Autor: Shadowofghosts

Téma: Bludiště bez východu

Kdyby se ten prapodivný výjev naskytl komukoliv zcela normálnímu, objektivnímu a nezasvěcenému, nejspíš by považoval muže v kostkovaném baretu za naprostého šílence, co běhá po louce se síťkou v pravé ruce a snaží se chytit něco téměř neviditelného.

Pokud bychom ale stejnou situaci ukázali člověku uvědomělému a znalému alternativních koníčků, pravděpodobně by prostě konstatoval, že chytá motýly.

A přestože se rozdíl mezi lovcem motýlů a bláznem může zdát zásadní, každý, kdo někdy motýla chytil, by dosvědčil, že pokud chce člověk lovit do sítí hmyz, měl by být tak trochu i šílený.

Sice nemám nejmenší ponětí, jestli byl, nebo nebyl, Orval Channing bláznem, mohu ale potvrdit, že rozhodně lovil motýly. A protože se tomu věnoval od mala a bavilo ho to, brzy se v oboru lepidopterologie stal vysoce uznávaným a ceněným odborníkem.

Avšak i tak se na něj štěstí v jednom případě dlouho neusmálo. Jeden motýl mu totiž chyběl. A chyběl mu tak dlouho, že z toho Orval začal pomalu upadat do depresí. Co na tom, že měl snad na každé zdi své obrovské vily přibitou skleněnou tabulku s mrtvými, pestrobarevnými motýli, které mohl den co den obdivovat, nad nápisem Kometa zářivá se stejně pořád skvělo bílé místo. A tohle bílé místo se přeneslo i do jeho srdce. Svíralo ho a ničilo a čím dál tím více pohlcovalo, až se jednoho dne rozhodl k radikálnímu kroku a odjel tohoto motýla hledat až do Madagaskaru, kde se měl přirozeně vyskytovat.

Doufal, že ho v té nádherné, přímořské krajině, kterou většina obyčejných a normálních lidí navštěvovala kvůli dovolené a ne kvůli hmyzu, nalezne, a bude ho moci na ten jeden jediný připínáček přišpendlit stejně, jako to udělal tolikrát s motýly předchozími.

Ale byl tam první rok, a na Kometu zářivou ani jedinkrát nenarazil.

A tak tam strávil celý rok druhý, ale ani tak se mu ji nepodařilo chytit.

Třetí rok už to chtěl vzdát, dokonce si zamluvil letenku u jedné nejmenované letecké společnosti a sbalil si své tři převeliké a těžké kufry, ale nakonec ho dva dny před odletem popadla jakási záhadná, nutkavá touha znovu se vydat do polí a pralesů a naposledy se Kometu pokusit ulovit.

Nyní se tedy konečně dostáváme zpět na začátek našeho příběhu, ve kterém se mohl jakémukoliv pozorovateli naskytnout ten jedinečný výjev, ve kterém se Orval hnal za svým vysněným motýlem jako splašený kůň.

Protože ale nedával pozor na cestu, jak byl unešený matně černým elegantním motýlím tělem a zářivými, třpytivými křídli, velice záhy se ztratil. A když si to konečně uvědomil – což se stalo až poté, co mu Kometa opět zmizela z dohledu – byl už uvězněný v prapodivném bludišti ze sestříhaných keřů.

Dost se nad tím podivil, jelikož něco takového uprostřed Madagaskaru rozhodně nečekal, a jal se hledat cestu ven.

Avšak ať udělal krok na jakoukoliv stranu, ať odbočil vlevo, či vpravo, pořád měl pocit, že se motá v kruhu. Sestříhané keře s planými růžemi a dalšími květinami se mu vysmívaly a polední slunce pražilo na jeho baret, jako by ho chtělo propálit.

Orval, zoufalý a zklamaný ze ztráty motýla a cesty, se rozhodl, že si chvíli odpočine. Posadil se na zem, ze které vyrůstaly zvláštní rostliny s ještě zvláštnějšími listy, a usnul.

Co se mu zdálo, bylo velice těžké určit, muselo to být ale něco moc pěkného, jelikož se po celou dobu spánku usmíval jako malé dítě, kterému jste koupili novou hračku.

Jisté však bylo, že když se probudil, slunce už zapadalo a před Orvalem stály dveře.

A ne jen tak ledajaké. Tyhle byly celé bílé, s vyřezanými květinami a ověnčené psím vínem. Zasazené byly přímo do sestříhaných keřů naproti místu, kde Orval usnul.

To jsou mi podivné dveře, pomyslel si a jemně se jich dotkl špičkami prstů. Dveře se zavlnily a Orval od nich uskočil, jako by se spálil.

Když se na dveře po chvíli ale zadíval znovu, všiml si, že se na nich přímo uprostřed objevila kovová cedulka, na které bylo zlatým, ozdobným písmem napsáno:

Kyklop

To Orvala mírně znepokojilo. Zamračil se a rozhlédl se kolem, aby mu někdo potvrdil, že nemá halucinace. Ale nikdo kromě něj v bludišti nebyl.

Dalších několik minut Orval chodil podél dveří tam a zpátky a přemýšlel, jak se záhadnými dveřmi naloží. Jakmile konečně shledal, že by se za nimi mohla nacházet cesta ven a že nic nezkazí, pokud jimi aspoň nakoukne, vzal za kliku a otevřel je.

Objevil se v parku s několika poměrně nízkými listnatými stromy. Přestože slunce v bludišti již zapadalo, zde bylo ještě vysoko na nebi a ozařovalo jejich koruny plné oranžových, červených a hnědých listů. V parku byl již podzim.

Přestože by se snad mohlo zdát, že Orvala nic zvláštnějšího už potkat nemohlo, opak byl pravdou. Přímo uprostřed parku, u toho nejvyššího stromku, seděl na dřevěné houpačce posmutnělý kyklop. V ruce žmoulal jediný bílý látkový kapesník a naříkal.

Orval chvíli zauvažoval nad tím, že se vrátí dveřmi zase zpátky, ale když se otočil, už za ním nebyly. Prostě zmizely a nechaly ho napospas parku a jeho zvláštnímu obyvateli.

Nezbývalo mu tedy nic jiného, než jít oslovit fňukajícího kyklopa, jestli by mu neporadil cestu ven.

„Promiňte, pane," začal zdvořile, aby kyklopa neurazil, „nevíte, jak se odtud dostanu? Vešel jsem sem bílými dveřmi, ale ty pak zmizely."

Kyklop se na houpačce mírně zavrtěl a pak si Orvala změřil svým jediným modrým okem plným slz.

„Myslíte polodveře," odvětil tak potichu, že ho Orval skoro neslyšel, a popotáhl, až ze stromu nad ním spadlo několik listů.

„Polodveře?" zeptal se Orval nechápavě a trochu se ke kyklopovi přiblížil, aby mu lépe rozuměl. Kyklop zpočátku vypadal vyděšeně, když ale zjistil, že mu muž nechce ublížit, odpověděl mu.

„A-a-a-ano," vykoktal ze sebe a vysmrkal se, „dveře co vedou jen tam, ale ne zpátky. Ty u vás nemáte, pane Channingu?"

Teď se zase vyděsil Orval.

„Odkud znáte mé jméno, smím-li se zeptat?" řekl trochu přiškrceným hlasem, i když se na sobě snažil nedat znát, jak moc velkou hrůzu mu plešatý kyklop nahání.

Ten se na něj nechápavě zadíval tyrkysovým okem. „Kometka zářilka mi to prozradila. Prý ji chcete chytit. To ale od vás není příliš hezké. Je totiž moc hodná. To ona mi darovala tuhle houpačku, aby mě rozveselila."

Tohle Orvala hodně překvapilo a dokonce i potěšilo. Ještě pořád měl možnost přece jenom toho motýla ulovit a vylepšit si jím sbírku.

„Ale to se jí zřejmě moc nepovedlo," poznamenal jemně.

„Ano, já jsem pořád smutný, tak moc smutný. Chcete vědět, proč jsem tak moc smutný?"

Orval přikývl, protože ho napadlo, že by mu pak kyklop mohl spíš prozradit cestu, a posadil se na zem, aby mohl nerušeně vyprávět.

„Jsem Očko Jednoočko," představil se kyklop a pokračoval, „a pláču, protože mám jen jedno oko. A chtěl bych oči dvě. I ty nejmenší a nejnepotřebnější bytosti mají více očí než já – mouchy a vosy a lidé a... A já kvůli tomu nemám přátele. Všichni si myslí, že jsem ohyzdný a nikdo mě kvůli tomu nemá rád. Jen Kometka zářilka. Ta má ráda všechny."

Orval se nad jeho problémem hluboce zamyslel. Nikdy podobný problém jako kyklop neměl. Většina lidí si ho vážila a o opravdové přátele neměl nouzi. Věděl, že nejspíš nebude tím úplně nevhodnějším rádcem, co se kyklopových problémů týkalo.

„Ohyzdnost je subjektivní. Vy se možná nelíbíte lidem, vosám a včelám, ale kdyby tu byla jakákoliv kyklopka, vsadím se, že by před nimi dala přednost vám. Protože každému se líbí něco jiného. A přestože máte jen jedno oko, je to oko majestátní a překrásné. A vy byste se za něj neměl stydět."

Kyklop se na houpačce znovu zavrtěl a popotáhl. Přesto se však v jeho výrazu něco změnilo. Už nebyl natolik posmutnělý jako předtím. Dokonce schoval svůj látkový kapesník do kapsy od hnědých kalhot.

„Děkuji vám, pane Channingu," řekl a otřel si oko, „další polodveře naleznete támhle."

S těmito slovy ukázal na několik stromů asi sto metrů od houpačky. Orval se na něj usmál, smekl svým baretem, a když mu Očko Jednoočko úsměv opětoval, vydal se k dalším podivným dveřím.

Tentokrát ale vůbec nebyly bílé, s vyřezanými květinami a psím vínem. Byly červené jako ta nejrudější krev a pozlacené v několika oblastech, takže připomínaly šachovnici. Z pravé strany je porůstalo několik vavřínů.

Když se Orval dveří dotkl, znovu se zavlnily a objevila se na nich cedulka. Tentokrát to byl ale pouze kus zažloutlého papíru, popsaného modrým inkoustem.

Závodník

Orval shledal, že za dveřmi nejspíš nalezne nějakého potrhlého běžce, kterého se zase bude muset zeptat na cestu, a otevřel je.

Avšak ocitl se na dostizích. Polodveře vedly přímo na tribunu, která byla plná lidí, zvířat a zvláštních bytostí, které připomínali skřítky a elfy a kočkopsy, a všichni se mezi sebou zaujatě bavili, takže Orval téměř neslyšel vlastní myšlenky.

A tihle všichni sledovali tu nejpozoruhodnější a nejdivnější podívanou, jaké kdy byl kdo svědkem.

Přímo před nimi totiž na písečné dráze nezávodili koně, jak to bylo v normálním světě obvyklé, nýbrž titěrní žokejové, kteří připomínali zakrslé skřety, na hřbetech obrovských, běžně vyhynulých ptáků dodo.

A tihle ptáci byli vyšňoření snad do všech barev duhy a byli ověšeni korály a šperky a měli nabarvené hlavy a křídla, takže vypadali jako přezdobené vánoční stromečky a podlamovaly se jim převeliké pařáty.

Bylo jasné, že v takovém stavu závodili velice pomalu a za tu dobu, co Orval seděl na tribuně se pohnuli sotva o deset metrů.

Avšak jeden z ptáků dodo, ten, který byl skoro na konci pelotonu, zničehonic zrychlil a začal běžet neuvěřitelnou rychlostí, až se kolem něj vířil písek. Nejdřív předběhl všechny své soupeře a za chvíli už probíhal za radostných pokřiků a nechápavých výrazů diváků cílovou páskou jako jedna velká barevná skvrna.

Orvala to dosti zarazilo. Nepřipadalo mu pravděpodobné, aby byl takto najednou změněn průběh zápasu, a rozhodl se, polodveře nepolodveře, že téhle záhadě přijde na kloub.

Protlačil se tedy davy podivných bytostí, což se však neobešlo bez nadávek, sestoupil z tribuny a zamířil přímo do stájí, kam se všichni žokejové a jejich ptáci odebrali. A překvapivě nebyl jediný, komu to vítězství přišlo podezřelé. Žokejové se pustili do dost ostré hádky.

„Podváděls!" zakřičel prťavý skřet v červeném elegantním obleku a ukázal na vítězného žokeje, který v ruce držel pohár. Jeho dodo se vedle něj naparoval ve zdobeném vavřínovém věnci.

„Jo," přidal se pisklavým hlasem jezdec s pečlivě zastřiženým knírem, „vsadil bych se, že tvůj dodo na něčem jede!"

Orval, kterého si až to této chvíle nikdo ani nevšiml, což bylo rozhodně podivné, protože byl opravdu o hodně vyšší než skřeti, se rozhodl do té debaty také vložit. Sice ho tenhle „svět v bludišti" dost unavoval, zároveň ho ale věci, které se v něm děly, a bytosti, které v něm žili, nepřestávali udivovat. A to, že i v tomto světě také existuje doping, ho značně překvapilo.

„A na čem se tady tak dá jet?" zeptal se, sundal si baret a promnul si krátké černé vlasy.

Žokejové se na něj nechápavě otočili a jako by to byla přece ta nejsamozřejmější věc na světě, odpověděli unisono: „Na máku!"

Těsně předtím, než se znovu začali hádat, slyšel od jednoho skřeta ještě krátkou poznámku o tom, jak je možné, že do bludiště cestuje někdo tak neznalý místních reálií.

Orval by na to býval stručně odvětil, že ho to moc mrzí, že neměl čas si to nastudovat, avšak v tu chvíli se rozkřičel vítězný žokej, který až dosud tiše snášel nadávky svých kolegů.

„Nemáte důkaz! I kdyby můj Alexandr na máku jel, jakože nejel, tak nemáte jak to dokázat! A bez důkazu jsem pořád vítěz!"

Přestože si byl Orval poměrně jistý, že nějaký doping v závodu určitě byl, musel teď souhlasit s vítězem. Pořád platila presumpce neviny a ta se musela dodržovat i v tak pohádkovém světě, jako byl tento.

Pak ho ale napadlo, jak by se dalo zjistit, jestli dodo jménem Alexandr na máku jel.

„Ať váš dodo otevře pusu – totiž zobák – divil bych se, kdyby tam nějaké to zrníčko nezůstalo."

Žokejové okamžitě začali přikyvovat a přitakávat a strkali do vítěze, aby udělal to, oč Orval tak laskavě požádal. Jezdec zpočátku velice protestoval, že prý se nesluší, takhle se dívat dodům do zobáku, že je to proti jejich právům a že bude protestovat na dodovském velvyslanectví a kdesi cosi, nakonec se ale stejně musel podvolit nátlaku svých kolegů.

Chytil doda a ten je neochotně, namyšleně otevřel svůj pozlacený zobák.

Orval a ostatní rozhořčení žokejové měli pravdu, Alexandr na máku opravdu jel.

Za pár chvíli si tedy žokeje i jeho doda odvedla dopingová policie a zbytek zakrslých skřetů střídavě Orvalovi děkoval a třásl mu rukou. Orval samozřejmě využil jejich vděčnosti a zeptal se, kde jsou další polodveře. Když se dozvěděl, že na záchodcích, neudělalo mu to velikou radost, ale i přesto k nim nedlouho poté zamířil.

A žokejové opravdu nelhali. Mezi dvěma bělostně vyleštěnými umyvadly, za která by se nestyděla ani ta nejmodernější a nejluxusnější restaurace, stály dveře rudé jako krev s tmavými černými fleky. Tentokrát na nich ale ani žádná cedulka, ani poznámka připevněná nebyla. Téměř přes celou jejich šířku se totiž táhl stříbrný nápis:

Medúza

Aha, blesklo Orvalovi hlavou, to chce zrcadlo.

Moc dobře věděl, jak důležité je, a tak se dlouho nerozmýšlel a už bral zrcadlo z bílé zdi toalet.

Samozřejmě, v normálním světě a za normální situace by byl tento čin považován za krádež, ale tato bludištní země měla od normálnosti daleko a on to zrcadlo tak strašně moc potřeboval, že se musel uchýlit i tomuto smrtelnému hříchu. Navíc věřil, že by mu jedno zrcadlo ti skřeti odpustili, obzvlášť když jim pomohl odhalit doping.

Otevřel tedy dveře a za chvíli se ocitl v té nejpodivnější ze všech podivných krajin, které doposud navštívil.

Ta krajina byla totiž holá, písčitá. Sem tam sice uviděl nějaký ten balvan a v dáli dokonce zahlédl něco, co se vzdáleně podobalo drobnému domku, ale jinak jakoby se po všem životě slehla zem.

Ale ten mrazivý nádech samoty nebyl tím nejhorším.

Všechno, i ten nejmenší kamínek, dokonce i slunce i mraky, všechno to bylo černobílé. A když se Orval podíval na své ruce, trochu zděšeně zjistil, že i on je tak trochu šedivý a že jeho zdravá barva je pryč.

Trvalo mu několik minut, než se s touto kosmetickou změnou vypořádal a než si na ni zvykl.

Ale pak shledal, že není dobré se zbytečně sebelitovat a že by se raději měl podívat do toho domku, jestli tam náhodou někdo nebydlí, nebo dokonce jestli to není konečně cesta ven.

Podepřel si zrcadlo pod pravou paží a vydal se pustinou až k prapodivně vyhlížející dřevěné chatrči. Přestože se mu zpočátku zdálo, že je docela daleko, velice rychle se octl několik metrů od ní.

A z takové blízkosti vypadala ještě hůř, než si původně myslel.

Měla děravou střechu, trámy byly shnilé, a když se podíval na zahradu, musel se znechuceně odtáhnout. Jedinými rostlinami, které ze čtvercového pozemku vyrůstaly, byly nějaké ostré trávy a několik plesnivců alpských.

Celkově tedy dům vypadal opuštěně, ale Orval věděl, že se tu určitě setká s medúzou.

Vzal si tedy do ruky zrcadlo, a když prošel ztrouchnivělými dveřmi, díval se pořád do něj.

Měl pravdu. Na židli opravdu seděla medúza. V jedné ruce měla staré noviny – ale Orvalovi neušlo, že je držela obráceně – a vypadala dosti zádumčivě.

Jakmile si ho Medúza všimla, okamžitě vylekaně odskočila, až židli shodila.

„Kdo-o-o jste?" vykoktala ze sebe polekaně, což Orvala překvapilo – to on se měl bát.

„Orval Channing. Nechtěl jsem vás vystrašit. Jen hledám východ z tohoto světa zpět do mého," řekl pomalu a snažil se příliš netřást, ale stejně se jeho ruce mírně kývaly.

Medúza sebou trhla a pookřála. Její výraz se teď změnil – a strach by se v něm hledal těžko.

Orval si na krátkou chvíli pomyslel, že mu vytrhne zrcadlo z ruky a spokojeně ho promění v kámen jako Perseovy druhy, ale nic takového se nestalo.

Místo toho se na něj jen usmála.

„Vy jste člověk? A umíte číst?"

Orval zmateně nadzvedl obočí a pak přikývl.

„No to je skvělé!" roztleskala se medúza, „naprosto skvělé! A když už umíte číst, přečtete mi něco? Sama na to nestačím – ve škole mě to nenaučili. To bylo pořád samé jak vytvořit věrohodnou sochu, jak neudělat stejnou chybu jako prababička, jaký kámen je lepší a vydrží déle, jaký had je nejlepší na paruku – ale písmena! To nás naučit nechtěli! A teď, o několik desítek let později, bych všechny své znalosti zahodila, jen abych uměla číst."

S těmito slovy odložila noviny a vytáhla z jedné dřevěné police obrovskou černou zaprášenou knihu – bylo sice dost možné, že doopravdy měla jinou tmavou barvu, ale v tomhle světě byla prostě černá – a nalistovala dvoustránku s nějakým receptem. Když Orval namířil své zrcadlo na šedivé pergameny, dokázal rozeznat obrázek srdce s lahví naplněnou nějakým nápojem a několik slov:

Jste bez lásky? Přičarujte si svou druhou polovičku.

Medúza na vysvětlenou dodala: „Víte, jsem v téhle poušti sama. A barvy zmizeli už před mnoha lety. Já už to prostě déle nevydržím. Potřebuji někoho, s kým sdílet život. A když mi pomůžete, nechám vás jít a ukážu vám cestu ven."

To Orvalovi přišlo jako dobrý obchod a navíc se mu také moc nechtělo rozzuřit medúzu, které už pravděpodobně tikaly biologické hodiny. Takže svolil a za chvíli již předčítal z této knihy, zatímco medúza opatrně házela všechny přísady do kotle, tak aby se na ni Orval nemohl omylem podívat.

„Ještě kořen křenu a mandragory," dočetl Orval poslední dvě ingredience a medúza spokojeně přikývla. V kotli to teď bublalo a všemožně vřískalo a barva lektvaru se měnila ze šedivé v ještě šedivější, a z té šedivé v bílou a nakonec se ustálila na naprosto černé.

Medúza nabrala jednu velkou lžíci a vylila ji na zem.

Z tekutiny začala vznikat mohutná postava svalnatého medúzana a medúza vzlykala a brečela a ventilovala veškerou tu radost, zatímco se před ní pohledný muž zjevoval.

Jakmile dorostl optimální výšky a tvarů, padl medúze kolem krku a silně ji objal.

Co se dělo dále, lze jen velice těžko vyjádřit jednou větou. Jak láska a štěstí zaplňovaly celé to prostranství, i barvy se navracely a nic už nebylo šedivé ani černé – dokonce ani Orval – a vše zalil sluneční svit. Dům se stal moderní vilou a zahrada zarostla květinami tak nádhernými, až z toho přecházel zrak. Žlutozelená medúza se smaragdově zeleným medúzanem konečně měli svůj šťastný konec.

A pro Orvala to byl konec dvojnásob šťastný, protože jakmile se z tohoto zážitku všichni vzpamatovali, ukázala mu medúza další polodveře s neonovým nápisem EXIT, který mluvil za vše.

Velice záhy se tedy ocitl zpět v Madagaskaru a usmíval se, protože prožil tu nejnádhernější cestu, která se mu kdy mohla naskytnout.

Ale přesto tu ještě zbývalo něco k dořešení. Orval už by na Kometu zářivou sice klidně zapomněl, ale ona nezapomněla na něj a seděla mu na ruce, jakoby se chtěla nechat chytit.

Avšak Orval už neměl pražádnou touhu ji do své sbírky přidat. Musel přeci myslet na Očka Jednoočka, který by na světě zůstal úplně sám. A tak ji propustil a sledoval její překrásná třpytivá křídla a myslel jen na to, že udělá radost jednomu malému kyklopovi.

A když se pak vrátil letadlem domů, úplně s chytáním motýlů skoncoval a začal vyučovat biologii hmyzu na místní univerzitě.

Ilustrace: Kyanid

(Dle slov autorky jde velice talentované kreslířku a já souhlasím. Oběma holkám se však musím omluvit, druhý obrázek nejde za žádnou cenu zveřejnit. Zkusím ho přidat později, i když mě to moc mrzí.)