Autor: Natalis-Mel (Povídku napsala autorka Natalis)

Téma: Odnikud nikam

Město se probouzelo k životu a lidé pomalu začínali vycházet z domů, aby obstarali co je třeba. To pro její plán neznamenalo téměř žádnou změnu. Jediné co právě chtěla, bylo zakřičet si z plných plic.

Rozeběhla se a kličkovala mezi lidmi na ulici. Po střechách by to bylo rychlejší. Pomyslela si a všimla si dobře daných popelnic ve slepé uličce. Rozeběhla se proti nim a elegantně po nich vyskákala na vrch stěny. Ze stěny se odrazila k okapu a přitáhla se nahoru.

Rozhlédla se po okolí a vybrala si cestu pouze z rovných střech. Přeskakovala z jedné na druhou, jakoby se pro to narodila. Zanedlouho se dostala do blízkosti Prolákliny. Neváhala a sjela po okapové rouře dolů z budovy, aby se dostala blíže k Proláklině.

Proláklinu i její nepřeberné množství chodeb znala téměř nazpaměť. Seskočila po kamenech a zalezla za nepatrný výstupek, za kterým se nacházel vchod do jeskyně o třiceti chodbách.

Sebevědomě zabočila do sedmé chodby zleva a šla. Když došla do vyspravené místnosti s boxovacími pytli, s ringy a terči musela se pousmát.

Radost jí kalilo její zpoždění. Už ani nedoufala v dobrou vůli mistra, ani v to, že by si nevšiml, že chybí. Byl až moc důsledný a nebyl to žádný hlupák.

Když uviděla svou skupinku, zarazila se.

Vydala se ke své skupině a sedla si dozadu. Sklopila hlavu a zadívala se zkroušeně do země. To nic však nezměnilo na tom, že nejen mistr, ale i instruktorka na ni vrhali naštvané pohledy. Ani se jim nemusela podívat hloub do jejich očí, aby poznala, že dnes se jí žádného odpustku nedostane a taktéž tušila, že jí dají víc zabrat. A pokud byl přítomný mistr i instruktorka a celá její skupina seděla na zemi, znamenalo to buď přednášku, nebo zkoušku.

Mistr ukázal na jednoho chlapce a ten se sveřepým a odhodlaným výrazem odešel. Pár lidí se po sobě podívalo a někteří na sebe vrhali nervózní pohledy. Na Gabrielu se podívala Stevie a v jejích očích mohla číst imaginární otazníky a obavy. Pokusila se o nepatrné zvednutí koutků úst, ačkoli na úsměv neměla náladu. Zvedla zrak k místu, kde předtím viděla odcházet Fabiana. Bohužel celkem pozdě. Jediné co viděla, byl bílý cíp jeho trika vlající směrem k Neprobádané chodbě, kam měli všichni nováčci zakázaný přístup.

Všichni z její skupiny včetně jí tušili, že v dohledné době má proběhnout zkouška a proto poslední týdny dávali do svého výcviku vše. Mistr ukázal na dívku před Gabrielou a ostatní už ani neodlepili zrak od země. Gabriela se utvrdila v přesvědčení, že se bude chodit do Neprobádané chodby.

Čas běžel a jak Gabriela už stihla zjistit, asi co dvacet minut byl vyslán na zkoušku někdo další.

Stejně jako minut, i lidí ubývalo. Nakonec zůstala sedět na zemi sama. Čas neúprosně běžel a ona si celou dobu v hlavě přehrávala poučky, které jim necelého tři čtvrtě roku vštěpovali do hlavy. Uběhlo asi dvacet minut od odchodu Damona a mistr ukázal na ni.

Pokynula mu hlavou, polkla a vykročila směrem k chodbě.

První vjem, který na ni v chodbě zaútočil, byl chlad. Chvíli trvalo, než se její oči přizpůsobily temnotě, ale pak před sebou začala vidět nejasné obrysy. Nebylo to nic těžkého, tak prostě šla dál a dál. Najednou se ozval zvuk padajícího kamení a ona se ve strachu ohlédla, protože se bála, že jí kameny zasypaly cestu. Stalo se tak. Před ní i za ní se vytvořily hradby z kamení. Nejprve její mozek ochromila bezmoc a beznaděj, ale její pohotové myšlení zabránilo tomuto pocitu rozšířit se. Polkla a uvrhla ty nepříjemné pocity do zapomnění. Nadechla se a sveřepě sevřela rty. Přesouvala kámen za kamenem za sebe, až byla cesta jakž takž volná. Ruce měla sedřené a paže ji lehce pobolívaly, ale mohla pokračovat dál. To, že má chodba celkem nízký strop zjistila tím, že se bouchla čelem do výčnělku. Stroužek krve jí stékal přes nos a ona si ho se vztekem setřela.

Z ničeho nic se chytla za krk a rozkašlala se, protože se začala dusit dráždivými látkami z jeskynních rostlin. Ačkoli o rostlinách věděla, tak často s nimi do styku nepřicházela, protože se je v jeskyních snažili vymýtit. Postupovala dál, ale rostlin bylo opravdu mnoho. Začalo se jí tmít před očima z nedostatku kyslíku, ale přesto se přiměla jít dál. Tušila, že v dohledné době bude muset být tak daleko od sféry vlivu těch odporných kytek, aby se mohla opět svobodně nadechnout. Krok za krokem opouštěla rostliny a už nešlo jen o tmu před očima, ale i o točení hlavy. Držela se při zdi a snažila se pokračovat dál. Když už to bylo k nevydržení, nadechla se nejdřív zlehka. Po zjištění, že je daleko od sféry vlivu těch nenáviděných kytek, se nadechla znovu a pořádně. Situace ji připadala o moc lepší.

Došla k zatáčce a narazila na trhlinu. Dost širokou trhlinu. Tak širokou, že věděla, že musí slézt až do jejího nitra, aby mohla pokračovat dál. Začala rukama prohledávat okolí a narazila na štěrbiny. Prsty vsunula do štěrbin a začala spouštět nohy dolů. Našla úzkou římsu, na kterou mohla přenést váhu. K její smůle byla v trhlině taková tma, že neviděla už ani obrysy. Musela jednat intuitivně jako při výcviku.

Hledala různé štěrbiny a římsy a celkem jí to šlo. Došla na dno trhliny, odkud slyšela tekoucí vodu. Pak to spatřila. Jemně ozářenou lagunu a konec chodby. Prohledávala okolí a hledala východisko z této situace. Doufala, že nebude muset proplavat neznámým prostorem, protože plavání v neznámých a dost možná úzkých prostorách s nemožností se nadechnout ji přivádělo do stavů úzkosti a paniky, kterou se při výcviku den co den snažila odstranit. Jak moc se jí to ale dařilo?

Když shledala, že není jiná možnost než proplavat někam na druhou stranu, vydechla všechen vzduch, a pomalu začala vstupovat do ledové vody, která jí přivodila lehký šok. Nadechla se vzduchu a ponořila se. Otevřela pod vodou oči a přes mlhavý závoj se rozhlédla. Uviděla cestu a pro jistotu se ještě jednou vynořila, aby nabrala do plic dost vzduchu, ponořila se a začala plavat. Tušila, že rychlost je řešení a tak plavala, jak nejrychleji uměla. Rostoucí tlak ve vodě a stále se snižující teplota měly drtivé účinky. Nejen postupující tma z okrajů vidění do středu, ale i neskutečná bolest a hučení v hlavě. Jak jí docházel dech, její pohyby se zpomalovaly, až zpomalily úplně do bodu, kdy téměř strnula v pohybu. V duchu neustále volala po životě, kyslíku a šanci. Vše bylo marné. Nikde neviděla žádnou možnost nádechu. Žádné prostory vzduchové bubliny. Navíc ta panika prostoupila její myšlení tak, že to začala vzdávat. Rukama bezmocně máchala kolem sebe a omylem jakousi hladkou tyčkou posunula směrem shora dolů.

Hladina vody začala klesat. Klesla tak moc, že se mohla nadechnout. Gabriele třeštila hlava a tmělo se jí před očima víc, než kdy jindy. Ještě ke všemu ji ohromně pálily oči a v uších jí snad třískali dvěma železnými pláty o sebe.

Její cílevědomá mysl ji přinutila pokračovat a ona se s obtížemi vypotácela z bývalé vodní pasti. Na jejím konci viděla světlo, které jí nutilo mhouřit oči. Nechtělo se jí věřit, že by zkouška byla tak krátká.

Přestože ji světlo oslepovalo, musela mu jít vstříc. Z očí jí tekly slzy jakožto důkaz bolesti ze světla. Rukou si stínila, aby vůbec něco viděla, ale nepomáhalo to tak moc jak doufala. Zamračila se. Vešla přímo doprostřed ringu.

Jestli se nestane zázrak, prohraje. Někdo za jejími zády vrátil lana na místa a ohlásil začátek. Pěst nechráněná rukavicí Gabrielu zasáhla do žebra. V rychlém sledu ji pěsti bouchly znovu do toho samého místa a ona se zmohla na úder vedený do neznáma, jelikož oči stále nepřestávaly slzet. Jestli bude zápas pokračovat takto, mohla si být jistá, že ještě dnes poletí. Zhurta se rozmáchla a zasáhla pravděpodobně stehno protivníka. Za lany ringu se ozvalo zamručení a zdálo se, že člověk, který dohlížel na tyto zápasy nebyl moc nadšený. Vidění se jí začínalo zlepšovat, ale stejně ji protivníkova poslední rána vedená vší silou bouchla nečekaně do břicha, čímž jí vyrazila dech. Přihlížející povýšeně mlasknul. Snažila se bránit a oplácet útoky, ale jak mohla, když zrak byl stále rozmazaný, v hlavě jí hučelo a měla vyražený dech?

„Jiní se vzpamatovali mnohem dřív než ona. Skonči to," zazněl mužský podrážděný hlas a ona věděla, že právě teď skončí. Věděla, že teď a tady skončí její jediná naděje na celkem svobodný život. Nachystala se k obraně, ale ruce dala před obličej. Rána vedená na břicho ji překvapila a v okamžité reakci ruce spustila k břichu. V mžiku jí druhá rána dopadla na spánek a svět se ponořil do temnoty.

Probudila se ve vlaku spolu s dalšími lidmi jejího věku a rázem jí bylo jasné, že právě přišla o svobodu a naději na lepší život.

I přes veškerou snahu se odnikud nevypracovala nikam...