Autor: Lia693

Téma: Srdce démona

Naše životy nebyly ničím výjimečné. Už dávno jsme se vzdali snů, které jsme pro ty osoby, kterými jsme se měli stát, celé dětství budovali, a místo toho se spokojili se všedností, která nám poskytovala dostatek volnosti pro slova.

Nemohu říct, že jsem byla zrovna ukázkou ctnosti. Účty jsem platila vždy na poslední chvíli a bůhví, že jsem svému nočnímu bloumání bytem znepříjemňovala život nejednomu sousedovi.

Kdo něco takového ale mohl tušit?

Jak nám něco takového vůbec mohli dávat za vinu?

Snad jsme si za to mohli sami. Kdo mohl říct, že ho ta možnost nikdy, ani na chvíli nenapadla?

Možná jsme to všichni ve skrytu duše věděli.

Kdo si něco takového ale chtěl přiznat?

A byli bychom schopni se toho vzdát?

Vzdát se slov?

Ráda bych řekla, že si pamatuji přesný okamžik, kdy se vše změnilo. To by udělala správná postava.

Jistě jsem si musela zrovna dopřávat jednu ze svých nočních procházek po pokoji a snažila se aspoň trochu psát.

Možná jsem se dívala na jeden z těch melodramatických filmů z anglického venkova počátku devatenáctého století, i když jsem ho předtím viděla minimálně desetkrát.

A možná jsem i něco napsala, i když i tato informace by mohla být lživá.

Následujícího rána z nás všech byli vrazi.

Maike jsem znala již několik let, ale nikdy jsme spolu opravdu nemluvily. Jako o mnoha jiných jsem o ní znala to nejzákladnější, jako že byla učitelkou na místní základce a žila sama.

Patřila mezi ty lidi, kteří navzdory svému ojedinělému zjevu měli tendenci splývat se zbytkem zařízení bytu.

Vždy, když jsem si od ní v knihovně přebírala knihy, hleděla do země, zatímco já sem s profesionálním taktem přejela pohledem po obálkách s polonahými muži, jak v ostrém záklonu svírají jakousi omámenou ženštinu.

Shodou okolností a mého zdravého rozhodnutí používat pseudonym, jsem většinu z nich napsala já.

Ano, navzdory mému cynismu a obvyklým temným thrillerům, jsem také psala prachsprosté harlekýnky.

Práci v knihovně jsem získala za okolností, kdy jsem si uvědomila, že obor, který tři roky studuju, nejsem schopna vystát.

Takže jsem byla tady a Maike, která několikrát do měsíce knihovnu navštěvovala a nechala k sobě, aniž by o tom věděla, promlouvat má slova, byla tím nejbližším, koho jsem byla schopna považovat za přítele.

V době našeho pravého seznámení jsem zrovna prožívala menší románek s jistým Erikem. Jak jsme se potkali, si přesně nepamatuju, ale možná v tom hrál roli zakouřený jazzový bar, protože na takových se místech se spisovatelé obvykle setkávají, že ano?

Nebo taky ne.

Nikdy jsem nepochopila, jak někdo, kdo nepromarnil chvíli, aby ostatní nerozesmál a ve skrze byl ještě stále jedno velké dítě, mohl psát takové knihy.

Ani jeden z nás to nebral příliš vážně.

Často mi po milování předčítal ze svých knih.

Myslím, že moc dobře věděl, jak moc nemám ráda horory. Nemohla jsem mu ale upřít to, že uměl psát. Jak mě vždycky přiměl pocítit chlad a nutkání se otáčet přes rameno, když tomu tak zrovna chtěl.

Oba jsme psali braky. On jen pod svým skutečným jménem.

Myslím, že jsem ho svým způsobem opravdu milovala. Dokázal mě stejnou měrou rozesmát i vyděsit. Byla jsem šťastná.

Lidé jako on byli zatčeni jako první.

Příběh mě a Maike začal jako mnoho jiných pláčem. Jak jinak spojit osoby, které spolu zdánlivě neměly nic společného?

Zůstala jsem tehdy v práci jako poslední. Chystala jsem se zrovna zamknout, když jsem ze záchodu zaslechla tlumený vzlykot.

Vpochodovala jsem do chodby až ke kabince, ze které se zvuk ozýval. Najednou jsem se zarazila. Doufala jsem, že dotyčná uslyší mé kroky a sama sdělení pochopí, ale pro tu jako by zbytek světa neexistoval.

Brečení na záchodě. 

Víc líný už snad ani osud být nemohl.

Odkašlala jsem si a zaťukala.

„Ehm, jste v pořádku?

Na okamžik bylo na druhé straně ticho.

Přešlápla jsem a protočila oči. Za dveřmi mezitím někdo popotáhl.

„Nic mi není," řekl ženský hlas, na kterém byly ještě stále znát vzlyky.

„Za chvíli se zavírá, tak jestli byste mohla..."

„Ano...jistě."

Nebýt zarudlých očí a toho, že jsem to byla já, kdo jí přistihl, nikdy bych na ní její nedávné rozpoložení nepoznala.

Nevím, co mě to popadlo. Vždycky jsem se starala jen o sebe. To poslední, co mě zajímalo, byly problémy ostatních.

Snad to bylo tou pozdní hodinou nebo tím, že i když bych si to nikdy nepřiznala, jsem byla osamělá stejně, jako ona.

„Vážně vám nic není?"

Zarazila se v půlce kroku a pomalu se ke mně otočila. Na tvářích měla ještě stále rudé skvrny.

Poprvé mě napadlo, co asi ona musela slyšet o mně.

Tak tohle to je, pomyslela jsem si s nádechem cyničnosti, zatímco si mi Maike vylévala své srdce o svých příšerných žácích a ještě horším sociálním životě.

Obyčejný život.

Jako by se mě snad něco tak přízemního mohlo vůbec dotknout.

Pokud se na maloměstě ocitlo více spisovatelů, většinou o sobě věděli. 

Ti, kteří zde vyrostli a psali od dětství, stále navštěvovali spolek kreativního psaní, do kterého jsem přestala chodit od svého prvního útěku z města a zbytek byli jako noční motýli. Stáčeli se jako okolo plamene, plni slov. Dokud psali, jejich záře byla znát na míle daleko.

Nejspíš to byl dar nás, kteří jsme tu vyrostli, ale nikdy jsem se neodvážila nikoho zeptat. Erikovo světlo bylo matné. Jiskřilo těsně pod jeho kůží s takovou intenzitou, že jsem se vždycky bála, že se při kontaktu s ním spálím.

Vždy mě zajímalo, jak asi vypadá to mé.

Proto jsem věděla, že je Maike jako já. A vzhledem k tomu, že se sem přestěhovala teprve před pár lety, nemohla jsem si být jistá, jestli ona ví to samé o mně.

Kdo by čekal, že to zakřiknuté stvoření bude schopno psát s takovou silou a upřímností. Vášní, kterou jistě neměla šanci zažít.

To jsem si samozřejmě myslela.

Malá, ustrašená Maike, vzlykající na dámských záchodech. Co mohla vědět o životě?

Přes všechen smích a oplzlé vtipy byla má láska k Erikovi propletena s děsem. 

Nemohl si pomoct.

Nikdy jsem na něj ale nežárlila. Ne jako na Maike.

Taková byla má láska k ní.

Její texty měly to něco, pro co jsem nikdy nebyla schopna najít vhodné slovo, ale co těm mým zásadním způsobem chybělo.

Zpočátku to byl jen opravdu povedený vtip.

Myslím, že nám, jako samostatné skupině, se zdál ještě povedenější, než zbytku světa.

Jako by nad tím každý z nás aspoň jednou nepřemýšlel. Nad tou možností.

Nakonec to ale byla jen slova. 

Nemohla nikomu ublížit. Ne fyzicky.

Nemyslím si, že z toho existoval někdo nadšenější, než Erik.

Bylo asi sedm ráno, když mě probudilo bouchání na dveře, I přes můj nanejvýš podrážděný zjev se dál křenil jako malé dítě a oči se mu nepřestávaly lesknout.

Beze slova se okolo mě protáhl.

„Vidělas to?" vyhrkl a dál se hnal směrem k obýváku. Založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o futra dveří, zatímco se marně snažil zapnout televizi.

„Co tady děláš?" A utáhla jsem si pás županu.

„Proč to nejde zapnout?" zamumlal k černé obrazovce.

„Asi proto, že to není zapojený." Konečně se na mě podíval.

Nakrčil čelo.

„Proč tu máš nezapojenou televizi?"

Promnula jsem si obličej a ve snaze se vyhnout další diskuzi o tom, kdo nebo co měl ten úžasný nápad nějakému ubožákovi darovat televizi, než se jí jako každý zbavit, jsem přešla ke kuchyňské lince postavit na kávu.

Erik se mezitím probíral kabely a něco si při tom mumlal, jak už měl ostatně ve zvyku.

Pohlédla jsem na něj skrze horkou páru. Stále bylo trochu zvláštní vidět ho i v denním světle. Usmála jsem se, když si prohrábl tmavé vlasy a ty mu tak zůstaly trčet ve vzduchu.

Samozřejmě, že jsem věděla, proč přišel. V poslední době nemluvil o ničem jiném. To, co se ještě nedávno zdálo jako žert, se stále více podobalo pravdě.

Musela jsem přiznat, že krom vzrušení se ve mně probouzely i stejně silné obavy.

Ze zamyšlení mě vytrhl hřmotný výkřik, když se mu přístroj konečně podařilo zprovoznit a místnost ozářilo modré světlo. Jen pár okamžiků a do té doby tichým bytem se rozlehl zvuk několika neznámých hlasů.

Usrkla jsem kafe a posadila se vedle něj.

Jeho hrnek mezitím nepovšimnut chladl na stole.

Kdo by se nechtěl setkat s postavami ze svých příběhů? Být svědkem toho, co dokázal vytvořit jen z inkoustu a pár slov.

Otočila jsem se k němu a málem vyprskla smíchy při pohledu na jeho fascinaci televizí.

Zvláštní, že právě v něm celá tato situace probouzela tolik nadšení, když se vzalo v úvahu, jak hrdinové v jeho příbězích obvykle končili.

Opravdu, kdo by o to stál?

A zatímco se Erik stále víc nakláněl k televizi, mně se v hlavě začaly postupně přehrávat jejich jednotlivé osudy.

Byla to jen slova.

To jsem si mohla opakovat do chvíle, než se staly skutečností.

Prvních změn jsem si začala všímat v práci. Provinilé pohledy při čtení anotací a přetáčení knih v rukou. Jako by na všechny přes noc dolehla tíha jejich svědomí. Vše to byly příjemně strávené chvíle, dokud se neukázalo, jak moc pro ně někdo musel trpět.

Lidé milovali strach. Být vyděšení v bezpečí svých domovů a obávat se o životy svých hrdinů, aniž by nic z toho museli sami prožít. Mít v sobě zasety příjemné pochybnosti o jejich vlastní nedotknutelnosti.

Byl stejný zločin těm všem hrůzám přihlížet, i třeba v nevědomosti, jako se na něm přímo podílet?

Myslí se mi odvíjela jejich jména.

Psala jsem thrillery.

Lidé umírali.

Samozřejmě, že jsem si mohla dál namlouvat, že nic z toho nebylo zaviněno mnou. Hluboko uvnitř jsem ale věděla, že jsem si to až příliš užívala, než abych byla jen pouhým pozorovatelem.

Nikdy jsem ho neslyšela tak vyděšeného.

Hlas mu přeskakoval, jako by stále nedokázal pochopit situaci, ve které se ocitl.

Nikdo mi nic neřekl.

A i když jsem se snažila každý den, nikdy mě ho nenechali vidět.

Nevím, co si o mně museli myslet. V jejich očích se setkávala lítost spolu se znechucením.

Snad to byla má paranoia.

Nebyl jediným, kdo bez vysvětlení zmizel.

Z obyvatel města, jako by se přes noc stali bludičky, kroužící ulicemi v doprovodu jejich kolísajících světel ve snaze pochopit, co se stalo?

Poprvé mi začalo docházet, jak moc byl můj život závislý na těch pár aspektech. Těch neustále se střídajících odstínů, které zaplňovaly samotu a rozháněly stereotyp.

Jak moc byl pro mě důležitý.

A že jsem je pomalu začala ztrácet.

Nic z toho nemohlo být skutečné.

I já věděla, jak se tyhle věci obvykle táhnou. A přesto jsem byla tady. Sotva pár týdnů po Erikově telefonátu.

Nemohla jsem se zbavit neodbytného pocitu, že jsme se všichni chytili do pasti. Že jsme dobrovolně, bez jakýchkoli pochybností opustili bezpečí naší anonymity, abychom ukázaly své tváře a tak sami rozhodli o svých osudech.

Byli tu všichni.

Přátelé z dětství, se kterými jsem už léta nepromluvila, náhodný kolemjdoucí, jehož záře jsem si byla vždy moc dobře vědoma i ti, kteří měli svá první slova teprve seskládat.

Ti všichni skloněni pod tlakem soudní moci, když se zatajeným dechem postupně vyslechli sáhodlouhá obvinění každého z přítomných vězňů.

Maike jako podpora seděla vedle mě. Koutkem oka jsem ji byla schopna rozeznat jen jako vínovou šmouhu s kapkou zelené, což musel být šátek.

Do poslední chvíle jsem ničemu z toho nevěřila.

Muž, kterému muselo táhnout tak na sedmdesát, a kterého jsem potkávala už jako malá, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. Žena, kterou jsem snad poprvé viděla bez kočárku a dítěte na rameni. Nervozitou si mnula lem vybledlého trička.

A Erik.

Můj Erik, který se se svým nadšením dokázal vždy tak rychle proměnit v malé dítě, a který mě vždy objímal jako první, i když jsem se bránila.

Litovala jsem, že nemohu vyhledat jeho pohled a zároveň jsem za to byla vděčná.

Několikanásobná vražda.

Fyzický i psychický teror.

Zneužívání moci.

Pokus o vraždu.

Obvinění se vršila, jako by jich snad nikdy neměl být konec, postupně vyřčena z úst každé postavy směrem ke svému autorovi.

Došlo mi, že ani na jednu nejsem schopna zaostřit pohled. Jako bych se snažila dívat do slunce.

Alespoň na chvíli ulehčily mé provinilé mysli. Přese všechnu jejich strašidelnou skutečnost, od gest po vzduch v plicích stále nebyly ničím víc, než jen slovy na papíře.

Protože jedině tak mohl být v bezpečí.

Jedině tak se to mohlo všechno ukázat jako jeden velký omyl.

Jestli na začátku zůstával mezi přihlížejícími někdo, kdo ve spisovatelích neviděl monstra, ke konci dne musel být pryč.

Nebyla to naše vina.

Přesto jsem se nedokázala zbavit sžírajícího pocitu uvnitř, postupně zatemňujícího vše, v co jsem do té doby věřila.

Zadržela jsem dech, když přišla řada na Erika. Maike zaryla prsty do mé paže, jako by moc dobře věděla, co se mi honí hlavou, když před nás postupně předstoupily postavy z jeho děl.

Konečně jsem pochopila, že o všem bylo už dávno rozhodnuto. Že jen hrstce z nich bude, vzhledem k okolnostem, trest zmírněn.

A Erik nebyl starým mužem ani matkou se třemi dětmi.

Jako by se pod vahou jejich slov stával stále menším a menším.

Jejich jména.

Příběhy, které mi Erik předčítal.

Příběhy, které způsobily třas v rukou vždy, když jsem odemykala dceře od bytu.

Neviditelná přítomnost v zádech.

Bušící srdce v uších.

Najednou jsem si uvědomila, že jejich hlasy, ve všech svých podobách a frekvencích, byly jen různé odstíny jediného a to toho Erikova.

S narůstající panikou jsem se rozhlédla, nevšímajíc si zmateného pohledu Maike.

To si toho nikdo nevšiml?

Nemělo to jít tak rychle.

Neměli tu být všichni.

Už jsem ani neslyšela jejich slova.

Jako by se vše okolo slilo do jediné masy, kterou jsem nebyla schopna sledovat.

Přimkla jsem víčka k sobě a dotkla se spánků.

„Jsi v pořádku?" zašeptala Maike. Zavrtěla jsem hlavou a vzápětí bych jistě vyskočila na nohy nebýt mé přítelkyně, která mě stáhla zpět. Dotkla se mé tváře.

„Celá hoříš. Musíš domů."

„Ne." 

Musela jsem pryč.

Musela jsem zůstat.

Musela jsem to vidět.

Nevím, kolik času přesně uběhlo, ani z čeho všeho byl Erik nakonec obviněn.

Měli pravdu, samozřejmě.

Z jejich úhlu pohledu by mohl i psychopat z jednoho jeho příběhu ho obvinit, že to on ho k tomu všemu donutil a nikdo by mu nemohl nic vyvrátit.

A možná se stalo i to.

Vím jen, že když jsem konečně uviděla jeho tvář a začervenalé oči, které se téměř ihned střetly s těmi mými, nikdy dřív jsem si tolik nepřála ho obejmout jako první.

Nakonec to všechno trvalo sotva pár týdnů.

Divadlo. 

I přes Maičiny protesty jsem využila každé chvíle, kdy jsem ho mohla alespoň na chvíli vidět.

Věděla jsem, že dělám chybu.

Už jsem ho nikdy neměla obejmout.

„Prosím, dostaň mě odsud."

Vzpomínky na jeho zhroucenou tvář a nekončící vzlyky mě provázely každou noc.

Paže, které ke mně chtěl vztáhnout, ale nebylo mu to dovoleno.

Kdyby byl literárním hrdinou, vše by to snášel v hrdé tichosti.

Měla jsem to udělat.

Byla jsem spisovatelka, a když toho samého byly schopny mé postavy...

Nebyli jsme jako oni.

On byl k smrti vyděšený a zaprodal by duši ďáblu, kdyby ho odtamtud dostal.

Já jsem stále naivně věřila, že by ho nikdy tak krutě nepotrestali.

Že by se to mohlo stát zrovna jemu.

Teprve až když ho odváželi pryč, kdy bylo na útok už příliš pozdě. Kdy jsem v jeho očích konečně poznala krutou pravdu. Nebyla jsem schopna se za tím autem ani rozeběhnout.

Neudělala jsem nic.

Když jednoho jarního rána, ještě před východem slunce, jeho zář naposledy silně zaplála, neuronila jsem ani slzu.

Kdo by čekal, že zrovna Maike bude ta poslední, komu v tomhle městě zbude alespoň kapka rozumu.

Obvinění u soudu byli všichni autoři hororů nebo drsnějších thrillerů.

Beletrie postupně mizela z polic knihovny.

Stejně, jako jejich záře z města.

Byla to jen otázka času, než si přijdou i pro nás.

Dívala jsem se na Maike, ale neviděla jsem nic.

„Prosím," řekla tiše. „Musíš mi pomoct. Sama to nedokážu."

Na to, jak mě Maike dostala do auta a pryč z města si příliš nevzpomínám.

Vždy jsem se z nás dvou považovala za tu silnější. Nebo jsem to alespoň ráda předstírala,

Nakonec to byla ona, kdo dokázal reagovat nejrychleji.

Asi mě to nemělo tolik překvapit. Přece jen jsem toho o jejím dřívějším životě příliš nevěděla.

Takže jsme byly tady.

V autě každá s jedním kufrem, notebookem a poznámkami k příběhům, kterých jsme se nebyly schopny vzdát.

„Měly bychom si změnit jména," zamumlala Maike aniž by odtrhla pohled od vozovky. „Tak se to dělá, ne?"

Přetočila jsem v rukou jedinou z Erikových knih, která se mnou po odjezdu z města zůstala.

Nadzvedla jsem koutky ve snaze o úsměv.

„Neříkej mi, že máš kontakty, se kterými ses nepochlubila."

Jindy pevně utažené vlasy měla ledabyle sepjaté a rukávy halenky vykasané nad lokty. Tmavě modrý plášť ležel mrsknutý na zadním sedadle.

„Omlouvám se."

Těžko říct, za co přesně. Cítila jsem ale, že to bylo třeba říct.

Kdoví proč se mě rozhodla vzít s sebou, i když to musela být ona, kdo mě nakonec donutil nastoupit do auta.

Možná to byla samota, která nás obě provázela, a se kterou už jsme ani jedna nebyly schopny žít.

Už nikdy jsme neměly psát.

To jsme si tehdy slíbily.

Ať seto zdálo šílené sebevíc, Maike s tou změnou jmen nežertovala. Nějak se jídařilo se vší tou nejistotou vždy odvést pozornost od otázek, které jsem jí o její minulosti chtěla položit.

Žily jsme poblíž moře.

Rána voněla solí a všude byl písek.

Každá jsme si našly práci a musím říct, že na nějaký čas jsme se na psaní ani neodvážily pomyslet.

A kdyby přece jen ano, obavy z toho, co by naše činy mohly rozpoutat, nás rychle odradily.

Z osob bez tváře, mluvící nejrůznějšími podobami tvého vlastního hlasu.

Nic z toho nemohlo trvat věčně.

Ani vzpomínky na to, co se stalo Erikovi, mě nemohlo odradit od něčeho, co pro mě bylo přirozené takovým způsobem, jako psaní.

Slova se mi shlukovala pod kůží bez jakékoli možnosti dostat se ven.

Stačilo, když budu opatrná, ne?

Zvykla jsem si na naše bezpečí.

Na izolovanost od zbytku světa.

Člověk rychle zapomene.

Obzvlášť na místě, kde neexistovalo nic, co by mi minulost připomínalo.

Vše, co se mu přihodilo, se brzy stalo jen vzdáleným stínem, jehož následky se mě nijak nemohly dotknout.

Musím říct, že jsem zpočátku váhala, i když si jsem docela jistá, že Maike naši dohodu porušila jako první.

Ta provinilá část mě se snažila jim zezačátku darovat šťastný život.

Já ale byla radost ze štěstí, pokud si člověk předtím nic neprotrpěl?

Myšlenka na vzdálenou realitu a postavy, které v ní dost možná právě teď byly mučeny, zanedlouho zmizela. Neospravedlňovala jsem se.

V mých očích to bylo stále něco, v čem jsem neměla tak úplně na výběr, pokud jsem chtěla být šťastná.

Nakonec byly stále mým výtvorem.

Kdo jiný, než já, měl rozhodnout o jejich osudu?

Říkala jsem si, co by se stalo, kdyby ten den byla doma Maike.

Kdyby to byla ona, kdo otevřel dveře.

Tohoto jsem se celou dobu bála.

Přesto jsem se nebránila, když mě odváděli.

Ptali se mě na jméno.

Nejdřív řekli několik, z nichž ani jedno jsem nepoznávala.

Nemohla jsem mluvit.

„Jste Maike..."

Nebyli tu pro mě. Ať nás prozradil kdokoliv, nějakým způsobem se mi podařilo jim uniknout.

Na moment se mým tělem rozlila úleva.

A pak jsem přikývla.

Nemusela jsem mluvit.

Stačilo tiše sedět a sledovat, jak se okolní scéna měnila.

Výslechová místnost, v tomto případě téměř k ničemu, cela a pak konečně soudní místnost.

Říkala jsem si, jestli poznají mou lež.

Jestli poznají svého strůjce.

Jejich slova na mě padaly jako déšť.

Říkala jsem si, jestli by postavy z mých červených románů byly také přítomny. 

Když nic z toho nebyly jejich emoce, braly by to jako znásilnění?

Nebyla jsem si jistá, jestli bych byla schopna jim čelit.

A že by to k tomu nakonec došlo.

Podávala jsem výkon svého života.

Nikdo by nepoznal, jak příšerně vyděšená jsem uvnitř byla.

Co jsem to udělala?

Její přítomnost jsem vycítila dřív, než jsem se stihla otočit.

Mé oči se na okamžik rozšířily zděšením.

Poznají ji?

Nebyl důvod, abychom takhle skončily obě.

I když jsem si malinko přála, abych ty poslední chvíle mohla s někým sdílet.

Zalapala po dechu, když mě uviděla sedět v lavici, která měla patřit ji.

Možná mě dokáže dostat pryč.

Posadila se do publika, kabelku křečovitě držící před sebou. Knoflíky na zářivě rudém saku měla nedopnuté.

Smutně jsem se usmála. Navzdory své povaze, co se týká oblečení, stále neexistovala situace, při které měla potřebu se držet při zemi.

Otočila jsem se zpět k jednomu z jejích výtvorů.

Vždycky jsem jí záviděla, jak dokázala psát.

Nakonec jsem jí to ukradla aspoň takhle. Aspoň pro sebe, protože odteď jsem byla Maike já.

„Tys lhala."

Nevím, kde se tam vzala. Proces už dávno skončil a Maičiny postavy se rozutekly. Skoro všechny, podle všeho.

Jako všem, ani téhle malé dívce jsem nebyla schopna rozeznat obličej, natož si vzpomenout na jméno. Rozhlédla jsem se po chodbě tak, jak jen to bylo díky úzkému průduchu ve dveřích mé cely možné.

„Kde máš rodiče?" 

„Zabila je." Jak jinak, chtělo se mi říct. Maike psala historické, rodinné ságy, často se alespoň částečně odehrávající během některého z válečných konfliktů. 

Byla zodpovědná za smrt mnoha lidí.

„Ale to nejsi ty," prohlásila dětským hlasem, který mi připomněl Maike.

„Proč myslíš?"

Dívka naklonila hlavu na stranu a našpulila rty, jako by si odpověď musela promyslet. Nakonec zatřepala hlavou a pokrčila rameny. Jako by celý rozhovor byl tak shozen ze stolu.

Proč jsou děti v knihách vždycky tak divný, říkala jsem si, když se holčička konečně vzdálila.

Přešla jsem ke své posteli. Zbytek mích spolubydlících, taktéž spisovatelek, byl pryč, a tak jsem měla celu pro sebe. 

Nahmatala jsem slova vyrytá do zdi a přejela po nich prsty. 

Nedovolili nám psát, jako ostatním vězňům, i když byli lidi, kterým se i těch pár listů papírů podařilo sehnat. 

Říkala jsem si, co asi zrovna dělá Maike.

Doufala jsem, že ji přes tu mou snahu nakonec přece jen nechytili.

Ano, proces skončil.

A Maike jsem už nikdy neviděla.

Vždycky jsem si říkala, proč jsem byla schopna vidět zář ostatních, ale nikdy ne tu svou. 

Nikdy mě nenapadla ta možnost, že by tam zkrátka nebyla.

Že jsem se sem dost možná nikdy nemusela dostat, ne kvůli sobě.

Pro zatčení museli existovat oběti.

A já začínala pochybovat, že mé oběti někdy byly tak skutečné, aby vystoupily ze stránek knih, jako to udělaly ty Erikovi a Maičiny.

Možná byly jen příliš vzdáleny. Mé světlo bylo příliš slabé, než aby je k sobě dokázalo přitáhnout.

Každičký den jsem si opakovala ty stejné věty, pořád dokola, až v mé mysli neexistovalo nic jiného.

Na takovém místě jsem se nedokázala spoléhat na papír a tohle bylo příliš důležité.

Protože jsem konečně zářila.

Byl to jeden z nejzvláštnějších pocitů. Něco mezi mravenčením a povznášející silou, která mě stále dokola dokázala opíjet svou nekonečností.

Nikdo z nás o tom neměl tušení.

A tak jsme také psali. Jak by se nás něco takového mohlo dotýkat?

Jejich příběhy je sem dostaly.

Proč by můj příběh nemohl dokázat opak?

Zavřela jsem oči, když můj pohled zaslepila zlatavá záře a zhluboka se nadechla. Mou myslí se mezitím točila slova, skládala se a zase přeskupovala jako hudební kompozice.

Všichni říkali, jak jsme jim zničili životy.

Co by ale bez nás byli, Kdybychom je nikdy nezvěčnili na papír?

Každý toužil po skutečnosti.

Věděla jsem, že přijdou.

Za dveřmi zazněly kroky.

Světlo pohaslo.