Autor: Kapoan

Téma: Krabice snů

Malé děvčátko s kudrnatými blonďatými vlásky si hraje v parku. Na tom obecně není nic divného, kdyby tam s ní někdo byl. Jenže tam nikdo není. 

Holčička rázně postupuje, šťouchá klacíkem do všeho co najde a roztomile se směje. Je to tak mnohem lepší, když jí nikdo nehlídá. Líbí se jí to. 

V trávě poskakují luční kobylky a paprsky slunce se odrážejí od listů stromů, které se šplhají k nebesům. 

Je odpoledne, ale kudrnku v parku nikdo nehledá. Všimla si maminka, že utekla přes terasu? Těžko. Musela odjet uprostřed noci a nezbylo jí, než dcerku nechat doma. Možná se ještě nevrátila.

 Malá blondýnka slíbila, že bude hodná, ale nakonec se rozhodla podniknout dobrodroužnou výpravu. Někam daleko, mumlala si, když odcházela. Na severní pól - za velkými chundelatými medvědy. 

Najednou se dívenka zarazí. Parkem k ní někdo kráčí. Žena. 

Kamínky na cestičce ohlašují její kroky. Je to maminka? Děvčátko se usměje, pak udělá po trávě nejistý krok vpřed - co když se bude zlobit? 

Žena se blíží, nepospíchá. Není to maminka! Co teď? Je to víla? Čarodějnice? Cizí maminka? Malé tělíčko se pro jistotu skrčí za nedaleký keř. Jenže vykukuje - musí přece zjistit, kdo to je. Žena nenuceně změní směr chůze přímo ke keři, za kterým je maličká schovaná. Děvčátko pocítí iracionální nával strachu. Srdéčko se jí rozbuší a hrozí, že se nahlas rozpláče. 

,,Neplakej." 

Holčička s sebou trhne, přes slzy nahromaděné v očích si nestačila všimnout, že cizí kroky došly až k ní. Neznámá se nad ní naklání a usmívá se.

 Srdéčko se zklidní do obvyklého rytmu, je to jasné, přišla za ní víla.

 ,,Nepáču," odvětí rázně a pozvedne bradu. 

,,A jakpak se jmenuješ?" ptá se neznámá jemným hlasem. Tmavé vlasy má stočené v ležérním drdolu, ze kterého se vlivem větru uvolnilo pár pramenů. Vlastně jí docela připomíná maminku.

 Děvčátko se za keřem hrdě postaví, než promluví:,,Nina." 

Žena se radostně usměje:,,No vidíš, tak jsem tě našla." 

Nininu tvář ozdobí překvapená grimasa. 

,,Ty mě znáš?" optá se s roztomile nakrčeným čelíčkem. 

,,Jistě... Víš, něco pro tebe mám." 

Nině se rozzáří očka. Dárek! Miluje dárky a miluje překvapení. Co jí může dát parková víla? V očekávání zvedne pohled svých modrozelených očí k neznámé paní. Ta si sedne na paty, aby byly stejně velké a z tmavě rudé plátěné tašky, kterou má přes rameno opatrně vyjme krabici. 

,,Já ale mám botičky," ozve se zklamaně Nina s pohledem sklopeným ke svým zaprášeným balerínkám. 

Žena se zasměje:,,Ale to nejsou botičky, hlupáčku, je to kouzelná krabice." 

Kouzelná krabice. Na malém obličeji se objeví velký úsměv. ,

,Díky, díky vílo," natahuje své buclaté ručičky ke krabici, která zatím zůstává sevřená v dlouhých hubených prstech.

,,Počkej. Je to krabice snů. Splní tomu, komu jí dáš to největší přání. Ale musíš si dát pozor," na chvíli se odmlčela, aby neztratila dívenčinu pozornost, ,,dostat jí může jen člověk, kterého máš na světě nejvíc ráda." 

Nina vypadala zamyšleně:,,To není dárek pro mě," došlo jí. 

,,Je a není. Jednou zjistíš, že to byl dárek i pro tebe." Na ženině tváři se objeví mírný úsměv. Její mladé oči najednou vypadají tak nějak unaveně. 

,,Dones tu krabici, Nino, je to důležité," potom se otáčí na patě. Odchází stejně tajemně, jako se zjevila a nechává kudrnatou hlavičku zkoumat zvláštní krabici. 

Opravdu to není krabice na boty, došlo malé Nině, je těžší a má ouška jako kufřík. 

Chvíli jen sedí v trávě a dívá se na krabici, cítí, že ji musí odnést, že musí splnit vílino přání. A koho má na světě nejvíce ráda? Chvíli přemýšlí, ale nakonec dětskou tvářičku zaplní úlevný úsměv. 

Nina vyskočí na nohy - rázem zapomněla na výpravu i lední medvědy. Už má jiný cíl.

 *** 

Slunce pomalu zapadá, jeho paprsky barví oblohu do krásných barev a stíny se prodlužují. Mladá žena s rozcuchanými blonďatými vlasy sedí zkroucená na zahradní terase naproti policejnímu detektivovi. Na stole mezi nimi leží barevná fotografie její milované dcerušky. Veselý úsměv, svítivé oči, vlásky jako lví hříva. 

,,Takže jste ji tu nechala sama," konstatuje věcně muž s ostře řezanými rysy. 

,,Já...neseženu nikoho na hlídání uprostřed noci," zadržela vzlyknutí, ,,musela jsem pryč, šlo o život, slíbila že bude hodná," chrlí ze sebe vše najednou. 

,,Ninuška má strašně bujnou fantazii, pořád před někým utíká...." teď už vzlyk zadržet nedokázala. 

,,A přesto jste ji tu nechala," detektivovo věčné připomínání její chyby jí drtí srdce, ví, že je to pravda a nenávidí se za to. 

Její skvělá, dokonalá holčička je pryč a může za to ona. 

,,Nešlo to jinak," hlesne. Detektivův telefon vydává tichý zvuk. Oči ztrápené matky se zvedají naplněny novou nadejí:,,Našli ji?" 

V hlase přísného policisty konečně zaznívá soucit:,,Ne, asi budeme muset zvýšit počet psovodů, nejspíše bude potřeba i vrtulník..." 

Aniž by to jeden z nich tušil, malá dívenka s kudrnatými vlásky se právě opatrně protahuje dírou v plotě, schované za stromky na druhé straně zahrady. 

Plíží se. 

S maminkou sedí na terase cizí pán, ale jí to nevadí. 

,,Mamí!" vykřikne Nina. Žena prudce vyskočí na nohy, ale hned poté se jí podlomí kolena. Dopadá zpátky na dřevěnou židli. 

,,Nino..." zašeptá, ,,Kde jsi byla?" 

Dívenka triumfálně pozvedne krabici, kterou drží za ouška. 

,,Šla jsem na severní pól, ale potkala jsem vílu a ta mi dala kouzelnou krabici, která plní ty nejlepší přání," odpoví s vážnou tváří. 

Maminka se zvedá spolu s policistou a objímá svoji dcerku. Na tváři má výraz nekonečného štěstí. 

,,Je pro tebe," mumlá jí Nina do ramene. 

,,Co?"

,,Ta krabice, přeci." Maminka si posadí Ninu na kolena a jemně si od ní vezme dřevěnou krabici.

Jejich ruce se setkají na víku. 

Otevírají ji spolu pod nenápadným dohledem policejního detektiva. 

,,Je prázdná," vydechne Nina.