Autor: Shadowofghosts

Téma: Kouzelnický trik

Každý si musí nějak vydělávat, přesvědčoval jsem trochu neuměle sám sebe, zatímco jsem pozoroval v nevelkém zrcadle svůj odraz.

Rád bych řekl, že to byl pěkný pohled a že jsem byl zcela spokojen s tím, co vidím, ale to bych lhal. Vlastně jsem nebyl vůbec spokojený. To, co se na mě dívalo, byla jen troska oblečená v starém modrém hábitu a špičaté čepici. Napadlo mě, že kdyby mě viděla babička, propadla by se hanbou nad tím, jak zostuzuji starobylý čarodějnický rod, jehož jsem byl součástí.

Ale každý si musí nějak vydělávat, no ne?

„Sakra, Isadore, kde zase jsi? Už máš pět minut vystupovat!" rozletěly se zničehonic dveře a já se chytil za uši. Caroline měla možná až příliš pronikavý hlas.

,,Vždyť už jdu,'' povzdechl jsem si a sebral ze stolu třpytivou hůlku se stříbrnou hvězdou, jež završovala tu zkázu v podobě oblečení, co jsem měl na sobě. Pak jsem smutně obrátil svůj zrak ke Carol. Jako vždy vypadala nádherně. Oblečená v modrých krátkých šatech a s měkkými, hnědými vlasy byla jako vystřižená z nějakého módního časopisu. Zato já vedle ní vypadal, jako kdybych svůj ušmudlaný „kouzelnický hábit" vylovil někde z popelnice.

Nadzvedla levé, perfektně upravené obočí, jak to měla ve zvyku dělat, když jsem na ni zíral moc dlouho, a zamračila se. Už se nadechovala, aby mi naoko vynadala, když jsem ji přerušil.

„Po tomhle vystoupení s tím seknu," prohlásil jsem a mírně se polekal, jakmile mi došlo, jak sobecky to vyznělo. Caroline v tom byla se mnou. Vždycky. Co by dělala, kdybych toho nechal?

„Isadore, ale to přece..." přerušila se a kousla se do rtu. Asi na to skutečně nebylo co říct.

„Omlouvám se," odtušil jsem, „já jen, že... je to hrozně ponižující. Chci říct... prostě..."

Napadlo mě, že víc koktat už nemůžu, a tak jsem raději přestal mluvit úplně. Stejně mi připadalo, že celou situaci s každým svým slovem jen zhoršuji.

„Já to chápu," řekl nějaký hlas potichu. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že patří jí. Nebyla to zrovna odpověď, kterou bych čekal. Upřímně jsem si myslel, že spustí dlouhý proslov o tom, jaký jsem zbabělec, jak neumím nic jiného než kouzelnické triky a že jsem jen naprosto sebestředný blb, jehož nemilovala ani vlastní matka. Ale tohle mě naprosto vyvedlo z míry. Ta tři obyčejná slova způsobila, že jsem na ni zíral s otevřenou pusou jako nějaká podivná blonďatá ryba.

„Ty to chápeš?" ujistil jsem se. Chvíli jsem si i myslel, že se mi to celé jen zdálo.

Přikývla a znovu se kousla do rtu. „A teď už běž vystupovat prosím."

V ten moment jsem si uvědomil, jak těžké dva roky to pro ni musely být. Kariéra pohledné asistentky potulného kouzelníka nebyla zrovna tím, co by si tak krásná a chytrá dívka zasloužila. Zastyděl jsem se, že jsem si toho, jak moc v mé přítomnosti trpí, nevšiml dříve. „Proč jsi neodešla?" vyhrkl jsem, aniž bych bral ohledy na obecenstvo, co před pódiem už dobrých deset minut čekalo, až se uráčím vystoupit.

„Co tím myslíš?" odvětila Carol zmateně, jelikož nebyla seznámena s vnitřním dialogem, co jsem sám se sebou vedl.

„Celou tu dobu vystupuješ se mnou za nevelký plat. Mohla jsi být herečka, nebo modelka, nebo něco jiného..."

Usmála se.

Již dlouho jsem ji neviděl se smát. Napadlo mě, že tak vypadá ještě mnohem hezčeji.

„Isadore, ty jsi vážně jen nepraktický snílek. Takhle to ve skutečném světě nefunguje."

Skutečný svět. Co to vlastně bylo? Pokud tak chtěla říkat světu, ve kterém jsem byl já, jak by říkala tomu pohádkovému?

Problém byl v tom, že Caroline, přestože jsem s ní trávil hodně času, neměla o tom, že moje „triky" nejsou tak úplně triky, nejmenší ponětí. Pokaždé, když chtěla znát jejich vysvětlení, vždy jsem ji odbyl s tím, že kouzelník si musí zachovávat své tajemství. Věděl jsem o sobě, že jsem špatný lhář, ale kdo by byl očekával v tom „skutečném světě" opravdového čaroděje?

Tak jsem jen pokýval hlavou a proklouzl okolo ní ven.

A za chvíli už jsme spolu stáli na pódiu a já pozoroval ty ubohé diváky, co očekávali, že je budu šálit a podvádět.

No, nemluvil bych tak docela pravdu, kdybych tvrdil, že byli z mého příchodu nadšeni. Jejich protáhlé obličeje prozrazovaly, že deset minut čekání je na takovou „blbost", kterou beztak většina z nich navštívila pouze kvůli svým dětem, opravdu hodně.

Rozhodl jsem se je tedy dál nezdržovat a konečně jsem své představení zahájil.

„Dámy a pánové," začal jsem, protože zdvořilostí nebylo nikdy dost, „mé jméno je Isador. A tahle krásná dívka, Caroline, je mojí asistentkou."

Teda, to už jsi tu řeč mohl rovnou nechat napsat psa. Zvládl by to lépe a aspoň by to neznělo tak strojově, vynadal jsem si, když jsem své ruce s hůlkou zvedal ke stropu, abych mohl provést první kouzlo.

Ale povedlo se na jedničku. Z hůlky vyšel proud nepřirozeně bílého světla, které se téměř okamžitě začalo měnit na motýly stejné barvy. Ti prolétávali za hlasitých výkřiků davem. Když jich bylo na tisíc, možná i více, jako na zavolanou vytvořili na stropu složitý obrazec připomínající růži.

Počkal jsem na první potlesk a zavolal je zpět na pódium. Pak jsem pokynul Carol, aby udělala dva kroky dopředu. Motýli se kolem ní shromáždili jako jeden obrovský, bílý oblak a když konečně odletěli, měla na sobě místo modrých šatů růžové. Musel jsem si znovu vynadat za to, jak troufalý jsem v tu chvíli byl. Tohle jí budu jen těžko vysvětlovat, až se zeptá, jak jsem to udělal.

Ten den jsem těch kouzel provedl ještě více. Byla to podívaná obzvlášť kýčovitá a pompézní, ale nějak jsem si nemohl pomoci.

Teď by se za mě babička skutečně styděla, pomyslel jsem si, když jsem donutil několik králíků, aby tančili kankán, a usmál jsem se.

Když jsem se pak za bouřlivého potlesku vracel zpět do zákulisí, skoro jsem zalitoval, že to vidět nemohla.

Carol, která na mě v zákulisí čekala, ale zdaleka nevypadala tak nadšeně jako já. Obličej měla zkroucený v tak podivném úšklebku, že jsem si nebyl jistý, jestli je víc smutná, nebo naštvaná. Pravděpodobně však byla částečně obojí. Napadlo mě, že to je kvůli tomu kouzlu s šaty, ale rychle jsem tu myšlenku zase zahnal, když jsem si všiml, že u stolu za ní sedí dva muži s tmavými brýlemi.

V budově nosí sluneční brýle jen blbci, problesklo mi hlavou, ale hned jsem se opravil.

Blbci anebo slepci.

Ti muži však byli spíše tou první možností, neboť hbitě zaznamenávali veškeré mé pohyby. Došlo mi, že nejspíš hledají tajemství mých triků.

„Dobrý večer, pane Whittmane," pozdravil mě vyšší, ale plešatější z nich, ale moc srdečně to nevyznělo. Tón jeho hlasu by seděl spíše na Přišel jsem si pro vaši duši, pane Whittmane.

Rozhodl jsem se mu tedy jeho laskavost oplatit a dal jsem si dobře záležet, aby mé Dobrý den vyznělo více jako Navždy sbohem, ale ani to s ním nehnulo.

„Normálně bychom se vám dlouze představovali, avšak vzhledem k pokročilé noční hodině bude lepší, když přejdu rovnou k věci."

Chvíli na mě mlčky zíral, jako by snad čekal, že mu něco odpovím, ale nehodlal jsem mu udělat tu radost. Ať už chtěli cokoliv, nebylo v tom nic dobrého. Nerad jsem to přiznával, ale jejich chování mi nahánělo strach.

Když se s mou mlčenlivostí konečně smířil, pokračoval: „Máme pro vás nabídku, takřka neodolatelnou."

Nakrčil jsem čelo. Tím, že mě a Carol vyděsíš k smrti, mě nenalákáš, ty idiote.

Muž, který byl již značně znervózněn mou neochotou odpovídat, si sundal brýle a začal si je zuřivě čistit do čistě bílé košile.

Štafetu po něm neochotně převzal jeho kolega, jehož hlas byl nečekaně příjemnější než plešounův.

„Nelekejte se, pane Whittmane, vím, že tady Archie působí děsivě, ale ve skutečnosti..."

Archie na něj vrhl pohled sériového vraha a odfrkl si.

„Ve skutečnosti jsme z televize."

„Z televize?" nevydržel jsem to. I Caroline vypadala, že jí spadl kámen ze srdce. Věděla, že unikám na daních, a tihle dva „agenti" dost připomínali berňák.

Archie přikývl. Druhý muž mu už však nedal příležitost promluvit. „Už dlouho sledujeme vaše vystoupení a zdají se nám – nebo alespoň mně – skvělá. Chtěli bychom vám nabídnout možnost samostatného – sólového – pořadu."

Při vyslovení slova sólového se docela okatě podíval na Carol. Hlasitě jsem polkl, protože mi bylo hned jasné, co tím myslel. A bylo to bohužel jasné i jí.

Bez jediného slova nasupeně vypálila z místnosti a zabouchla za sebou dveře.

Muž se však jen usmál.

„Věřte mi, bude to tak lepší," řekl.

„Ale já do toho bez ní nejdu," odpověděl jsem a zaťal pěsti. Měl jsem co dělat, abych ho neproměnil v žábu.

„To však naše nabídka padne."

Už jsem mu chtěl říct, ať si ji strčí někam a i se svým plešatým přítelem vypadne, když tu jsem si vzpomněl na to, jak moc jsem si přál pro Caroline něco lepšího, jak moc jsem chtěl, aby dělala něco, kde by se uplatnila.

A to kouzlo se tak nabízelo. Vlastně se nabízelo až příliš.

„No, já mám pro vás taky návrh," zavrčel jsem a dal si dobrý pozor, aby to znělo co nejvíc sebejistě. Přece jen, tohle měl být můj největší kouzelnický trik, tak ať stojí za to.

Pak jsem napřáhl ruce a vyslal k nim oběma proud fialového kouře. Zatvářili se zmateně a i docela vyděšeně, ale ještě než stihli jakkoli zaprotestovat, usnuli tak tvrdě, že jsem z Archieho úst brzy slyšel chrápání.

„A teď si promluvíme znovu," řekl jsem o něco klidněji a vzal místo naproti nim.

Měl jsem to skutečně dobře vymyšlené. Skoro mě až překvapilo, jak snadno mi jde jim lhát.

I když vlastně lhaní asi nebude to správné slovo, když spíte a někdo jiný mezitím ovlivňuje vaši mysl, abyste se domnívali, že jste na jedno obyčejné představení přišli z úplně jiného důvodu, než jste původně měli v plánu.

A tak jsem jim nalhal všechno. Na vystoupení vůbec nepřišli kvůli mně, ale kvůli Carol. V televizi jim totiž chybí jeden zpravodaj a oni zjistili, že je pro tu práci ideální. Že je krásná a chytrá a... prostě skvělá.

Povzdechl jsem si. Samozřejmě jsem jim mohl lhát jen málo a zajistit, aby zůstala mojí asistentkou a byla se mnou již navždy, ale pak jsem si uvědomil, že bych se zase jednou zachoval jako sobec a že by se na mě moje babička zase jednou nemohla z pekla ani podívat.

Caroline si totiž zasloužila víc, než být jen asistentkou, ne – ona si vlastně zasloužila i víc než být jen zpravodajem. Měla mít vlastní pořad.

Takže jsem lhal a lhal a zařizoval jí budoucnost, zatímco jsem tušil, že si tak trochu ničím tu svoji.

A když jsem konečně skončil, nevěděl jsem, jestli mám být šťastný jak blecha, anebo naprosto zhroucený díky představě, že mě opustí jediný člověk, co se mnou kdy vydržel déle než měsíc.

I s těmi muži z televize jsem se nakonec rozloučil docela zvesela, přestože jsem se musel hodně přemáhat, abych se zbavil toho palčivého nutkání proměnit je v nějaká ošklivá zvířata. Okamžitě jsem je také odkázal k baru v dolním patře divadla, jelikož jsem si byl takřka stoprocentně jistý, že právě tam Caroline bude sedět.

Pak jsem se jen posadil zpátky ke stolu s tím zpropadeně malým zrcadlem a čekal.

Ale nemusel jsem čekat dlouho. Trvalo jen chvíli, než do nich Caroline celá rozzářená (a taky trochu opilá) vletěla.

„Isadore, věděl jsi to?" zakřičela a celá šťastná mě chytila kolem ramen, až jsem cítil sametově sladkou vůni jejích dokonalých vlasů.

„Co bych měl vědět?" zeptal jsem se, ačkoliv jsem věděl až příliš dobře.

„Budu mít vlastní pořad," odvětila prostě a začala mi to všechno vysvětlovat. Bylo zvláštní poslouchat, jak z jejích úst proudí moje vlastní slova.

Moje lži.

Avšak vypadala skutečně nadšeně, spokojeně. Přesně tak, jak se mnou již dlouho nebyla. A mě to v tu chvíli více než stačilo.

Držel jsem v rukách dívku, kterou jsem miloval a která byla konečně šťastná. No, komu by to nestačilo?

I přesto jsem však v hrudi cítil obrovskou bolest z její ztráty. Můj největší kouzelnický trik mi zlomil srdce. Část mě, jakkoli malá byla, tak trochu totiž doufala, že jejich nabídku – mou nabídku – odmítne a zůstane.

Ale takhle to přece ve skutečném světě nechodí.