Autor: sadisticbutterfly

Téma: Muž beze jména

Poustevník

Poprvé ho spatřila jednoho podzimního večera. Svět pomalu přecházel ze zlaté do šeda a ona čenichala mezi spadanými větvemi, když ucítila člověka. Zarazilo ji to, takhle hluboko v lese snad nikdy žádného nepotkala. Když vzhlédla, za vysokou trávou a ostružiním uviděla přikrčenou postavu. Snažil se rozdělat oheň. Přicupitala blíž, schovaná za pařezem sledovala, jak na uschlém chrastí vyskakují tančící rudé plamínky a muž se spokojeně usazuje vedle nich. Sledovala ho až do noci. Díval se do ohně, chvilkami si pohvizdoval a usnul dřív, než na nebi zazářily všechny hvězdy.

Pomalu došla k jeho spícímu tělu. Člověk. Viděla jich všehovšudy pár, když se zatoulala moc blízko silnic a cest. Neměla je nijak zvlášť v lásce, a ačkoliv slyšela o jiných liškách, které žily s lidmi, ona sama po tom ani v nejmenším netoužila. Nedovedla si představit, že by se vzdala lesa.

Chodila za ním často. Někdy před tím, než vyšlo slunce, když se vracela z lovu, jindy ji přilákala vůně opékaného jídla. Zůstával pořád na stejném místě. Mezi mechem, jehličím a spadlými kmeny pomalu, den po dni, vznikalo lidské doupě. Vypadalo trochu jako hnízdo. Ona to nechápala. Proč si dává takovou práci s nošením dřeva, větví a mechu, když si může udělat noru v zemi?

Fascinovalo ji jeho lidské chování. Jak dlouze pozoroval hvězdy, mluvil k ptákům a rostlinám, i jeho dlouhý, bílý vous, stejný jako lišejníky pohupující se ve větru v korunách stromů.

Jak odcházel podzim a vládu přebírala zima, nebylo co jíst. To se vracívala z lovu z prázdným žaludkem a k ohni ji už málokdy lákala vůně masa. Viděla, jak člověk hubne. Přišlo jí to přirozené, ale přesto ji na muži něco znepokojovalo. Ostrá tvář přestávala připomínat lidskou a začínala se podobat zvířeti, jako kdyby už za těch pár měsíců přišel sám o sebe. Někdy myslela na to, čím to může být. Lidé se koneckonců zdají tak nezničitelní, neoddělitelní od svého světa. A přesto cítila, že muž je čím dál tím blíž lesu.

Jednoho dne ji spatřil. Vyplašeně se schovala za kmen, ale on nepřestával upřeně pozorovat místo, kde ještě před chvilkou byla. Napadlo ji, že je možná osamělý. A opatrně, lehce vyšla ven.

Byla hladová, už pár dní nic nesnědla, a zdálo se, že muži dnes přálo štěstí. Malý zajíc a veverka mu leželi u nohou a ona byla tím pohledem jako zhypnotizovaná. Kráčela blíž a blíž a najednou před ní přistálo tělo veverky.

Cukla sebou, ale muž se usmíval. Byla zmatená. Je snad její matka, aby ji krmil? Nebo je to něco, co lidé dělají? Nic takového nikdy neslyšela.

Hlad se ale ozval, ona popadla veverku a zmizela v roští.

Přešel nějaký čas. Půda zmrzla, noci se projasnily, vzduch byl ostrý a měsíc jasný. Ale muž nikde. Byla si jistá, že nezmizel, pořád ho cítila, ale kam se schoval?

Zkoumala jeho podivné hnízdo. Spí snad přes zimu, jako medvědi? Ne, to už by se ukryl dávno. Je nemocný? Oběhla kupu větví kolem dokola a škvírou nakoukla dovnitř.

Byl vevnitř, ale nehýbal se. Propadlýma očima sledoval její ostražité plížení. Ztuhla. Co udělá? Zdálo se, že se nemůže pohnout. Cítila z něj krev. Vtom na ni zamával kostnatou rukou. Utekla.

Nad ránem ale byla zpátky. Táhla s sebou zakouslého králíka. Tu noc měla štěstí a povedlo se jí najít pár mrtvých králíků, ke kterým se ještě nikdo nedostal.

Pustila zdechlinu před mužovo obydlí a odcupitala si po svém.

Slunce začínalo opět nabírat sílu. Půda povolovala, ledové větry a sněhové vločky pomalu, ale jistě střídal déšť a na paloucích vyrašily první květiny. V doupěti se jí hemžila mláďata, ještě slepá. Vyběhla ven, aby našla nějaké myši, a tu pocítila zvláštní nutkání podívat se za mužem. Uběhlo už mnoho nocí od té doby, co ho naposledy spatřila.

Větve, ze kterých si postavil příbytek, už byly oschlé, ohniště dlouho vyhaslé. Deště smyly uhlíky a obnažily bezvládné tělo na mechové podušce, tlející a obrostlé květinami. Drcla do něj čumákem. Nepohnul se, ale do nozder ji uhodil známý pach mršiny. Prázdné oči hleděly do prázdna. Znovu do něj drcla, něžně, jako by ho hladila.

Svět se začínal zelenat. Zmizela v lese. Musí ještě nachytat hodně myší.