Autor: Elemale

Téma: Nejvyšší skóre

Opírala se o jeho rameno a zvolna houpala nohama. Na molo svítilo slunce. Zlehka ji políbil. Zachvěla se štěstím.
To bylo pondělí večer. Pondělní večer byl fajn.
Houpala nohama. Nebyl nikdo, o něhož by se mohla bez obav opírat, nebylo molo, nebylo slunce. Nebyl polibek. Zachvěla se. Chladem. Vyhřívané sedadlo ji pálilo.
„Říkají tomu konec světa," zasmál se její otec. Smála se i maminka. Měla v očích strach. Sledovali animaci, jak obrovský meteor spaluje Zemi.
„Konec světa nastane příští čtvrtek v půl jedenácté v noci. Do té doby vlády vybudují rakety, které evakuují obyvatelstvo na planetu Eve. Prezident prohlásil, že se není čeho bát," usmívala se moderátorka s příjemným klidným hlasem. V očích pod brýlemi se jí zračil strach.
„Pro zájemce připravila vláda soutěž o let v luxusním prezidentském raketoplánu." Všichni si bez zájmu prohlíželi fotografii stroje. Ani tatínek, obvykle technický nadšenec, neprojevil jedinou emoci.
Pohlédla na spícího muže vedle sebe. Takhle zblízka její prezident nepůsobil tak silně a rozhodně. Viděla jen postaršího cestujícího s hlavou na jejím rameni. A zrádce.
„Stačí mít nejvyšší skóre," vysvětloval jí, zatímco se hra načítala. Přikývla.
Střílela do nepřátelských ninjů. Zbývaly jí už jen dva životy.
„Směj se trochu," pobídl jí, „myslím, že je vzrušující, že opustíme Zemi, no ne?"
Smála se, tak jak jí řekl. On se přece smál taky. Přestože měl v očích strach.
Kéž by před jeho smutnýma očima nesklápěla zrak. Teď se strachovala, že se jí jeho tvář pomalu vytratí z paměti. Nemůže. Nechce.
On vyhrál. Ze všech lidí na světě měl nejvyšší skóre. Přeci jen mu ty roky hraní k něčemu byly. Jejich radost byla na moment opravdová. Pak zjistil, že je lístek jenom jeden. On jí ho dal. Protože ji měl rád.
To je důvod, proč je tu teď ona. V raketě plné významných politiků a jejich rodin. Plné zrádců.
„Setkáme se na Eve," objal ji. Pak se políbili. Neřekla ani slovo. Na zádech se jí usadil divný lepkavý pocit a srdce v ní nervózně poskakovalo. Nastoupila do vesmírného vozu.
A pak už jen viděla, jak její planetu pohlcuje láva. Přes sklo, tak daleko v univerziu. Byla středa ráno. Matně si vzpomínala, že křičela.
Dala by planetu Zemi vesmíru. Nechala by mu ji. Je to jen skála. Ale ten všechen život na ní, ten zahubit nechtěla. Nezahubila. Ona ne. Ale ona přežila, zatímco miliardy životů vzplály. Přežila, protože ji někdo miloval. Jenže ona jej miluje stále a on zemřel. Má potom smysl žít?
Náhle se její žal proměnil ve zlost. Všichni, co se klidně vezli vstříc nové planetě. Všichni, kdo lhali, aby zachránili sami sebe. Ti měli zemřít, přišlo jí na mysl.
„Hej, vy!" křikla. Sama se své drzosti podivila. Pak si uvědomila ten důvod. Nemá víc než svůj život. Jediná věc, kterou může ztratit. Nic víc.
„Zrádci! Řekli jste, že nás zachráníte!"
„Klid, holka. Nikdy jsme nemohli zachránit celou planetu," promluvil smířlivě jeden z politiků, jehož jméno jí bylo záhadou.
„Sami sebe jste zachránili."
„A taky tebe."
„Odvezli jste jen část mě, ta zbylá zůstala na Zemi."
„Už to není Země."
Někdo ji objal. Byla to starší žena, těžko říct, čí příbuzná. Neodstrčila ji je proto, že jí k takovému úkonu už došly síly.
„Raket bylo jen pět," počal některý z velkých mužů s oblibou v proslovech, „schopných raket. Pokud vím, vzlétnout včas se podařilo třem, včetně té naší. Všechny plné důležitých-"
„Důležitých? Jak jste důležití tady, ve vakuu?" vyhrkla.
„Někdo musel být zachráněn."
„Vy."
„Ty jsi také mohla shořet! Trochu vděčnosti bych prosil!"
„Myslíte si, že když sebou vezmete jednoho náhodného člověka, tak bude vaše vina smazána? To není laskavost, ale sprostá vypočítavost!" Cítila, že se jí pod víčky hromadí slzy.
„Ticho tam vzadu, ještě máme před sebou patnáct dní společné cesty, nemusíme se porvat hned první den," zavolal jakýsi bodrý muž se svérázným smyslem pro humor.
„Nechci žít na planetě, jejíž obyvatelstvo vzejde z vás," zašeptala, aby to slyšelo jen její nejbližší okolí. Nikdo už nepromluvil. Rozhodli se ji ignorovat. Jistě, protože měla pravdu. Měla.
Vyhřívané sedadlo ji pálilo. Slzy ji studily. Přitiskla pohled k oknu. Sledovala prázdnotu, která ji děsila. Ale ne tolik, jako ji děsila prázdnota uvnitř ní. Nejvyšší skóre. Výhra. Dopadla by lépe, kdyby zemřela spolu s tou skálou jménem Země. Mohli zemřít v objetí. Nemusel tam být sám.