Autor: zuzis7

Téma: Ozvěny smíchu

Zhluboka se nadechuje a zvedá zbraň. Naposledy si kontroluje pozici světlovlasého mladíka pod sebou. Musí ho zastřelit. Jinak neprojde zkouškou.

Neví, že ho pozoruji. Jak by mohl. Jsem tak ztuhlá strachem, že se nedokážu ani pohnout. Chtěla bych křičet, volat o pomoc, rozběhnout se a srazit toho chlapce stranou, ale nemůžu. Zvládám se jen dívat.

Mačká spoušť. Ticho v uličce prořezává hlasitý výstřel. Mladík na chodníku se kácí k zemi. Střelec na střeše jednoho z domů si přes snědou tvář sotva dvacetiletého chlapce přetahuje kapuci a mizí.

Ulicí se nese zděšený a zoufalý výkřik.

Můj výkřik.

Lapám po dechu a prudce se posazuji. Strachem rozšířenýma hnědýma očima předjíždím po místnosti. Nemůžu se zorientovat. Srdce mi v hrudi divoce buší. Dech mám zrychlený a nepravidelný. Jsem vyděšená. K smrti vyděšená.

Teprve po chvilce mi dochází, že sedím ve své posteli. Nestojím už v té uličce, nepozoruju, jak se ho někdo chystá zabít, aniž bych se dokázala pohnout. Snažím se zhluboka dýchat a uklidnit se. Už je to pryč...

Po pár minutách jsem konečně schopná vylézt z postele. Přecházím k oknu a odhrnuju fialový závěs, čímž vpouštím do místnosti mdlé světlo vycházejícího slunce. Paprsky ozařují mou pobledlou tvář lemovanou světle hnědými vlasy, když vyhlížím do ulice. Všechno je pokryto sněhovou pokrývkou.

Opírám se rukama o dřevěnou desku stolu pod oknem a znovu se zhluboka nadechuji. Stalo se to přesně před třemi měsíci. Před třemi měsíci jsem ztratila člověka, kterého jsem nade vše milovala. Nikdy jsme spolu moc nemluvili. Ale já bych za něj položila život. Jaká ironie. Kdybych tehdy zasáhla, mohl by ještě žít.

Z mých očí si razí cestu několik slz. Nestírám je, nechávám je stékat mi po tvářích a poté skanout na stůl. Ztratila jsem ho. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy.

Pomalu natahuju třesoucí se ruku a beru do ní fotografii stojící hned vedle dopadlých slaných kapek. Přejíždím po jeho tváři. Usmívá se. Vypadá tak šťastně...

Pamatuju si, že když jsem ho fotila, nesl se celým pokojem jeho smích. Ten nádherný zvuk, který mi dodnes dozníval v mysli jako ozvěna... On už se nezasměje. Už nikdy...

Otřásá mnou vzlyk.

Bezmála o hodinu později dorážím do školy. Mlčky zaplouvám na své místo, do poslední lavice v rohu třídy. Nepřítomně hledím z okna a nevnímám. Teď existuje jen ta vzpomínka. Vzpomínka na něj.

,,Ahoj," zaplouvá na místo vedle mě krátkovlasá černovláska. ,,Plánuješ si už něco na odpoledne?"

Vrtím hlavou.

,,Půjdeme s Ruby do kina, tak mě napadlo, že by ses možná ráda přidala," nadhazuje.

,,Vzdej to. Ta už se nikdy ani neusměje," věnuje mi blondýnka přede mnou úšklebek.

,,Nech si svý kecy pro sebe," vrčí kamarádka.

,,Nechápu, proč na něj prostě nezapomeneš," pokračuje blondýnka. ,,Vždyť si tě skoro ani nevšímal. Nemohla jsi ho tak milovat, aby ses trápila ještě tři měsíce poté. Zapomeň na to."

Otevírám pusu, ale nevychází ze mě ani hláska. Chtěla bych jí říct, jak moc se plete, ale nedokážu to. Od jeho smrti jsem nepromluvila téměř ani slovo. A nějak se mi nechce s tím teď začínat. Jenom kvůli ní.

,,Podle mě to stejně jenom hraješ," mele si dívka dál svou. ,,Tak silný city nemůžou existovat, když je ten druhej neopětuje. Což se nestalo. Tak se přestaň snažit vzbuzovat lítost. Možná ti na to někdo skočí, ale já rozhodně ne."

,,Ty jedna..." nadechuje se černovláska k peprné odpovědi, ale já ji neslyším.

Je toho na mě moc. Zvedám se a protahuju se kolem nich směrem ke dveřím. Ignoruju kamarádčino volání a vybíhám ze třídy. Vím, že za mnou nepůjde. Chápe, že chci být sama a že to opravdu potřebuju. Ale ani ona nemůže rozumět tomu, co já prožívám.

Školu nechávám daleko za sebou. Bez jediného ohlédnutí běžím pryč. Vím, kam půjdu. Na to jediné místo, kam by někdo v mé situaci měl zavítat. Tam, kde jsem strávila bezpočet uplynulých dní.

Na hřbitov.

Zpomaluju až těsně před vysokou zdobenou bránou z šedého kamene. Pomalými kroky mířím do zadní části. Tam, kde leží. Úplně vzadu v rohu.

Zastavuju se u náhrobku z černého kamene. Ničím se neliší od ostatních. Snad jen tou spoustou svíček a zmrzlých květin. Všechny jsou ode mě. Pozoruju tmavý kámen. Stříbrným písmem na něm stojí jeho jméno společně s datem narození a dnem, kdy jeho smích utichl. Při tom pohledu se mi po tvářích koulejí další a další slzy. Ani se nenamáhám je setřít.

Zvedá se vítr a honí mi světle hnědé vlasy kolem hlavy. Lepí se mi na mokré tváře. Nechávám je tak. Nenacházím už v sobě sílu na to, abych si je odhrnula. Kolem mě poletují sněhové vločky dopadající na hrob mého milovaného.

Tichounce šeptám jeho jméno. V to jedno jediné slovo vkládám tolik emocí - lítost, stesk, bolest a především nezměrný žal. Ty pocity zaplavují mé srdce pokaždé, když si na něj vzpomenu.

Zkřehlýma rukama zajíždím do černé tašky, kterou mám s sebou. Vytahuju svíčku a zápalky, kterými se ji snažím rozsvítit. Prsty se mi třesou a vítr plamínek několikrát sfoukává, nakonec ale pokládám zapálenou svíčku k ostatním.

,,Tohle není spravedlivé," promlouvám znovu do okolního ticha. ,,Tys neměl zemřít! Ty ne! Ty sis to nezasloužil!"

Mé tělo zasahuje neovladatelný záchvat pláče. Celá se třesu, sotva dokážu dýchat. Ta bolest v srdci mě sráží na kolena. Očima se vpíjím do toho jména s takovou naléhavostí v pohledu, jako bych snad věřila, že by mi ho to mohlo vrátit.

,,Tohle se nemělo nikdy stát," pokračuju chvějícím se hlasem. ,,Ne takhle. Ne proto, aby nějaký člen pouličního gangu prošel zasvěcovací zkouškou. Já tě milovala, víš to? Znali jsme se tak dlouho... Jenže tys mě přehlížel. A tvoje smrt... Je to moje vina."

Můj už tak slabý hlásek se láme a já nedokážu pokračovat, dokud se alespoň trochu neuklidním. Vím, že se se mnou nebavil z jednoho prostého důvodu - nemluvil prakticky s nikým. Proč bych tedy já měla představovat výjimku? Neviním ho za to. Nemám mu to za zlé.

,,Stalo se to přesně před třemi měsíci. Od doby, co jsi odešel, chodím... jak tělo bez duše. Nemluvím. Nesměju se. Stáhla jsem se do sebe a na nic se nedokážu soustředit. Navštěvuju už jen tři místa - do školu, domov a hřbitov. Letos maturuju. A vím, že to nejspíš nezvládnu," špitám sotva slyšitelně. ,,Tohle přece není správné! Ten kluk neměl právo mi tě vzít! A nejhorší na tom je, že ty ani nevíš, jak moc jsi mi svou smrtí ublížil!"

Rukama se opírám o ledový kámen na povrchu hrobu. Lapám po dechu.

,,Mohla bych mít tolik kluků, jenomže já pořád miluju tebe! Nedokážu na tebe zapomenout, nejde to! Všichni mi říkají, že se přes to musím přenést, ale já to nezvládám! Místo toho, abych chodila s kamarádkami na nákupy, strávím celý den tady. A dneska si tu radši takhle povídám s tebou, než abych s nima šla do kina. Podívej se, kolik pro mě znamenáš! Už to vidíš? Vidíš, jak moc tě miluju?"

Moje slova nedávají valný smysl, ale to mě nezajímá. Potřebuju teď jen brečet a dostat ze sebe všechny ty věci ven.

Padám do sněhu. Studí tak, že to až bodá. Ale ne víc než bolest v mém srdci. Skrz bílou hmotu se plazím až ke kameni na hrobě. Choulím se na něm a nedbám na chlad, který mnou prostupuje. Už jsem řekla všechno, co jsem chtěla. Je konec. Bolí to, tak moc to bolí!

Ztrácím pojem o čase. Jsem zapadaná sněhem. Cítím, jak mi chlad prostupuje celým tělem. A je mi zima, tak strašlivá zima! Ale v porovnání s bolestí v srdci to je něco naprosto zanedbatelného. Pak chlad utichá a když zvedám oči k nebi, vidím, že se stmívá. A vím, že se blíží konec.

,,Já tě budu navždy milovat. Navždy, slyšíš? Prosím, nezapomeň na to," šeptám z posledních sil promodralými rty.

Zavírám oči.

A pak už nevnímám nic.

***

Druhý den ráno objevil postarší správce hřbitova při ranní pochůzce zmrzlou dívku na tom nejvzdálenějším hrobě. Bílá tvář, modré rty, na tvářích ztuhlé slzy proměněné v led. Kolem ní ležely dosud hořící svíčky a květiny ztvrdlé mrazem na kámen.

Znal ji. Chodila sem často.

Teď stojí u onoho hrobu, vedle něhož již brzy přibude druhý. Ten její. Ví, že by si to tak přála.

,,Policajti nechápou, proč jsi tu zůstala," promlouvá po chvíli do okolního ticha. ,,Ale já ano. Tys ho milovala. Truchlila jsi pro něj. A tady, na jeho hrobě, jsi i ty přišla o život. Svět bez něj by tě stejně netěšil. Doufám, že po smrti se vy dva setkáte. Protože jak silná asi musí být taková láska..." šeptá do ztichlé zimní noci.