Autor: Shadowofghosts

Téma: Padající opona

Už několik měsíců jsem věděla, že je s ním něco špatně. 

Byly to drobnosti. Nejdřív přestal jíst svá oblíbená sladká jídla a pít alkohol. Připadalo mi to divné, ale nic jsem neřekla, jelikož jsem si myslela, že si třeba někoho našel a snažil se kvůli ní změnit. A přestože mi to lámalo srdce, dál jsem s ním a několika dalšími herci chodila na obědy a pozorovala, jak vyměňuje zákusky za zeleninové saláty a víno za minerální vodu, jako by se nic nedělo.

Neptala jsem se ho. Vždyť jsem ani nebyli přátelé, jen kolegové. Nepopírám, chtěla jsem vědět, co s ním je, ale bála jsem se, abych se ho nějakým způsobem nedotkla. Nebo aby nepoznal, jak strašně moc ráda jsem ho ve skutečnosti měla.

I v jeho výrazu se časem cosi změnilo. Netušila jsem sice, co to bylo, ale byla jsem si tím jistá. Bylo to, jako kdyby si nasadil masku, pod kterou skrýval všechny své strasti. Jako by měla ukazovat jeho veselou, šťastnou stránku, a tu posmutnělou potlačovat.

Avšak nikdo jiný nic neviděl. Nebo ani nechtěl vidět. Tak jsem mlčela.

Možná to bylo tím, že byl herec. Skvělý herec.

Jak velkou a poslední hru ale hrál, jsem si uvědomila až pozdě.

Postupem času čím dál tím více chřadl. Plné líce a rty se mu propadaly hluboko do lebky, kterou za chvíli kryla už jen poloprůsvitná tenká kůže. To samé se stalo s jeho tělem. Bylo strašné pozorovat, jak velký herecký génius se v něm ztrácel. Několikrát jsem dokonce zapochybovala, že ten vyhublý muž, co přede mnou stojí, je Isaiah.

Toho dne jsme měli hrát Slzavé oči, romantické drama od jednoho mladého autora. Hra sama o sobě stála za nic, ale Isaiah v ní vždy exceloval.

Já ale nechtěla, abychom ji hráli. Když jsem se na něj totiž podívala, věděla jsem, že je příliš slabý. V ruce držel bílý látkový kapesník, přikrýval si jím ústa a kašlal. Když jsem přimhouřila oči, všimla jsem si, že na něm zůstávají drobné kapičky krve.

Isaiah ale dělal, že neexistují. Choval se až překvapivě klidně a přirozeně, jako by se nic nedělo.

Zatlačila jsem slzy, co se mi hnaly do očí, a přišla jsem k němu.

Usmál se, ale já mu tu hru již nevěřila.

„Dnes se mi bude špatně hrát," zašeptal, když zaznamenal můj výraz. Nejspíš poznal, že už nemá cenu mi lhát.

„Pořád to můžeme zrušit," odvětila jsem, přestože jsem tušila, co mi odpoví. Nepatřil k těm, co by něco vzdávali. Nikdy nic nevzdával.

„Ne, to nemůžeme," řekl a poplácal mě smutně po rameni. Jeho ruce byly ale ledové.

Pak odešel na scénu.

Když jsem se svou drobnou rolí měla vystoupit i já, byl už skoro konec představení. Po celou dobu, co jsem hrála, jsem sledovala Isaiaha. Byl na tom ještě hůře než předtím. Klopýtal a zuřivě kašlal krev, avšak ani jednu jedinou větu nezarecitoval špatně.

Dokonce se mi až zdálo, jako by jeho nemoc do celého dramata patřila. 

A divákům se to tak nejspíše zdálo také.

Upřeně pozorovali se zatajenými dechy celé představení, a když Isaiah spadl těžce, bezvládně na zem, začali tleskat.

Přiběhla jsem k němu a plakala. Tušila jsem, že je to jeho poslední hra, ale pořád jsem doufala, že se mýlím. Políbila jsem ho na zkrvavené rty a věřila, že mu tím do nich vdechnu život.

Ale bylo už pozdě.

Dříve, než spadla opona, byl již mrtvý.