Autor: fania_v

Téma: Ledové zrcadlo

Leží tůňka mezi stromy 

jak zrcadlo ledové.

Odráží pravdu jací jsme my.

Příběh lásky opravdové.

Já žiji v krajích ledových,

kde nikdy neroztává sníh.

Netaje ani mráz lidských srdcí,

však mezi námi je láska přeci. 

Přišel jsem k tobě a lákal zas

„Nenavštívíme tůňky mráz?

Musím si schladit svou horkou hlavu.

Schladí se jen, když si zaplavu." 

„Proč třeba je chladit tvé hlavy?

Ublížil ti snad někdo drahý?"

„Jak krutý je tenhle svět,

řeknu ti radši až cestou zpět."

Jdem pozdě v noci, mrzne.

Zima je mojí princezně.

Na zlaté vlasy ti padá sníh,

drkotaji zuby ve rtech fialových. 

Vím že chtěla by ses vrátit.

Však pevně tě držím.

Ach musíš život ztratit,

protože už ti nevěřím. 

Kopu díru do ledu,

snad největší, co svedu.

Všimneš si, že trochu brečím,

však hned tě do vody strčím 

Ty tázavě se na mě díváš.

A za zády jiné muže líbáš.

Řeknu ti tedy vše co vím.

Je to těžké s hlasem zlomeným.

Chvíli hraješ, že nic nevíš.

Myslíš, že tím něco změníš.

Nakonec prosíš o odpuštění,

v mém srdci pro něj místo není.

Já znamenal jsem pro tě svět.

Však odjel jsem na pár let.

Do našeho lože jiné si zvala.

Na svého muže zapomněla. 

Proč jen jsi tak přelétavá.

Jen neříkej, to se stává.

Zlomilas mě i mé srdce,

proto tě utopím v řece.

Držím ji hlavu pod vodou. Zmítá se chvilku titěrnou

Pak už pár bublin stoupá jen s její duši nevěrnou 

Tak chvíli koukám do tůňky

Pod ledem tělo bledé

Na mou lásku jedinou,

jež věrná být nedovede. 

Zrcadlo ledové pravdu vždy tvrdí,

v hrudi mi bije srdce tvrdý

Já v odrazu vidím vraha.

Nikdy uz nepocítím blaha 

Leží tůňka mezi stromy

jak zrcadlo neměnné.

Odráží pravdu jací jsme my.

Příběh lásky nevěrné.