Autor: ellie_simons

Téma: Křivá ulice

Když vytáhl nohu ze třmenu a přehodil ji přes koňskou záď, věděl, že jeho podrážky nenajdou stabilní půdu. Opatrně dolehly na vlhký kámen, sinavý mech se měkce zhoupl pod jeho vahou a vypustil dva drobné potůčky vody do proláklin mezi dlažebními kostkami. Byl na místě. Na přelomu, kde začínal tichý stín, a temnota shnilých slumů končila. Dál už nemohlo být nic; jen míle zdlouhavých a zrádných bažin.

Pohladil koně po krku, přehodil mu otěže přes hlavu. Mlčel stejně tak jako křivá ulice temných domů za ním; s ušima napjatýma před sebe se pokoušel zachytit jediný zvuk. Třeba něco v dálce opravdu bylo, pouhé zašustění pláště nebo klapot kopyt. Ale muž neslyšel nic. Zavěsil si otěž za loket, obě dlaně u svých dlouhých dýk, prsty navlečené v kovových násadách. Na hřebce nepromluvil, nemlaskl. Rozešel se umáčenou ulicí, těžká tma protkaná mrholením usedala na kapuci i sedlo, světlo usínajících lamp bylo zavěšené jen tak daleko, aby člověk nesešel z klikaté cesty do úzkých vodních kanálů podél domů. Šel, a kromě dosedání pevných podrážet a kopyt na dlažbu, jako by tu nikdo nebyl.

Však on dobře věděl, že je. Podezřívavé oči zírají z oken těch vysokých domů, skrývají se za každou popraskanou okenní tabulkou. Škvírami zpod dveří i klíčovými dírkami naslouchají; a šuškají si mezi sebou, kde se tu vzal, co tu pohledává - ten cizinec.

Cizinec.

Jak hanebné slovo pro někoho z dalekých krajů, kdo zná cestu, její zákruty i zákeřná místa lépe než kdokoliv z nich. A přijíždí každých sedm let.

Třeba by si vzpomněly na tmavofialový plášť. Třeba by si vzpomněly na gordomskou čepel.

Ukrajoval mlčky ticho, z koňských nozder mu šla do zad pára, stoupala z rozehřátého hřbetu. Prošli téměř až na samý konec ulice a zahnuli za roh okolo vývěsné jmenovky dávno zatraceného hodinářství. Vetešnictví, do kterého mířil, vypadalo ještě zaprášeněji a špinavěji než posledně. Dobře chápal, že ho očekává.

V rukavicích sáhl po klice, zrezivělé panty zavřískaly. Dovnitř prošel i s koněm, tmaví hřebci z Cradenských vrchů stáli mnohem víc raendů než kterýkoliv z těchto neudržovaných krámů. Jakmile za nimi zasadil těžkou závoru, jako by ty zvědavé hlasy utichly.

Zatuchlý smrad plísně ho udeřil do nosu okamžitě. A hned poté vzdálená vůně mokrých kůží postrojů, pálená hlína, sušené bylinky. Stáhl si kapuci, ale šátek okolo úst nechal. Ta vrstva prachu by mu zacpala plíce.

„Sorkíre," přikázal pevným hlasem koni, vytáhl z kovového stojanu louč, zapálil. S dlouhým nožem v ruce se rozešel obchodem, sehnul se pod visícími cetkami. Pírka, seschlé rostliny; ozdoby ze stříbrné perletě nad jeho hlavou cinkavě zazvonily. A nikde nikdo.

„Amayo?" zazněl jeho zhrublý hlas, prošel místností, odrazil se od rozpadajícího se nábytku a zanikl. Z vrchu stropu propadl prach s pilinami.

„Vím, že tu jsi," pokračoval neochvějně, „vždy přicházím. A ty máš vždy otevřeno," ale nedostal jedinou odezvu.

Na konci úzké chodby splýval od horního rámu dveří mohutný závěs z plsti. Nikdy jej za něj nepustila, ani teď, když tu nejspíš nebyla, nevěděl, zdali si dovolil jej odhrnout. A tak pro jistotu zopakoval ještě jednou.

„Objev se tu, Amayo. Nemám na tebe celý den, Wardové mě očekávají zítra do poledních hodin. Jestli nedorazím..."

Nemusel dokončit větu. Dobře věděla, co by ho čekalo. Nejspíš by za ním vyslali pátrací družinu, a pak hodiny výslechu, hodiny mučení a přísah. A jedno vypálené znamení pod lopatku, protože klan se nesmí zradit.

Už tak tam jedno měl. Říkali tomu „upozornění".

Jenže se mu dost možná stane to stejné, když přijede s prázdnou.

„Amayo?"

Došel k plstěné plentě, drobně se houpala, přestože na kůži nebyl cítit jediný závan průvanu chladného vzduchu, který vládl venku.

Možná usnula. Pokud to umí. Možná jen neslyší.

Vztáhl ruku k závěsu, bříška prstů se jej sotva dotkly. „Amayo?"

V ten moment to látkou trhlo, trhlo to i vysokým mužem. Postava se vyřítila zpoza plenty, světlo pochodně se odrazilo v leštěném kovu zbraně, zahalené vlasy, zahalená tvář, v černém hábitu skryté štíhlé paže. Ocitl se drsně namáčknutý bedry o starý stůl, vyřezávané ornamenty zaryté do kůže. Jeho drahá čepel ležela zbytečná o dva metry odhozená dál. A přes šátek a rty nesmlouvavá dlaň.

„Řekni mi Valheime, neproklínáš strach ve chvíli, když ti dojde, že tvůj drahocenný jazyk ví více, než může říct?!"

Okamžitě tu ruku ze svého obličeje odtrhl. „Dej tu pracku z mé tváře, čarodějnice. Bůh ví, cos za mrtvoly pod ní měla."

„Budu mít tu tvou, jestli tvoje ješitnost okamžitě nesklapne!"

Ustoupila stranou, zvedla paži a naoranžovělý nůž se s lehkostí vodního ptáka zvedl z podlahy a přistál jí jílcem v dlani. Druhou luskla, temná kapuce se svezla z hustých kadeří, tvář půvabné černošky se odkryla. Zmizel hábit, rukavice, stála před ním stejná jako vždy. Více cetek a pošahaných magických doplňků, než opravdového oblečení. Pobaveně se ušklíbla, muže uvítala mezi rty temná díra po zubu.

„Taky tě ráda vidím," řekla nenuceně, podala mu zbraň, „už můžeš zhasnout." A bez jediného pohybu se s třískotem srazily přes okenní tabulky závěsy, kdesi se vzalo ostré světlo, až sebou hřebec na druhé straně místnosti cukl. Rozhlížel se vyplašeně kolem, svalstvo napjaté, uši jak dvě strážné věže. Valheim obrátil otrávený výraz na černošku a zúžil oči.

„Celé tohle divadlo sis mohla odpustit. Vyplašila jsi mi koně."

Mykla ledabyle rameny, jakmile svou zbraň převzal zpátky. Protáhla se kolem něj, přesto koutkem oka spatřila, jak až úzkostně kontroluje předraženou čepel, jestli se jí nic nestalo. Protočila oči, došla ke koni.

„Máš nového," poznamenala. Hřebec sklonil šíji a mocně zahrabal kopytem, až hrozilo, že si strhne uzdu.

„No qaortíre!" sykl muž přísně na koně, Amaya se tomu jen usmála. Přistoupila pomalu blíž, zvedla dva prsty, hřebec ji jako na povel poslechl, ustal. Něžně mu přejela od nozder k čelu, cosi šeptala. Přičarovala na dlaň mrkvové penízky, kůň si je okamžitě pysky sebral.

„Jestli ho v tom žebrání budeš podporovat, můžu si rovnou koupit osla," procedil podrážděně Valheim, „a ocenil bych, kdybys trochu té pozornosti věnovala i mně."

Jenže mladá žena jen rozepnula koni podhrdelník, sundala uzdu, vzduchem přenesla kamsi mezi haraburdí.

„A teď si myslíš, že děláš přesně co?"

„Má na sobě sedlo přes šest hodin. Přece ho tu takhle chudáka nenecháš."

Během vteřiny zmizelo i sedlo s brašnami, přičarovala vědro s vodou. Zvíře se po něm lačně vrhlo.

„Děsná psina," řekl stoicky, „začínáš být dosti otravná."

Žena se zasmála, až se korálky v jejích vlasech rozcvrlikaly. Když se k němu otočila, ve světlých očích jí zářilo pobavením a plné rty se usmívaly stejně tak.

„Já jsem vždy nesmírně otravná," pronesl zpěvavě. Pak ji hlas mírně klesl, až v něm zaslechl téměř výčitku, „a ty nesmírně umíněný. Kdy si konečně začneš vážit bytostí okolo sebe?"

Odfrkl si.

„Vážím si bytostí okolo sebe. Třeba těch bažinných skřetů, vypelichaných koček na střechách, vážím si taky kanálových krys, protože roznáší zemí mor..."

„Seš tak jedovatej," zatřásla hlavou nešťastně, „a já doufala, že tě ty roky změní."

Vykročil popuzeně proti ní, odkryl tvář. Stáhl se jí bolestí obličej. Pod nosem měl zaschlou krev a čelist v neupravených vousech rozřízlou, zřejmě byl na cestách už dlouhý čas. Když se zastavil na dvě stopy od ní, vztáhla proti němu dlaň. Téměř se dotkla; on ucukl.

„Aspoň ti to spravím," vydechla odevzdaně. Zastavil ji posunkem ruky.

„Nechci, aby mě léčily tvoje čáry," řekl hrubě.

„Ani když to bude bez čar?"

„Nikdy to není bez čar."

Měl pravdu. A stejně tak si neuvědomoval, co dlouhotrvající chladivý účinek dokázal s poškozenou tkání udělat; kolik toho dokázal udělat s poškozenou myslí. Byl jen zbytečně ješitný. Nakonec ustoupila.

„Jak chceš. Měl by sis na chvíli odpočinout."

„Nemám čas odpočívat," přerušil ji okamžitě. „Mám povinnosti, úkoly. Ukaž mi, co potřebuju, a pak se třeba modli za to, abych si dal pokoj."

Jenže krásná černoška pouze nakrčila nos a založila si své štíhlé paže na prsou.

„Neřekl jsi, co ode mě žádáš," naklonila hlavu na stranu. „A jsi velmi roztržitý."

„Nejsem roztržitý," oponoval, „zatím ses mi tu jen kamarádíčkovala s koněm a mě si nevšímala. Nechtěl jsem tě rušit," zašklebil se ironicky.

„Zlost ti nikdy moc nešla," poznamenala, jak zakroužila ukazovákem ve vzduchu, a zpoza plenty přiletěl porcelánový kulatý tác. Uvnitř něj se třpytila namodralá spirála, taková, jaká by mohla být ze skla nebo drahého kamene. „Býval jsi klidný posluchačem, špiónem."

„Tak si nech těch keců, Amayo. Víš, koho hledám. Proč ho hledám. Netvrď mi, že sis to dávno nepřečetla."

Položila tác za něj na stůl.

„Vím jen koho. Ne proč."

„Nelži mi," procedil mezi zuby. Zapíchl prst do středu spirály v tácu. „Tohle mi vždycky ukázalo, kde který lidi hledat. Tak mi to ukaž i teď."

A náhle z ničeho nic porcelán změkl. Postupně, jako když se taví kov, zabořil se mu prst do bělostného materiálu, jako máslo, jako bahno a žena vedle něj vystrašeně sykla a stáhla jeho ruku pryč.

„Opatrně!" vyčetla mu, „nemíchej se do věcí, kterým nemáš šanci rozumět."

Docházela mu trpělivost, chtěl odpovědi.

„Víš dobře, proč. Tak se mě tu nesnaž zkoušet."

„Chci to slyšet od tebe. Z tvých rtů, ne myšlenek."

Valheim zaklestil obočí do sebe, až jí to bolelo za něj. Vrátila mu neochvějný pohled, zúžil oči. Ale další reakce se od ní nedočkal, nehodlala dál ustupovat před naivním smrtelníkem.

„Wardové mají o toho hocha zájem. Ne o něj, ne, lidí s podobnými schopnostmi stojí v jejich řadách mnoho. Chtějí tu věc, Amayo. Kernel. Z báchorek a povídaček se o ní říká mnoho; jenže ten kluk je nesvéprávný. Teď už ví celý svět, čeho je ten kámen schopen. A než ho okrade - zabije - někdo jiný, musím já."

„Proč ty, naivko? Myslíš, že máš tu schopnost?" Zavrčel jak starý pes.

„Chci tu věc. Pro Wardy nebo pro sebe, je mi to fuk. Sama víš, kolik moci to má. Ublíží to i tobě, kdyby jeho majitel chtěl. Bez ohledu na to, za kolik se to střelí na černém trhu."

„Dostal by ses z jejich vlivu," pokývala chápavě hlavou, „všechny bys je dokázal zabít."

Valheim ji pevně chytil za paže, obrátil čelem k sobě. Ze zjizvené tváře šel strach.

„Kde je, Amayo? Řekni mi, kde ten fracek je. Ať ho najdu. A zabiju."

Těkala pohledem z jednoho oka do druhého, přesto v jejích světlých duhovkách nebyl ani náznak překvapení. Byla smířená s tím, že slavný Valheim, úhlavní člen klanu Wardů, který se jako jeden z mála smí zúčastnit všech zasedání, rozhodovat o příjmu nových členů, nosit fialovou kápi Wardských poslušníků a bojovat s gordomskou čepelí, se nesmíří se svým vlastním osudem.

Jen jednu skutečnost nechápala; „Proč chceš od nich pryč? Máš všechno - jejich podporu, moc. Máš možnosti a kontakty, kterých se kdekomu nedostane." Zesílil svůj stisk.

„A jsou všude. V každé vesnici, kam vkročím, sledují můj krok. Vybírá to daň, Amayo, víš to lépe než jiní," prskl rozzuřeně, přiblížil svou tvář k její, „nechceš snad, abych ti připomínal značku, kterou oba nosíme."

„Ničeho tím nedocílíš," hlesla.

„Třeba ano. Třeba přestaneš zdržovat a řekneš mi, kde ten zatracenej kluk je!"

Jenže černoška se vymanila z jeho sevření a zavrtěla hlavou.

„Chceš ho najít. Zloděje Kernelu. Člověka, který se jako jediný vkradl do královské pokladnice, a doufat, že ho dokážeš získat? Že ho dokážeš zabít? Není naivní, Valheime, to ty. Zabije on tebe. Seš starou součástí stáda, on mladé tělo. Rozmýšlej dvakrát."

„Nemůžu rozmýšlet," pronesl tvrdě, „Wardové ho chtějí najít, zneškodnit. Stejně tak královská posádka a každý rozumný člověk, co chodí po zemi. Jestli ho někdo získá přede mnou, zabijí mě," prudce se rozešel za ní, ucítila velkou dlaň na svém zátylku, zabořil ji prsty do vlasů, přitáhl k sobě.

„Řekni mi, kde je, Amayo," zašeptal ji do ucha, „řekni mi to okamžitě."

Odtáhla se daleko od něj, poodešla několik kroků. A pak pronesla: „Nevím, kde je. Ten kámen ho chrání před veškerou mou mocí, člověk ho musí najít osobně. Mé síly na to nestačí, Valheime."

Jako by všechny zvědavé uši zpoza oken i dveří zalezly do svých plesnivých nor.

Prudce ho popadla za plášť pod krkem, přitáhla si ho, trhaně vydechl. Vypadalo to, že ho políbí, nebylo by to nečekaná, bylo by to poprvé. Jenže plné rty se mu otřely o ušní boltec a ona zvonivě zavrkala: „A když máme veškeré formálnosti za sebou, pojď se na něj podívat."

Nejspíš otevřel ústa v úžasu.

„On je... on je tady?"

Něžně se usmála. Nebylo časté, aby slavnému Valheimovi docházela slova. Ta útěcha, to neuvěření, že bude zachráněn, protkalo jeho jindy hrubý hlas. I to stříbro proplétající se jeho vousy se o stupeň více rozzářilo.

Chytila ho za ruku, palcem polaskala pokožku, jediným mávnutím odhrnula plstěný závěs.

„Ale bez zbraně, Valheime. Spí. Bez zbraně, ano?"

Neochotně poslechl. Prach, zatuchlina kůže a plísně zmizela jako pára nad hrncem. V šeru topící se místnost voněla levandulovým mýdlem a čistými peřinami. A v nich spal on. Mladík s výraznými lícními kostmi, havraními vlasy rozprostřenými na polštáři všude okolo hlavy. Na mladické tváři rašilo sotva několikadenní strniště.

Ležel na zádech a ten andělsky klidný výraz obíral o dech.

„Kde ho má?" zachraptěl. Amaya opírající se o rám dveří kývla bradou k nočnímu stolku. Muž se k němu vrhl na kolena.

Byl tam. Dobrý bože, byl tam. Modrý jako jarní hladina Eduánského jezera, když rozkvétají azurokvěté vrby na březích, zářivý, jak měsíc v noci. Vzal jej jemně do dlaně a hrudní koš se sevřel v náhlém nedostatku vzduchu. Síla, energie, tak mocná se rozvalila v tepnách, cítil to v pažích, v břiše, cítil to v konečkách prstů, ten valící se proud tepla skrz celé jeho bytí. Až když první náraz ustal a spojil se s jeho tělem v jedno, s otevřenými ústy vydechl.

Fantastické.

Mrkl k chlapci na posteli. Už chápal, proč si takový mladík zahrává s mocí světa, proč nepustí kámen ze svých rukou. Nešlo to; a on ho teď bude muset odevzdat.

Pomalu se na kolenou napřímil, schoval Kernel do kapsy. Pohled mu spadl na mladíka.

Tak klidný, tak čistý. Tak neposkvrněný pýchou a nenávistí světa - a třeba si to jenom namlouval. Musí pryč. Svůj úkol splnil - tak proč jen by nikam neodcházel?!

Amaya spatřila ten pohled; tu náhlou měkkost v jeho očích, tu něžnost v šedých duhovkách. Taky prchlivost v řeči těla, když Valheim zaťal dlaně v pěst a chtěl se otočit k odchodu.

„To není všechno, že ne?" zeptala se tiše. Zavřel oči, zatnul čelist.

„Je to vše. Kernel mám, musím vyrazit. Čeká mě dlouhá cesta."

„Dlouhou cestu nezdrží dvě minuty," namítla mírně. „Otoč se, Valheime. A pro jednou za svůj marný život udělej něco pro své srdce."

Muž dlouze a zhluboka vydechl. A kývl.

„Podej mi to."

A gordomská čepel mu přistála v ruce. Nebylo to všechno. Naoranžovělá barva ostří vymizela.

„Nebude na očích. Ale... schopnosti zůstanou."

Muž hlesl jen slabounké „děkuji" a nůž položil na noční stolek. Chvíli přemýšlel, mrkl k čarodějce u dveří, která jej podpořila povzbudivým úsměvem. A to bylo všechno, co potřeboval jako pobídku. Valheim se k chlapci sklonil, políbil jej na skráň, šedivějící vousy se otřely o pokožku. Moment tak zůstal. Vdechl vůni vlasů, mladík spal, byl tu. Byl tu u něj.

Oči zvlhly, měl by jít.

Damiane...

„Co mu mám říct?" zvolala za ním pološeptem žena, jak se muž kolem ní beze slov protáhl a začal zpět sedlat koně. Do rána se zdržet nemůže.

Chvíli jen tak mlčel a utahoval podbřišník na sedle, než vydechl.

„Neříkej mu nic, Amayo. Ta dýka je od tebe, ne ode mě. Prosím, prosím, jen mu neříkej," zasekl se, „neříkej mu, že jí má od táty."

A žena moudře mlčela. V tichosti sledovala, jak muž uzdí, nasazuje si kápi. A těsně předtím, než si zvedl okolo úst šátek, došel k ní. Sklonil se, políbil ji na tvář.

„Rád jsem tě viděl," řekl tiše, „a... děkuji ti."

„Já tebe. Za pár let sbohem, slavný Valheime."

S těmito slovy si zakryl tvář, místnost se ponořila do tmy. Odnese Kernel tam, kde lány nekončí, do hlubokých bažin nebo tisícimetrových hor. Ukryje sílu země někam, kde už to nikoho neohrozí.

Damian je v bezpečí, říkal si. A s touhle jedinou myšlenkou zmizel v křivé ulici.