Autor: Roz_alen

Téma: Kompas života

Bylo nám sedm, když si mi poprvé řekla ten příběh. Nechtěla jsi. Ale byly jsme nejlepší kamarádky; žádná tajemství, pamatuješ?

Už dávno předtím jsem si všimla, že přede mnou něco skrýváš, Phoebe. Nějaké velké tajemství... a do toho tu byl ten kompas, co jsi neustále nosila s sebou. Po dlouhém přemlouvání jsi mi to vyklopila.

Pamatuju si, že jsme seděly ve školní družině v rohu a šeptaly jsme, aby nás snad nikdo neslyšel:

"Dobrá, Edith. Ale nikomu to nesmíš říct," špitla jsi tenkrát a z kapsy vytáhla svůj kompas a položila ho na lavici.

Ten proklatý kompas! Zlatá kulatá krabička akorát do dlaně. Dřívě zdobená, však teď vypadala už staře a ošuntěle, zlato už šedlo... Na víku kompasu byla vyrytá písmena P.M.

"Pé em," přelétlo mi tehdy hlavou, "není to jako Phoebe Morrisová?"

Tys přikývla.

"Jo. Ale to předbíháš."

Začala jsi mi vyprávět o tom, jak tvoje babička Agatha těžce onemocněla a doktoři si už nevěděli rady. Všichni věděli, že babička zemře.

"Ten kompas byl dřív její?" skočila jsem ti do řeči.

"Ano," přisvědčila jsi, "dala mi ho než umřela."

Prý si tě zavolala do nemocničního pokoje.

"Moje malá Phoebe, něco pro tebe mám," řekla.

Natáhla se na noční stolek pro kompas. Tehdy na něm ještě byla písmena A.M. Agatha Morrisová.

"Tohle je kompas života," zakašlala, "zařídí ti spokojenost a úspěch v životě."

Netušila jsi, o čem mluví.

"Stačí sledovat šipku," usmála se a podala ti ho.

Zmateně jsi jej otevřela. S ničím takovým ses ale ještě nikdy nesetkala. Kompas neměl vyznačené světové strany. Šipky se točily kolem dokola, a pak se trhnutím zastavily ukazujíce východ z pokoje.

"Babi, co to znamená?" zeptala ses vysokým hláskem a babička Agatha nahlédla do kompasu.

"Říká ti, že máš odsud odejít," odpověděla trochu zaraženě.

"Proč?"

"Kompas ví, co dělá. Poslouchej ho. Vždycky," pousmála se babička a vydechla.

Nejistě jsi udělala krok ke dveřím.

"Ještě něco, broučku," natáhla k tobě ruku, "nikomu o tom neříkej. Je to naše rodinné tajemství."

"Dobře," špitla jsi a s očima upřenýma na šipku kompasu jsi vyšla z pokoje. Už sis ani nevšimla, že se na kompasu změnily iniciály.

Teď už to chápu. Kompas nechtěl, abys viděla babičku umírat, proto tě odehnal. Pár minut, co jsi vyšla z pokoje, naposledy vydechla.

A tohle byla ta tvá storka, o které jsem věděla jen já.

Tohle byl ten tvůj proklatý kompas, o kterém jsem věděla jen já.

Nejdřív jsem ti ho záviděla, pamatuješ?

Byl prostě magický, dokonalý. Ukazoval ti, co koupit v supermarketu, s kým se máš bavit, jestli máš jít klidně na červenou nebo zůstat stát u semaforu, ukázal ti na tvého budoucího kluka, protože věděl, že s ním budeš šťastná. Pamatuji si, jak jsme šly po ulici a šipka tvého kompasu vystřelila směrem k výtvarné střední. Bez rozmyslu jsi tam přestoupila.

Ukazoval ti maličkosti i velké věci. Ukazoval ti všechno. Ale byla jsi doopravdy šťastná?

Viděla jsi, jak ti ten strašný kompas diktuje život? Nebo jsi jím byla natolik zaslepená? Měl vždycky pravdu, naprosto jsi mu věřila. Všechno za tebe rozhodoval.

A stala ses na něm závislá.

Já jen přihlížela, jak tě to ničí. Nebylo to přirozené a ty jsi už dávno nebyla sama sebou. Byl jen kompas. Tečka.

Mělas za sebou plno úspěchů, stala ses oblíbenou, dokonalou. Ale už jsi to nebyla ty. Protože jsi nedělala chyby.

Vzpomínáš, jak jsme se kvůli tomu pohádaly? Stalo se tak od základky poprvé. Nikdy jsme se nehádaly, tak kouzelné bylo naše přátelství.

Nejdřív jsem se ti to snažila v klidu vysvětlit. Přemluvit tě, ať toho necháš, ať ten zpropadený krám zahrabeš na půdě a nikdy se k němu nevracíš. Prosila jsem tě.

Nevěřícně jsi odmítla.

"Co s tebou je, Edith?!" vykřikla jsi, "to mi snad nepřeješ štěstí?!"

Bylo ti líto, že se hádáme; to na tobě šlo poznat. Ale nechtěla jsi ustoupit. Nazvala jsi mě závistivou.

Ale já ti nic nezáviděla; litovala jsem tě. Kým ses stala a co s tebou ta věc udělala. Chtěla jsem, aby to už přestalo, aby tu místo tebe stála ta stará dobrá Phoebe.

"Nic ti nezávidím!" vyštěkla jsem.

Pohrdavě ses zasmála.

"No určitě! Chceš, abych se ho vzdala a tys ho měla pro sebe!"

"C-co?! Prohoba, Phoebe!"

"Vždyť je to pravda! Tak to aspoň uznej!"

Oči se mi zalily slzami.

"Co to s tebou je, Phoebe? Tohle nejsi ty!"

Připadalo mi to jako věčnost, co se naše pohledy provrtávaly. Stála jsi tam nehnutě a led v tvých očích tál. Už jsem viděla jen rozmazané obrysy, a pak... Pak mi po tváři stekla jediná slza.

Přiblížil se ke mně zelený obrys tvé bundy. Nevěděla jsem, co bude dál, ale pak jsem ucítila tvé teplé objetí. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy a objetí ti opětovala.

"Edith," vydechla jsi lítostivě, "proč to řešíme?"

Bude to v pořádku, opakovala jsem si v duchu, všechno bude jako dřív... Skoro už jsem nabyla dojmu, že všechno je zase jak má, k tomu pocitu zbývala troška. Když vtom...

Klap.

V tu chvíli mě polil chlad. Počkat, to klapnutí... Kompas.

S hrůzou jsem se odtáhla, zatímco ty jsi očima hypnotizovala ten proklatou věc, kterou jsem natolik nenáviděla.

"Phoebe!" ublíženě jsem na ni zírala, "proč mi to děláš?"

"Musím jít."

Šipka ukazovala přesně opačným směrem, než jsem stála já.

Naposledy ses ohlédla a už kráčela co nejdál...

Kompas si očividně nepřál, abych s tebou trávila čas a to byla pro mne poslední kapka. Měl pro tebe nadiktovaný celý život a já neměla být jeho součástí! Já, tvoje nejlepší kamarádka! Já, Edith Avonová už neměla ve tvém životě místo! Takhle by to přece nefungovalo. Dívala jsem se, jak tvá silueta mizí, zatímco mi po tvářích tekly slzy.

A v tu chvíli jsem se rozhodla. Že udělám všechno proto, abych tebe a naše přátelství získala zpátky.

****

Tu noc jsem sledovala tvé okno, až potemní; stalo se tak kolem jedenácté. Asi hodinu jsem počkala, a pak vyběhla z našeho domu. Přeběhla jsem přes silnici k vašemu domu.

Náhradní klíč jste nikdy neschovávali pod rohožku- to jsem moc dobře věděla. Bylo to pod modrým květináčem na parapetu.

Nevěděla jsem, co dělám, zkrátka jsem vtrhla do domu. Ihned jsem běžela do tvého pokoje, schody brala po dvou, a nakonec tiše stiskla kliku.

Spala jsi, kompas položený na matraci vedle sebe. Tvůj pokoj jsem znala moc dobře, ale tentokrát jsem se moc nerozhlížela; popadla jsem tu zlověstnou věc, která to vše začala a už s ní sbíhala schody. Věděla jsem, že mi to nikdy neodpustíš, to mi bylo jasné už od chvíle, co mě tohle celé napadlo. Tahle krádež. Jinak to ale nešlo, Phoebe. Opravdu ne.

Vyletěla jsem z tvého domu stejně rychle, jako jsem přišla a nakonec za sebou zabouchla dveře. To bylo všechno, tečka. Nastal konec.

Nádech... výdech... nádech...

Mé srdce bilo jako zběsilé.

"EDITH!"

Vzduch protnul ostrý výkřik.

Polekaně jsem se otočila a hleděla do tvé nevěřícné tváře.

Z očí ti doslova šlehaly blesky. Tvá tvář se odvrátila od otevřeného okna tvého pokoje a běžela za mnou.

Panicky jsem se dala na útěk. Přeběhla silnici. Zabočila doprava. Pak doleva. Proplétala se mezi bloky rodinných domů s kompasem stále v ruce. Zaslepenou adrenalinem mě nohy unášely dál a dál. Neohlížela jsem se.

"Tak takhle to nakonec dopadne?" blesklo mi hlavou, "budeme si hrát na kočku a na myš?"

Jenže už to dávno dopadlo úplně jinak. Kdybych to v tu chvíli věděla, dávno už byl vylezla zpoza toho dubu, za kterým jsem se s kompasem tak dlouho schovávala...

****

Ještě tu noc, hned co jsem dorazila domů, tak jsem ten strašlivý kompas zničila. Doslova jsem ho roztřískala kladivem součástku po součástce, aby ho nikdy nikdo nemohl použít. Nakonec jsem vše hodila do kanálu. Jako by žádný kompas nikdy neexistoval. Tolik se po něm slehla zem.

Vzpomínám, jak jsem se u toho zabývala tím, že mi nikdy neodpustíš... bylo to tak zbytečné...

****

Přišlo mi, že jsem spala pár minut, když mě probudily sluneční paprsky na tváři. Při pohledu na hodiny mě zamrazilo.

"Sakra!" zaklela jsem a vyskočila z postele.

"Mami? Nebyla tu Phoebe?" zeptala jsem se s nadějí v očích matky stojící v obýváku.

Vtipné, jak mi hlavou prolétlo, že ses tu už dávno musela objevit a já tě prošvihla. Že jsi tu musela být, ať už zuřící nebo plačící... představovala jsem si, že budeš na rohožce provinile zvonit a když otevřu, ze tvých úst se ozve: "Musíme si promluvit."

Nic z toho se však nestalo. Něco tu nehrálo.

Matka ke mně přešla se sklopeným pohledem. Když se naše oči střetly, poznala jsem, že něco není v pořádku. Že je něco úplně špatně.

A pak pronesla jednu větu, kterou stále nemůžu vyhnat z uší.

"Zlato...," vzala mě kolem ramen, "Phoebe včera v noci srazilo auto..."

A tak to celé skončilo. Vrah- Edith Avonová. Spolupachatel- tvůj vševědoucí kompas.

Přesně ten, co ti měl přinést šťastný a úspěšný život.

Ano, ten tvůj kompas života ti přinesl smrt.