Autor: JustThe Ellie

Téma: Krabice snů

Chudý poprašek sněhu na zahradě, pro který se zima přemohla, se během jediného dne proměnil na břečku. Den před Štědrým dnem si hošík přál, aby bylo stejně sněhu jako minulý rok. 

Tu krabici nesli ve dvou. Klučina klečel u zábradlí na schodech a věděl, že je to něco velikého. Vždyť si tatínek přizval na pomoc toho zarostlého souseda, který vypadal jako pirátský kapitán, a kterého malý Daník nejednou špehoval přes plot, jestli si náhodou nesundá dřevěnou nohu. I teď když pozoroval oba muže procházející dveřmi do domu s obrovskou papírovou bednou, ten muž kulhal. 

Co to je? 

Co v tom je? Ten dárek musí být ​úžasný!

 „Pošta je čím dál horší!" zaslechl klejícího tatínka zespodu, „zatracený svátky! Člověk aby čekal měsíc, než mu přijde jeden podělanej balík narvanej polystyrénem!"

 Chlapec si skousl ret a svezl se na paty. ​To ne. Není pro mě, uvědomil si. Určitě je pro maminku, ta je moc hodná. Neměl brát ty bonbóny. Tatínek nadával a to dělal vždycky, když šlo o maminku. Není rád, že musí Ježíškovi pomáhat. 

Muži se vydali ke schodům, chlapec okamžitě vystřelil ze sedu a rozeběhl se do pokoje. Jako by nic neviděl ani neslyšel, vlezl si pod deku. Určitě by mu zakázal jíst zítra cukroví, Daník měl být v posteli už před dvěma hodinami. 

Ležel pod přikrývkou, rukama si podložil hlavu. Díval se z okna a myslel jenom na to, že by si přál autodráhu. 

Bahno a šero za okny zamrzlo přes noc v jednu špinavou skluzavku a ani když přišel na Štědrý večer s maminkou do její ložnice k vánočnímu stromečku, nezměnilo se to. Jen byla ještě šedivější tma a Ježíšek se v ní nejspíš ztratil. Přišel pozdě a tatínek taky. A klučina se snažil tvářit vesele, přestože byl smutný, že nedostane autodráhu. 

Seděl v tureckém sedu a hrál si s knoflíkem na povlečení, když mu maminka položila ruku na rameno.

„Budeš rozdávat dárky, Dane?" usmívala se, ale Daník věděl, že je smutná. Už jen proto se taky usmál. 

Přišoural se k umělému stromku, chvilku očima vybíral a pak vzal hranatý dárek s modrou stuhou. 

„Ma-mamin-ka," přečetl lámaně s výrazem naprostého soustředění a pak se mu obličej roztáhl v široký úsměv, „to je pro tebe, mamí!" vykřikl nadšeně. Určitě se jí bude líbit. Ale on se těší na ty svoje, nemůže si pomoct. 

„Da-Daník," vykulil oči, „tenhle je můj!" A jeho maminka byla konečně upřímně šťastná, poznal ji to na očích. I tatínek, který stál opodál v obleku s rukama za zády, se usmíval. 

„Dan - tenhle je taky můj!" 

Ale veliké krabici se vyhýbal. Bál se, že by nebyla jeho. Rodiče dostali každý několik dárků, hošík už si u křesla smolil slušnou hromadu krabic. Zbývala jediná. Po čtyřech se doplazil k ní, nebyla zabalená a on hledal, jestli někde bude jméno. Když vtom se muž odrazil od stěny a s opravdu hrdým hlasem řekl: „No nebude tohle pro našeho malého kapitána!"

 Chlapec se zasmál. Neměl takový pupek jako jeho soused, aby vypadal jako námořník. Ale vzápětí si uvědomil, co slyšel, a upřel na svého otce ty největší oči. 

„To je pro mě?" skoro to vykřikl a tak si přitiskl dlaně na ústa.

„No jasně, rozbal si to, loupežníku." 

Ale Daník si chtěl to nejlepší nechat na konec. Jako u oběda. Sní nejdřív zeleninu, pak kaši a až nakonec řízek. 

Dostane autodráhu... no to je něco! Musí to ukázat klukům ve škole! 

Rozbaloval dárky, mezi nimi naprosto ​tvrďáckej hasičskej bourák nebo policejní stanice z lega. Ale ty hračky nebyly autodráha. 

Když přestříhával lepicí pásku krabice, cítil, jak mu srdce hlasitě buší a je nervózní. A tam uvnitř, zabalená uvnitř hromady polystyrénu, bublinkové fólie a igelitu - silnice. Daníkovi připadalo, že to nemůže být možné. Jako ve snu rozbalil všechny části, vrhl po svých rodičích stydlivý úsměv. 

Je to ona... opravdu. 

Děkuju Ježíšku! 

Dostal polibek na čelo od maminky a ten večer šel spát pozdě. Hrál si s autodráhou a rodičům to nevadilo. 

Z obrovské papírové krabice si udělal bunkr. Byla taky skvělá! Podepřel ji z jedné strany o stůl, z druhé židlí. Přinesl si polštáře, hodil přes ni deku. A jako z garáže si hrál s autodráhou, jeho žluté auto bylo nejrychlejší z celého světa. 

Jenže auta po pár týdnech omrzí, lego, plyšáci i všechny hračky světa jednou každé dítě přestane bavit. Daník ne už tolik malý však stále seděl pod svou krabicí, a když ve svých jedenácti letech četl Hraničářova učně, strávil pod tou papírovou bednou víc než jednu noc. Pomáhala mu spát, když nebyl nikdo, kdo by jej uložil do postele, pomáhala mu snít mezi stránkami knížky. Protože občas to, co hledáme, není v jeho obsahu.