapřede. A bratr se postaví před něj. 

"Ne!" křičím z plných plic. Je hluboká noc a mně buší srdce jako splašené. Do hrobového ticha zní jen můj zrychlený dech. Odkopnu peřinu a dostanu se k oknu. Při mém výdechu se na něm usadí pára. Čelem se o něj opřu. A pak sáhnu po lahvi vína, která mi místo opojného uspokojení přinese jen víc smutku. 

*** 

Už je to třetí měsíc. Dneska ráno jsem zase zvracel. Dny se vlečou jako roky. Propil jsem skoro všechno, co jsem si naspořil. Práci již dávno nenavštěvuji. 

Ušklíbnu se sám nad sebou. Vzpomenu si na jeden úsek z Malého prince. 

"Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.

 "Piji," odpověděl pochmurně pijan.

 "A proč piješ?" zeptal se malý princ.

 "Abych zapomněl," řekl pijan.

 "Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.

 "Abych zapomněl, že se stydím," přiznal se pijan a sklonil hlavu.

 "A zač se stydíš?" vyptával se dále malý princ, protože by mu byl rád pomohl.

 "Stydím se, že piji!" dodal pijan a nadobro se odmlčel. 

Proč jsem se v onom pijanovi tak nebezpečně shlížel? 

Vzpomínám si, jak byla ta záležitost vyhodnocena jako nešťastná náhoda. Odebrali mi řidičský průkaz a to byl trest v celkovém rozsahu. Lidé mě chtěli roztrhat. Rozcupovat na kousky. Byly toho plné zprávy. 

Přestal jsem chodit do společnosti. Stejně jsem tam byl opovrhován.  Dívám se do zrcadla na krví podlité oči, rozcuchané vlasy a neošetřené vousy. Nevidím jen na první pohled čitelné věci. Všímám si špíny za polámanými nehty, ušmudlaného oblečení. Z úst cítím zápach alkoholu. A to nejdůležitější – jsem zničený zevnitř. Poloprázdná lahev laciného vína mi vypadne z ruky a roztříští se. Na podlaze se utvoří rudá louže. Ve druhé ruce svírám nůž. 

"Je čas," zamumlám. 

Tohle není konec mého života. Tohle je ukončení jedné kapitoly. A já pevně věřím, že se vykoupím. Že v příštím životě nebudu na svých bedrech vláčet takové břemeno. Kniha byla dopsána.  A s těmi myšlenkami to nejdrahocennější co mám zahodím.