Autor: Antilia

Téma: Neohlížej se

Seděl jsem u stolu s hlavou v dlaních. Bylo to už pět let, ale já jsem to stále měl před sebou, jako by to snad bylo včera. Kira ke mně přišla a lehce mě objala. „Ty se tím zase trápíš?"

Pohlédl jsem na ni. „Nikdy si to neodpustím."

Sedla si naproti mně. „Já už jsem ti to odpustila."

Lehce jsem se usmál. „Já vím. A neumím ani popsat, jak jsem ti za to vděčný. Ale to neznamená, že jsem si odpustil i já."

„Víš, možná to tak právě chtěli sami bohové. Chtěli, aby sis uvědomil, že oni jsou tu možná s tebou, ale že nejsi nesmrtelný."

„Ale to pořád neznamená, že je to odpustitelné." Kira na to nic neřekla. I když nahlas prohlašovala, že mi to odpustila, věděl jsem, že to není pravda. Jak by mohla? Pro to, co jsem udělal, nebyla žádná omluva. Pro mou slepost nebylo žádné zdůvodnění než to, že jsem hloupý blázen. Nebýt Kiry, dobrovolně bych udělal to samé, co se přihodilo Giergovi, sobě. Jenže ona mě příliš milovala. Neunesla by to. Nechtěl jsem jí způsobit další bolest. A tak jsem trpce vzpomínal.

Celý den jsem se tehdy vyhýbal své ženě. Dobře věděla, k čemu se chystám, věděla to stejně dobře, jako jsem já věděl, že s tím nesouhlasí. Byla to ta nejhlavnější věc, která narušovala nás jinak harmonický vztah. Když jsem však za tmy přemisťoval všechny potřebné věci do své malé loďky s nízkým ponorem, přestalo se mi to dařit. Ona se totiž nevyhýbala mně.

„Kiro, mluvili jsme o tom milionkrát," protočil jsem oči.

„Já vím," odvětila. Nedokázal jsem poznat, jestli je smutná, naštvaná, a možná byla obojí a ještě něco navíc. „Ale mysli na to, že máš rodinu. Máš mě. Máš tři děti. Přemýšlel jsi někdy nad tím, co si počneme, jestli..." Větu nedopověděla, ale já jsem dobře věděl, co má následovat. Jestli zemřu.

„Ale to se nestane," prohlásil jsem rozhodně. „A vůbec, když sis mě vzala, věděla jsi o tom. Pokud jsi s tím nebyla smířená, neměla jsi to dělat. Říkal jsem ti to už tehdy."

Do očí jí vnikly slzy, ale nerozplakala se. „Já vím. Ale neměl bys to takhle říkat."

Vstal jsem a objal ji. Snažil jsem se mluvit mírným tónem. „Myslela sis, že toho kvůli tobě jednou nechám?"

„Na to jsem se tě ze začátku i ptala, jestli si to pamatuješ. Řekl jsi, že mi to nemůžeš slíbit."

„Tak alespoň vidíš proč."

„Já vím," povzdechla si. „Ale to nic nemění na tom, že nejsi tak nedotknutelný, jak si myslíš."

„Kiro," oslovil jsem ji naléhavě. „Dělám správnou věc. Bohové oceňují takové lidi a stojí při nich. Dopadne to dobře, uvidíš. Nemáš se proč bát." Vtiskl jsem jí jemný polibek, ale ona jen zklamaně zavrtěla hlavou. Bylo mi jí líto, ale byl jsem si tím, co dělám, naprosto jistý. A ona to dobře věděla. 

Naložil jsem poslední věci do lodi a odtáhl ji k řece. Kira mě sledovala se semknutými rty, ale nakonec vklouzla do domu. Pustil jsem myšlenky na ni z hlavy a soustředil se jen na vodu před sebou. Na tomto místě byla čirá a rychle tekla, ale věděl jsem, že se o pár mil dále změní v smrduté a špinavé bažiny. Tam jsem měl namířeno. Ne proto, že bych si v podobných místech liboval. Ani ne proto, že by byly bezpečné.

Právě naopak. Žily tam strašlivé příšery. Vzdáleně připomínaly lidi, dokonce to kdysi dávno lidé i byli, než se v těchto bahnitých vodách utopili, ale já jsem tady nebyl od toho, abych jim pomohl se k té lidské stránce navrátit. Ne. Já jsem jen zachraňoval další lidi, kteří se v bažinách nějakým způsobem ocitli, aby nedopadli stejně. A to je přesně to, proti čemu byla má družka. Podle ní jsem riskoval, že jednou nezachráním ani sám sebe. Ale tak to nebylo, jen ona to nechápala. Věřila v bohy, ale odmítala uvěřit, že mě pro tento úkol vybrali. Odmítala uvěřit, že mě nenechají zemřít.

Ale já jsem zase odmítal zůstat schovaný za vysokými kamennými zdmi, přes které se tyto přízraky nedostaly, pokud vůbec měly zájem vystupovat z bažin. Tyto zdi byly kolem všech měst a větších vesnic. Přesně z toho důvodu se někteří smáli, že jsou tyto příšery jen povídačka pro děti, ale to jen proto, že je nikdy neviděli. Já jsem věděl své.

Náhle jsem na sobě ucítil cizí pohled. Rychlostí blesku jsem se otočil, ale za mnou nikdo nebyl. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Jistě. Blížil jsem se přece k močálům. Takové věci se mi tam stávaly často. I když se příšery zdržovaly u dna a vyplavaly jen tehdy, když se někomu podařilo je svou přítomností vyprovokovat, na což jsem si dával pozor, nikdy člověk neměl pocit, že je tam sám.

„Neohlížej se," zašeptal jsem sám sobě staré dobré pravidlo, kterým bylo dobré se v těchto močálech řídit. Když se člověk ohlédl, vždy našel něco, co ho znepokojilo.

Teoreticky jsem nemusel plout. Mohl bych jít i pěšky, i v bažinách byly cestičky, kde nebyla žádná nebo jen velice málo vody. Ale raději jsem zvolil cestu lodí, protože tyto cestičky byly velmi zrádné. Už kdysi jsem se tam propadl, a kdybych byl tehdy sám, zcela jistě bych se stal také jedním přízrakem. A nebo možná ne. A navíc to hrozilo i ve vodě. Ale alespoň jsem ta rizika o dost zmenšil.

Pádloval jsem jen lehce a snažil se nedělat zbytečné pohyby, abych žádný přízrak nevyprovokoval. Svým způsobem to bylo šílenství, ale nebyl jsem jediný, kdo to podstupoval. Navíc byli lidé jako já potřeba. Někdo musel pomoct i těm, kteří už nevěřili, že nějaká pomoc přijde. Neuměl jsem si ani v nejmenším představit, že bych se toho někdy vzdal. Ani kvůli Kiře ne. Miloval jsem ji a udělal bych pro ni cokoli, ale když jsem si představil, že by všichni ti lidé, které jsem zachránil, zemřeli, bylo mi dost špatně.

Těžko říct, co tam všichni ti lidé hledali. Možná doopravdy nevěřili, že tam nějaká monstra doopravdy žijí. Možná jen toužili po dobrodružství a brali to jako jednu velkou legraci a neuvědomovali si, že si zahrávají s ohněm a velice pravděpodobně se ošklivě popálí nebo dokonce uhoří. A možná tam někteří přišli s úmyslem zemřít. Neměli rodinu, neměli přátelé a neuvědomovali si, že to, co je čeká, je ještě mnohem horší než samotná smrt.

Obklopily mě stromy a vplul jsem do bažin. Zachvátil mě dobře známý pocit děsu. Vzduch už po pár minutách zhoustl a ztěžkl a já jsem měl pocit, že mi ho někdo krade přímo z plic. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Nebo to možná bylo strachem. Přestože jsem věděl, že bohové stojí při mě a že nedopustí, aby se mi něco stalo, bál jsem se. Bál jsem se, že se na okamžik podívají jinam, že mi na malou chvíli, která pro mě může být osudná, přestanou pomáhat. Věděl jsem, co by následovalo. Viděl jsem to už hodně krát.

Zničehonic se vynoří z nejtemnějších hlubin a své dlouhé úzké pařáty potažené prosvítající kůží pověsí přes bok lodi. Než se nebohý cestovatel stačí vzpamatovat, převáží celou loď, a poté poutníka stáhnou do hlubin, kde ho drží tak dlouho, dokud naposledy nevydechne. Těžko říct, co všechno s ním dělali poté. Vědělo se jen, že se občas našly ohlodané lidské kosti. Na břeh močálů se před nimi člověk neschoval, a navíc se mohl velmi snadno propadnout. Netušil jsem, co z toho je horší. Měl jsem pocit, že přízraky si tělo vezmou tak či tak.

Znovu mě zachvátil ten pocit, že mě někdo sleduje. Tentokrát jsem se ale ovládl a neotočil jsem se. Kdybych to udělal, mohl bych v brázdě zahlédnout tváře přízraků. Jen by mě vyděsily. Věděly, že mám možnost se jim bránit. Proto se nikdy neukázaly přímo, potrpěly si na moment překvapení. Ale můj šestý smysl byl tak dobře vyvinutý, že bych takový útok cítil. Navíc by si mě mohly začít všímat, kdybych na ně hleděl. Neměly rády, když si jich někdo všímal, to pak zaútočily, i když nebyly hladové. Ne, že by nebyly hladové skoro stále. Ale už se stalo, že někdo unikl jen proto, že zrovna měly plné žaludky.

Věnoval jsem okamžik, abych se pomodlil k bohyni, která vše živé doprovázela a ochraňovala. Už předtím jsem se pomodlil ke všem bohům, ale měl jsem pocit, že Esstele nejvíce potřebuji. Zhluboka jsem se nadechl a vložil do připraveného držadla vedle sebe louči. Jasné světlo bylo pro tyto příšery fatální, proto se také ukrývaly ve stínech a ve věčné temnotě, protože husté stromy málokdy propustily byť jediný paprsek. Moc rád bych louči i zapálil, ale věděl, jsem, že nesmím. Udělal bych to, kdybych cítil, že jsem ještě ve větším nebezpečí než nyní. Ale kdybych to udělal, oni by se rozprchli. To jsem nechtěl. Museli mě dovést k jejich případné oběti. Kdybych tady měl hledat jen tak nazdařbůh, zemřel bych určitě.

Zanedlouho se opravdu objevili. Zahlédl jsem je jen občas, v ojedinělém paprsku měsíce. Nebo se mi to možná jen zdálo. Naštěstí neměli tak dobrý čich, aby mě cítili, dokud jsem je já jasně neviděl. Vlastně jsem netušil, jestli mají vůbec nějaký čich, jestli se také neřídí tím, co můžou spatřit. A nyní jsem je viděl jen nezřetelně. A pokud mě viděli oni, naprosto mě ignorovali. Možná nepoznali, že je tu člověk, těžko říct. Ale naprosto mi to tak vyhovovalo. Dokud se nepřiblíží, jsem v bezpečí.

Plul jsem zhruba stejným směrem jako ony. Náhle jsem uslyšel tichý křik. Dobře jsem věděl, o co jde. Ozýval se docela blízko, takže jsem rozsvítil louč. Přesně jak jsem čekal, příšery se stáhly pod hladinu. Nyní jsem je už nepotřeboval. Plul jsem podél břehu, a poté ji spatřil. Byla to dívka, o pár let mladší než já, alespoň jak jsem odhadoval. Nevypadalo to, že by se ponořila, ale rozhodně vypadala bezradně.

„Nastup," vyzval jsem ji a přistavil loď k břehu. Nenechala se prosit dvakrát. Tentokrát jsem světlo nezhasl. V lodi sice bylo místo pro tři, ale já jsem ji nechtěl ohrožovat tím, že by nás příšery mohly napadnout. Jeden zachráněný člověk pro dnešek stačí. Usmál jsem se, když jsem si představil, jak mě Kira znovu pevně obejme. Možná si bude stěžovat, že páchnu, ale bude šťastná, že jsem se vrátil. I já budu šťastný.

„Proboha," vyhrkla ještě předtím, než se nalodila. „Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem viděla vaši loď! Co tady u všeho všude děláte?" Konečně si sedla naproti mně a mohli jsme vyrazit z tohoto příšerného místa.

„Zachraňuji tě," odpověděl jsem, i když jsem věděl, že jí to moc nevysvětlí. „Jak se jmenuješ?"

„Mara," odvětila tiše. 

„Proč jsi tady?"

Sklonila hlavu. „Já tady bydlím." Když jsem povytáhl obočí, zamávala rukama, aby svá slova zrušila. Byl jsem v pokušení ji říct, ať nedělá tak prudké pohyby, ale nejspíš jsem byl jen paranoidní. „Teda, bydlím za bažinami. Dobře to tady znám a používám to jako zkratku. Akorát mi dneska nějak zhasla svíčka. A strašně jsem se bez ní bála jít dál. A pak jsem viděla vás a... děkuju."

Pokýval jsem hlavou. To byl jeden z nejrozumnějších důvodů, proč tu někdo šel, jaké jsem kdy slyšel. Ale možná to bylo tím, že většina byla opravdu, opravdu hloupých. „Příště si musíš dávat větší pozor."

„Příště tu už nepůjdu. Tohle mi úplně stačilo." To mě přimělo k úvaze, jestli existuje nějaká zkušenost, něco, co by se mohlo stát a mě to odradilo sem chodit. Ale usoudil jsem, že ne. Viděl jsem spoustu ošklivých věcí. Viděl jsem lidi, které příšery požíraly zaživa. Viděl jsem, jak umírají lidé jako já. Dával jsem si větší pozor, ale nedonutilo mě to přestat. Bylo to mé poslání.

Mara otevřela ústa, aby ještě něco řekla, ale náhle jsem něco zaslechl. Gestem jsem ji zadržel. Znělo mi to povědomě, ale proč, to jsem nechápal. Mohl to být klidně ryk těch příšer, ale stejně tak další člověk v nesnázích. Vydal jsem se za tím.

„To zní... to je pláč," zašeptala dívka. „Dětský pláč."

Doufal jsem, že se plete. Nechtěl jsem, aby se tady dostalo nějaké dítě. Nechtěl jsem, aby se sem dostal kterýkoli člověk, ale u dětí to bylo ještě mnohem, mnohem horší. Trochu jsem zrychlil tempo. Ten hlas mi byl stále více povědomý. Ano, bylo to dítě. Znal jsem ho? Nebylo to vyloučené. Udělalo se mi z té představy nevolno. Nechtěl jsem ani myslet na to, co všechno by se mohlo pokazit.

Nejprve jsem zahlédl nejasnou siluetu. Byl to nejspíš chlapec. Poté jsem si i všiml, co se mu stalo. Byl až po pás zabořený v bažině. A nakonec jsem si uvědomil tu nejdůležitější skutečnost. Toho chlapce jsem znal. Moc dobře jsem ho znal. Byl to můj chlapec. Můj Gierg.

„Synku!" vykřikl jsem zděšeně a hnal se k němu, jak nejrychleji to šlo. Ne úplně k němu, nechtěl jsem skončit jako on, ale co nejblíže, jak to bylo bezpečné. Podal jsem mu tlustou větev. Snažil se pomocí ni vytáhnout, ale vůbec se mu to nedařilo. Padal ještě hlouběji. Začal plakat. Ani já jsem k tomu neměl daleko. Mara se mi snažila pomoct, ale nemělo to skoro žádný účinek.

„Poběžím pro pomoc. Snažte se ho nějak udržet nahoře," rozhodla. Nevzala si loď, místo toho se zkušeně vyhýbala nejhorším místům. Možná to tak bylo rychlejší. A rychlost byla to, co jsme potřebovali.

„Giergu, vím, že je to těžké, ale zkus se přitáhnout silněji. Prosím. Za chvilku se tu dostane pomoc, ale musíme tě udržet nahoře..." Věděl jsem ale, že je to prosba hloupá. Snažil se ze všech sil. Klacek se zlomil. Vzal jsem další. Po chvíli jsem nakonec udělal hloupost a podal mu svou ruku. Bažina však byla nemilosrdná.

Netušil jsem, jak dlouho je dívka pryč, ale přišlo mi to jako celá věčnost. Někdy se mi podařilo mého syna o pár centimetrů osvobodit, ale bažina si to ihned vybrala zpět i s úroky. Už v ní byl po břicho. Věděl jsem, že sám ho teď nevytáhnu. A že mu nic z toho, co nabízím, nepomáhá. Dokonce mě napadlo ho přivázat k lodi a prostě ho z té bažiny vyrvat, ale zaprvé jsem neměl provaz, a zadruhé jsem nevěděl, co by to způsobilo. Bažina mu pomalu pohlcovala hrudník. Plakal a křičel. Trhalo mi to srdce. Byl jsem už zesláblý a on také. Ale přesto jsme oba bojovali jako medvědi a byli šťastní za každý kousek, i když to k ničemu nebylo. Měl smůlu. Spadl do jednoho z nejhustších a největších propadlišť.

Odvrátil jsem zrak. Nemohl jsem se dívat na to, jak ho ten močál požírá. Ramena. Klíční kosti. Krk. A jeho křik. Jeho volání o pomoc se rozléhalo na míle daleko. Kde byla Mara? Jak daleko byla záchrana? Náhle něco zabublalo. To už jsem neudržel slzy ani já. Věděl jsem, co to znamená. Bažina mu pohltila ústa.

„Buď statečný," zašeptal jsem. „Jednoho dne se uvidíme tam nahoře." Mým slovům ale nemohl věřit, když jsem se na něj ani nedokázal podívat. Snažil se ještě bojovat o poslední nádech, slyšel jsem to. Bylo to však marné. Když jsem konečně našel odvahu se na něj podívat, hladina se už nad ním zavřela. Zhroutil jsem se vedle a nedokázal popadnout dech. 

Určitě šel za mnou. Vždy mluvil o tom, že by tu chtěl jít se mnou. Nevzal jsem ho, přesně kvůli tomu, že jsem ho sice mohl všechno naučit, ale nikdy jsem nemohl vyloučit možnost, že se stane přesně tohle. Že zemře. Že mi ho bažina vezme.

Po nějaké době se vrátila Mara. Plakala se mnou a omlouvala se mi, že opravdu nemohla běžet rychleji. Stejně tak lidé, které přivedla. Kteří by snad něco zmohli, kdyby přišli o něco dříve. Odpovídal jsem jim, že to chápu, ale nechápal. Zlobil jsem se na ně. Zlobil jsem se, že neumí běžet rychleji. ale především jsem se zlobil na sebe. Jak jsem to vůbec mohl dopustit?

Náhle mi to došlo. Bohové se na mě vykašlali. Nezabili mě, zabili mého syna, protože věděli, že mě to bude bolet mnohem více. Za něco mě trestali. Něco jsem provedl. Nebo mě možná trestali jen z rozmaru. Chtěli vidět lidskou bolest a soucit, protože toho sami nebyli schopní. Věděl jsem, že se už do bažin nikdy nevrátím. Přece jen existovala jedna věc, která to dokázala způsobem. Ta věc mé srdce trhala na kousky.

„Možná mi celou tu dobu ani tak nešlo o ty lidi, o to, abych je zachránil, ale o sobecký pocit, že dělám dobrou věc, že mě bohové možná odmění a budou mě mít rádi," přemýšlel jsem nahlas. Nevěděl jsem, že jsem si to neřekl jen v duchu, dokud na to Kira nezareagovala.

„Ale uvědomil sis to."

„Ale za jakou cenu?"

„Vím, že je to možná kruté říkat, ale mohlo to být horší. Mohlo zemřít mnohem více lidí."

Praštil jsem do stolu. „Byl to můj syn!"

„Já vím, byl i můj," uklidňovala mě. Věnovala mi vroucné objetí. „Já vím. Ale konečně jsi přestal tak nesmyslně riskovat. A především, přestal jsi tak bezmezně věřit, že jsou ti bohové nakloněni."

„Tohle je ale až moc vysoká cena."

„Ne. Nic jiného by tě k tomu nepřimělo." Chtěl jsem odporovat, ale uvědomil jsem si, že má pravdu. „A kromě toho, jedno pravidlo by sis měl ze svého starého života ponechat – neohlížej se. Co se stalo, stalo se a ty už to nezměníš. Musíš prostě pokračovat. Společně to dokážeme." Tuto debatu jsme vedli mnohokrát. Ale až dnes jsem jejím slovům dokázal uvěřit.