Autor: inteljanca

Téma: pták, dalekohled, vítr, padat, odpočinek

„Jsem ráda, že zase sedím v tomhle křesle. Je to jediná doba, kdy si trochu odpočinu. Tady, a pak den dva potom doma," a ještě více se zabořím do měkkého křesla potaženého černou koženkou.

„Ty můry pořád trvají?" zeptá se mě psycholožka.

Přikývnu. „Dřív jich nebylo tolik. Jedna, možná dvě za týden. Teď už je to každou noc, někdy i víckrát," prohrábnu si rukama vlasy a zhluboka se nadechnu. Jsem unavená.

Psycholožka se na mě podívá svým soucitným pohledem: „Povíš mi zase některou?"

„Hm," zamumlám potichu. „Víte, poslední týden se opakuje jen jedna," promnu si nervózně prsty, stále se snažím zhluboka dýchat, abych jí mohla říct, co se poslední dobou odehrává v mých snech. „Byl to jenom kruhový výřez, okolo byla tma, jakobych se dívala skrz nějakou rouru, trubku..."

„Možná dalekohled," přeruší mě.

„Možná," přitakám, „nejspíš ano, protože jsem se na to koukala z blízka. A ten pták létal poměrně vysoko."

„Pták?" Ptá se, neutrálně, ale já cítím že se v hloubi duše směje.

„Ano, pták. Nejspíš vrána, nebo havran, něco podobného. Chvíli vždycky v klidu létá, pak se začne svíjet, jako kdyby měl křeče, pak padá, pomalu se za ním tvoří čára z dýmu," musím se zastavit, znova se rozdýchat, nejradši bych na to, co se děje potom zapoměla. Do nastalého ticha, možná ještě tišeji pronesu: „Hoří."

„Prosím?"

„Ten pták pak vždycky začne hořet," teď křičím. „Pardon," omlouvám se, „poslední dobou mám problémy se sebekontrolou."

„Nemáš se za co omlouvat," konejší mě. „Děje se potom ještě něco?"

„Potom ta ohnivá koule pořád padá dolů," pokračuji ve vyprávění, „a plameny se nejednou tak zvláštně kroutí, až vytvoří obličej. Znám ho, ale zaboha si nemůžu vzpomenout o koho jde. Ten obličej má jasný výraz, křičí, ale nevím co. V tu chvíli totiž začne foukat strašně silný vítr. Až včera jsem poprvé slyšela co křičí. Pomoc," v tu chvíli se místností rozdrnčí vyzváněcí tón mého telefonu.

„Asi bys to měla vzít," ponouká mě.

„Možná, to je máma," s těmito slovi mačkám přijmout. „Ahoj mami, je to tak důležité, právě jsem u psychložky," je slyšet, že máma brečí, „mami, co se děje? Ale vždyť sem jí to zakázala. Tak co se sakra stalo? Ne... Mám za tebou přijet? Jo, neboj, já sem vždycky opatrná. Hm. Mám tě ráda, mami." Ve chvíli, kdy to máma položí mi z očí, které byly zalité slzami, začnou stékat první slané potůčky.

„Emmo, co se stalo?"

„Víte, kvůli tomu snu jsem zakázala všem svým blízkým vlézt do letadla, alespoň dokud nezmizí."

„Chápu, váš první sen předpověděl smrt vašeho otce poměrně přesně," vytahuje několik let starou skutečnost, na kterou se snažím zapomenout.

„No právě," postesknu si, „ségra mě neposlechla. Jejich letadlo spadlo, chytly mu motory." Sklopím hlavu a koukám se na své propletené prsty. Tiše dodám: „Všichni uhořeli."