Autor: Kirrie77

Téma: Modrý kruh

Sedím minuty, hodiny. Pak si uvědomím, že sedím dny, měsíce, ROKY, už třináct let na stejné židli. Každých deset minut kontroluju hodinky a modlím se, ať už se můžu postavit. A pak ten moment opravdu přijde. Jsem vysvobozená, ale za chvíli si musím zase sednout na židli. A takhle to jde už třináct let.
Nikdo si se mnou nechce vyměnit místo. Každý má své, někteří jsou z něj dokonce venku. Sleduju ty lidi po jednom odcházet, můj obličej rudne závistí, ale pak si uvědomím, že jim nemám co závidět. Většina z nich odchází na místo, kde jsou jen další židle. Sednou si na ně, vyčkávají, než mohou odejít, a pak se řítí domů, aby se připravili na další den na židli. Já už za měsíc odejdu. Mou židli obsadí jiný člověk, kterému se budou myšlenky hýbat stejným směrem jako mně. Bude sledovat hodiny a čekat. Na co? Aby seděl na jiné židli, v jiné místnosti.
Většina ze sedících však vypadá, že jim to nevadí. Strnule, skoro, jako by vůbec nevnímali, co se děje kolem, sledují hodiny na zdi a se smířeným pohledem čekají, až ručička dopadne na dvanáctku. Dělám to, co ostatní a tak to má být. Nebo ne?
Existovaly časy, kdy jsem si dovolila snít nejen v noci. Viděla jsem se, jak držím štětec v pravé ruce, na sobě mám bílý plášť a brýle. Vypadám skoro jako nějaká chemička, ale místo baňky a zkumavky je tu se mnou plátno a tichá hudba ozývající se ze zákoutí. Paletu držím v levé ruce a štětcem nabírám modrou barvu. Nevím, co dělám dál, netuším, jestli se štětec opravdu dotkne plátna, jen vím, že bych si to moc přála.
A tahle představa mě navštěvuje každý den. Vidím všechny tyhle lidi okolo a říkám si: ,,Můžu být jiná." A pak můj sen zmizí. Ztratí se v mé mysli, snaží se vyplout na zpátek, ale já mám přece důležitější věci na práci.
Musím sedět na židli.
Konečně zazvoní a já vstávám. V mysli se mi ozve varovné znamení na to, co musím udělat, a sen se rozplývá v nedohlednu. Ale tak už to chodí. Prostě další den ve škole.