Autor: Bellatrix36

Téma: Příliš mnoho pudinku

,,Jsi si opravdu jistá, že se tam má vysypat celý sáček?''

S obavami se ptám své mladší sestry. Dnes naše matka slaví narozeniny, a obě dvě jsme pro ni chtěly přichystat nějaké překvapení.

Nejtěžší bylo vymyslet něco jednoduššího, aby to neskončilo naprostou katastrofou. Jenže pokud máte sestru, která uskuteční vše co ji napadne, to rozhodně není lehké.

Nápad upéct matce pudinkový koláč, se mi zdál skvělý. Recept jsme našli na internetu a podle fotek vypadal velmi lahodně.

Jelikož to mělo být překvapení, podařilo se nám přesvědčit staršího bratra, aby na pár hodin zabavil naší oslavenkyni. Moc se mu do toho nechtělo, ale stačila trocha sourozeneckého vydírání, a stal se z něj poslušný bratříček.

Takže v tuto chvíli kuchyň patřila jenom nám. Těsto na koláč se už peklo v troubě a zbývalo jen dodělat pudinkový krém. Zatím se žádná velká pohroma nestala, a začínala jsem doufat, že letos se možná oslava vydaří. Až na rozsypanou mouku po stole a podlaze, a hromadu špinavého nádobí ve dřezu, byla kuchyň v pořádku.

,,Jistěže se to má vysypat všechno,'' řekla sestra a povzdechla si.

,,Ale máma tam vždycky dávala jenom půlku,'' prohlásila jsem.

,,Prosimtě, přece to nebudeme dělat jen jednu várku, pak toho bude málo. Víš přece kolik toho brácha dokáže spořádat, když má hlad.''

Otevřela celý sáček a nasypala ho do vřícího mléka. Vzala vařečku a začala promíchavát obsah hrnce.

,,Víš, že se ten prášek měl nejdříve rozmíchat v hrnku se studeným mlíkem a pak teprve přidat do hrnce?'' ,,To je jedno, stejně už jsem to tam nasypala.'' Pudink začal až příliš bublat. ,,Do háje! Utíká to!''zařvala a stlumila sporák. Avšak část obsahu hrnce stihla vzkypět a rozlít se po celém sporáku. ,,Ségra, podej mi rychle tu zatracenou utěrku!'' křikla na mě.

,,A kde je? Nemůžu ji nikde najít!''

Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale žádnou věc podobná utěrce se v kuchyni nenacházela.

,,Tak mi podej ubrousky nebo kapesníky!''

Popadla jsem ubrousky ležící na stole a hodila sestře. ,,Mariano!'',zařvala na mě, když jí balík ubrousků trefil přímo do obličeje. ,,Tos mi ty ubrousky nemohla normálně podat?'' ,,Promiň Margareto, ale řeklas, že ti je mám podat rychle.'' ,,Neříkej mi Margareto! Jmenuju se Markéta! To bys měla přece vědět!''

Výraz na jejím obličeji byl k nezaplacení. Měla rozcuchané vlasy, celé bílé od mouky a mračila se. Dohromady to působilo spíše komicky, než výhružně. Nemohla jsem odolat, smích se nedal zadržet.

Mezitím, co jsem se smála jak blázen, sestra rozbalila ubrousky a začala utírat rozlitý pudink. ,,To ti připadám směšná?'' obořila se na mě.

Hodila špinavé a mokré ubrousky po mě a pak zase zamíchala zbylý pudink v hrnci. ,,To máš za to,'' pomstychtivě se zašklebila. V házení byla stejně šikovná jako já, a zasáhla mě přesně tam kam chtěla - do obličeje. Smích už mě přešel. ,,To ti jen tak neprojde!'' Sundala jsem si ten mokrý hnus a hodila jsem ho do koše. Napadl mě mnohem lepší nápad jak jí to vrátit. Znát slabé místo svých sourozenců se vyplácelo. A Markéta měla jedno velké. Byla hrozně moc lechtivá.

Zatímco stále míchala pudink, nenápadně jsem se k ní zezadu připlížila a začala ji lechtat. Vykřikla a pustila vařečku. ,,Nech toho! Připálí se mi to!''

Rozhodla jsem se začít chovat o trochu dospěleji a pustila ji.

,,Dobře, ale jestli po mně budeš znovu házet mokrý ubrousky, tak ti to neprominu.'' Zvedla vařečku a prohlásila: ,,Slibuji, že už po tobě nebudu nic házet. Stačí?'' ,,Jo stačí. A řekla bych, že ti to nějak začíná houstnout.'' Ihned se podívala do hrnce a začala zuřivě pokračovat v míchání. ,,Nemáš to hustý až moc? Říkala jsem ti, že tam máš dát jenom půlku.'' ,,Přestaň kecat a pomoz mi s tím mícháním, bolí mě ruka.'' Podala mi vařečku a zatřepala rukou, aby si ulevila od bolesti.

Pudink se mi zdál opravdu hustší než by měl být. Na dně hrnce byl už trochu připálený. Už po minutě míchání mě bolela ruka a čím dál víc pudink houstl. ,,Řekla bych, že je už hotový, co myslíš?''zeptala jsem se Markéty. ,,Souhlasím. Jinak budeme mít místo pudinku akorát beton.'' Vypnula jsem sporák, vzala hrnec a dala ho vychladnout ven na parapet okna. ,,Takže pudink je hotový. Čím budeme pokračovat?'' ,,Počkáme až vystydne a pak přidáme cukr, máslo a uděláme z toho krém. A potom ten krém namažem na koláč. To bude asi všechno,'' odpověděla a podívala se na papír s vytisknutým receptem.

,,Počkat! Ještě se má koláč dozdobit nastrouhanou čokoládou!'' dodala. ,,Fajn. Kolik ještě máme času než přijde máma?''

Markéta se koukla na své hodinky a odpověděla: ,,Asi tak tři čtvrtě hodiny, dýl ne. To snad stihnem.''

,,Taky doufám. A je tady hroznej bordel, ještě to musíme uklidit. A mimochodem, nádobí umýváš ty.''

,,Nene, službu na nádobí máš tenhle týden ty. Já uklidím ten zbytek.''

Povzdychla jsem si. Umývání nádobí nesnáším. Proč je ho vždycky tolik?

,,Zdá se mi, že tu cítím nějaký smrad. Necítíš něco?'' zeptala se. Rozhlédla jsem se, přemýšlejíc nad tím, co by mohlo býti zdrojem náhlého zápachu a najednou mi to došlo. ,,Trouba!'' zařvala jsem a běžela jsem k ní, nedbajíc na nedomyté nádobí. ,,Chceš mi snad říct, že jsem trouba?'' urazila se Markéta.

V tu chvíli se moje pozornost zabývala úplně jiným problémem, než byla uražená sestra. Co nejrychleji jsem vypnula troubu a otevřela dvířka, abych mohla koláč vyndat ven. Hned jsem ucítila strašný zápach připáleniny.

Markéta, která konečně pochopila co se vlastně děje, ihned otevřela okno. Když se smrad trochu vyvětral, vzala jsem rukavice a vyndala koláč.

Téměř celý povrch koláče byl zčernalý. Vzala jsem vidličku a píchla do něj. Uvnitř byl tvrdý jako kámen. Bylo mi jasné, že je celý akorát na vyhození. Co teď dáme mámě k narozeninám? ,,Myslím, že máme menší problém,'' prohlásila jsem.

,,Neboj, určitě se s tím dá něco dělat,'' řekla povzbudivě sestra. Kéž bych byla také taková optimistka jako ona. ,,Co s tím se dá jako dělat! Vždyť je celý koláč tvrdý jako kámen a spálený na uhel!'' Trochu jsem sice přeháněla, ale byla jsem příliš zklamaná z neúspěchu. ,,Pořád nám ještě přece zbyl pudink. Můžeme z něj něco udělat.''

Poté co jsem domyla zbývající nádobí a vyhodila spálený koláč, zbývalo ještě půl hodiny do příchodu mamky. Kuchyň vypadala jako předtím a až na slabší zápach, by nikdo nepoznal, že se tu něco dělalo. Vychladlý pudink jsem odnesla z parapetu na stůl. ,,Takže, co s tím pudinkem budem dělat?''

,,To třeba pudinkový pohár?'' odpověděla mi otázkou.

Vzhledem k tomu, kolik zbývalo času jsem souhlasila. Stejně mě nic jiného nenapadalo.

Celkem jsem vyndala pět velkých skleniček, pro každého člena rodiny jednu, včetně nás. Na dno poháru jsme daly pudink, potom ovoce a navrch spoustu šlehačky a piškoty.

Výsledek byl nakonec lepší než jsem čekala. Poháry zatím zůstaly v ledničce, aby vydržely déle.

,,A co uděláme s tím zbylým pudinkem?'' Hrnec byl ještě téměř do poloviny plný. ,,Ten přece sníme, ne?'' Vzala jsem lžíci a ujídala pudink rovnou z hrnce. ,,Hej! Nech mi taky něco Mariano!''

,,Bolí mě břicho,''zasténala Markéta. ,,Kdyby ses tolik necpala, tak by tě nebolelo,'' poučila jsem ji. Od toho přece starší sestry jsou, že? ,,Ale ty ses taky cpala. A snědla jsi ho mnohem víc než já. Přitom tě břicho vůbec nebolí. To prostě není fér!'' Znovu mě přepadl záchvat smíchu. Poslední dobou mě dokázalo rozesmát skoro všechno. Zaskučela jsem bolestí. Od smíchu mě rozbolela bránice. ,,Spravedlnost vždy zvítězí!'' prohlásila sestra když uviděla mé utrpení. Také se rozchechtala. Určitě to vypadalo blbě. Dvě potřeštěné dívky válející se po podlaze se záchvatem smíchu a střídavě skučením. ,,Zdá se mi to, nebo tu snědl někdo příliš mnoho pudinku?'' ozval se mámin hlas za námi.

Naše oslavenkyně byla zde. A i s bratrem, který si nás dvě stále ležící na podlaze se škodolibou radostí začal okamžitě fotit. Zjevně chtěl fotografie využít jako způsob vydírání.

,,Všechno nejlepší, mami!'' zakřičely jsme obě dvě naráz.