Autor: SleepyOwl42

Téma: Tisíce měsíců

Poznámka: Pokud se někdo chce před čtením trochu naladit, doporučuji poslechnout píseň.

Na ztemnělé vyhlídkové palubě panovalo majestátní ticho, narušované jen jemným vrněním pracující techniky schované pod dokonale naleštěnou podlahou. To slabé předení se ani nedalo považovat za plnohodnotný zvuk, protože průměrný člověk by ho zaslechl jenom v případě, že by poklekl a přiblížil k hladkému kovu ucho. Vibrace, které pracující mašinérie vysílala do okolí, se plynule rozptylovaly do prostoru, proplétaly se tichem a mizely kdesi u stropu, který se ztrácel ve tmě.

Jediná záře, která palubu osvětlovala, přicházela z obrovského okna, jež zabíralo celou její čelní část a jímž dovnitř vnikal matný přísvit blízké hvězdokupy. Útvar se němě vznášel na tmavém pozadí nekonečné vesmírné prázdnoty, vyveden v tisíci odstínech modré a skrz naskrz prošpikovaný poblikávajícími světlenými body jako hromádkou rozsypaných perel. Blyštěl se a skvěl jako opravdický klenot, navěky putující uzlinami času a prostoru a směřující k cíli, jehož podstatu zná jen on sám.

U paty toho okna seděly dvě postavy, mladý muž a dívka, a slabé světlo jim zbarvovalo obličeje do bleděmodra. Mladíkovi pohrával na rtech tenký úsměv, očima hleděl kamsi do dáli a zračilo se v nich cosi, co nemálo připomínalo čirý dětský úžas, jakési bezedné okouzlení, které ještě vědomě umírňoval, ale jež s ním potají cukalo a nemělo daleko k tomu, aby ho zcela ovládlo. Přitáhl si svou dámskou společnost ještě o kousek blíž, zvedl ruku, až mu zpod rukávu luxusního saka vykoukla sněhobílá manžeta, a ukázal směrem nalevo od rotující hvězdokupy, do černé prázdnoty.

„A tamta," zašeptal dívce, „to bude Luciandra. Támhleta," posunul prst o kousek doleva, „Lucietta. A další Lucitron. A ještě další Lucigga."

Mladá dáma mhouřila oči a natáčela hlavu do spousty roztodivných pozic, ať už se však zastavila v jakékoliv, drobný nespokojený vroubek jí ze sevřených úst nezmizel. „Ale já vůbec nic nevidím. Kam se to koukáš?"

„Dívám se po paměti," odvětil napůl nepřítomně. „Teď se schovaly, ale já vím, že tam jsou. Strýček bohužel odmítl nechat tu technologickou fosilii zapojenou v počítači, takže ti je nemůžu ukázat v celé jejich kráse, ale už brzo bude hotová kopie a pak se budeme moci kochat, kdykoliv budeme chtít." Oči se mu při těch slovech zaleskly. „Kdykoliv budeme chtít..."

Dívka se však nezdála být ohromena. Nahrbila se a začala se mírně mračit. „Podívej, jsem ti vážně úžasně vděčná, ale už jsem toho slyšela docela dost. Myslela jsem si, že se mi budeš věnovat, ne že budeme společně zírat na nějakou hloupou soustavu, která je ještě ke všemu neviditelná."

„To není žádná hloupá soustava," ohradil se s náznakem silného pohoršení a přes její protesty jí natočil hlavu zpět k hvězdokupě. „To je poklad. Klenot. Div světa a Pandořina skříňka ukrytá ve svých vlastních nesčetných duplikátech. Je to něco úchvatného, a rozhodně si to nezaslouží takový přídomek jako hloupá." Poslední část svého projevu téměř znechuceně vyplivl. Pak ale potřásl hlavou, několikrát zamrkal a pohladil ji po tváři. „Ach, to nic. Nedělej si starosti. Pochopíš to, až ji spatříš, věř mi."

Poprvé za celou dobu se usmála, spokojená, že je konečně objektem jeho pozornosti ona a ne vesmír. Lehce se k němu naklonila a vjela mu prsty do krátkých tmavých vlasů. „Opravdu? A řekni, je alespoň z poloviny tak úchvatná, jako jsem já?"

K jejímu úžasu se od ní odtáhl a obrátil se zase k oknu. „No, když se to tak vezme..."

Zírala na něj s otevřenou pusou. Krátce střelila pohledem ke sklu a zpátky. „Děláš si legraci?"

„Ne, mluvím naprosto vážně," odpověděl klidně a nespouštěl zrak z toho prázdného místa vedle hvězdokupy. „Není možné, aby nějaká smrtelná bytost předčila krásu něčeho takového, prostě to nejde. Je to až moc dokonalé." Proběhl jím podivný záchvěv. „A brzo to bude moje," zašeptal blaženě.

Nejspíš nepovažoval za podstatné zkontrolovat přísedící dámu, protože té už tou dobou málem ucházela pára ušima. I v namodralém přísvitu bylo patrné, jak je rudá, a dlaně zaťaté v pěst nevěstily mladíkovi mnoho dobrého. „Tak fajn. Proč v tom případě radši nepozveš na dostaveníčko u hvězdokupy to závratné tajné cosi? Začínám si po pravdě řečeno připadat mírně zbytečná." Důstojně se nafoukla a trpělivě očekávala příval horlivých omluv. Když však nic takového stále nepřicházelo, otevřela jedno oko, pak druhé, a nevěřícně civěla na jeho profil. Potom se přisunula blíž, zvedla ruku a zamávala mu jí před obličejem. „Posloucháš mě vůbec?"

„Luciopolis," odvětil v odpověď a nezdálo se, že by ji bral nějak vážněji na vědomí. Oči stále upíral ven. „Lucca-Lucia. Luciokenzus. Lucifea."

„A dost." S notnou dávkou dramatu se odsunula, zvedla, pomalými a ostentativními pohyby si uhladila hedvábnou sukni a vrhla přes rameno ten nejnevraživější pohled, jaký dovedla na tváři vyrobit. „Odcházím. Zjevně tu dělám třetí kolo u vozu a navíc tu za chvíli bude tvůj strýček." Se stejně šnečí rychlostí si upravila účes, kdyby si to náhodou ještě rozmyslel, a pak se s výmluvným dupáním vydala přes halu pryč. „Kdybys mě nějakou šílenou shodou okolností hledal, budu na dolní palubě. Doufám, že si s hvězdičkama užiješ. Měj se."

„Ty taky," zvolal naprosto nevinným tónem, leč poněkud opožděně, protože když se vytrhl ze snění, za dívkou už dávno zapadly dveře. Přejel pohledem prázdnou místnost, pak pokrčil rameny a znovu se obrátil k oknu. Bokem se o něj opřel a vnímal, jak ho sklo na tváři studí. „Luciogos," pokračoval a oči mu zářily. „Luciprattus. Luc-al-munus. Lucitrima. Lucus-Lucitus."

Byl tak ponořený do svých myšlenek, že přeslechl tiché kroky, blížící se tmou. A pak zastavující opodál a mlčky vyčkávající.

„Pojmenovávat kosmické objekty po sobě je v takové míře dost egocentrické."

Ztuhl a otočil se. „Já ne-" Potřásl hlavou a zaostřil na postavu ve stínu. „Ach. Nečekal jsem tě."

Silueta luskla prsty a palubu zalila měkká záře z dlouhých světel zasazených v podlaze. Mladík zasyčel a musel na chvíli zavřít oči, pak se zamračil.

„Přežíváš tu jako upír, Luciusi," konstatoval lehce šedivějící, ale upravený muž v černém obleku a naleštěných polobotkách. Sjel sedícího mladíka hodnotícím pohledem a nespokojeně protáhl koutky úst dolů. „Tak ty jsi mě nečekal? To je výborné. Mám si to vyložit tak, že na naši důležitou schůzku, kvůli které jsi měl celý týden tolik stížností, na tu jsi taky zapomněl?"

„Nezapomněl," zavrčel. „Jen jsem tě nečekal tak brzy. Lepší?"

Starší muž na moment aktivoval náramkový hologram, něco na displeji zkontroloval, vrátil se pohledem k němu a výmluvným způsobem pozvedl jedno obočí. „Lepší? Jaký význam pro tebe má slovní spojení tak brzy, chlapče? Měl jsi za mnou přijít už před hodinou a pořádně se připravit, místo toho se poflakuješ po právě vytřené konferenční místnosti a máš hlavu v oblacích."

„Mé nejupřímnější omluvy, drahý strýčku," prohlásil Lucius tónem, který nikoho nemohl nechat na pochybách o tom, co si o slovech druhého muže myslí. „Ale mně přijde takové denní snění mnohem přijatelnější než tvá hvězdná schůze. Rozhodl jsem se. Já se s velvyslancem setkat nehodlám. Pokud tedy nestojíš o to, abych mu osobně naplival do obličeje, protože nic jiného si ten tupec nezaslouží."

„Dávej si pozor, o kom a jak mluvíš," odpověděl pomalu, mračil se a z hlasu mu zaznívalo varování. „Ten tupec, na kterého narážíš, je sám lord pobočník císaře."

„Až tak?" vyvalil oči v přehnaném údivu. „No to se podívejme. Tak oni k nám nakonec posílají hotovou smetánku, sem, k pouhým lidským mravencům, kteří jim obyčejně nestojí ani za prachsprostý pohled stranou. Mohu říct jen jedno: Jsem ohromen."

„Luciusi," povzdechl si starší muž a promnul si čelo, načež věnoval synovci zčásti stále podmračený, zčásti rezignovaný pohled. „Měl jsem za to, že tohle už jsme si vyříkali. Mně je fuk, co si o nich myslíš, a máš na vlastní názor plné právo. Ale když vedeš diplomatická jednání, musíš tyhle věci zkrátka držet pod pokličkou a nenechat se tím ovlivnit." Na moment se odmlčel. „Zvlášť, když druhá strana zastává stokrát, ne-li tisíckrát silnější pozici než ty. Jestli chceš v takovém souboji něco získat, musíš použít mozek, kooperovat, dokonce i sklonit hlavu, když je to potřeba. Tohle je další věc, kterou se musíš naučit, jestli se chceš někdy postavit do čela našeho národa."

„Ale já před nikým sklánět hlavu nebudu," ohradil se a prudce se narovnal. „Ještě ke všemu, když na nás ten dotyčný celé eony věků kašle, a pak se najednou zjeví přede dveřmi, zrovna když nám osud do cesty přihrál něco tak úžasného." Rychle se ohlédl přes rameno do černoty vesmíru a zase zpět. Měl zaťatou čelist, ale ovládal se a mluvil klidně. „A má tolik drzosti, že nám ten poklad chce vzít."

„Tobě ta soustava nějak přirostla k srdci," podivil se. Udělal pár kroků vpřed a stanul před oknem vedle Luciuse, ruce založené za zády, zrak upřený ven. „Proč se tam pořád díváš?" Jeho hlas teď zněl o něco mírněji. „Vždyť víš, že bez klíče nic nespatříš."

Mladíkovy oči zjihly. „Vím. Ale já si ji pamatuju. A budu si ji v mezičase připomínat tak často, jak jen to bude potřeba, protože jsem asi jediný, kdo si uvědomuje, co to znamená." Odvrátil se od něj a přitiskl nos na sklo. V panenkách se mu odrážely hvězdy. „Celý malý vesmír," zašeptal rozechvěle. „Svět ve světě, a celičký jenom náš."

Starší muž zamyšleně pozoroval prázdný prostor nalevo od hvězdokupy. „Ano, je nádherná, to nepochybně." Přivřel oči, promnul si bradu a evidentně se chystal ještě něco dodat, když však zaregistroval téměř posvátné vytržení ve tváři svého společníka, zase si to rozmyslel.

„Nádherná," opakoval Lucius. Poté mu ale obličej zahalil stín a ústa zkřivil vztek. „Nedovolím, aby nám ji jen tak sebrali." Prudce se obrátil na svého strýce. „Na to nemají právo. Klíč jsme našli my. Dokonce se nachází na našem svrchovaném území. Podle všech platných koloniálních předpisů patří nám."

„To je sice pravda," odvětil, ale v tónu mu zazníval podivný smutek. „Jenže když si Věčná říše něco usmyslí, zákony a předpisy poněkud pozbývají na smyslu. Právo na to nemají, ale kdyby chtěli, stejně to udělají."

„Tak v tom případě," opáčil zlověstně, „jim v tom musíme zabránit."

Starší muž opět zakroutil hlavou, tentokrát téměř blahosklonně. „Ty tomu pořád nerozumíš. Skoro rok a půl se ti snažím rozsvítit v té tvé tvrdohlavé palici, ale nějak se zdá, že všechna moje snaha teče

jedním uchem dovnitř a druhým ven." Na rtech se mu objevil malý úsměv. „Nebo máš snad ve zvukovodu schovaného nějakého šotka, co vytrvale konzumuje všechny ty hloupé kecy, co jeden nedůležitý starý pán tak nazdařbůh vypouští z úst?"

Lucius trochu zchladnul a maličko sklopil zrak. „Ne. Jenže se mýlíš, já tomu rozumím."

„Výborně." Odcvrnkl si smítko z manžety a naklonil hlavu na stranu. „Pak jistě dokonale chápeš, že neseš zodpovědnost za statisíce lidí, kteří ti, nebozí neuvědomělí chudáčci, bezmezně důvěřují. Máš vůči nim povinnosti, které mimo jiné zahrnují i zachování bezpečí. A já tě nenechám bezhlavě začít válku s impériem, které by nás mohlo jediným hnutím prstu smazat z mapy, jenom kvůli jedné hloupé soustavě. Ať už je jakkoliv speciální nebo snad nádherná."

„Není hloupá!" odsekl hlasitě, až se halou rozlehla ozvěna.

Jeho strýc se nepohnul, jen ho bez mrknutí oka sledoval kamenným pohledem, až Lucius nakonec zavřel pusu a klesl zpátky do sedu, ze kterého se napůl zvednul.

„Není hloupá," opakoval tiše.

Starší muž však celý tenhle výlev ignoroval. „Ber prosím na vědomí," pokračoval klidně, ale stále ho očima fixoval na místě, „že se mi za posledních třicet let dařilo udržovat s Věčnými velmi dobré vztahy. A to je něco, co náš národ ušetřilo hromady problémů a co tě nenechám jen tak zadupat do země." Šťouchl do něj botou, zkontroloval hodinky a úkosem pohlédl na hvězdokupu. „A co se mimo jiné chystám využít v náš prospěch, takže mě laskavě přestaň v duchu vraždit a koukej vstát. Ještě jsme o ten systém nepřišli."

Lucius si odfoukl ofinu z čela a zahleděl se na něj s takovou mírou skepse, že by to jedince slabší povahy dost možná na místě položilo. „Hodláš ukecat samotného pobočníka jeho císařského veličenstva? To ti nevyjde."

„Všechno je možné," odvětil bryskně, narovnal si límeček košile a uhladil sako. „Trochu mi věř. A zvedej se, nebudu to opakovat." Znovu si ho prohlédl od hlavy až k patě, velmi hluboce si povzdechl a gestem ho vyzval k nějaké akci. „Je od tebe velmi laskavé, že ses aspoň uráčil slušně obléknout, už v tom totiž budeš muset zůstat."

„Jak to?" Neochotně se postavil a jal se oprašovat kalhoty. „Delegace má dorazit nejdřív za šest hodin. Nechápu, kam tak spěcháš."

Mile se usmál. „Dneska jsi opravdu jeden velký omyl. Delegace už je tady."

*°*°*°*

Lucius nervózně přešlapoval z jedné paty na druhou a zoufale se modlil, aby si už konečně mohl sednout do jednoho ze tří červených křesílek, které okupovaly konferenční stolek za ním. K menší hrůze jeho strýce podlaha vyhlídkové paluby nakonec nebyla vytřená tak dokonale, jak původně působila, což bohužel vedlo k tomu, že na pozadí jeho synovce se teď výstavně skvěl světlý flek, který za nic na světě nešel s jejich momentálními možnostmi odstranit. Láteřící muž se Luciuse pokusil postavit tak, aby to bylo co nejmíň nápadné, a pak mu podal pedantsky přesné instrukce ohledně toho, jakým způsobem se bude přesouvat ke stolku. Za jiných okolností by to mladíkovi bylo upřímně jedno, jenže teď byla v sázce reálie, o kterou nehodlal přijít, a tak ho zašpiněná zadnice přece jen lehce vyváděla z míry.

Vlastně byl doslova rozrušený. A velmi. Nečekal, že jejich hosté přijedou dřív, a celou cestu výtahem do přijímacího salónku se snažil uklidnit splašené nervy. Zkoušel se donutit svému strýci věřit, chtěl doufat, jenže to nebylo ani zdaleka tak jednoduché. Neměl jejich ctěnou návštěvu příliš v lásce a nedělal si velké naděje ohledně jejích úmyslů, natož o tom, že by se snad nechala ve svém názoru nějakým šíleným zásahem vyšší moci zviklat.

To Věční zkrátka neměli v povaze.

Salónek se z velké míry podobal vyhlídkové palubě v menším měřítku, jen se v něm před oknem nacházel počítačový pult a uprostřed trůnil pravý, nefalšovaný mahagonový stolek. Lucius měl dojem, že snad pocházel z vlastnictví jeho otce, z komnat jejich bývalého sídla, ale ruku do ohně by za to nedal. Někdo by ho tehdy musel vytáhnout z trosek a dát si tu práci s tím, aby ho dostal až sem na křižník, a v tom neshledával žádný větší smysl, snad krom pouhého nostalgického sentimentu.

Strýček tlumeně rozmlouval se svým prvním důstojníkem, gestikuloval směrem k hlavním dveřím a pak k počítači. Lucius byl přesvědčen, že má někde u sebe klíč, a nějaká jeho část úporně doufala, že se dočká jeho použití a bude moct znovu spatřit to, co se snažil zachránit. Jen ať to velvyslanec vidí. Jen ať si udělá obrázek o tom, co dnes bude mladý dědic urputně bránit.

První důstojník strýci pokývl, oběma se jim uklonil a pak se vzdálil dozadu ke stěně. Strýček vrhl rychlý pohled skrz okno ven, jen krátký, načež se postavil vedle Luciuse a otočil se k hlavním dveřím. Jeho synovci neuniklo, že si neodpustil jeden hluboký nádech. „Phil tvrdí, že se zdají být v dobrém rozmaru," prohlásil, ale poněkud rezervovaně. „To by nám mohlo maličko pomoct. Chovej se slušně, dívej se a uč."

„Mám snad celou dobu mlčet?" ucedil Lucius.

„To po tobě nikdo nechce. Než ale něco vypustíš z úst, radši se čtyřikrát rozmysli." Strýček se na něj úkosem podíval. „Kdybys tedy mohl být tak laskavý. Jestli mu do očí řekneš, že je arogantní idiot, tak nám vážně moc nepomůžeš."

Stál rovně a nehybně jako pravítko, za zády si však svíral dlaně s takovou intenzitou, až mu bělaly klouby. „Vynasnažím se."

Chvíli ho pozoroval, ale pak kývl. „Dobře." Odvrátil se zpět ke dveřím a naposledy si uhladil sako. „Hlavně nezapomeň vyseknout pěkné pukrle."

Lucius ztuhl. „O tom už jsme mluvili. Jsem dědic rodu a na tomhle území budoucí lenní pán." Hlas začínal mít studenější než kus ledu. „Nejsme oficiální vazalové říše, je naše blahovůle, že jsme císařské přijali, a já se na své půdě nikomu klanět nebudu."

„To máš docela smůlu," odtušil nevzrušeně, „protože zatím žádná tvoje půda není. Dokud je tohle moje flotila a ty můj chráněnec, zařídíš se podle toho, co řeknu já." Jeho tón ztvrdl a přibral na naléhavosti. „A když ve svém salonku přijímám jednoho z Nesmrtelných, tak se prostě pokloníš."

„Je to potupa," prskal Lucius. „Kde berou tu neochvějnou jistotu, že jsou něco víc než my? Cítím ve vzduchu něčí bolestivou absenci respektu k lidské rase."

Strýček si povzdechl. „Cítím ve vzduchu něčí bolestivou absenci pudu sebezáchovy."

Lucius chtěl něco velmi peprného odseknout, ale přerušil ho zvuk otevírajících se dveří.

Písty zavrněly a téměř nepostřehnutelně zasyčely, jak se plechová stěna rozdělila na dvě a začala zajíždět do zdi. Sluha navlečený do rodové livreje a stojící opodál krátce střelil pohledem ke strýci, a jakmile se mu dostalo souhlasného signálu, jednou zvučně udeřil zdobenou hůlkou o zem.

„Císařův velvyslanec a pobočník, jakožto oficiální delegát z Věčné říše, s požehnáním a pověřením Senátu augur, lord komandant Hélios."

Lucius se zakuckal a byla by mu i proti jeho vůli nepochybně klesla brada, kdyby se nesnažil popadnout dech. „On?!"

Jeho strýc se k situaci vyjádřil tím způsobem, že mu dupl na nohu.

Dveře se zcela otevřely a odkryly tři postavy, které čekaly za nimi. Dvě stráže v přiléhavém a elegantním moderním brnění, každá držela deaktivované elektrické kopí. Kupodivu neměly své typické helmy s chocholem, takže jim bylo vidět do obličeje, ale příliš velký rozdíl to zřejmě nepředstavovalo. Byl to muž a žena a oba se tvářili natolik kamenně, že by z nich na místě mohli udělat mramorové sochy.

To se však rozhodně nedalo říct o lordu velvyslanci.

Vysoký a poměrně útlý, ale přesto budící dojem určité síly, jako šlachovitý vytrvalostní běžec. Neměl žádnou zbroj, pouze krátkou řasenou bílou tuniku ležérně přepásanou tenkým řemínkem a zastrčenou do světlých kalhot. Na ramenou měl sepnutý zlatavý plášť, který mu splýval po zádech až k vysokým botám a na zem. Ten muž nepůsobil strnule, naopak. Jak tam stál s rukama založenýma za zády a oplácel strýčkovi pohled, zdálo se, jako by se pořád maličko hýbal, nepatrně se pohupoval dopředu a dozadu nebo do stran. Ale nebylo to nervozitou. Sálala z něj sebejistota, spousta energie a jistá... žoviálnost.

Lucius jeho obličej znal. Kdo v civilizovaném vesmíru by ostatně mohl tvrdit opak. Úzká tvář s výraznou ostrou bradou, hladce oholená, blýskající se oči a blond vlasy upravené do účesu, který by se dost podobal jeho vlastnímu, kdyby ovšem starší muž neměl ofinu poněkud rozježenější a sčesanou dozadu.

Na plášti měl připnutou malou, nenápadnou kulatou brož s motivem zářícího slunce. Kdyby ho Lucius potkal někde na ulici, hádal by ho jako třicátníka, co má blízko ke čtyřicítce. Jenže on věděl, co je ten muž zač.

Strýc se rozmáchle uklonil a vrhl přitom na Luciuse natolik ošklivý pohled, že mladík, byť nerad, skousl hrdost a mírně se sehnul. Ne moc, rozhodně ne tolik jako on.

„Hélie," pronesl strýček hlasitě. „Je mi ctí, že tě můžu po tolika letech zase přivítat na své lodi."

„Markus Theneira," řekl velvyslanec a usmál se. Mladík si s bodnutím zášti uvědomil, že se neobtěžoval uklonit ani třeba jen pokývnout na pozdrav. „Salve, starý příteli." Zrak mu zabloudil o kousek vedle, kde stál Lucius. Jedno obočí mu cuklo a skoro vyletělo nahoru. „A není to...?"

„Můj synovec, Lucius Theneira."

„Jak ten čas letí," podivil se Hélios a udělal pár kroků dopředu, přičemž si mladíka stále prohlížel. „Když jsem vás viděl naposledy, byl jste pouhé nemluvně. A uplyne jen pár let a najednou tu stojí téměř dospělý muž." Zastavil se těsně před ním a chvíli mu hleděl do očí. „Lidé rostou tak rychle. Těší mě."

„Nápodobně," odtušil Lucius stroze.

Jejich host se obrátil ke strýci a udeřil se pravou dlaní na hruď; přece jen pozdravil. Sice říšským gestem, ale pozdravil. „Markusi, ty jsi zešedivěl."

Strýc gesto zopakoval, s plynulostí a samozřejmostí někoho, kdo si ho důvěrně osvojil. „A ty vypadáš pořád stejně. Jako zhruba tak posledních pár tisíc let, troufám si hádat."

Hélios se usmál a oba muži si potřásli rukama.

Lucius mlčel. A ve tváři měl stín.

Strýc jim potom pokynul a všichni tři se přesunuli ke stolku, Lucius přitom dbal na to, aby byl k velvyslanci otočený předem. Delegátovy stráže se postavily ke zdi naproti těm jejich a pořád budily dojem neživých kamenů. Přemýšlel, jestli vůbec dýchají.

„Musíš být po tak dlouhé cestě unavený," prohlásil strýček, jen co se posadili. „Dáš si něco k pití? Kávu, čaj, víno, nebo snad vodu?"

„Víno, děkuji." Hélios se otočil k němu. „A mladý pán?"

Lucius tiše skřípal zuby. Velvyslanec sám podotkl, že je téměř dospělý, ale stejně se k němu choval jako k dítěti. Budoucí hlava rodu je víc než schopná požádat o pití sama, nepotřebuje, aby jí ho objednával její vlastní host. „Vodu," ucedil.

Sluha jim v tichosti připravil sklenice, Markusovi nalil kávu a zase se vzdálil. „Je to už opravdu nějaký ten rok," nadhodil strýček, když pili. „Jak se má Selena?"

Hélios nějakou dobu převaloval víno na jazyku, potom se mu na tváři objevilo cosi jako náznak spokojeného výrazu a polkl. „Moc dobře, výtečně, dá se říct. Nepochybně by tě pozdravovala. A jak se daří vám?" Markus sotva stačil otevřít pusu a nadechnout se, když si tazatel bez nejmenší stopy studu náhle odpověděl sám. „Předpokládám, že docela dobře. Máte zpátky flotilu, radiace na vašem domovském světě prý nedávno klesla pod dvacet procent a v dohledné době by mohl být opět obyvatelný, podařilo se vám potlačit doutnající revoluci a mimo jiné," zalétl očima k oknu, „jste namátkou objevili vesmírný útvar, jaký nemá ve známém universu obdoby." Opřel se, přehodil si nohu přes nohu a s poloprázdnou sklenicí v ruce pozoroval své dva zcepenělé spolusedící. „Tomu já říkám pořádná porce štěstěny."

„Mám takový pocit, že se asi nehodláte zdržovat úvodními formalitami," zkonstatoval s hořkým podtónem Lucius.

Hélios si usrkl další lok vína. „Ne."

Markus se zamračil. „Tak lord Hélios, proslulý svou neuhasitelnou výřečností, se rozhodl mírně nabourat protokol a jít rovnou k věci. To by mohlo být za jistých okolností poněkud... zneklidňující." Zaklonil se a taky se opřel, zachmuřený výraz ho neopustil. „Co za vzkaz nám posílá Jeho Veličenstvo?"

„Mě." Hélios dopil a odložená sklenice jemně cinkla o desku stolu. „A mně bylo sděleno, že rod Theneira si nyní činí nárok na hrubě řečeno velmi neobvyklý systém, provizorně pojmenovaný jako

soustava Keto." Úkosem pohlédl na Luciuse. Jeho oči měly stejnou barvu jako jeho plášť. „Nadmíru zvláštní objekt, který nelze spatřit ani vypátrat obvyklými způsoby, který zdánlivě neexistuje. Ale přesto o něm existují psané záznamy, které pro něj dokonce mají i jméno: Ethykil."

„Barevný," zamumlal Markus.

„Ve staré iónštině, ano." Hélios nespouštěl zrak ze ztuhlého Luciuse, jako by si ho od vlasů až po paty měřil, jako by ho hodnotil. „Mám zatím jednu jedinou prosbu." Naklonil hlavu mírně na stranu. „Mohl bych ho vidět?"

Lucius mu opětoval jeho upřený pohled bez jediného mrknutí. Jakmile Věčný položil tuhle otázku, cítil, jak se v něm něco pohnulo. A okamžitě věděl, jak odpoví. Jen ať to ten muž spatří na vlastní oči, ať sám pochopí tu velkolepost, ať před tím bázní padne na kolena. Chtěl vidět, jak se mu zvědavost v očích mění nejprve v úžas, pak v ohromení a nakonec v těžko skrývaný děs a hluboký respekt.

Toužil sledovat, jak toho muže ten pohled srazí na zem.

A zároveň dychtil po tom, aby mu bylo umožněno tu nádheru vidět znovu.

„Ano," odpověděl a každou slabiku si patřičně vychutnával. „Jistě že můžete. Je to tak, strýčku?"

Markus Theneira měl soudě dle pečlivě neutrálního výrazu maličko jiné plány, ale vyřčená slova již nešlo vzít zpět. Pohlédl na Luciuse, na Hélia, který se spokojeně usmíval, a pak pokrčil rameny a vstal. „Ale samozřejmě."

Pomalým, jistým krokem se odebral k počítači a Lucius pohotově následoval jeho příkladu. Matně vnímal, jak v něm všechno vře, už se nemohl dočkat.

Strýček nahodil dotykovou obrazovku, pak se sehnul k patě řídící desky a vytáhl ze saka nevelkou oprýskanou kovovou destičku, asi o velikosti malého pasu. Byla ošuntělá a na první i na druhý pohled vesměs nezajímavá, navíc hotový technologický dinosaurus. Ale Lucius při jejím odhalení málem nábožně ztuhl.

Tenhle kus kovu byl všechno. Tenhle kus kovu byl mapa, dveře a klíč. Klíč k něčemu, co by jinak nejspíš zůstalo navěky ztracené.

Ať si říkal kdo chtěl co chtěl, jemu připadal krásný. Doslova a do písmene nádherný. Stejně jako všechno, co se Ethykilu týkalo.

„Tak tohle je ten slavný disk?" vytrhl ho z myšlenek Hélios, který už též vstal a teď mu skoro s nakrčeným nosem nahlížel přes rameno. „Démoni, oni měli pravdu, to je hotové smetí."

Lucius se musel velmi ovládat, aby mu neřekl něco opravdu silně porušujícího jednací protokol. Nebo aby ho nedej bože na místě nepraštil do nosu.

„Vzhled nemusí hrát tak velkou roli, když víte, co je uvnitř," odtušil prostě Markus, připojil desku na zjevně velmi provizorně zhotovený kabel a narovnal se. „Pánové, pohleďte. Soustava tisíce měsíců, bájný poklad galilejských astronomů." Na tváři mu problesklo cosi jako svérázná hrdost. „Ethykil."

Lucius prudce sevřel hranu počítače, zatímco pohledem hypnotizoval neměnnou černotu vesmíru. Hélios vypadal nevzrušeně a jemně si podupával podpatkem.

A pak se realita zavlnila. Hvězdokupa v pozadí jako by na moment vybledla.

A potom ten malý prázdný prostor nalevo od ní, ten, ke kterému směřovaly všechny mladíkovy zbožné pohledy, vybuchl miliónem zářivých barev, které na chvíli zastínily všechno ostatní, a ten prudký záblesk částečně oslepil Luciuse i jeho dva společníky.

Když se všechno zdánlivě vrátilo do původního stavu, odvážili se lidé odkrýt oči. Hélios jenom jednou kratičce mrkl.

Na místě, kde před chvíli nebylo krom úctyhodných pár miliónů krychlových kilometrů prázdnoty nic dalšího, se skvěla sluneční soustava. Obrovská, fosforeskující paleta barev, plná tisíců malých i velkých objektů kroužících v šíleném tanci kolem čehosi, co nevypadalo tak docela jako hvězda. Spíše to připomínalo...

„To tam uprostřed je planeta?" ozval se Věčný a lehce do Luciuse strčil, aby se dostal blíž.

Ten spolkl stoupající žluč a soustředil se na něco jiného. „Ano," prohlásil hrdě. Rozmáchlým gestem obsáhl celý systém pod sebou a věnoval velvyslanci triumfální pohled, hledajíc na jeho tváři jakékoli známky počínajícího cukání. „Tak, co tomu říkáte?"

Hélios svraštil čelo, našpulil pusu a letmo sklopil zrak k soustavě. „Mno... ujde to. Ale Elyseje jsou hezčí."

Tentokrát Lucius jen vzdáleně zaznamenal, že mu brada padá doopravdy.

„Jen máloco se samozřejmě vyrovná kráse zlatých Elysejí," snažil se situaci zachránit strýc a poslal synovci očima důrazné varování. „Nicméně máte pravdu, jak už bylo řečeno, tam uprostřed je planeta."

„Působivé," zamručel velvyslanec. „A kde je hvězda?"

Markus natáhl ruku. „Vidíte ten malý svítící bod obíhající kolem planety?"

„Jistě."

„Tak to je ona."

Tentokrát už se na Héliově obličeji mihlo cosi na způsob údivu. „V tom případě tedy-„

„V tom případě se dají všechny ty malé planetky klasifikovat jako měsíce. Je to kouzelné."

„Tisíce a tisíce měsíců," řekl tiše Věčný a popošel o něco blíže ke sklu. „A jak se zdá, spousta z nich má vlastní atmosféru. A dokonce i vodu." Otočil se k Markusovi. „Víš, co to znamená?"

Strýc se usmál. „Velkou spoustu obyvatelných světů. Existujících v hazardních a víceméně nemožných podmínkách, ale přece obyvatelných světů, a hezky pěkně pohromadě. Tohle nikde jinde ve vesmíru nenajdeš." Též popošel o krok dopředu. „Když to teď vidíš, jistě chápeš, že by bylo přinejmenším velmi nepříjemné, kdybychom se toho snad z nějakých náhodných hypotetických důvodů museli vzdát."

Hélios chvíli nic neříkal. A poté pomalu kývl. „Chápu. Ale je mou povinností ti vysvětlit, proč tohle nikde jinde ve vesmíru nenajdeš." Odvrátil se zpět k oknu a založil ruce za zády. „Tohle je zcela jasná soustava magického typu, což v praxi znamená, že ohýbá běžné fyzikální zákony téhle části reality. Nějaký její kus se nachází v oblasti zhuštěného magického pole, můj osobní tip je ta planeta, což

potom způsobí klidně i takové bizarnosti, jako je hvězda obíhající kolem svého vlastního satelitu. A tím to s velkou pravděpodobností nekončí."

„Já vím," odtušil Markus. „Nejsem na tomhle poli úplný neznalec."

„Výborně." Hélios se zase otočil k němu. „Potom určitě víš, že tam bude kolabovat technika." V očích se mu nezračila zlomyslnost, spíš jakási naléhavost. „První křižník, který překročí její hranice, začne mít výpadky a bude se zevnitř rozpadat. Prvnímu člověku, který vystoupí na povrch libovolného měsíce, do dvou minut selže skafandr. Jakýkoliv přístroj vám tam vypoví službu, nebudou fungovat ani palné zbraně. A věřte mi, že ty měsíce určitě nebudou neobydlené."

„Ale," začal Markus, když ho Hélios prudkým zvednutím ruky umlčel.

„To bychom ale nejdříve museli předpokládat, že se tam vůbec dostanete," pokračoval. „Tohle je jenom klíč, pouhá souřadnice, která vám dovolí zahlédnout jinak schovaný záhyb reality. Ale nemáte jak se tam dostat, váš hvězdný pohon neumí překračovat dimenzionální struny, jestli si to pamatuju správně. A pokud si mohu zahrát na proroka, ještě dlouho nebude." Opětoval Markusův ledový pohled bez jediného mrknutí. „Ten systém je krásný," prohlásil tiše, „ale pro vás nemá zhola žádnou cenu. Je to jen trofej, výstavní pozlátko. Nic víc."

V místnosti nastalo řezavé ticho.

„Výstavní pozlátko," zopakoval náhle kdosi kousavě.

Hélios se pomalu otočil a stanul tváří v tvář mladému Theneirovi, který byl málem stejně bílý jako hvězdokupa za ním, ale v očích mu žhnul neskutečný vztek. „Výstavní pozlátko," řekl znovu a narovnal se. „Tak víte co? Ať si klidně je. Z vašeho úhlu pohledu tak nejspíš bude vypadat vždycky, ale pro nás to bude připomínka, maják naděje." Udělal krok dopředu a hlas mu nabíral na síle. „Tichý slib, že jednou se do té soustavy dostaneme. Že když nám velké úchvatné nafoukané císařství nehodlá darovat nic ze svých magicko-aktivních technologií v rámci zachování našeho," udělal pauzu a na chvíli vypadal, že si snad odplivne, „přirozeného vývoje, tak my si pomůžeme sami."

„Luciusi," ucedil skrz zaťaté zuby strýček. „Nech toho."

Hélios zůstal klidný. „Máš úctyhodný zápal pro věc, mladý muži. Ale v tomhle opravdu není nic osobního, jen čistá pravda. Ať se ti to líbí nebo ne, ta soustava zůstane navždy mimo tvůj dosah."

„Mýlíte se," zavrčel.

„Nemýlím. Čistě magické dimenze nejsou určeny pro civilizace, které se vydaly cestou techniky, a obráceně to platí stejně."

„A jenom vy Věční jste ta výjimka, co se může motat do obou," odsekl a přistoupil natolik blízko, že si s velvyslancem hleděl z očí do očí, klidná zlatá proti žhnoucí a pableskující zelené. „Kdo určil, že vy jste ti lepší? Kdo vás postavil nad všechny ostatní?"

„Luciusi, už dost," zvolal Markus.

„Ne, ne." Lucius neuhnul, držel bradu bojovně zdviženou a provrtával muže před sebou pohledem jako jehelníček. „Mám právo na vlastní názor. Položil jsem otázku a chci znát jeho odpověď."

Hélios dlouho stál a mlčel. A pak jednou pomalu kývl. „Nebojíš se mluvit a stojíš si za svým názorem. To není špatná vlastnost, ale nesmí se to s ní přehánět. Jsi zbrklý a neopatrný jako tvůj otec. A to by ti mohlo být v životě na škodu."

Lucius zalapal po dechu a zbělal ještě víc. „Jak se opovažujete mě přirovnávat k tomu... k tomu-"

„Protože jste přímo příbuzní a je to vidět, ať už chceš nebo ne," odpověděl. „Jsi jeho syn a to zkrátka nepopřeš."

„Já nejsem jako můj otec!" zakřičel.

„Když si nedáš pozor, tak jako on dopadneš," odtušil nevzrušeně.

„Vy," supěl Lucius, „vy-vy-"

Markus se prosmýkl kolem Hélia a prudce se synovcem zatřásl. „Přestaň, už dost!"

„Ne!" Lucius se mu vytrhnul a prodral se zpátky k Věčnému. „Vy nejste nic jiného než arogantní pokrytec," pozoroval, jak Héliova tvář také bledne, „a idiot. A kdo ještě, že můžete soudit, kdo je a není jako čí otec?" Zastavil se těsně před ním a málem mu zabodl prst do hrudníku, tak moc byl v ráži. „Já o vás taky něco málo vím. Hélios, jediný přeživší syn Hyperiona. Váš otec byl samotný Titán Východu, zanechal v historii vesmíru takovou stopu, že si ho lidé budou až do soudného dne pamatovat. Ale co jste vy?" Zkřivil ústa do blahosklonného úšklebku a z hlasu mu ukapávala koncentrovaná jízlivost. „Jak jste po válce dopadl vy? Jako honicí pes císaře Jupitera. Pouhopouhý poskok, malá užitečná figurka, kterou občas pošle pro kost, kterou vyhrabali mrzcí smrtelníci, protože nikdo jiný ze dvora se v životě nesníží k tomu, aby s námi jednal." Udělal další krok dopředu a udělalo mu šílenou radost, když před ním jako sníh bílý Věčný začal ustupovat. „A vy, vy mi vykládáte o tom, jak být nebo nebýt jako můj vlastní otec? Nepřijde vám to trochu absurdní? Jeden by skoro řekl," zastavil se a dopřál si jeden úsměv, ze kterého se ale opět stal škleb, „že vaše rodina degeneruje. Jak jinak si vysvětlit ten brutální společenský skok dolů než vaší vlastní bezcenností?"

Nastalo ticho, hlasitější než veškerý hovor, který se zatím odehrál. Lucius ztěžka oddechoval a zíral na velvyslance. Markus stál jako solný sloup, též na smrt bledý, a nevyšla z něj ani hláska.

Hélios se nehýbal a mlčel, ale klepaly se mu ruce. Z obličeje mu definitivně zmizela barva, jeho žoviálnost byla ta tam.

„Ty," ozval se po chvíli a jeho hlas zněl jako téměř nepostřehnutelné ševelení větru, tak byl tichý. Brož se sluncem se matně třpytila. „Ty jsi nepochybně velmi nadaný mladý muž, ale teď jsi zašel na poměry byť jen pouhého diplomatického jednání poněkud daleko." Mírně se nadechl. „Teď se uklidníš, omluvíš se mi, já odejdu a všichni na to celé zapomeneme, včetně toho disku. Zvaž to."

Počítač tiše vrněl. Za oknem se otáčela hvězdokupa. Před ní zářil Ethykil.

Mladík prudce oddechoval a nespouštěl z Hélia oči.

„Luciusi," zašeptal zoufale Markus.

Mladý Theneira se zrakem vpíjel do obličeje Věčného velvyslance. Jako by ho mapoval a studoval, stejně jako to dělal on předtím s ním.

A pak se z předklonu narovnal a o krok poodstoupil. „Ne." Tváří mu proběhlo něco nepřirozeného. „Ty nejsi pes. Ty jsi červ."

Héliem proběhl jediný krátký záchvěv. „Tak dobře," odtušil jednoduše.

A pak zbělal ještě o něco víc, až to skoro hraničilo s nemožným.

Jediný, komu došlo, co se skutečně děje, byl Markus Theneira.

Vykřikl přesně ve chvíli, kdy z Hélia vyšlehla oslepující záře, která místnost zcela pohltila. Starý muž se odvrátil a vrhl se k zemi, těsně předtím však zahlédl siluetu svého synovce a zaslechl, jak zaječel. Zakryl si rukama obličej. Sálající paprsky byly všude, cítil na kůži jejich žár a na jeden hrozný moment byl přesvědčen, že je tu velvyslanec všechny prostě upeče zaživa.

Ale pak to bylo najednou pryč, stejně rychle, jako to přišlo. Světlo pohaslo, teplo zmizelo.

Když se odvážil sundat dlaně z tváře, vytřeštil oči a zprudka se nadechl. Každá čalouněná plocha v místnosti byla začouzená, z křesílek stoupal dým, jeho vlastnímu saku doutnaly rukávy a u protější zdi se válely na zemi theneirské stráže. Byly živé – mátožné a evidentně v šoku, ale živé.

Naproti nim stála Věčná garda. Zcela bez hnutí, ve stále stejné pozici, bez poskvrnky, bez jakékoliv viditelné stopy emocí.

A kousek od něj se tyčil Hélios. Jeho výraz byl paradoxně jeden velký kus ledu a upřeně zíral z okna ven na pomalu rotující soustavu.

Markusovi málem vyskočilo srdce do krku. Pokusil se vstát, ale ze suchého vzduchu všude kolem se mu udělalo špatně a klesl zpět na kolena. Chytil se počítače a se supěním se vytáhl do víceméně vzpřímené polohy, opřel se o něj a znovu střelil zděšeným pohledem k velvyslanci.

A z toho úhlu už ho uviděl.

Lucius ležel na zemi za Héliem, schoulený do klubíčka s rukama před obličejem a tiše skučel. Z oblečení se mu trochu kouřilo, ale bohové – jinak byl v pořádku.

Věčný se ani k jednomu z nich neotočil, stále bez hnutí hleděl skrze sklo. „Kdybys u mě doma tímhle způsobem otevřeně urazil senátora nebo nedej bože augura, ten dotyčný by tě s velkou pravděpodobností rovnou na místě zabil." Mluvil tiše, ale měl zaťatou čelist. Když se odvrátil od Ethykilu a krátce pohlédl na sténajícího Luciuse, v jeho tváři se mísilo cosi, co ztuhlý a stále omámený Markus nedokázal zcela přesně definovat. Určitě tam byl vztek, snad zklamání, jenže zároveň i něco jako... jistý smutek. „Až budeš mít příště pocit, že se chceš navážet do Věčného, zkus si na tenhle drobný detail vzpomenout. Pro své vlastní dobro."

Konečně se otočil k Markusovi. Starý muž toho měl spoustu na jazyku, ale zjistil, že mu zcela vyschlo v krku a že ho neposlouchají hlasivky.

A pak tu také byl Héliův výraz, který už by si kamenností ničím nezadal s jeho nehybnou gardou.

„Taková věc, jako je Ethykil," pronesl po chvíli Věčný, jako by měl potíže dostat ta slova přes pusu, „nepatří do rukou lidí. Není to maják naděje, je to zdroj pošetilosti a šílenství."

Markus na něj jen tupě zíral. Zachvátila ho podivná laxnost, skoro jako by byl vytržen z běhu času a hrál roli pouhého diváka. Jako by se vesmír v záblesku okamžiku rozhodl, kam nasměřuje osud, a starý Theneira už s tím nemohl vůbec nic udělat.

Hélios se přidušeně nadechl, jako by i jemu začínal vzduch v místnosti vadit. „Ale nepatří ani nikomu jinému." Sehnul se a škubnutím vytáhl destičku z počítače.

Duhový Ethykil zablikal, načež s tlumeným lupnutím v uších všech přítomných zmizel.

Velvyslanec se znovu narovnal. Ohledával oprýskaný disk, jako by ho rentgenoval. „Sic utere tuo ut alienum non laedas." Mračil se a jeho pohled byl náhle vzdálený. „Jak už jsem říkal, ty měsíce budou s největší pravděpodobností obydlené. A nikdo nemá právo kolonizovat zemi, která už něčí je." Otočil se na Markuse. „Ani člověk, ani Věčný." Ve zlatých očích se mihlo cosi tvrdého. „Císařství se tímto nároku na soustavu Keto vzdává."

A s tím desku přelomil na dva kusy.

Markus nabyl dojmu, že by to s ním nejspíš mělo něco udělat. Ale všechno k němu náhle doléhalo z takové dálky, že už se ho to pomalu ani netýkalo. Měl pocit, že nějaká část jeho já by po Héliovi možná ráda něco hodila, třeba nůž, jenže pro ten by musel sáhnout do saka a jeho ruce mu vypovídaly poslušnost, stejně jako třesoucí se nohy.

Velvyslancovy dlaně se rozžhnuly a kusy destičky se v nich roztekly jako obyčejná tající zmrzlina. Když kapky roztaveného kovu dopadly na zem, skoro až bolestivě zasyčely.

Hélios si nenuceně utřel ruce do kapesníku a přejel místnost spolu s pomalu se vzpamatovávajícími Markusovými strážemi nepřítomným pohledem. „Státní návštěva je u konce," prohlásil stroze. Otočil se na patě, dlouhými kroky prošel kolem mátožného starého Theneiry a zamířil ke dveřím, plášť tahal po začouzené zemi a zůstávala za ním světlá vytřená cestička. Luskl prsty, garda se k němu připojila a všichni tři zkrátka odešli.

Protože alarm se z nějakého důvodu nespustil a v okolí momentálně nebyl nikdo, kdo by je zastavil.

Markus dlouhou dobu jen ztuhle zíral z okna ven na fádní bleděmodrou hvězdokupu. A pak se pokusil udělat krok od počítače, potom druhý, pomalu a opatrně se dobelhal na místo, kde se choulil Lucius. Chtěl si u něj dřepnout, ale zradila ho rovnováha a dopadl na všechny čtyři. Sevřel synovci rameno, mírně s ním zatřásl a konečně se mu podařilo dostat ze sebe souvislé slovo. „Luciusi."

Mladík neodpověděl, jen tiše zaúpěl.

Zatřásl s ním znovu. „Luciusi, slyšíš? Odpověz mi."

Jeho hruď se několikrát zachvěla, a pak začal mladý Theneira naplno vzlykat.

Markusův výraz byl prázdný. „To už slzy nespraví, ty malý hlupáku. Tohle už nespraví nic."

Jenže vzlykot se stupňoval, až se z něj málem stalo zoufalé kvílení. „Strýčku, moje oči!" Sundal si dlaně z obličeje a najednou se prudce narovnal. Otočil hlavu vlevo, vpravo, k oknu a zase zpátky. A pak se s netečnými zornicemi obrátil i na něj. Hruď se mu zvedala a klesala, hlas měl křehký jako třesoucí se sklo. „Já nic nevidím. Já nic nevidím!"

Jeho strýc neřekl nic. Jen si sedl na paty, zaklonil hlavu a němě prosil nějaké vyšší síly o odpuštění.

„Pane!" Stráže se konečně sebraly a aktivovaly za sloupem záložní poplach, jeden uniformovaný poručík přispěchal ke svému veliteli tak rychle, že do něj málem vrazil. „Zavolal jsem doktory. A taky zalarmoval doky, ti hajzlové nám neutečou. Dejte nám pokyn a my je rozstřílíme na kusy. Ani se nestihnou nadechnout a budou-"

„Dost," vyrazil ze sebe Markus a hlas se mu zlomil. „Už dost! Nechte je jít, nechte je jít, nebo to bude ještě mnohem horší!"

Poručíkovi úžasem spadla brada. „Ale pane-"

„Řekl jsem, abyste je nechali odletět," zopakoval a musel se přemáhat, aby si neutřel pálící oči. „Mému synovci to nepomůže, a ten muž, co tam sedí, by nás mohl během mrknutí oka všechny spálit na škvarky." Střetl se s jeho nevěřícím pohledem. „Celou flotilu, jako jeden velký ohňostroj. A víte, kolik je na palubě momentálně lidí?"

Poručík polkl.

Markus složil hlavu do dlaní. „Nechte je jít. Oni už se stejně nevrátí. Nemají proč." Roztřeseně se nadechl. „A teď už běžte."

Poručík zavrtěl hlavou. „Lékař je do dvou minut tady." A s tím se zvedl a odběhl, do místnosti mezitím vrazil celý pluk osobní stráže v čele s prvním důstojníkem, který klel a řval rozkazy, zatímco oba Theneirové seděli na zemi a oba tupě zírali skrz okno.

Lucius stále tiše vzlykal.

„Strýčku," ozval se po chvíli roztřeseně, „vzali s sebou klíč?"

Markus pohlédl do těch mrtvých očí, ve kterých se zračil takový neskutečný žal, ale zároveň i jakýsi uhlík naděje. Ten chlapec se sám mimovolně posouval k oknu, jako by ho volalo, jako by toužil po tom se vrhnout ven a celou tu soustavu obejmout, ujistit se, že je stále tam a v pořádku.

Což ona v podstatě byla. Jen už ji žádní lidé nikdy nespatří.

Mladíkovi se po tváři skoulela osamělá slza. „Strý-strýčku?"

Markus věděl, že by na něj měl mít vztek. Že by mu měl vynadat. Že by se dost možná měl prostě vykašlat na slib, který dal kdysi jeho matce, vysadit ho v nejbližším kosmickém přístavu a zkrátka ho nechat, ať si jde vlastní cestou. Vždyť jedním jediným výbuchem hněvu zničil všechno, co starý muž celý život budoval. Theneirové už rozhodně dál nebudou přátelé Věčných. Už nikdy.

Jenže nic z toho udělat nedokázal. Místo toho třesoucího se chlapce objal. „Neodnesli ho," zašeptal. „Nechtěli ho."

„Bože." Lucius otočil hlavu k místu, kde tušil sklo, tápal rukama a nemotorně se sunul kupředu, dokud na něj nenarazil. „Takže je pořád tam? Strýčku, ty Ethykil vidíš? Vidíš ty měsíce?"

„Luciusi," začal Markus.

Ale on ho nevnímal. Přitiskl se ke studenému oknu a jezdil po něm prsty, jako by vzdálené objekty mohl nahmatat. „Nemohli nám ho vzít," pronesl tiše. „Nemohli, protože byl vždycky náš. Čekal na

nás, až ho najdeme." Do tónu se mu vkradlo zoufalství. „Čekal na mě!" Obrátil se do míst, kde tušil strýce, a pokusil se najít jeho ruku. Když se mu to podařilo, sevřel ji. „Tak co, vidíš ho? Jak vypadá?" Ty jeho oči. Ty jeho mrtvé oči. „Řekni mi to!"

Starý Theneira mlčel. A pak zavřel víčka a na jednu nelidskou chvilku byl rád, že jeho synovec nemůže spatřit jeho obličej. „Vidím je, Luciusi."

„Ach." Po mladíkově tváři se rozlil široký úsměv, smíchaný se slzami a křečovitým cukáním pramenícím z bolesti. „Já jsem to věděl. Věděl jsem, že mě neopustí." Zhluboka se nadechl. „Luciandra. Lucca-Lucia. Lucitron. Lucietta."

Jeho strýc polkl. „Ano." Otočil hlavu a pozoroval tichý, prázdný vesmír a hvězdokupu v pozadí. „Jsou pořád tam, Luciusi." I jemu skanula po tváři jediná slza. „A jsou nádherné."