Autor: Shadowofghosts

Téma: struna, cirkus, louka, útěk, myslet

„Už mě to tady nebaví," prohodil George do tiché tmy a hlasitě vydechl všechen vzduch, co nabral do dřevěného těla. Matný, těžce rozeznatelný bílý kouř od jeho úst prozrazoval, že se blíží prosinec.

„A co chceš jako dělat?" obrátila jsem oči v sloup. Sice to přes závoj tmy nemohl vidět, ale i tak jsem si neodpustila drobný úšklebek. Slyšela jsem, jak se na svých provazech mírně zavrtěl. Zjevně si chtěl svou odpověď dobře promyslet.

„Vypadnout," odvětil nakonec stručně temným, hlubokým hlasem stejně jako minulý týden. Cítila jsem v něm ale něco jiného než před pár dny. Tentokrát to myslel vážně.

Ráda bych řekla, že jsem byla naprosto zodpovědnou loutkou. Že bych se nikdy nedotkla myšlenky na útěk, kterou mi George čím dál tím častěji předhazoval. Ale opak byl pravdou – a přestože jsem se snažila veškeré své pochybnosti zahnat, mé srdce už bylo dávno rozhodnuté.

Bývala bych tedy Georgovi odpověděla, že půjdu s ním, ale do stanu přesně v tu chvíli vrazil ten příšerný dědek. Ani nezaklepal, jen surově rozepnul plachtu a za chvíli už zapaloval petrolejku, aby trefil ke starému koženému gauči a mohl se natáhnout. Již dávno to nebyl ten milý mladík, co mě a George kdysi zachránil.

Bylo mi hrozně líto, když jsem si poprvé uvědomila, co se z mého bratra stalo. Jak zestárl, byl čím dál tím více zahořklý a čím dál tím méně se staral o rodinný cirkus, který naši rodiče tak pracně založili. Vystoupení přenechával mladším, kteří ho často okrádali, a když nakradli dost, šli o dům dál. Sám většinu dne prospal, nebo propil, takže neměl o dění ve společnosti téměř žádné zprávy. Dokonce i já jsme měla více informací a to jsem jen visela na kolíku v hlavním stanu.

Přesto pro mě ale bylo těžké rozhodnout se pro něco tak zásadního, jako byl útěk. Svého bratra jsem měla ráda. Bez něho bychom s Georgem oba zemřeli na černý kašel a hnili teď někde pod zemí. Pravda, zůstali bychom lidmi, ale mrtvými lidmi. A já byla rozhodně radši dřevěnou loutkou s duší člověka než bezvládným, bledým tělem.

Avšak musela jsem uznat, že nás posledních několik let dost zanedbával. Sedal na nás prach, do našeho dřeva se pouštěli termiti a kdysi pružné provázky, které jsme měli přivázané ke končetinám, se změnily v hrubé, tuhé struny. Bylo jen otázkou času, než se zcela rozpadneme.

Stanem se ozvalo hlasité chrápání. Thomas usnul. Láhev od whisky na malém jasanovém stolečku mi řekla, že zase přebral.

Sklopila jsem zrak a povzdechla si. George měl pravdu. Měli bychom vypadnout.

„Máš nějaký plán?" zeptala jsem se pochmurně. Můj druhý, mladší bratr se na mě nevěřícně otočil. Dřevěný obličej s pihami mu osvětlilo bledé světlo lampy a odkrylo tak jeho pravé nadzvednuté obočí.

„A myslíš to vážně?"

Kývnula jsem hlavou, až se provázek, který ji držel, napnul. Ucítila jsem hroznou bolest ve spoji lýka a dřeva, což mě jen utvrdilo v tom, že je mé rozhodnutí správné.

„Dobře," zašeptal a otočil se zpět, „musíme se hodně rozhoupat, abychom se dostali z těch hřebíků. Pak dojdeme k plachtě a utečeme z tohohle cirkusu. Doslova."

Když to vyslovil nahlas, hned se mi všechno zdálo jednodušší. Náš útěk už byl reálnou věcí, ne pohádkou, o které jsme si každý večer vyprávěli.

Jako na povel jsme oba vykopli nohama před sebe, stejně jako jsme to ještě jako lidské děti dělali na houpačkách. Strašně to bolelo. Mé staré, rezavé železné klouby a nepružné provázky se tvrdohlavě vzpouzely a jen neochotně prováděly to, co jsme po nich chtěla. Ale nepřestávala jsem. Zatnula jsem zuby a spolkla několik slz, které se mi kutálely po obličeji, a tvrdošíjně jsem pokračovala. Když jsem se otočila na George, jen se na mě smutně usmál a také nepřestával kopat. Na zkrabaceném čele se mu rýsovalo několik hlubokých vrásek od soustředění.

Zuřivě jsme se tedy houpali tam a zpátky znovu a znovu, dokud se nám nemotala hlava jako na kolotoči. Malé měděné poutko se pomalu milimetrovými kroky posunovalo po dlouhém hřebíku. Byli jsme už blízko svobodě a já odpočítávala pečlivě každé zhoupnutí, protože na tom nejspíš závisel můj život.

Uslyšela jsem prudkou ránu, když se George ocitl oběma nohama na zemi. Chvíli jsme se bála, že to Thomase probere, ale alkohol ho udržel na dně gauče. Dokonce sebou ani netrhnul. Jen dál spokojeně chrápal. George z toho byl chvíli taky nervózní, ale za chvíli už mi dával signály, abych zrychlila.

Poslechla jsem ho a zanedlouho jsem spadla vedle něj. Byl to příjemný pocit neviset po tak dlouhé době uprostřed stanu jako nějaký oběšenec, co vzdal svůj život. Opět jsem konečně mohla běhat a skákat, i když to šíleně bolelo. Byla jsem volná.

George potichu ukázal na plachtu, kterou se Thomas ani neobtěžoval zavřít. Do stanu jí proudil hladivě studený vzduch a já se těšila, že konečně po dlouhé době opět uvidím svět mimo cirkus, přesně tak jako tomu bylo dřív.

Téměř neslyšně jsme s Georgem došli až na konec stanu a na chvíli se zastavili, abychom se naposledy nadechli jeho atmosféry a ticha.

„Stejně mi to tu bude chybět," špitl George.

„Mě taky," souhlasila jsem a odhrnula trochu část plachty, co nám vadila v průchodu. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že je něco špatně. Ve stanu byl až podezřelý klid.

A pak mě to napadlo. 

Chrápání ustalo.

Otočila jsem se zpět ke gauči. Thomas na něm seděl, oči zarudlé a opuchlé. Smutně na nás jimi zamrkal. Bála jsem se toho, co udělá. Přeci jen už to nebyl ten veselý bezstarostný kluk, kterého jsem znala. Ale on se ani nepohnul. Jen na nás dál zíral a my zírali na něj. A všichni tři jsme čekali.

„Takže už odcházíte," poznamenal klidně a sklonil hlavu.

„A-ano," zakoktala jsem a George přikývl.

„Chápu. Taky bych šel. Neměli jste to se mnou v poslední době lehké."

Přestože toho nejspíš hodně vypil, jeho hlas tím byl téměř nepoznamenaný. Byl plynulý a zvučný stejně jako před padesáti lety.

„Tobě to nevadí?" zeptal se George a popotáhl. I pro něj bylo tohle loučení hodně těžké.

„Ale samozřejmě, že vadí. Avšak váš život patří vám a nikdy byste o tom neměli pochybovat. Najděte si někoho, kdo o vás bude řádně pečovat. Já už jsem příliš unavený."

Pak vstal, přišel až k nám a sehnul se, aby nás objal. Z vousů mu byla cítit whisky a tabák a oblečení měl sešlé. I tak jsem se ale musela usmát. Pořád to byl on. Pod tou slupkou to byl pořád můj nejstarší bratr.

Jakmile se od nás odtáhl, zaznamenala jsem v jeho očích několik slz. Rychle je ale otřel do rukávu. Nejspíš nechtěl, abychom si jich všimli.

Když jsme pak pomalu klopýtali cestou směrem od cirkusu, stál na jejím konci, mával a usmíval se.

A my s Georgem jsme byli šťastní, že jsme se rozešli v dobrém.