Autor: TheOneWithoutName

Téma: Vítr ve vlasech

Klepala se zimou, když vstala. Vlněný pléd, který měla v noci přes peřinu, teď ležel zmuchlaný na zemi. Pokrčila rameny, zvedla ho a přehodila si ho přes ramena. Ze šuplíku s oblečením vytáhla silné, teplé ponožky, které si navlékla přes ty, které už měla na sobě, a pořádně se zachumlala do plédu. Nohama vplula do pantoflí, došourala se do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici, do které předtím nalila vodu. Chtěla den začít pořádnou, silnou kávou.

Přešla k oknu aby se podívala na teploměr, ale ten nebyl na svém místě.

"Achjo, už zase?" povzdechla si do prázdného bytu.

Venku bylo bílo. Přes noc musel napadnout další sníh, protože večer ho určitě nebylo tolik. Její pohled ale přitáhlo něco jiného - za oknem byl kus ledu připomínající ruku. Asi to byl jeden velký rampouch, který vytvořilo několik menších zmrzlých dohromady, jinak si to nedokázala vysvětlit. Vypadalo to nepřirozeně, jako socha vytesaná z ledu. Z pozorování ji vytrhlo bublání vody.

"Sakra, zase se mi zespodu orosí skříňky!" vyřkla rozhořčeně, ale pak jen mávla rukou a znovu pohlédla z okna.

Na tom podivném ledovém útvaru ji něco přitahovalo. Nemohla ho dostat ze zorného pole, měla navíc nutkání jít ven a dotknout se ho.

Nakonec ji nutkání přemohlo, a tak se konečně odtáhla od okna. Ze židle vzala složené kalhoty, které si navlékla přes pyžamo,zastrčila do nich vrchní díl pyžama a přetáhla přes ně svoje teplé ponožky. Poté si přes pyžamo navlékla ještě tlustý bílý svetr, přes který potom oblékla ještě černý zimní kabát.

"Tvoje panička vypadá jako matrjoška," řekla svému černobílému kocourovi, který nesměl na jídelní stůl, a přesto tam ležel. Zvíře jen na okamžik zvedlo hlavu, ale když zjistilo, že se asi nemluví o jídle, zase ji položilo. Pohladila ho po hebké srsti a odešla k botníku.

Obula si vysoké zimní boty, aby jí venku nebyla zima. Z věšáčku sundala svazek klíčů a otevřela dveře mrazivému vzduchu. Ten ji hned udeřil do tváře, vtrhl dovnitř jako nějaký neomalenec. Vtáhla hlavu do kabátu jako želva do krunýře a rychle se zabalila ještě do šály.

Vyšla ven, zavřela za sebou dveře a zamkla. Klíče uložila do kapsy, kterou zapnula, a rozhlédla se kolem sebe. Viděla jen bílý sníh a svůj dům. Domek. Nebo spíš chajdu. Bydlela na samotě, za zády les a kus před sebou oceánské útesy.

Slunce ještě úplně nevyšlo, ale sníh se i tak tajemně leskl. Stejně tak zvláštní rampouch, který znovu získal její pozornost. Pomalu se prodírala sněhovými závějemi k oknu do kuchyně a celou dobu nespouštěla rampouch z očí. Když k oknu došla, na okamžik pohlédla do své kuchyně, aby zjistila, že její kocour se stále ani nehnul. Rozhlédla se kolem, zda nezahlédne teploměr, ale nikde ho neviděla. A pak už svou pozornost věnovala jen rampouchu.

Takhle zblízka vypadal opravdu zvláštně. Jako by si někdo lehl na střechu, svěsil dolů ruku a pak se změnil na rampouch. Nedokázala pochopit, jak něco takového vzniklo. Náhle pocítila neodolatelné nutkání se toho úžasného předmětu dotknout. Pozvedla ruku a pomalu ji přibližovala k rampouchu. Připadalo jí, že z něj přímo vyzařuje chlad, přesto se rampouchu dotkla.

Jedním prstem přejela po části připomínající dlaň. Najednou se ledová ruka pohnula, prsty se rozevřely, aby vzápětí obemkly její zápěstí. Vykřikla, uskočila a spadla do sněhu, s ulomenou ledovou rukou kolem zápěstí. Rychle do ní několikrát praštila, až se roztříštila. Než se stihla vzpamatovat, ze střechy jejího domku se svezl všechen sníh a odhalil ledovou hroudu doteď skrytou pod ním. Hrouda se několikrát pohnula, seskupila se a vytvarovala, a ze střechy seskočil snad dva a půl metru vysoký muž z ledu, kterému chyběla levá ruka. Jeho tvář bez očí a bez rtů, jen s výčnělkem uprostřed, nějakým rádoby nosem, se na ni "dívala". I bez očí byl ten pohled nepříjemně pronikavý.

Najednou ledový muž pozvedl pahýl levé ruky a ze země se zvedly ledové střepy, aby jeho ruku znovu vymodelovaly. V ten okamžik se vzpamatovala a zároveň si uvědomila, že muž z rampouchů je prakticky nezničitelný. Rychle se zvedla a běžela pryč, směrem k útesům, aniž by si to v tu chvíli uvědomovala. Běžela vstříc vycházejícímu slunci, pronásledovaná neúnavným ledovým obrem. Nohy se jí ztěžka brodily sněhem, srdce jí tlouklo jako metalový bubeník a ztěžka se jí dýchalo. Nevěděla co dělat, bála se obra a nevěděla, co by jí mohl udělat, kdyby ji chytil.

Zahnala se bohužel do slepé uličky. Všude kolem útesy a nedostatek času, aby uhnula a utíkala dál. Slunce už bylo skoro celé nad obzorem a ona tak nějak cítila, že je její jedinou nadějí. Zpomalila, potom se otočila a dál postupovala pozadu, opravdu hodně pomalu. Ledový obr ji dostihl, ale když viděl, že jde pozadu, zarazil se, až se úplně zastavil. Žena se najednou nečekaně rozběhla proti muži z rampouchů a objala jeho mrazivě studené, pevné, leč křehké tělo. V ten okamžik sluneční paprsky v plné síle ozářily jeho tělo a ledový muž strnul. Jednou obrovskou rukou ji objal kolem pasu a pak už se nehnul.

Vyprostila se z jeho objetí a celá otřesená udělala pár kroků k útesům. Studený vítr, který si doteď neuvědomovala, jí začal cuchat vlasy, házel je do všech stran a trhal z ní šálu. Rozvázala ledabyle zamotaný kus látky a odhodila jej pryč. Stále nechápala, co se stalo. To však ještě nebylo všechno.

Najednou pocítila příjemnou změnu vůči studenému a prudkému větru ve svých vlasech - mírný, klidný a hřejivý dech za krkem. A zaslechla známý hlas, jak kousek za ní překvapeně zašeptal: "Má Carol..."