Autor: DominikaMatyasova

Téma: Šance na výhru + Noční lovec

Zabořila jsem zuby s ostrými tesáky do měkkého hebkého krku. Jemná dětská kůžička se protrhla a mě po čelistech pomalu začaly stékat teplé krůpěje krve lesknoucí se v záři luny. Nešlo mi o to najít tepnu, nýbrž silným stiskem mláděti zlomit vaz, jak se také stalo a štěně se s křupnutím přestalo vzpouzet. Položila jsem jej na zem před trojici jeho sourozenců. Přivírala jsem oči a odvrátila hlavu. Bylo to moje štěně. Moje vlastní dítě. 

Poodešla jsem několik kroků dál a svěsila hlavu. Nepřála jsem si, aby děti viděly, jak moc mě to trápí. Ačkoli se již notnou chvíli neživily mateřským mlékem, nebyly stále dostatečně vyspělé, aby si něco takového uvědomovaly. Podle lepkavého zvuku žvýkání a křupotu kůstek jsem udoudila, že se mláďata již pustila do jídla. Tím jídlem byla jejich slabší sestřička. Daisy. Píchlo mě to u srdce. Původně těch štěňat bylo pět. Nyní byla tři a bezelstně si pochutnávala na tom čtvrtém. Byla zvyklá na kanibalství. Nemohla jsem se na to dívat. Všechno se to ale dělo díky mně. To já jim obstarávala potravu. To já zabíjela jednoho jejich sourozence za druhým. Chtělo se mi výt, naříkat, ukousnout si ocas za to všechno, co jsem udělala. Přála jsem si zemřít v návalu emocí, jež jsem pociťovala, ale zároveň jsem v hloubi duše věděla, že i přesto, jak příšerná jsem matka, mě mé děti potřebují. 

A tak jsem si namísto toho jen s rozmazaným nepřítomným pohledem zabořeným do suchého jehličí na zemi olízla, konejšíc sama sebe, zkrvavenou tlamu a snažila se potlačit lítost, aby se nevydrala na povrch. Ujišťovala jsem sama sebe, že jsem neměla na výběr. Mláďata nejedla již několik dní, musela jsem to udělat, musela jsem jedno z nich obětovat. Matka pro své děti udělá cokoli, i za cenu života jednoho z nich. Nemohla jsem je nechat pojít všechna hlady. 

Ohlédla jsem se. Tmavé silulety štěňat mi nevěnovaly sebemenší pozornost a hlasitě mlaskaly s čumáčky zabořenými v těle své sestry, jež bylo natolik rozdrásané, že byste nepoznali, zda se jedná o vlče nebo malého zajíce. Svým způsobem mě tato podobnost děsila stejně jako to, jak brutálně jindy roztomilá štěňata působila při hltání čerstvého masa vlastního druhu. 

Nemohla jsem se na to dívat. Beze slova jsem vstala a pomalým mávnutím ocasu dětem nákazala zůstat u nory. Kenzie mi na znamení souhlasu pokynula až hororově bezstarostným pohledem v kombinaci s usmátou tlamičkou od krve své sestry, zatímco její dva bratři ani nevzhlédli od jídla. Ano, jídla. Proč se i já na vlčata nemohu koukat jako na jídlo? Zatřepala jsem rychle kožichem, až mi uši pleskly o hlavu, abych vytěsnila myšlenky na Daisy z mysly. Odešla jsem. Neznámo kam, neznámo na jak dlouho. Ostatně jako vždy. Jen jsem před tím obvykle nezabila vlče.

Toulala jsem se lesem. Pohltila mě temnota objetí noci zdobená tisíci zářivými hvězdami. Sladká vůně šišek a tichý podzimní vánek mi pročistili hlavu. Již dávno jsem si odvykla toto označovat jako lov, ale přesto jsem neustále větřila. Snad jsem si naivně myslela, že tentokrát něco najdu, že když udělám krok zpět a zkusím to znova, pokřivím časoprostor a mé jednání získá odezvu. Nezískalo. Procházela jsem těmito místy den co den v naději, že to bude jinak, ale nebylo. Dělo se to možná i desítky dní a já to stále dělala znova a znova. Znova a znova jsem nasávala vzduch doufajíc v zázrak v podobě alespoň náznaku zvířecího pachu. Jediné, co jsem cítila, byl můj vlastní smrdutý zaprášený kožich, stromy a neutrální pach vzduchu. Den co den mi připadal vlastní čich otupělejší, ačkoli je nad vlka jasné, že častým používáním se čich nedá poškodit. To, co bylo každou chvílí otupělejší, byla ve skutečnosti jen má hlava. Možná se jednalo o stařeckou demenci, protože na matku jsem nebyla zrovna nejmladší, ale ať to bylo cokoli, sžíralo mě to. Kousek po kousku mě má vlastní naděje ničila. Ten kontrast mezi ní a realitou byl k nářku. 

Věděla jsem to, věděla jsem to, že všechna kořist migrovala hlouběji do lesa kvůli rozrůstající se lidské civilizaci blízko naší části lesa. Také jsem věděla, že putování za kořistí je příliš náročné na cestu kvůli vlčatům. A věděla jsem, že pokud je kvůli cestě za potravou nenechám tady, zemřou tak či tak, ať už hlady nebo jako potrava pro zbylé mláďata. Věděla jsem to. Znala jsem bezvýchodnost současné situace, je-li mi proti strsti kvůli nějakému zasranému mateřskému pudu nechat je tady na pospas osudu, abych se zachránila před smrtí hlady. Ačkoli jsem tohle všechno někde uvnitř věděla, odmítala jsem si to připustit. Odmítala jsem realitu, která mi dávala na výběr zachránit jen sebe nebo zemřít se štěňaty společně. Odmítala jsem všechno, co se tady dělo. Z jednoho prostého důvodu. Tím důvodem byla právě naděje ve spolčení mateřské lásky. Přála jsem si, aby to nenechala zajít tak daleko. Že neděje umírá poslední. Přála jsem si, aby naděje zemřela dříve než já a zbylá vlčata. Zachránilo by mne to. A ačkoli netuším, jak se právě ona pošahaná naděje vraždí, stále ji mám.

Z hrdla se mi bez optání vydral táhlý vřískot, kterému bych byla ráda říkala zavytí, ale prakticky to s ním mělo společné jen to, že šlo o zvuk vydávaný vlky. Pokud byste tedy mě, pohublou chodící kostru potaženou vypelichaným jednolitě tmavě šedým kožichem slepou na jedno oko, považovali za vlka. A následně další. A další. Všechen smutek a vztek jsem nechala vykřiknout do světa. Měla jsem pocit, jako by byla má ozvěna doléhala až na měsíc. Tolik moc jsem to potřebovala. Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem svým emocím nechala tolik volný průběh. Vždycky jsem se snažila to maskovat před dětmi. Pokud by totiž byla vlčata měla inspirována mými pocity z jejich zabíjení etický odpor ke konzumaci vlčat, ani jedno by nyní nebylo živé, protože by všichni pošli hlady. Nyní jsem však byla daleko od rodiny. Znova jsem otevřela tlamu a vyzdvihla ji ke hvězdám. Wauuu. Všechna ta lítost kvůli Daisy a Bloodymu, nejslabšímu štěněti s podobným osudem jako Daisy, všechen ten vztek na neumírající naději, vsechny ty sžíravé pocity hladu, které jsem se naučila po několika dnech bez jídla celkem úspěšně ignorovat, všechno muselo ven. 

Nabita novou energií bych se byla už už rozeběhla do nížinné části lesa, když jsem náhle zaregistrovala slabou vůni strachu. Strachu ze mne. Z mého vytí. Pocítila jsem teplý nával radosti, který mi rozproudil krev v žilách od čenichu až po špičku ocasu. Zavrtěla jsem jím jako malé štěně. Nebylo ve zvyku, aby dospělý vlk takhle šílel radostí, ale v tuto chvíli mi to bylo naprosto jedno. Znova jsem nasála onen pach. Nebyla jsem schopna s určitostí identifikovat, komu patří, ale ten odér hnoje byl nepřečichnutelný. Nevěríc vlastnímu čumáku jsem spěchala po stopě. Uběhla jsem jen několik medvědích délek, když stromy začaly řídnout, až jsem se zastavila úplně na okraji lesa. 

Přede mnou se rozprostírala louka obehnaná přímo před mými tlapkami opakující se soustavou dřevěných kůlů spojených dvěmi provázky. Nejistě jsem podlezla dovnitř prostoru naplněného svitem měsíce tolik, až vypadal mnohem zářivěji než tmavý les. Zadumaně jsem mlaskla a zdvihla navlhčený nos do slabého větru. Ačkoli louka v měsíci tolik zářila, má prvotní radost z objevu kořisti rázem potemněla. Dostala jsem strach. To ta stavení vzadu. Nějak podvědomě jsem nabyla přesvědčení, že bych sem neměla chodit. Že ty stavby představují nebezpečí. Žijí v nich nebezpeční nevypočitatelní tvorové, a ačkoli jsem je nikdy neviděla, děsila jsem se jich. Chvíli jsem zvažovala, zda to risknout. Má kořist se tady zcela jistě pohybovala, dokonce jsem ji zřetelně cítila, ale stále tady byli oni - lidé. Někde vzadu, uvnitř svých obydlí sousedících s loukou. Kdyby se objevili, nemám šanci jim uniknout. Několik úplňků zpátky, kdy ještě stromy v našem lese pokrývala bílá přikrývka, jsem potkala vyděšenou stříbrnou vlčici, jejíhož druha zabili právě oni. Pamatuji si, jak byla vystrašená a zmatená. Lidé ovládají jisté mocné síly, kterými dokáží zvíře usmrtit i na velkou vzdálenost, aniž by je kořist zpozorovala. A já, noční lovec a bývalý postrach všech králičích nor, jsem nyní mohla být tou kořistí. Cítila jsem, jak se třesu po celém těle, a měla jsem pocit, že mám nyní větší strach, než má nebohá oběť. Mohutně jsem zívla, abych se zbavila stresu, jež se hromadil v mém těle. Nedokázala jsem se rozhodnout. Tiše jsem zavrčela. Tahle situace se mi vůbec nezamlouvala. 

Bee! Uši v pozoru. Nohy v tahu. Jehně na zemi. Nechápavě jsem se podívala do vykulených očí na zemi ležícího vlněného mimina. Přemýšlela jsem, kdo z nás měl v tuto chvíli větší strach. Všechno se to seběhlo hrozně rychle, mohl to být zlomek vteřiny. Mé instinkty rozhodly za mně, ačkoli se dle mého rozumu spíše vyplatí se z evolučního hlediska vyhnout hrozbě než se pokoušet dosáhnout nějaké výhody. Ale byla to šance, šance na výhru, i když za cenu života. Naposledy jsem se hluboce zadívala do těch kulatých kukadel. Zůstalo na pastvě v noci samo, bez stáda. Objala jsem zuby jeho krk. Měla jsem pocit, že se jeho vlnou, lechtající mě v hrdle, snad udávím. Stiskla jsem. 
Zahřmělo. Viděla jsem rudě. Jehně bečelo a přes oko mi tekly potoky rudého inkoustu. Na jazyku jsem cítila jeho hořkou chuť a zem začala máčet krev. Moje krev. Zasažené oko mi pulzovalo bolestí. Krk jehněte mi vyklouzl z čelistí a já padla na zem. Cukaly mi svaly v obličeji doprovázené neskutečnou bolestí a třeštěním hlavy. Zamotala se mi hlava a obraz noční oblohy začaly překrývat rudé mžitky. Cítila jsem se dezorientovaná a naprosto bezmocná. Dokonce i to jehně se dokázalo po mém útoku postavit na své vratké nožky. Pokusila jsem se jej napodobit, ale celý svět začal rotovat a měnit barvy. Bolestně jsem upadla na tvrdou zkrvavenou zem, avšak bolest tlapky byla nesrovnatelným ničím oproti šťípání v oku, z něhož mi namísto slaných slz proudily hořké potoky krve. Zoufale jsem zavyla. Ozvala se ještě jedna rána. Ta moje nářky ukončila.