Autor: MarryTee

Téma: Zelené oči

V příbězích jsou zlé postavy většinou zobrazované jako ošklivé. Jejich temná duše se zobrazuje i na jejich vzhledu, ale co když to neplatí vždycky?

Co když je vzhled toho člověka přesným opakem jeho temné duše?

Příběhy nám také většinou ani neříkají, proč je daná osoba zlá, jakoby to nebylo důležité. Jakoby ke svým činům neměla důvod. A co když zkrátka tato postava není jen zlá?

Co když se v té temné duši skrývá malý kousek světla, který je ochotný se ukázat jen někomu?

Vyrůstala jsem ve státě Sheererleer. Dříve to býval padesátý první stát USA, ale brzy se osamostatnil a vytvořil si vlastní zákony. Vlastně se úplně odřízl od okolního světa. Sheererleerští lidé jsou hrdí, sobečtí, ambiciózní a dychtící po svobodě a proto v některých částech státu vládne naprostá anarchie.

Sheererleer se v podstatě rozdělil na další malé státy a každý si žil podle svého. Já se narodila v hlavním městě, což byla ta nejcivilizovanější část státu.

Do svých patnácti let jsem žila stejný život, jako většina dívek v mém věku. Po uzavření hlavního studia jsem absolvovala testy, které měly vyhodnotit mou inteligenci a zodpovědnost. Testy vyšly pozitivně a tak jsem byla zařazena mezi dospělé.

Každý si mohl vybrat jakoukoli profesi, která ho zaujala a v mém případě to bylo právo. První rok jsem pouze přihlížela práci své mentorky a od šestnácti let už jsem byla na stejné úrovni jako ostatní advokáti.

Pro okolní svět to asi zní zvláštně, ale jak už jsem zmiňovala... Sheererleer má vlastní zákony a není jich mnoho.

Ze začátku jsem řešila lehčí případy, týkající se krádeží a výtržnictví, ale později už jsem byla nasazena i do případů vražd a násilí.

A jeden takový případ se stal dost důležitou částí mého života.

***

,,Co tu děláš? Tady bys neměla být." ,,Jsem advokátka Jeroma Charlese... poslali mě sem," odpověděla jsem zmateně policistovi, který mi blokoval dveře do výslechové místnosti. ,,Tebe? To snad nemůžou myslet vážně. Víš, co je ten Jerom zač? Tenhle případ bys brát neměla, děvče."

,,Jo... něco málo jsem slyšela. Pan Enders říkal, že mi máte předat jeho složku. Bylo to všechno hrozně narychlo... A je mi jedno, co je zač, já případy neodmítám," zareagovala jsem rázně. ,,Jsi si tím jistá?" ,,Absolutně."

Muž si zdlouhavě povzdechl a několik vteřin se mi ještě díval do očí, jakoby čekal, že si to ještě rozmyslím. Pak nešťastně potřásl hlavou a podal mi složku s informacemi o Charlesovi.

,,Děkuju." ,,Zabil dvanáct lidí. Sedm studentů na večírku, čtyři policisty při zatýkání a psycholožku, kterou k němu poslali, když ho sem dovezli," oznámil mi. Nasucho jsem polkla a věnovala policistovi tázavý pohled.

,,Psycholožku? Jak?" ,,Rozbil sklenici s vodou, kterou mu přinesli a podřízl jí střepem. Ještě pořád nechceš odejít?" ,,Já... ne, nechci. Mluvil s tou psycholožkou?"

,,Ano a docela klidně. Nevím, proč pak zareagoval takhle. Uvažují o trestu smrti, že jo? Bylo by to tak nejlepší."

,,Já se budu snažit o to, aby se to nestalo." ,,Heh, tohle nechápu. Proč vůbec lidi jako on mají advokáta? Na tomhle není co obhajovat," zamručel. ,,To nikdo neví. Můj úkol je to zjistit. Už půjdu dovnitř."

,,Dobře, ale... buď opatrná. Sice má ruce připoutané ke stolu, ale radši se od něj drž dál. Jo a... nediv se, že má masku. Strašně vyváděl, když mu jí sundali a tak jí pak dostal zpátky," upozornil mě ještě.

Přikývla jsem, on mi otevřel dveře a já se ocitla uvnitř v místnosti sama s Jeromem Charlesem. Už jsem jen počkala, až policista zase zamkne dveře a udělala jsem první krok vpřed.

Jerom seděl na židli a ani nepohnul hlavou, když jsem se k němu přibližovala. Jeho oblečení se skládalo z černých tepláků a černé mikiny, jejíž kapuci měl přehozenou přes hlavu.

Obličej mu zakrývala též černá matná maska. Na masce byl vytvořený i nos a pusa, vypadalo to trochu jako obličej figuríny, na kterých bývá v obchodech oblečení.

Jediné, co bylo z Jeroma vidět byly dlaně a předloktí, jelikož měl rukávy mikiny vyhrnuté, pak krk a oči... Nádherné smaragdově zelené oči, které se do mě zabodly ve chvíli, kdy jsem dosedla na židli naproti němu.

Nic neříkal, jen nehybně seděl a díval se mi přímo do očí. Nervózně jsem se ošila a odkašlala si. Snažila jsem se nemyslet na to, že ten muž naproti mně je nejspíš psychopat.

,,Jmenuji se Dalia Davisová. Jsem tvůj právní zástupce, takže teď spolu asi budeme trávit před soudem dost času... tedy pokud budeš ochotný spolupracovat," odříkala jsem a čekala na jeho reakci.

Ta se ale nedostavila.

Jerom mě prostě jen pozoroval. Na chvíli jsem měla pocit, že snad ani nedýchá. Povzdechla jsem si a otevřela složku s jeho záznamy.

,,Dobře, nemusíš se mi představovat. Zvládnu to za tebe. Jmenuješ se Jerom Charles a narodil ses třináctého prosince 1992 v Leers Road, takže je ti... dvacet pět let. Vyrůstal jsi s otcem a nevlastní matkou... oba byli závislí na alkoholu. Několikrát jsi byl chycený při drobných krádežích. Neměl jsi možnost si jinak sehnat věci do školy. Ze střední jsi odešel v polovině třetího ročníku, našel sis práci a odstěhoval se. Tvůj otec o rok později zemřel na následky prasklého slepého střeva a tvá matka spáchala sebevraždu... Chceš-chceš k tomu něco dodat?" zeptala jsem se Jeroma a znovu jsem se setkala s jeho očima.

Tušila jsem, že na mě za celou tu dobu nepřestal zírat.

,,Jerome..." vydala jsem ze sebe otráveně. ,,Fajn, tak... já budu pokračovat rovnou s tím, proč tu jsi a třeba se pak rozmluvíš."

Nalistovala jsem stranu, kde byly podrobně popsané vraždy a v rychlosti jsem si prohlédla fotky obětí.

,,Jeffa Darliho, Madison Grey a Stevena Whita jsi ubodal kuchyňským nožem. Rhianon Parker a Samuela Parkera jsi uškrtil páskem. Annu Olson jsi podřízl tím stejným kuchyňským nožem a Kevina Evansena jsi umlátil baseballovou pálkou..." odmlčela jsem se a zvonu věnovala pohled Jeromovi, abych zjistila, co to s ním dělá.

Ale nic se nezměnilo. Jen klidně seděl a jeho oči byly stále upřené na mě. Prohrábla jsem si vlasy, zhluboka se nadechla a pokračovala jsem.

,,Když se do domu dostal první policista, také jsi na něj zaútočil s baseballovou pálkou. Když byl mrtvý, vzal jsi jeho pistoli a zastřelil další tři policisty. Po převezení sem k tobě byla poslána psycholožka a tu jsi podřízl střepem."

Zarazila mě myšlenka na to, že bych mohla být další, kdo bude na tomhle listu napsaný. Zvedla jsem oči od složky a podívala se na Jeromovi ruce, které byly stále pouty připevněné ke kovovému oblouku ve stolu, což mě trochu uklidnilo.

Všimla jsem si taky toho, že má ruce od dlaní až k předloktí celé poškrábené a pokryté krví. Která zřejmě z velké části ani nebyla jeho. I na oblečení měl tmavé fleky. Proč jsem si toho předtím nevšimla?

Najednou jsem cítila železo všude ve vzduchu, i když předtím jsem nic takového nezaregistrovala. Cítila jsem taky, jak se pomalu začínám chvět. Pomocí klidných pomalých nádechů a výdechů se mi povedlo své tělo dostat do původního stavu a mohla jsem mluvit dál.

,,To je... dvanáct lidí, Jerome. Dokážeš mi odpovědět na otázku, proč jsi ty lidi zabil?"

Jerom se na židli zavrtěl, což byl vlastně první pohyb, co za celou tu dobu udělal a na nějakou chvíli opět upřel zrak do mých očí. Pak konečně promluvil.

,,Já je nezabil."

Projela mnou zvláštní vlna strachu, když jsem slyšela jeho hlas. Byl hodně hluboký, drsný i jemný zároveň a také hodně zvučný. Vibrace z jeho hlasu jsem cítila v těle. Asi jako když na nějakém festivalu stojíte blízko repráků. Několikrát jsem se nadechla a pak zase vydechla, abych své tělo uklidnila a pokusila jsem se vstřebat, co mi vlastně řekl.

,,Opravdu? Tak kdo ty lidi teda zabil?" zeptala jsem se tak ostře, že mě to samotnou překvapilo. Jerom neodpověděl, jen sklopil zrak. To mohlo znamenat dvě věci. Buď je mu líto to, co udělal a začíná ho to lámat, nebo se to na mě snaží hrát. Což mi u člověka, jako je on přišlo pravděpodobnější.

,,Dobře. Nebudeme se tu teda bavit o tom, kdo to udělal, ale o tom, proč to udělal. Takže proč, Jerome?"

Opět zvedl pohled, pak se narovnal a opřel se.

,,Záleží na tom? Stejně dostanu trest smrti." ,,To nemusí být pravda." ,,Proč by ses o to snažila?" zajímal se nechápavě. ,,Tak za prvé, protože je to moje práce a za druhé, nemyslím si, že by se lidi zabíjeli jen tak bezdůvodně. Pokud jsi k tomu měl pádný důvod, mohlo by to hodně věcí změnit."

,,Doživotí je taky smrt," zareagoval jednoduše.

,,Pokud se prokáže, že jsi byl ke vraždám vyprovokován, a že jsi tedy jednal v afektu, mohlo by nás to dostat na nějakých patnáct let. Pak tu máme odpor při zatýkání, zahrnující další vraždy a pak vraždu té psycholožky... byl jsi ve stresu a potřeboval jsi jiný přístup, takže by to mohlo vyjít na dvacet let... A pokud se rozmluvíš a řekneš mi toho víc, možná by z toho nakonec mohlo být menší číslo."

,,Dokážeš to číslo místo let dostat na měsíce? Nebo mi nejlépe zařídit jen podmínku? Ne, nedokážeš. Tak se nemáme o čem bavit," odbyl mě.

,,Tobě... tobě je to jedno?" nechápala jsem.

,,Nehodlám být za mřížemi dýl, než rok. Radši umřu." ,,Jerome... pokud bych na to šla vážně chytře a měli bychom toho

hodně, co předložit... kdybych-kdybych vyhrála válku argumentů, troufám si říct, že můžeš dostat deset let. Budeš toho pak mít ze života ještě hodně."

,,Vážně?" zeptal se ostře. ,,Kolik ti je, Dalio?"

,,Sedmnáct..." ,,Proč tě sem poslali? Zatraceně, jsi ještě malý dítě, proč vůbec děláš tuhle práci?" ,,Jsem v týhle práci hodně dobrá, tak proto a prošla jsem testy dospělosti, takže už jsem dospě..."

,,S tímhle jdi do háje!" přerušil mě.

Vydechla jsem zbytek vzduchu, co se mi držel v plicích připravený na boj proti jeho poznámce a chvíli jsem Jeroma jen pozorovala. Vlastně jsme se pozorovali navzájem.

,,Fajn. Tady se stejně máme bavit o tobě a ne o mně. Zapomeň teď na celý ten soud a podobně a prostě mi jen přesně odpovídej na otázky. Šlo by to?" Povytáhla jsem na něj obě obočí, založila jsem si ruce na prsou a opřela jsem se.

,,Jak chceš... ptej se."

,,Podle toho, jak se mnou mluvíš mi přijdeš vnímavý dobře a taky mi připadáš chytrý. Takže prostě chci znát motiv k těm vraždám, protože na popis vraždícího maniaka bez důvodů, mi nesedíš... Takže začneme s Jeffem Darlim. Proč jsi zabil jeho?"

,,Chceš tu probírat každého jednotlivce?" zareagoval otráveně.

,,To není odpověď na otázku. A to ty jsi zařídil, že je ten počet mrtvých tak velký."

Jerom si povzdechl a pak bylo na chvíli opět ticho. Zřejmě nad tím přemýšlel.

,,Jeff byl prostě strašnej debil s názorama ze středověku a v tu chvíli mi zkrátka ruply nervy," řekl klidně. ,,Můžeš mi popsat, čím přesně tě tak vytočil a co se stalo... a vůbec vlastně... co jsi na tom večírku dělal? Byl jsi tam normálně pozvaný?"

,,Ugh... jo, byl jsem tam pozvaný. Byli to kolegové z práce... vlastně tam dělali spíš jen brigádu, většina z nich ještě dělá vysokou školu... No a... ehm... byl jsem zrovna v kuchyni a krájel jsem maso, když tam přišel Jeff. Začal mít poznámky na mojí masku..."

,,Měl jsi na sobě tu masku i tam?" přerušila jsem ho.

,,Jo... nosím tu masku v podstatě pořád. Je to pro mě stejně normální jako je pro holky líčení. No a..."

,,Ale proč jí nosíš?" skočila jsem mu do toho znovu.

,,Protože chci," odsekl. ,,Jen tak? Nesouvisí to s tím, že se snažíš něco zakrývat, nebo..."

,,Do prdele, ne! Prostě jí nosím, protože chci! Chceš se tu bavit o masce kurva, nebo o těch vraždách?!" křikl, prudce se postavil a škubl s pouty ve snaze vysvobodit své ruce.

V tu chvíli jsem byla taky okamžitě na nohou a ještě udělala dva rychlé kroky dozadu. Zhluboka jsem oddechovala a sledovala Jeroma, který zkoumal pouta.

Srdce mi klepalo tak divoce, že jsem začala přemýšlet nad tím, jestli to náhodou neslyší.

,,J-Jerome?" vykoktala jsem. Zvedl hlavu a zabodl pohled do mých očí. Najednou mi ty jeho už nepřipadaly tak hezky zelené. Vlastně vypadaly spíš... tmavě hnědé. Bylo to vůbec možné?

Přes všechen ten strach, který okupoval mé tělo, jsem ale místnost opustit nechtěla. Chtěla jsem toho vědět víc a položit mu ještě několik otázek. Tak jsem se snažila zůstat klidná, nebo tak alespoň působit.

,,Omlouvám se, můžeš pokračovat. Už ti do toho skákat nebudu," pověděla jsem, co nejmírněji to šlo.

Když se nic nedělo, tak jsem se donutila k němu přistoupit blíž a opět si sednout na židli. Přesto, že mi maska neumožňovala sledovat jeho emoce, jsem na něm poznala, že ho moje gesto překvapilo.

Jeho oči začínaly ztrácet tmavou barvu a vracely se zpátky do smaragdové zelené. Pak se taky posadil.

,,Jeff do mě rýpal. Říkal, že s tou maskou vypadám jako zkurvený psychopat, a že bych do ruky vůbec neměl dostat nůž. Prý jsem mu připomínal toho malého kluka z Halloweenu, co povraždil svou rodinu. Pořád žvanil... Koukáš na horory, Dalio?" zeptal se a naklonil se ke mně.

,,Jo, koukám."

,,A měla jsi někdy chuť taky někoho zabít, jako to dělají ti lidi tam? Měla jsi po zhlédnutí Texaského masakru chuť vzít motorovou pilu a někoho rozřezat?"

,,Ne, neměla," odpověděla jsem nervózně. Jerom se ani o kousek nepohnul. Stále se mi zblízka koukal do očí a mluvil dál.

,,Přesně tak. Heh... Jeff tvrdil, že za všechno můžou násilné filmy. Že z nás dělají psychopaty. Taková blbost... Vzpomněl jsem si na tu větu

z Vřískotu a zopakoval jsem jí. 'Filmy psychopaty nevytváří, filmy jim jenom dobře radí.' A pak jsem ho bodnul, stejně jako to v tom filmu udělal Billy Loomis. A znovu... ani nevím, kolikrát to bylo. Přestal jsem až když byl ten sráč mrtvej," odmlčel se a pomalu se ode mě oddálil.

Polkla jsem a zavrtěla jsem se na židli, protože už se mi sedělo dost nepohodlně.

,,Takže jsi k tomu byl vyprovokovaný. Další byla Madison a Steven. Co mi řekneš k nim?"

,,Steven byl jen ve špatný čas na špatném místě... A Madison... zatraceně, ta čubka se smála tak nahlas, že jsem jí slyšel až z obýváku. Byla totálně tupá. Uměla se jen smát jak nějaká postižená koza, příjmat potravu, otevřít pusu a čekat na čůráka. Tu jsem dostal, když si šla do lednice pro další pivo. Prostě jsem už chtěl, aby zmlkla."

,,Ehm... a Rhi-Rhianon Pa..."

,,Už s tím přestaň. Moc si toho nepamatuju. Od Rhianon už si na nic nevzpomínám, ok? Měl jsem výpadek... neřešitelný psychický problém je trest smrti. To bys měla vědět, advokátko," vydal ze sebe mírně pobaveným hlasem.

,,Nevíme, jestli je neřešitelný."

,,Ale víme. A soud to zajímat stejně nebude. Už se o tom nechci dál bavit."

,,A co tvoje dětství? Mohl jsi mít třeba..." ,,Drž už hubu! Řekl jsem, že se o tom dál bavit nechci! Už si nemáme co říct!" zařval, ale aspoň tentokrát zůstal sedět.

,,Fajn... poslední otázka, dobře?"

,,Hm?" pobídl mě otráveně.

,,Proč jsi zabil tu psycholožku? Snažila se ti pomoct..." ,,Leda tak hovno!" zasmál se nepříjemně.

,,Ta děvka si myslela, že ví absolutně přesně, co se mnou je a vůbec neposlouchala, co jsem jí říkal! Všechno překrucovala, aby jí to sedělo do její verze!"

,,To by se dalo brát taky jako jednání v afektu. Byl to navíc špatný přístup, nebyla zajištěna bezpečnost a z velké části to byla chyba na naší straně," vyhrkla jsem v celku nadšeně. Neberte mě špatně. Ten kluk se zachoval hrozně a nikdo z těch lidí si nezasloužil zemřít. Ale jeho obhajoba byla zkrátka moje práce a tak jsem ty činy brala úplně z jiné strany.

Navíc měl vážný psychický problém a v podstatě za ty vraždy nemohl. A já nechtěla, aby za to byl odsouzený trestem smrti. Byla to jedna z věcí, kterém jsem na Sheererleerských zákonech nenáviděla. Zbavoval se postižených a psychicky nerušených, kteří už neměli šanci na vyléčení, aby se na ně neplýtvalo penězi.

,,Víš co? Dělej si, co chceš. Jen už mě s tím neotravuj," zasyčel na mě Jerom, udělal si na židli pohodlí a už jen koukal před sebe... tedy zase na mě.

Přikývla jsem, vstala od stolu a vzala do ruky jeho složku. ,,Seženu si výpovědi tvých zaměstnavatelů a celkově lidí, co tě znali. Pak taky lékařské záznamy a podobně. Stavím se za tebou, až budu mít návrhy na obhajobu a promluvíme si o tom. Kdybys cokoliv potřeboval, tak hned přijdu. Máš právo se mnou mít schůzku kdykoliv si řekneš," oznámila jsem mu a vykročila směrem ke dveřím.

,,Neodcházej!" zavolal na mě dost hlasitě a já se zarazila.

,,Proč ne? Myslela jsem, že už si nemáme, co říct..." ,,To nemáme," pronesl. ,,Tak proč mám zůstat?" ,,Protože se na tebe chci dívat."

Zachvěla jsem se a pak zaklepala na dveře, abych dala tomu policistovi venku znamení, že mě má pustit.

,,Dalio..." promluvil přísně.

Když se ozvalo otočení klíče v zámku, tak jsem se s Jeromem rozloučila a po otevření dveří jsem hned vypadla ven.

,,Dalio!" slyšela jsem ještě jeho řev, když se dveře opět zavíraly. Po tom, co tam Jeroma zase zamknul, jsem si oddechla a byla jsem připravená si dát panáka něčeho hodně silného, až se dostanu domů.

***

S Jeromem jsem se pak dva týdny neviděla. Jen mi dvakrát volal, protože chtěl vědět, jak na tom jsem. Přišlo mi, že se možná nakonec rozhodl pro svůj život bojovat a nevzdávat to hned.

Všechno vypadalo docela nadějně. Jeho učitelé říkali, že byl normální student. Nikdy s ním neměli problémy. Jeho bývalý spolužáci si taky na nic nestěžovali. Stejně tak zaměstnavatelé, kolegové a sousedi.

Sice jim přišlo zvláštní, že pořád nosí tu masku, ale nikdy se s ním nikdo nedostal do velkého konfliktu ani si nevšimli, že by byl nějak agresivní.

Podle všeho to byl zkrátka tichý kluk, který si hleděl svého. Sice s lidmi moc nekomunikoval, ale když už se s ním někdo dal do řeči, neměl s tím nejmenší problém.

V lékařských záznamech byly pouze obyčejné prohlídky. Nikdy nenavštěvoval psychologa nebo psychiatra.

Vlastně to bylo celé hrozně zvláštní. Nikdo nechápal, proč se z něj najednou stal vraždící stroj. Možná to nechápal ani sám Jerom.

Po dvou týdnech jsem si v kanceláři vše shromáždila do jedné velké tlusté složky, v jídelně jsem Jeromovi vyzvedla večeři a vyrazila s tím k jeho cele. Normálně bychom spolu měli mluvit pouze ve výslechové místnosti, ale nebyl problém ho navštívit i takhle.

***

,,Jerome..." promluvila jsem na něj, když jsem mu speciálním boxem zabudovaným mezi mřížemi dala večeři.

Překvapeně ke mně natočil hlavu a zvedl se, aby si mohl krabičku s rýží a kousky kuřete z boxu vyndat.

,,Co tu děláš?" zeptal se nechápavě, krabičku s jídlem odložil na noční stolek a posadil se na postel. ,,Přišla jsem si promluvit. Myslím, že už máme všechno, co potřebujeme, takže..."

,,Dalio..." přerušil mě klidně. ,,Ano?"

,,Můžeme si o tom promluvit zítra? Teď na to nemám náladu." ,,Fajn, tak... tak dobře," souhlasila jsem, posadila se na podlahu hned vedle mříží a složku odložila vedle sebe.

,,Jak ti je?" zeptala jsem se ho po chvíli hrobového ticha a on se jen zvláštně uchechtl. ,,Co?" ,,Nic, jen... je to tak strašně častá a obvyklá otázka a přesto jsi jediná,

kdo se mě na ní tady za celou tu dobu zeptal... Jak myslíš, že mi je, Dalio?" zajímal se.

,,Děsně?" ,,Jo... děsně. To to docela vystihuje. Je to... pořád to samý, víš? Jsem pořád tady. Zavřenej. Nemůžu nikam ven, nemám s kým mluvit, nemám co dělat. Ty knížky, co jsi mi poslala jsem už všechny přečetl pětkrát. Takovýhle to bude i po soudu? Každej den stejnej a nudnej..." pronesl smutně.

Měla jsem z toho smíšené pocity. Každý normální člověk by řekl, že si to zaslouží za to, co udělal, ale mně ho bylo líto. Tak strašně moc... Já jsem... snad ani pořádně nevěřila tomu, že je Jerom opravdu ta samá osoba, co zabila všechny ty lidi.

,,Ale když to vydržíš, tak pak budeš mít zpátky svůj svobodný život. Na tohle musíš myslet. A já ti slibuju, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby ta doba, kdy budeš muset čekat, byla co nejkratší," ujistila jsem ho.

,,Vážně, Dalio? Budu mít zpátky ten život, co jsem měl? Už nikdy to nebude stejný. Lidi se na mě budou dívat skrz prsty, už nikdy neseženu normální práci..."

,,Tak se odstěhuješ. Buď do úplně jiného města, nebo do jiného státu a tam začneš znovu. Fajn, budeš mít záznam v trestním rejstříku, ale to už by neměl být takový problém. Při nejhorším si zařídíš novou identitu. To taky není těžký, když najdeš ty správný lidi."

,,A kde na to asi vezmu peníze?"

,,U mě," zareagovala jsem odhodlaně. Ani nevím, proč jsem to tak klidně nabídla. Ale měla jsem vysokou mzdu a mohla jsem si to dovolit. Nejspíš jsem mu zkrátka opravdu chtěla pomoct.

Jerom se zvedl z postele, přešel až ke mně a klekl si, aby měl oči v úrovni těch mých.

,,A proč bys tohle dělala?" ,,Protože můžu a protože chci."

Čekala jsem od něj ještě nějakou reakci, ale nic neřekl. Jen se taky posadil hned vedle mě a opřel se o zeď. Napadlo mě, že nejspíš dělám něco nebezpečného. Jerom měl volné ruce a nebyl problém je prostrčit mřížemi. Ale já se ho už nebála. Věřila jsem tomu, že mi neublíží.

,,Jerome?" ,,Hm?" ,,Sundal by sis tu masku, prosím?" požádala jsem ho. ,,Proč?" ,,Protože chci vědět, jak vypadáš."

,,Nevíš to? Copak jsi neviděla fotky na nějakých mých dokladech nebo tak?" divil se. ,,Asi to bude znít divně, ale ne, neviděla. A ani by mi to nestačilo. Já chci vidět tebe."

,,Neuvidíš." ,,Proč ne? To máš nějaké jizvy nebo něco, za co se stydíš?" vyzvídala jsem. Dokonce i mně samotné přišlo, že už jsem s tím otravná, ale já se nemohla zastavit. Chtěla jsem vědět, jak vypadá jeho obličej.

,,Ne," zasmál se. ,,Nic tím neskrývám. Jen se pod tou maskou prostě cítím líp a mám jí rád. Nesundám si jí."

Nadechla jsem se s úmyslem ho začít prosit, ale rychle jsem si to rozmyslela. Jerom se mnou možná normálně komunikoval a vypadal, že mi nic neudělá, ale stejně jsem věděla, že mám být opatrná. A

neustálé otázky na tu masku by ho mohly vytočit. A to bylo to poslední, o co jsem stála.

,,Tak dobře... a ehm... chtěl bys, abych ti donesla ještě nějaké knížky?" ,,Jo, rozhodně. To by bylo skvělý... A je úplně jedno, co za knížky to bude."

,,Tak jo. Víš... mohla bych zařídit, že budeš mít vycházky. Správně bys je měl mít. Když jsi pořád zavřený tady, tak nemáš téměř žádný pohyb a to je pro tvoje tělo špatné. Ale budeš muset počítat s tím, že budeš mít celou dobu pouta," objasnila jsem.

,,Jo... hlavně, že se dostanu ven."

Ten večer jsme si povídali dlouho. Chtěla jsem Jeroma zabavit a tak jsem přemýšlela, jakou si můžeme zahrát hru. Nakonec jsme hráli hádání postav. Nejdřív jsem si vymyslela já, kdo jsem a Jerom hádal a pak naopak. Čekala jsem, že jeho postavy budou vrazi z filmů, knížek a podobně.

Lidi mají k ostatním vždy předsudky, že?

Mýlila jsem se. Jeho první postava byla Baby Doll z filmu Sucker Punch. Další byl doktor Emmett Brown z filmu Návrat do budoucnosti. Třetí postava byl Eric z Tři kamarádi a Jerry. A čtvrtá postava byl Tanner Bolt z filmu Zmizelá.

Další večer jsem za Jeromem přišla znovu a zase jsme hráli. Pak jsem k němu po dobu dalších téměř tří týdnů chodila obden. Taky jsem mu vždy přinesla novou knížku. Nejradši měl švédské detektivky.

Vyprávěl mi děj u knížek, které jsem nečetla a pak jsme to probírali dál.

Taky začal být pozitivní ohledně celého toho soudního řízení a snažil se spolupracovat. Nejspíš tomu všemu pomohlo, že měl každý den vycházky.

Ale stejně mi za celou tu dobu neukázal svůj obličej. Jediné, co jsem z něj znala byly ty nádherné zelené oči. Po tom, co jsem je tak často vídala, jsem jimi byla stále víc a víc okouzlená. Také jsem začala milovat Jeromův styl mluvy a vyprávění a... jeho hlas. Ty slabé vibrace v těle pokaždé, když promluvil.

Možná jsem... možná jsem milovala i jeho.

V tu dobu jsem nebyla ochotná si nic podobného připustit. To se přece nesmělo stát. Měla jsem pouze odvádět svou práci. Nalhávala jsem si, že jde jen o práci i když jsem tam za ním každý druhý večer chodila. Nalhávala jsem si, že je to jen o tom, že chci, aby byl Jerom přístupnější a ochotný komunikovat.

Pak přišel další večer. Měl být stejný, jako ty předchozí.

***

V jedné ruce jsem držela krabičku s jídlem, v druhé poslední díl Hammarbyjské série od Carin Gerhardsen s názvem Gideonův Kruh a pomalu jsem procházela tichou a tmavou chodbou směrem k cele, kde měl být Jerom.

Prvně jsem byla zaskočená, když jsem zjistila, že je cela prázdná, ale pak jsem se podívala na hodinky a došlo mi, že jdu trochu dřív. Jerom se touhle dobou vracel z vycházky.

Jídlo i knížku jsem zatím vložila do boxu a čekala jsem, až ho přivedou zpátky.

Asi dvě minuty jsem si broukala melodii nějaké písničky, která hrála ráno z rádia v podniku 60s Life, když jsem si kupovala čokoládovobanánové latté. A s broukáním jsem přestala ve chvíli, kdy se odněkud z chodby ozval šílený křik.

Bylo to několik vyděšených vřískajících hlasů a pak se ozvaly výstřely.

Rozběhla jsem se tím směrem, ale všechen křik přestal stejně tak jako rány ještě dřív, než jsem se na místo dostala. A pak už bylo jen děsivé ticho. Stála jsem za rohem, kde se chodba stáčela doleva a přemýšlela, co mám dělat. Neměla jsem u sebe žádnou zbraň.

Zhluboka jsem se nadechla, pomalu vydechla a pak jsem se rozešla dopředu. Musela jsem si zakrýt ústa, abych nezakřičela. Všude po zemi byla krev a těla.

Kousek ode mě ležela policistka a za ní tři její kolegové. A asi pět metrů od nich byla uklízečka opřená o zeď a celé její břicho pokrývala krev.

Policistka, co byla nejblíž u mě měla prostřelenou lebku a ostatní měli po těle bodné i střelné rány. Nikdo z nich nevypadal, že je naživu. Napadala mě jen jedna jediná osoba, která mohla všechno tohle udělat a zrovna tuhle osobu jsem nikde neviděla.

Jakobych už tak nebyla dost vyděšená. Škubla jsem sebou, když jsem zaslechla kuckání. Ta uklízečka... byla ještě živá. Okamžitě jsem k ní přiběhla, ale veškeré naděje na její záchranu byly pryč, když mi zrak padl na její rozříznuté hrdlo.

Překonala jsem několik dávivých reflexů a začala jsem couvat směrem ke kancelářím, kde jsem chtěla vyhledat pomoc. V tom uklízečka znovu zakašlala a mírně nadzvedla dlaň s ukazováčkem namířeným na mě.

Ve chvíli, kdy jsem zaslechla funění mi ale bylo jasné, že neukazovala na mě, ale za mě. Prudce jsem se otočila a ztuhla mi krev v žilách.

Ani ne půl metru přede mnou stál Jerom. V pravé ruce svíral zkrvavený nůž, který zřejmě musel vzít jednomu z policistů. Z pout se zřejmě dostal po tom, co je všechny postřílel.

Nechápala jsem, jak se mu tohle všechno povedlo. To si nedávali pozor? Jak mohli Jeroma podcenit?

,,J-Jerome... t-to... to jsem já..." dostala jsem ze sebe plačtivě. Jerom ale dál stál s mírně rozkročenýma nohama, ruka s nožem mu cukala a v jeho očích se zračilo naprosté šílenství. Ta zelená barva jakoby z nich zase zmizela.

Tentokrát mi jeho oči připadaly černé a měl je... měl je tak vytřeštěné. Nedokážu slovy popsat, jak moc velký strach jsem měla. Bylo to jako když proti vám stojí rozzuřené zvíře, které jen čeká na příležitost, kdy po vás může vystartovat.

,,Jerome, prosím... vždycky jsem na tebe byla hodná. No tak... to jsem já. Dalia," mluvila jsem na něj kňučivě, zatímco mi po tvářích stékala jedna slza za druhou.

,,Jerome..."

Oddechoval tak prudce, že to znělo jako vrčení a jeho oči jakoby se stále zvětšovaly a rozšiřovaly. Věděla jsem, že už není možnost se z toho dostat ven.

Jerom mě každou chvíli zabije. Nemůžu ani utéct. Je moc blízko.

Měla jsem tyhle myšlenky stále v hlavě a pořád se opakovaly.

Jerom mě zabije.

Jerom mě zabije.

Jerom mě zabije.

Už mě nenapadalo, jak z toho ven. Už jsem nevěděla, co mám říct. Jerom byl stále víc a víc rozzuřený. Všechno mi prošlo zvláštně zpomalené. Opět cukl pravou rukou a tentokrát jsem věděla, že v další vteřině bude ostří toho nože zabodnuté v mém břiše.

A těsně předtím, než se tohle stačilo uskutečnit, jsem se Jeromovi vrhla kolem krku a objala jsem ho. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že jsem to udělala, dokud jsem nezabořila hlavu do jeho ramene.

Ale dávalo to smysl. Potřebovala jsem udělat něco, co nečekal. Něco, co by ho vykolejilo. Pak už mi zbývalo jen čekat, jestli se mi ten nůž zabodne do zad, nebo jestli jsem si tímhle gestem opravdu zachránila život.

Stáli jsme tam takhle dlouho. Opravdu dlouho. A pak jsem slyšela, jak nůž dopadl na podlahu. A hned na to mě Jerom taky objal. Rozbrečela jsem se nanovo, ale tentokrát štěstím.

Popravdě jsem ale nevěděla, jestli jsem byla víc šťastná z toho, že jsem přežila nebo z toho, že jsem Jeroma dokázala zkrotit. Když už jsem si byla jistá, že mi od něj nic nehrozí, odkopla jsem nůž co nejdál od nás a pomalu jsem se od Jeroma odtáhla.

To, co jsem viděla potom, při pohledu do jeho očí byla jedna z těch věcí, co se vám vryje do paměti a zůstane tam až do konce vašeho života.

V jeho očích byla taková bolest a lítost. Ani si nevšímal mě, jen se díval na ty mrtvé za mnou a byl úplně ztuhlý a mimo. Z očí mu neustále tekly slzy a on ani jednou nemrknul. Jakoby tu se mnou ani nebyl.

Celá zaskočená jsem od jednoho z mrtvých policistů vzala pouta a Jerom si je nechal bez jediného slova nasadit. Po několika minutách přiběhla spousta dalších policistů, Jeroma odvedli zpátky do cely a mě odvezl jeden z nich domů.

Také jsem za celou cestu nic neřekla. Byla jsem v šoku z toho, co se stalo. Z toho, co jsem viděla. A taky mi bylo jasné, že kvůli tomu všemu se bude soud přesouvat a já budu muset opět měnit obhajobu. Všechno to změnilo.

***

Následující měsíc byl namáhavý. Vedla jsem spousty rozhovorů s psychology, abych mohla dokázat, že Jeromův psychický problém je léčitelný. Všichni s ním chtěli mluvit, ale odmítala jsem to, protože mi také všichni říkali, že podle toho, co jsem jim vylíčila, je to s Jeromem vážné.

Kdybych jim povolila rozhovor, bylo by to oficiální a u soudu by to hrálo proti nám. A stačilo by to k tomu, aby byl Jerom odsouzený trestem smrti.

Ještě horší bylo to, že Jerom se o tom odmítal bavit. Pokaždé, když jsem za ním přišla, chtěl hrát hru s postavami, povídat si o knížkách a o naprosto běžných věcech. Když jsem začala pokládat otázky ohledně soudu, ignoroval mě.

A datum soudu se stále blížilo.

Ráda jsem si s Jeromem povídala a tak jsem to také všechno hloupě odkládala na poslední chvíli. Začínala jsem být strašně unavená, protože jsem byla ze všeho tak nervózní, že jsem nemohla spát. A tak jsem každou noc shromažďovala vše, co jsme mohli použít a odhodlávala se k tomu, Jeroma přesvědčit, aby se mnou aspoň na chvíli spolupracoval.

Ale nešlo to. Stále to bylo to samé.

Až zítra.

Probereme to zítra.

Ještě je čas. Můžeme se o tom bavit zítra.

Rozhodla jsem se obhajobu v některých částech změnit úplně. Rozhodla jsem se pro manipulaci. Chtěla jsem donutit lidi, aby jim Jeroma bylo líto.

Bylo mi jasné, že zmanipulovat tímhle způsobem soud, bude téměř nemožné. Ale lidi venku... jejich názory, proslovy, protesty, petice... To ovlivní hodně.

A tak jsem se rozhodla, že si získám lidi venku. Popsala jsem Jeromovo těžké dětství, popsala jsem to, jak hezky se chová ke mně, o čem se baví, co má rád... Bylo důležité, aby ho lidi poznali. A hlavně, aby s ním měli společné zájmy.

Je to jako když čtete knížku nebo se díváte na film či seriál. Ať je postava jakákoliv, pokud vás něčím zaujme a máte s ní stejné zájmy a názory, stane se vaší oblíbenou postavou. A tak jsem chtěla s lidmi venku manipulovat stejným způsobem, jako to dělají spisovatelé se čtenáři.

A ono se to povedlo. Jerom měl fankluby... dokonce i trička. Několik lidí o něm začalo skládat texty a dávat písničky na YouTube. Některé hrály i v rádiu.

A na malou chvíli to začalo opět vypadat nadějně.

***

Přišla mi spousta dopisů od fanoušků Jeroma a tak jsem mu je nesla společně s další knížkou. Měla jsem plno dobrých zpráv a nemohla jsem se dočkat, až Jeromovi řeknu, že jsem naprosto připravená na zítřejší obhajobu.

Stalo se z toho takové halo, že se chystali celý proces vysílat živě do televize. Podle toho, jak daleko jsme to s jeho slávou dotáhli bylo i možné, že soud někdo podplatil.

Usmívala jsem se při pohledu na jeden z dopisů, který byl pomalovaný srdíčky. A pak jsem ztuhla. Bylo to tu znovu. Křik, výstřely, rány značící zápas, chrastění kovu.

Vše, co jsem držela v ruce, jsem ve vteřině pustila k zemi a rozběhla se k místu, odkud šly zvuky. Během chvíle mě předběhli tři policisté s nachystanými pistolemi.

Chtěla jsem se zastavit, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem, aby Jeromovi ublížili. Chtěla jsem ho zastavit sama. Věděla jsem, že se mi to povede. Už jsem to přece jednou dokázala.

Když jsme se k němu dostali, na zemi už byli dva mrtví. Třetího policistu Jerom držel jako rukojmí. Zatímco na něj další tři mířili zbraní.

V levé ruce, kterou Jerom svou oběť držel, měl pistoli a v pravé ruce měl nůž, který držel policistovi pod krkem.

,,Jerome... nedělej to. Pusť ho," promluvila jsem k němu. Ale když jsem viděla Jeromovi oči, bylo mi jasné, že ten poslouchat nebude. Zase z něj byla ta bestie. Dravé zvíře, které se cítilo ohrožené a potřebovalo se bránit. Na tom nešlo nic změnit. Alespoň ne slovy.

,,Odhoďte zbraň a dejte ruce za hlavu! Nedělejte si to ještě horší!" zařvala na něj policistka, co k němu stála nejblíž.

Jerom nic neřekl, ani nic neudělal. Jen těkal očima kolem sebe a zřejmě se snažil vymyslet plán útěku.

Potom jeho pravá ruka škubla do strany a krk policisty se začal barvit do ruda.

Výstřely.

Všechny rány skončily v těle umírajícího muže zákona, kterého Jerom používal jako štít. Policistka najednou padla k zemi, když jí kulka zasáhla do čela. A další z policistů to od Jeroma schytal do stehna.

Pak výstřely přestaly, protože zřejmě všem došly náboje a Jerom rozstřílenou mrtvolu upustil.

,,Už dost!" vykřikla jsem, když udělal krok směrem ke zraněnému muži. ,,Slečno, tady nemáte, co dělat! Utečte pryč!" křikl na mě policista, který stál hned vedle mě a nachystal si nůž. Nemyslela jsem si, že by mohl mít šanci Jeroma porazit.

Byl polomrtvý strachy a Jerom to bral spíš jako zábavu. Jakoby to byl jen sport.

Rozhlédl se kolem sebe a pak zrak zasekl na místě na stěně. Otočila jsem se tam a zalapala jsem po dechu. Jerom se díval na sekeru, která tu byla pro použití v případě nouze.

,,Jerome! Ne! Už dost!" vřískala jsem zoufale.

On udělal dva rychlé kroky, rozbil box, odhodil nůž a sekeru vysvobodil. ,,Slečno! Běžte pryč!" Chtěla jsem zakřičet, že nikam nejdu, ale pak Jerom zavrčel. Tohle bylo mnohem horší, než to, co jsem viděla minule. On nešel zastavit.

Začala jsem pomalu couvat, ale nemohla jsem z té scény spustit oči.

Jerom přistoupil ke zraněnému, který škemral o svůj život a jedním seknutím do hlavy ho umlčel. Byla jsem naprosto zhrozená jeho krutostí. Šlápl mrtvému muži na hlavu, jakoby to byla jen nějaká věc a sekeru z ní jedním škubnutím vytrhnul.

Poslední policista odhodil nůž a zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

,,Jerome... prosím ne. Už ti neublíží, nikdo ti nechce ublížit. Prosím, nech ho být. Už je to dobrý..." kňourala jsem s pohledem zamlženým slzami. Jerom věnoval pohled mně, pak vyděšenému muži a než stačil kdokoliv z nás něco udělat, mávl sekerou a téměř policistovi odsekl hlavu od těla.

,,Ne!" zavřískala jsem a pak opět přemlouvala své tělo, aby nevydávilo večeři. Polila mě další ještě horší vlna strachu, když jsem uvědomila, že už jsem tu s ním sama. Já a nenasytná bestie se sekerou v ruce.

Díval se přímo na mě. Jako na tu nejlepší kořist ze všech, kterou musí za každou cenu získat. Ten pohled byl tak nelidský a mrazivý.

,,Jerome?" kníkla jsem.

Mírně dal hlavu ke straně, pak zavrčel a rozběhl se na mě. Za doprovodu svého vřískání jsem se rozeběhla, jak nejrychleji jsem mohla.

V tom spěchu jsem ani nevěděla, kam mám utíkat. Vlastně to bylo asi jedno. Vůbec jsem se necítila, jakože utíkám já. Všechno za mě dělalo moje tělo a já ho pouze poslouchala.

V tý zasraný budově už navíc touhle dobou nikdo nebýval. Jen několik policistů, kdyby se náhodou něco stalo a ti už byli mrtví. Napadlo mě, že bych mohla běžet do knihovny a tam se schovat mezi policemi. Ale Jerom byl za mnou až moc blízko.

Blížila jsem se k výtahu a ke schodům. Ze sledování thrillerů a hororů jsem moc dobře věděla, že výtah je vždy špatný nápad a tak jsem okamžitě zatočila ke schodům. Zbývalo mi jen doufat, že se na nich nepřerazím.

Ze začátku jsem je brala jeden po druhém, ale pak jsem se rozhodla zariskovat, jelikož Jerom mi připadal mnohem rychlejší.

Zkusila jsem schody seskakovat a několikrát jsem málem skončila na zadku. Když mi zbývalo posledních pět schodů, odrazila jsem se a přeskočila je všechny až na podlahu pod nimi.

Kotníkem mi projela ostrá bolest do celé nohy, ale nezastavilo mě to. Běžela jsem na konec další chodby, kde byla možnost běžet buď doleva nebo doprava. Vybrala jsem si cestu doleva.

,,Do prdele!" zasyčela jsem, když mi došlo, že na konci téhle chodby jsou dveře do kanceláří, které se po pracovní době zamykají. Kartu na jejich odemčení jsem držela v ruce, když jsem Jeromovi nesla ty dopisy a ta společně s nimi skončila na zemi.

Musela jsem jen doufat, že se někdo rozhodl pracovat přesčas a tak budou dveře odemčené.

,,Prosím... prosím..."

Vrazila jsem do nich a začala zoufale lomcovat s klikou.

,,Ne! No tak!" vřískala jsem a mlátila do dveří v naději, že tam někdo je a pustí mě dovnitř. Pak jsem se rozbrečela nanovo, otočila se ke dveřím zády a sjela po nich do sedu na zem.

Jerom už neběžel. Nemusel, protože už jsem mu utéct nemohla. Podívala jsem se kolem sebe ve snaze najít cokoliv, čím bych se mohla bránit, ale nic tam nebylo. A tak jsem to vzdala.

Jerom se svým šíleným výrazem a krvavou sekerou v ruce přešel rychle až ke mně a já si zakryla obličej rukama ve chvíli, kdy jsem čekala ránu, která ukončí můj život.

Ale místo ostrého seknutí jsem cítila, jak mě Jerom surově chytl za předloktí. Hned na to mě za mou levou ruku vytáhl na nohy a táhl mě za sebou někam ven.

,,Co-co to děláš?" ptala jsem se zmateně. ,,Ššš!" sykl na mě, umožnil mi pohled do jeho tentokrát téměř černých očí a dál mě táhl za sebou.

,,Jerome, pusť mě! O co ti jde?!" vykřikla jsem a pokusila jsem se mu vytrhnout. Zase ze sebe vydal zvuk připomínající vrčení, zastavil se a tvrdě mě přirazil ke stěně.

Rukojeť sekery použil jako zábranu a přimáčkl mi jí ke klíční kosti. Volnou rukou mě chytl za vlasy hned u hlavy a praštil s ní do stěny za mnou.

Zasténala jsem bolestí, ale z té rány jsem ani neměla sílu se začít bránit. Pak s mou hlavou o zeď udeřil znovu a to se mi zatmělo před očima. Když to udělal potřetí, už jsem jenom vnímala, že si mě pak přehodil přes rameno a vše zčernalo.

Vnímala jsem, jak dýchám, cítila jsem teplo a pak jsem si všimla taky světla, když jsem mírně pootevřela oči. Přesto mi přišlo, jakobych napůl spala a napůl byla vzhůru. Byla jsem strašně zesláblá a bolela mě hlava.

,,Dalio?" zaslechla jsem kousek ode mě. Zafuněla jsem, donutila se otevřít oči a nahnula jsem hlavu mírně ke straně směrem, odkud se ozvalo mé jméno.

Všimla jsem si nakrátko ostříhaných hustých a rozcuchaných černých vlasů. Když se mi povedlo líp zaostřit, spatřila jsem i obličej toho, komu vlasy patřily.

Krásně tvarované rty, ostrá čelist, štíhlý obličej s výraznými lícními kostmi, ale ani ne přehnaně. Jeho nos mi přišel až roztomilý, byl svým tvarem podobný těm, co mají malé děti. Pozoroval mě velkýma výraznýma smaragdově zelenýma očima a nad nimi měl, na kluka až moc dokonalé, tmavé obočí.

,,To už jsem mrtvá?" zamumlala jsem směrem k tomu kouzelnému stvoření. ,,Nope... pořád jsi v tom zkurveným světě," zachechtal se. ,,J-Jerome?"

,,Jo, jsem to já. Říkal jsem si, že už bych se ti mohl ukázat bez té masky."

,,Zatraceně... jsi nádhernej," pronesla jsem v úžasu, na což se on opět začal smát.

,,Ne! Neblbni!" zvolal, když jsem se pokusila posadit a přitlačil mě zpátky na... na cokoliv, na čem jsem to ležela. Pak vzal studený obklad, který mi při tom manévru spadl a položil mi ho zpátky na hlavu.

Několik vteřin tam vedle mě jen seděl a já se zatím pokoušela pořádně probrat a vzpomenout jsi na to, co se stalo. Nesla jsem mu věci... potom... potom... výstřely! On... zabil ty lidi a pak šel po mně. Utíkala jsem a Jerom mě pak zabil. Ne, počkat... myslela jsem, že mě zabije.

Chtěl, abych šla s ním a když jsem se bránila, tak mě zabi... omráčil. Omráčil mě!

,,Jerome? Kde to jsme?" zeptala jsem se okamžitě. ,,Ve sklepě jednoho opuštěnýho pekařství na konci města. Udělal jsem si tu zašívárnu. Dobře se tu odpočívá."

,,Jak... jak je to daleko od-odtamtud?" vyzvídala jsem s námahou dál. ,,Zhruba dvě stě kilometrů. A auto jsem ukradl u jednoho motelu. Jel jsem hlavně lesními cestami a cestami, které nejsou monitorované. Nenajdou nás. A mám tu i modré kontaktní čočky a dost realistickou paruku. Nikdo mě nepozná, když vyjdu ven. Navíc tady moc lidí není a ti, co tu vlastní ten malý obchod ani nesledují zprávy. Měli bychom tu být v bezpečí," oznámil mi spokojeně.

,,Jerome... ty... ty jsi mě unesl a... a zavřel jsi mě v nějakém sklepě?" vyhrkla jsem. Přesto to z toho, co řekl bylo naprosto jasné. ,,Nás," opravil mě.

Hlasitě jsem povzdechla a posadila se. Když jsem si to znovu nechala projít hlavou a udělala jsem si trochu pohodlí, tak jsem se na Jeroma přísně podívala.

,,Proč jsi zabil ty lidi?" ,,Já je nezabil."

Odfrkla jsem si a protočila nad tím oči. ,,Dalio... já to neudělal. Já bych přece nikoho nezabil."

,,Tak kdo?!" vykřikla jsem plačtivě. ,,Démon. Byl to Démon." ,,Cože?" ,,Žije uvnitř mě. Je tu se mnou... pořád. A když mě něco naštve, tak on sílí a občas... občas přebere vládu nad mým tělem a dělá si, co chce. Nemůžu ho zastavit. Nejde to."

,,Tam v tý chodbě to byl on, Jerome! Viděla jsem tvoje oči. Jestli říkáš pravdu, tak jsi to nebyl ty. Ale on mě nezabil! Proč?!" křikla jsem na něj.

,,Protože tě miluju, Dalio," odpověděl a vzal mou bradu mezi dva prsty. Hned jsem ale hlavou škubla a posunula se dál od něj. ,,A Démon taky. Démon tě taky miluje, proto tě nezabil."

,,Miluješ mě?" zakňučela jsem.

,,Ano. Byla jsi... byla jsi na mě tak hodná. Nikdy jsi do mě nerýpala, neodsuzovala jsi mě, poslouchala jsi mě, když jsem se ti snažil něco říct... byla jsi tam pro mě, i když jsi nemusela. A měla jsi mě ráda i když jsi nikdy neviděla mou tvář..." odmlčel se a aniž by oddělil zrak od mých očí, sklonil se ke mně tak blízko, že jsem mohla na obličeji cítit jeho dech.

Pravou dlaň mi přiložil ke tváři a palcem mě začal hladit po líčku.

,,Nebála ses mě... Všichni ostatní se ke mně odmítali přiblížit, pokud jsem nebyl spoutaný, ani se mnou mluvit, dokud si nebyli jistí, že se na ně nedostanu. Ale ty ne. A neutekla jsi, když stál Démon přímo před tebou. Ty jsi ho zkrotila," zašeptal a dál snaživě pozoroval mé oči, zatímco já se v těch jeho ztrácela.

V té smaragdově zelené bylo ještě tolik dalších barev a vypadala tak nekonečně a přívětivě. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Nedokázala jsem zavřít oči ani když se naše rty spojily.

V tu chvíli jsem věděla, že moje srdce se absolutně vykašlalo na to, co si o tom všem myslí moje hlava. Moje srdce chtělo Jeroma víc než cokoliv na světě. A mělo sílu porazit každou mou negativní myšlenku o něm.

Milovala jsem Jeroma.

Milovala jsem ho.

***

Dny ubíhaly a na nějakou dobu jsem prožívala ty nejšťastnější chvíle mého života. Bylo mi jedno, že žijeme ve sklepě. Jerom to tam měl zařízené opravdu pohodlně a ve sprše dokonce tekla i teplá voda. Nevěděla jsem, jak je to možné, ani jestli za to Jerom nějak platí. Nepřemýšlela jsem nad tím.

Jerom měl našetřených dost peněz v hotovosti a tak nebyl problém ani se stravováním. Vlastně ani s elektřinou. Když nad tím přemýšlím zpětně, tak... musel to mít nějak zařízené. Možná v tom sklepě bydlel opravdu tak často, že si tohle všechno zařídil. Nejspíš se s těmi lidmi nějak domluvil.

Sheererleer je zkrátka zvláštní stát.

Dny jsme trávili válením se v posteli, vařením, sledováním filmů a seriálů, čtením, povídáním, mazlením... po dvou týdnech jsem s Jeromem taky přišla o panenství. Někomu se to možná zdá brzo, někomu pozdě.

Mně to tak vyhovovalo a Jerom s tím předtím nijak nespěchal. Ani to po mně nechtěl. Ten den se to prostě... nějak stalo.

Je mi jasné, že spousta z vás si asi pokládá otázky ohledně toho, co jsme chtěli dělat dál. Byly jsme nejhledanější osoby ve státě. Jerom jako vrah a já jako jeho oběť. A někdy nám musely dojít peníze.

Taky jsme si to uvědomovali, ale... alespoň ze začátku jsme se snažili žít pouze přítomností, užívat si to a netrápit se tím, co bude potom. Ale minimálně já jsem to moc dlouho nevydržela.

A tak jsme brzo začali vymýšlet plán. Jerom měl spoustu kontaktů a já spoustu peněz a znalostí. U soudu se podvody řeší často a tak jsem znala chyby, které mohou plán snadno pokazit.

Chtěli jsme si nechat udělat falešné doklady a nechat si předělat obličej od nějakého hodně dobrého maskéra. Letiště v Sheererleeru

nebyly tak hlídané jako v ostatních státech a jelikož jinde jsme hledaní nebyli, mohli jsme si zařídit život v úplně jiném státě.

Měli jsme na to ale čas a tak jsme se na začátky našeho plánu chystali až za dva měsíce.

A jak už to bývá, nikdy nic není tak růžové a dokonalé a u života s Jeromem to platilo několikanásobně.

Nejdřív přišly hádky. To je ve vztahu běžné, já vím. Ale tohle nebyly normální hádky. Byly neskutečně uřvané a občas je doprovázely facky. Pak přišly i pěsti, tahání za vlasy, kopance, škrcení, opaření horkým čajem či kafem, ... Občas to vypadalo i na znásilnění. Tím mi chtěl Démon ukázat, komu patřím.

Ale nakonec to nikdy neudělal. Spala jsem s Démonem dobrovolně. Občas se zkrátka Jeromovi oči během sexu změnily a začal být agresivnější.

Nikdy jsem nepřišla na to, co Jeromovi bylo. Byl Démon zkrátka jen jeho špatná stránka, kterou nějak pojmenoval? Nebo měl rozdvojenou osobnost? A nebo uvnitř Jeroma opravdu žila nějaká zlá bytost? Pokud ne, tak jaktože jeho oči měnily barvu?

Nebo byla stále smaragdově zelená a já si to jen nalhávala?

Tohle mi bude asi vždycky vrtat hlavou.

Časem s námi byl Démon stále častěji a už k tomu ani nemusel být vyprovokován. Bylo to těžký. Trpěla jsem to dlouho a doufala jsem, že jednou to skončí. Že mi Démon Jeroma nechá a už nám to přestane kazit.

Nikdy nedokázal nic změnit v tom, co jsem k Jeromovi cítila. Milovala jsem ho. Vždycky, když mi Démon ublížil, byl tam Jerom pro mě.

Utěšoval mě, omlouval se a objímal mě. Často mi dělal kakao. Bavili jsme se o tom, že je až zvláštní, jak tohle pití dokáže člověka uklidnit. Podle Jeroma je to proto, že jsme ho často pili jako děti a tak nám připomíná tu krásnou bezstarostnost a pohodu.

Každou noc mi česal vlasy, když jsme koukali už zalezlí v teple v posteli na nějaký film. Bylo to neuvěřitelně příjemný. Stále mi dával najevo, jak moc mu na mně záleží a já se na něj za Démona zlobit nemohla.

Nikdy jsem ho z toho nevinila. Opravdu za to nemohl. Ale jak jsem už psala... Démon byl s námi stále častěji a kazil nám to krásné, co jsme spolu měli.

A jeden večer už to zašlo moc daleko.

***

Probralo mě moje vlastní zakašlání a prudce jsem otevřela oči. První, co jsem spatřila byly dlaždice v naší koupelně potřísněné mou krví, která se mi hrnula z nosu. Vlastně i z pusy. Bylo jí tolik, že nosem vytékat nestíhala.

Vyplivla jsem krev, co se mi nahromadila v puse a znovu jsem zakašlala. Pak jsem se rukama zapřela do chladné země a nadzvedla jsem se. Mým tělem ale okamžitě projela tak silná bolest, že jsem se hned zřítila zpátky na zem.

Všechno mě tak strašně bolelo. Na mém těle snad nebylo místo, kam by mě Démon nekopnul. Moje žebra... musel mi nějaké zlomit, jinak jsem si tu hroznou bolest nedokázala vysvětlit.

Zakňučela jsem při dalším pokusu se zvednout. Opět neúspěšném.

,,Jerome!" zavolala jsem zoufale. Nic se ale nedělo. ,,Jerome!" ,,Jsem tady," ozvalo se z obýváku.

Jeho hlas zněl tak hrozně ztrápeně...

Když jsem zastavila další záchvat kašle, tak jsem zatla zuby a konečně se mi povedlo se alespoň posadit. Nevěřila jsem tomu, že by se mi povedlo vstát a tak jsem do obýváku lezla po čtyřech.

Když jsem spatřila Jeroma, srdce se mi zastavilo. Seděl na gauči, tvář měl celou pokrytou slzami, oči oteklé a rudé a v rukou svíral pistoli.

,,Jerome!" zakřičel jsem vyděšeně, překonala tu šílenou bolest a přiběhla jsem k němu. Těsně předním jsem padla na kolena a Jerom mě přidržel, abych se na zem nezřítila úplně.

,,Co-co to děláš?" zeptala jsem se ubrečeně a podívala se na pistoli. ,,Myslím, že to víš, Dalio. Víš, že... takhle už to dál nejde..." rozplakal se. ,,Jerome... ne. Tohle nemůžeš udělat..."

,,Bude to tak lepší. Pro nás pro oba." ,,Ne!" zavřískala jsem a můj obličej se opět zřivil do bolestné grimasy. Slzy mi začaly tvořit nekonečné potoky po tvářích a krku.

,,Je mi to líto. Ale já to musím udělat. Prosím, Dalio... pochop to," zakňoural, jelikož mu pláč nedovolal mluvit normálně. ,,Ne! Jerome, já tě miluju. Nemůžu být bez tebe. Nějak to vyřešíme. Musí to jít, musí existo..."

,,Ne," přerušil mě tiše. ,,Jsem neléčitelný, Dalio. Jen ti ubližuju." ,,To není pravda!" zavřískala jsem a celé mé tělo se třáslo pod nápory vzlyků.

,,Je to pravda. No tak, Dalio. Dokážeš si představit, že vedle mě budeš žít do konce svého života? Dokážeš to? Dokážeš si představit, že spolu budeme mít děti? Ublížil bych jim... a co kdyby byly stejné jako já? Nikdy to nebude v pořádku. Jednou... jednou to zase přijde a já někoho zabiju. Nikdy před tím neutečeme. Byl jsem od začátku zničenej. Narodil jsem se zničenej a musím odejít, abych už nikomu nemohl ublížit," šeptal.

Rozbrečela jsem se ještě víc. Věděla jsem, že Jerom má pravdu. Nikdy bychom nemohli mít normální život a bylo by to akorát trápení. Ale já o Jeroma nemohla přijít.

Nemohla jsem.

,,Jerome... prosím."

,,Miluju tě, Dalio. Byla jsi... byla jsi to jediný světlo v mém životě." ,,Ne! Jerome... tohle mi nedělej. Já bez tebe nemůžu žít. Už nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako tebe!" křičela jsem zoufale.

,,Ale budeš. Možná ne tolik, ale budeš ho milovat a budeš zase šťastná," uklidňoval mě. ,,Ne. Už nikdy šťastná nebudu. Půjdu s tebou," pronesla jsem odhodlaně.

Představa života bez Jeroma byla... nebylo to nic. Byla to temnota a prázdno. Bylo to něco strašnýho. Nemohla jsem.

Potřebovala jsem být s ním. A bylo mi jedno, že budu mrtvá.

,,Ne, Dalio. Tohle nesmíš. Zůstaň tu a prožij všechno to, co já jsem nemohl. Prosím... je to moje přání. Setkáme se potom a pak budeme spolu. Slib mi, že tu zůstaneš, Dalio. Prosím."

,,Slibuju," vydala jsem ze sebe ztěžka.

,,Jsi to všechno, co jsem kdy chtěl. Děkuju, že jsi mi ukázala, co je život a že jsi mu dala smysl. Děkuju za všechno, Dalio," zašeptal, pohladil mě po tváři a pak mě políbil.

,,Miluju tě, Jerome. Nikdy na tebe nezapomenu. Počkej tam na mě," požádala jsem ho, když se odtáhl a přiložil si hlaveň pistole ke spánku.

,,Slibuju, že počkám. Taky tě miluju, Dalio..."

A pak už následoval jen výstřel. Jeromovi smaragdově zelené oči vyhasly a vše bylo pryč.

Jediné, co jsem slyšela byl hrozný křik. Křik plný zoufalství a tak silné bolesti... můj křik. Myslela jsem, že se zblázním. Bylo to hrozné. Jerom už na mě nikdy nepromluví, už nikdy neuslyším ten nádherný hlas, už nikdy neuvidím jeho oči, už... nic.

,,Jerome!" zavřískala jsem znovu a objala jeho mrtvé tělo.

,,Jerome!"

,,Jerome..."

***

Dva dny jsem seděla u jeho těla. Už jsem ani nebrečela, už to nešlo. Jen jsem zírala před sebe a nevěřila tomu, že se to opravdu stalo. Nedokázala jsem se smířit s tím, že je Jerom pryč. Pořád jsem doufala, že se vzbudí. Že promluví.

Dala bych cokoliv za to znovu slyšet jeho hlas nebo vidět jeho oči.

Třetí den ráno jsem zavolala policii. Ani se neptali na to, co se stalo. Dostala jsem tři měsíce volna, abych se z toho mohla vzpamatovat. Dlouhou dobu jsem taky strávila v nemocnici.

Ráda bych řekla, že jsem se z toho vzpamatovala rychle, ale to bych lhala. Nevzpamatovala jsem se do teď. A to už je to dvacet let. Po dvou letech od toho incidentu jsem konečně dokázala znovu žít a najít si i něco, co mi dělalo radost.

O další rok později jsem poznala jednoho kluka. Zamilovali jsem se do sebe, ale nikdy jsem ho nedokázala milovat tak, jako Jeroma a vím, že ani nikdy nebudu. A on mě taky ne.

Přišel o svou lásku asi půl roku přede mnou. Tiffany byla učitelka a když byla s dětmi na škole v přírodě, stala se tam nějaká nehoda a budova, kde byli ubytování, začala hořet. Snažila se všechny děti dostat ven a pak umřela na otravu kouřem.

Dustin se z toho taky nikdy pořádně nevzpamatoval, ale společně jsme to zvládali líp. Byli jsme spolu šťastní a jsme šťastní i teď. Vzali jsme se a máme spolu tři děti. Jeroma, Tiffany a Biancu. Chtěli bychom ještě jednoho kluka, aby to bylo vyrovnané.

Děti nám dělají největší radost a pomáhají nám tolik nemyslet na to, co jsme ztratili.

Jsme rádi, že jsme se našli. Dvě osoby, ke kterým byl život nespravedlivý, co se rozhodli, že budou čekat spolu, než se zase uvidí s těmi, ke kterým patří.