Téma: Kostelní zvon

Autor: Antilia

Poznámka: Není to veselý příběh. Opravdu není. Nic snad nezkazím, když prozradím, že je to o smrti. Takže pokud jste na to téma z jakéhokoli důvodu citliví nebo se vám zkrátka chce zrovna číst něco veselejšího, nedoporučovala bych to. Pro ty, kteří se však pro čtení rozhodnou - snad se vám to bude líbit a pochopíte všechno, co jsem příběhem chtěla říct.

Na špalek dopadala rána za ránou, všechny v rychlém sledu, v rychlejším, než jsem sekal většinou. Věděl jsem, že bych měl šetřit síly. Byl jsem propocený a unavený. Odmítal jsem ale přestat. Byla to jediná možnost, jak se vyrovnat s tím, co se stalo. Jak se vyrovnat s tou bolestí. Nemohl jsem tvrdit, že by to zabralo. Vždy, když jsem jen na okamžik přestal, abych popadl dech, se to vrátilo. Nikdy jsem nevěřil báchorkám o tom, že žalem může puknout srdce, nikdy předtím, než jsem ho zažil sám. Měl jsem totiž pocit, že přesně to se dříve nebo později stane. Jediná možnost, jak tomu zabránit, bylo nepřemýšlet. A tak jsem sekal dále.

Své myšlenky jsem ale zcela zastavit nedokázal. Máma říkala, že to není dobrý způsob, jak se s tím vyrovnat. Že jednou už prostě nebudu moct, a pak mě zachvátí v plné síle. Ale co jsem měl dělat? Zavřít se do malé místnosti a hodiny a hodiny plakat jako má sestra? Nebo snad o své nejniternější bolesti vyprávět našim sousedkám, známým klepnám, jako ona? Nebyl to nejlepší způsob, jak to zvládnout, ale byl můj.

Stále jsem ten den měl před sebou. Ráno tam s námi byl. Slíbil mi, že mi z města, do kterého jel nakupovat, mi doveze nové boty, protože ty staré už byly prošlapané. Nepochyboval jsem o tom, že své slovo dodrží. Vždy ho dodržel. Ale dal bych všechno, co mi kdy koupil, za to, aby ten den večeřel s námi. Kdybych nějak mohl zabránit tomu, aby to dopadlo, jak to dopadlo.

Nabízel mi, ať jedu s ním, ale kolem domu byla spousta práce, která se sama neudělá a já jsem ji chtěl stihnout co nejdříve, abych se mohl setkat se svou milovanou. Nyní bych ale dal cokoli, abych vrátil čas. Aby Jetaira neměla čas a já tak povinnosti odložil a jel se svým otcem. Aby se mu povedlo mne přesvědčit, abych ho doprovázel i přesto. Možná by to nedopadlo, jak to dopadlo.

Možná by ho kolem poledne jiný vesničan nenašel, jak leží na zemi ze zlomeným vazem. Možná by se o mnoho mil dále nenašla Asniela, jeho milovaný kůň, zcela vyplašená a divoká. Nebylo těžké odhadnout, co se stalo. Něčeho se vylekala, vzepjala se, a táta, přestože byl zkušeným jezdcem, se nedokázal udržet. Nešťastně dopadl a už mu nikdo nemohl pomoct. Nebo se to možná všechno odehrálo jinak. Na tom ale už nezáleželo.

Tak či tak jsem ale stále doufal, že se tady objeví. Že mi ukáže svůj široký úsměv, že mě poplácá po zádech a řekne, že to všechno byl jen ošklivý omyl. Stále jsem chtěl věřit, že je všechno v pořádku, že je v pořádku on. I proto jsem stále čekal na to, až se rozezní zvon, i když jsem se toho celé dlouhé dny nedočkal. To byla jeho práce. Celé vesnici oznamoval, když vyšlo slunce, když byl čas k obědu, když slunce zapadalo. Řídil melodii jejich života, říkal jim, kdy je třeba vstát a začít s prací a kdy je třeba odpočívat.

Dnes však měl zvonit ještě z jednoho důvodu. Sníh už pomalu ustupoval několik týdnů a paprsky slunce začínaly hřát na tváři. Nebylo pochyb o tom, že po kruté a dlouhé zimě přichází do naší vesnice jaro. Někdo to ovšem musel říct melodií mosazného srdce celému světu. Přesně to měl dnes učinit můj otec. Ale kdo se ujme té pocty, když on tady není? Nepochyboval jsem o tom, že někdo z vesničanů to udělá. Chtěl jsem, aby to udělal. Abych si mohl alespoň na malou chvíli představovat, že se táta vrátil, aby z duší všech lidí na odnesl smutek a potěšil nás slibem, že bude po několik měsíců lépe.

Ano, ti lidé byli smutní kvůli němu. Měli ho rádi. Nicméně jsem měl pocit, že tím to ještě zhoršují. Ještě zhoršují to, co cítí naše rodina. Věděl jsem, že nemohou, ale kdyby žili jako předtím, kdyby se veselili, možná bych měl pocit, že je alespoň něco v pořádku, že jednou může být i lépe. Avšak takto jsem měl strach vyjít na ulici. Nechtěl jsem vidět všechny ty zarmoucené obličeje překryté černými závoji, všechen ten smutek. Příliš mi připomínal, co jsem cítil já sám.

„Yogrene," vytrhl mě náhle z myšlenek matčin hlas. Byl stejně ponurý jako všechno. I když jsem se za to styděl, začínal mě všechen ten zármutek spíše rozčilovat. Tolik jsem chtěl věřit tomu, že táta je na lepším místě a že můj stesk po nějaké době odezní, ale když se nikdo nesnažil vnést do toho ani jediný paprsek světla, bylo to opravdu těžké. „Je čas k obědu."

„Ale matko," namítl jsem. „Ještě nezazněl zvon."

Odvrátila ode mě tvář. Věděl jsem, že jsem ji rozplakal. „Zvon ani nezazní, to přece dobře víš, synu."

„Proč ho nerozezní někdo jiný? Dneska se přece má zvonit i pro jaro! Někdo musí oznámit jaro, nebo zima potrvá věčně!"

„Buď přece rozumný. Nikdo nyní nebude zvonit. Ještě více by nás to rozesmutnilo."

„Mně více rozesmutňuje to, že nikdo nezvoní."

„Neměl bys odmlouvat," upozornila mě. Nejspíš ani neměla sílu mě kárat. Ani zřejmě nevěděla, že se mi při této větě znovu zastesklo. Otec ji často pronášel v žertu. Nevadilo mu, když jsem s ním nesouhlasil. Říkal, že jedině člověk se silnými názory se jednou stane velkým mužem. Matka mu to často vyčítala. Rychle jsem zamrkal, abych potlačil slzy. 

Následoval jsem matku do domu a usedl k polévce. Pronesli jsme krátkou modlitbu, avšak ani pro jednoho z nás neměla v této chvíli větší význam. Na rozdíl od mé sestry matka své povinnosti úplně nezanedbávala, i když konala jen to nejnutnější a věděl jsem, že jí to ani náhodou nepomáhá se se vším vyrovnat jako mně. Bohužel jsem nemohl říct, jestli polévku uvařila dobře. Chuť jsem vůbec nevnímal. Myslel jsem jen na jeden bláznivý a pošetilý nápad, který přišel do mé mysli. Bláznivý a pošetilý proto, že to ostatním vesničanům jistě zrovna ode mě přijde bezcitné a neuctivé. Já jsem ale měl jakýsi nejasný pocit, že to udělat musím. Musím být ten, kdo rozezní zvon, kdo letos oznámí jaro a nechá zimu, aby odplula do svého krutého království.

Matce jsem o tom neřekl. Když jsme dojedli, prohlásil jsem, že se na chvíli půjdu projít. Věřím, že obvykle by se mne více vyptávala, ale tentokrát jen přikývla a začala sklízet nádobí. Nic jiného jsem vlastně ani nečekal. Na okamžik mě sice zamrzelo, že je to další věc, která je od tátovy smrti jinak, ale začínal jsem si na to pomalu zvykat. O to více mě ovšem překvapila Valthya.

„Mohla bych jít s tebou, bratře?" zeptala se. Pohlédl jsem do jejích vyhaslých modrých očí, ale důvod jsem z nich samozřejmě nevyčetl. Snad ale pochopila, že nemůže jen věčně litovat.

„Samozřejmě," přisvědčil jsem a společně jsme se vydali ke kostelu. Když si uvědomila, kam míříme, překvapeně na mě pohlédla.

„Ty chceš rozeznít zvon?" zeptala se.

„Jistě. Kdo jiný by to měl udělat než jeho syn? Snad si teď myslíš, že to není správné, že bych zrovna já neměl dělat cokoli, co by ho celé vesnici ještě více připomínalo, ale já zkrátka musím."

Zdálo se, že nad tím přemýšlí. „Já to chápu," odvětila poté.

„Opravdu?"

„Ano. Sám jsi to již několikrát říkal. Ty zkrátka chceš, aby všechno bylo, jako když..." Zavrtěla hlavou a rozplakala se. Pohotově jsem jí podal kapesník.

„Ano, přesně tak," odpověděl jsem.

„Nikdy to již nebude stejné. On tady není," zašeptala mezi vzlyky. Vzal jsem jí kolem ramen.

„Já vím. Ale otec by si určitě nepřál, aby se vesnice ponořila do takového smutku. Zamysli se nad tím. Přál by si, abychom na něj vzpomínali beze slz. Abychom si znovu vážili každého dne. Abychom dnes odzvonili všechno, co odzvoněno má být. Ráno a odpoledne už nikdo nevrátí, ale stále můžeme přivítat jaro."

Pohlédla na mě. „Přesně proto jsem chtěla jít s tebou. Myslíš, že když to uděláme, bude nás to méně bolet?"

„To netuším," odvětil jsem. „Ale z nějakého důvodu mám pocit, že toto udělat musíme. Že by to tak chtěl."

„Také ten pocit mám," prohlásila. Vstoupili jsme do prázdného kostela. Raději jsem neotálel. Tady probíhal obřad, na který jsem nechtěl myslet. Raději jsem se hned vydal ke dřevěnému vratkému schodišti vedoucímu do věže. Opatrně jsem našlapoval, míjel každý shnilý schod, přesně jak mě to táta učil. Valthya mě se sklopenou hlavou následovala.

Když jsme stáli nahoře u zvonu, zachvátil mě zvláštní pocit. Bylo to jakési podivné mrazení, ale nebylo nepříjemné. Spíše mě nějakým záhadným způsobem konejšilo. Zavřel jsem oči, abych si ho mohl lépe vychutnat. Něco mi připomínalo. Něco, co jsem důvěrně znal. Nedokázal jsem to pojmenovat, nedokázal jsem na to přijít, ale připadalo mi to opravdu překrásné.

„Cítíš to?" zašeptala má sestra, Ohromeně jsem na ni pohlédl. Nenapadlo mě, že to působí i na ni. Neschopen slova jsem přikývl. „Myslíš, že je to táta? Že je tady s námi?" Něco takového mě vůbec nenapadlo, ale konečně to začalo dávat smysl. Již jsem si vzpomněl, co mi to mrazení připomíná. Bylo to jako jeho objetí. Možná jsme si to oba ze samého zoufalství pouze představovali. Já jsem ale chtěl věřit, že tady skutečně je.

„Tak v tom případě nejspíš děláme všechno správně," hlesl jsem a uchopil provaz. Ona ho uchopila také a společně jsme za něj zatáhli. A ještě jednou. Znovu. Zvon se rozezněl známou melodií, kterou nás otec učil. Melodií jara. V mém srdci je sice nyní stále krutá zima, ale jednou, jednou i ono zahraje tuto píseň.