Autor: ellie_simons

Téma: Měsíc poté

Ulice toho listopadového večera byly ohyzdné; aspoň tak by to tvrdil každý příčetný člověk, který byl nucen vystrčit z tepla domova nos. Posledních několik dní pršelo. Navátý prach a hlína se v kanálových příkopech mísily se zmáčenými listy, většina ptáků odlétla a kalenou vodu roztřikovaly pneumatiky aut na kolemjdoucí, jako by se už v tak ponurém počasí nenašla jediná hrstka lidskosti.

Charles tohle počasí miloval. Často sám sebe viděl stejně zoufalého a mrzutého, když procházel ulicemi tu stejnou trasu každý den pro pečivo. Oblékl si svůj kožený kabát, široký tmavý klobouk a těšil se tomu, že nikdo při smyslech nevylézal z domu. Kráčel promočenými chodníky a podrážky mlaskaly v kalužích... ale nikde - nikdo.

Oh, jaká slast...!

Protože Charles neměl rád lidi; a stejně tak si zakládal na tom, že jakákoliv společnost, ať už hlučný muž, půvabná žena, dítě nebo třeba i domácí mazlíček dokážou být jen prachsprostými narušiteli jeho posvátného klidu.

...A té noci myslel, že někoho zabije.

Ozvalo se to nejdřív tiché - takové něžné teskné zoufání, když zloděj v noci otevírá dveře verandy a doufá, že nebude slyšen. A o minutu později znovu. Hlasitější, zoufalejší - mňoukání.

Charles s otráveným výdechem sejmul z očí svou masku na spaní, s podepřením se na loktech zazíral na budík. Čtyři hodiny šestnáct minut. Příliš pozdě a příliš brzy na to vstávat. Převalil se na bok, až stará záda zaprotestovala, zakryl si ucho dlaní.

O minutu později znovu. Otravné mňaau doprovodilo škrábání přímo bolestné pro uši. Muž se vymrštil do sedu, rozsvítil. S mrzutým mručením si nasadil pantofle a s ruční baterkou, kterou vyhrabal kdesi v nočním stolku, se vydal za zvukem.

Kotě.

Drobné, černé, chlupy slepené deštěm... neskutečně ošklivé.

Zatracené, zbytečné kotě!

Charles otevřel křídlo okna, máchl rukou do venkovní zimy.

„Jedeš, ty?!" obořil se hrubě na nebohého tvora, „tak kušuj, kšic, kšic!"

Jenže kotě jen znovu táhle mňouklo, otřelo se o okenní tabulku.

Bylo zesláblé, hubené. Charles nepochyboval, že víc jak několik dní v začínajícím mrazu a dešti nepřežije.

Co je mu taky do zatracený kočky. Chce spát, u všech čertů!

„Tak vypadneš už?!" znovu se rozpřáhl rukou, jenže to nevedlo k ničemu. Začínala mu být akorát tak zima od průvanu. Nic dobrého pro jeho klouby. Popadl vychrtlé kotě za umouněný kožich, vtáhl ho dovnitř a štítivě, jak to jen on dokázal, vyhodil tvora před hlavní vchod.

„Vrátíš se a hodím tě sousedovým čoklům!" nadával. S hlubokým zadostiučiněním se navrátil do své postele.

A teď mám usnout, mudroval v duchu, jak si přiložil prsty ke krku a počítal, jak rychlý tep má. Víc, než by tělo mělo v jeho věku zvládat. Tu pitomou kočku proklel do konce jejího života. Zas si bude muset vzít prášky na spaní, zatracená práce!

Už už si lehal ke spánku, když najednou-

Mňaaauuu.

Myslel, že bude řvát. Protože u okna jako předtím se krčilo to samé uhlové kotě, které právě vyhodil. V ten moment to vzdal. Chytil jej hrubě za hřbet, donesl do vany. Jen ve flanelovém pyžamu a pantoflích se rozhlížel po své rozházené předsíni, první krabici od banánů, které mu padla do oka, vzal, naházel do ní několik starých hadrů.

Když v kuchyni míchal do misky mléka med, sám sebe nechápal, k čemu tolik přízemnímu se to snížil. Kdyby nebyla zpropadená noc před pátou ráno, asi by vzal na toho zmetka vzduchovku.

„Na," zabručel, když ji kotěti v jeho provizorním pelíšku podával, „jestli jednou zakvičíš, už se neznám."

A ono opravdu mlčelo. Vrhlo se vděčně na večeři a celý zbytek zničené noci mohl Charles v poklidu spát.

Kotě si nechal ještě následující čtyři dny. Nechtěl, aby se další noc vrátilo s tím, že má zase hlad. Krmil jej, se znechuceným výrazem uklízel všechno, co po sobě zanechalo. A v pátek toho týdne, když se kotěti začala srst zase lesknout a z očí mu zmizel kal, pustil jej starý muž na ulici a doufal, že už nikdy nebude muset poskytovat pečovatelskou službu otravným nájemníkům.

Kdyby jen tušil.

Že měsíc poté jej znovu v půl páté ráno probudí kočičí mňoukání. Uhlová srst, pronikavé oči. Sedělo tam oddané a zvenku úpěnlivě zíralo na muže v posteli. Ale už ne víc vychrtlé a zubožené. Otevřel okno.

A kočka se mu dvakrát otřela o rukávy, než nonšalantně mňoukla a bez dalšího zdráhání  

zmizela kdesi v tichu noci.

„Trochu vděčnosti by neuškodilo," zabručel.