Autor: Magenta_Glowing

Téma: Vyber si

Žánr: Povídka

Ticho, které tenkrát nastalo po jeho projevu, patřilo k těm chvílím, při nichž máte pocit, jako by se zastavil čas. Jeho slova mě šokovala. Stáli jsme tam vedle sebe, můj bratr a já, a v hlavách se nám rojily nejspíš stejné myšlenky. Tvář postaršího muže, stojícího se založenýma rukama naproti nám, se roztáhla v odporném, samolibém úsměvu, jak si nás přeměřoval pohledem. V očích se mu škodolibě zablýsklo, když promluvil.

„Věřte mi, kdyby záleželo na mně, nepožadoval bych to po vás," pokračoval se sadistickým potěšením sobě vlastním. Ani se nesnažil skrýt svůj výraz, který popíral vše, co nám právě sdělil. Ne že by na tom záleželo, i bez toho bych mu nevěřil ani nos mezi očima. Do hlasu se mu vkradla falešná lítost. „Ale pravidla hovoří jasně. Žít bude jen jeden. Máte čas do zítřka."

Kývl na své poskoky, kteří až do této chvíle stáli za ním. Ti vykročili vstříc mně a Thomasovi. Jeden mě pevně přidržel, zatímco druhý mi nasazoval pásku přes oči, aby mi ztížili orientaci v prostoru. Jen ztrácíte čas, pomyslel jsem si. Thomas možná, ale já rozhodně nemám v plánu utíkat.

Cítil jsem, jak mě jeden z hromotluků - nedokázal jsem určit, který - zvedá, a za chvíli už mě odnášeli do jedné z cel. Mimoděk se mi vybavily vzpomínky na dětství. Náš otec mě vždycky takhle nosil, když jsem se na nějakém výletě příliš unavil. Aniž bych se o to snažil, pomyšlení na rodinu mě nějakým způsobem uklidnilo a já se zcela uvolnil.

Tento pocit ovšem zmizel hned, jak mě vyklopili do jakési místnosti a strhli mi látku z očí. Do nosu mě uhodil nepříjemný pach, jejž jsem nedovedl identifikovat a ani jsem se o to nepokoušel. Rozhlédl jsem se. Podivilo mě, že "cela" byla poměrně pěkně zařízená. Vypadala spíš jako pokoj, až na ty nepřizozeně bílé stěny a absenci oken. Dominovala mu skromná dřevěná postel, umístěná naproti kovovým dveřím, které za mnou samozřejmě hned zavřeli. U hlavy postele stál malý noční stolek s lampičkou a elektrickou zásuvkou. Na jinak prázdné stěně za ním visel nějaký abstraktní obraz, vyvolávající smíšené pocity. Po jeho důkladném prozkoumání jsem byl nucen zklamaně konstatovat, že se za ním žádný tajný východ nenachází. Naproti malbě byly zabudovány dřevěné dveře, které, jak jsem později zjistil, vedly do kompletně vybavené koupelny. Bohužel, chyběl v nich klíč. Až na těch pár drobných detailů vypadala místnůstka jako pokoj z nějakého skromnějšího hotelu.

Posadil jsem se na postel a začal přemítat. V hlavě jsem si přehrál řeč majitele sídla, v jehož podzemí jsme se momentálně nacházeli. Pouhá vzpomínka na něj ve mně vyvolala vlnu smíšených emocí, hlavně vzteku, znechucení, nejistoty a strachu.

„Projevili jste zájem pro mě pracovat," pravil tehdy, když si nás předvolal. „A oba dva se mi zdáte jako vhodní kandidáti. Ale já nemám zájem o nějaké... zaměstnance, kteří mi nejsou zcela oddaní. Proto mám pro vás na začátek jednu zkoušku. Pravidla hovoří jasně. Naše společnost nepřijímá více pracovníků z jedné rodiny. Každý z vás se bude muset rozhodnout sám. Buď zemřete vy, nebo jen ten druhý. Pokud oba zvolíte stejnou možnost, zbavím se obou. Pokud se ale jeden z vás rozhodne jinak než ten druhý, jeden přežije a dostane možnost pro mě pracovat."

Při pomyšlení na jeho řeč jsem musel skřípat zuby. Svého bratra jsem měl nade všechno rád, ale zemřít, aby on mohl žít... Projížděl jsem si své zážitky od doby, co jsme sem dobrovolně přišli, a pocítil jsem bezmocný vztek. Byli jsme v jeho hlavním sídle, plném bezpečnostních kamer a jeho oddaných poskoků. Museli jsme hrát jeho hru, a ta myšlenka mě neskutečně ničila.

Měl jsem na sebe vztek a chtělo se mi brečet. Co mám dělat, co mám dělat, opakoval jsem si stále dokola a stěží zadržoval slzy. Nechtěl jsem zemřít! Nebyl jsem na to připravený. Odjakživa jsem potřeboval podporu, byl jsem z nás dvou ten slabší, ačkoli jsem přišel na svět o pár minut dřív než Thomas. Vždycky jsem měl někoho nablízku, nejdřív otce, pak matku a nakonec Toma... Neudržel jsem to. Svalil jsem se na polštář a nechal slzy, aby mi promáčely povlečení. Brečel jsem, protože navždy ztratím svou nejbližší osobu. Brečel jsem, protože jsem nevěděl, co dělat a brečel jsem, že se chovám jak malá holka.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel; hodinky mi při příchodu zabavili, stejně jako ostatní věci. Přišlo mi to jako několik hodin, když jsem se konečně sebral. Došoural jsem se do koupelny, postavil se k umyvadlu a splách ze sebe všechny slzy, ačkoliv jsem stále měl zarudlý celý obličej. Chvíli jsem jen tupě zíral na svůj odraz v zrcadle, a pak si napustil horkou vanu a vlezl si do ní. Účinek přišel okamžitě. Koupel mi pročistila hlavu. Uklidnil jsem se a začal uvažovat trochu jasněji.

Uvědomil jsem si, kolik toho Thomas pro mě udělal. Vždycky mi dával přednost sám před sebou, vlastně i při narození. Vždycky mi uměl poradit. Dával mi opisovat úkoly, a když jsem potřeboval s někým mluvit o svých problémech, byl tu pro mě. Odjakživa byl ten vyspělejší; navzdory pořadí, v jakém jsme se narodili, byl on ten starší. V bouřce, kdy jsem umíral strachy, za mnou chodil s baterkou do postele a vyprávěl mi příběhy, abych se nebál. Teď byl čas mu to všechno splatit.

Mělo to ale cenu? Vždyť bych tady pak nebyl, a na posmrtný život už dávno nevěřím. Navíc jsme sem oba přicházeli s vědomím, že nebudeme nikdy moci mít děti. Kdo by šířil můj příběh dál?

Vylezl jsem z vany a vytáhl špunt. Chvíli jsem jen tak pozoroval, jak voda tvoří divoký vír, zatímco mizí kdovíkam, a zatoulal se myšlenkami někam do neznáma. Pak jsem potřásl hlavou, natáhl se pro ručník a odvrátil pohled.

Tu noc jsem nespal. I když na mě každičký kousek mého těla řval, ať už konečně usnu, nedokázal jsem se přimět zavřít oči. Musel jsem stále přemýšlet nad svým dětstvím - nejšťastnější částí mého života.

V jednu chvíli jsem musel upadnout do polospánku, protože ačkoliv jsem byl při vědomí, zdál se mi sen. Viděl jsem svého bratra, jak pláče nad mým mrtvým tělem. Na hrudi mi sako hyzdila ohavná skvrna od krve. Já jsem jako duch stoupal vzhůru, a cítil jsem, jak ztrácím vědomí. Byl to tak nepříjemný pocit, že jsem se se škubnutím probudil.

Obvykle snům nepřikládám vůbec žádný význam, ale tentokrát bylo něco jinak. Možná kvůli mé náladě, možná z únavy mě ten sen nutil se zamyslet. Ten příšerný pocit, kdy jsem se jako duch rozplýval, byl k nevydržení. Zkoušel jsem ještě usnout, ale nepodařilo se mi to.

Cítil jsem se mizerně. Věděl jsem, že za pár hodin budu muset sdělit šéfovi své konečné rozhodnutí, ale nevěděl jsem, kolik času mi ještě zbývá. Znovu se mi vybavil svůj sen. Vzpomněl jsem si na Thomase a na ten hrozný pocit, když jsem se vytrácel, a v ten moment jsem se rozhodl. Věděl jsem, co musím udělat.

Když si pro mě přišli znovu ti hromotluci, byl jsem se svým osudem smířený, přesto mi srdce bušilo tak, že jsem se bál, aby mi nevyskočilo ven. To se ale nestalo, a nevím, jestli by to nakonec nebylo nejlepší.

Cítil jsem, jak mě postavili na zem, a rozvázali mi oči. V hale, ve které jsem se ocitl, narozdíl od mého pokoje okna byla, a, to mě překvapilo, slunce už dávno stálo na obloze. Mé oči si však na změnu osvětlení přivykly rychle, jako obvykle.

Dva další poskoci, které jsem znal už od včerejška, drželi Thomase. Jeho tvář hyzdily čerstvé modřiny. Evidentně se narozdíl ode mě bránil. Já jsem se v tu chvíli zastyděl. On se nikdy nevzdával bez boje.

Muž, který mi obrátil život naruby, na mě již čekal. Falešně se usmál, a já viděl v jeho liščích očích jasnou zvrácenou zvědavost.

„Tak jak ses rozhodl?" přivítal mě místo pozdravu. Cítil jsem na sobě Thomasův pohled, ale nedal jsem se zviklat. Už dávno jsem byl pevně rozhodnutý. Přesto mě na jeden hrozný okamžik zachvátila nejistota. Připomněl jsem si noční sen a zhluboka se nadechl.

„Vemte si mě," podíval jsem se muži zpříma do očí. Tichem zavibroval můj hlas. „Rozhodování bylo těžké, ale já jsem si jistý, že jsem se rozhodl správně. Nebudete litovat. Budu se snažit, abych byl pro vás ideálním partnerem."

V tu chvíli jsem zaslechl Tomův výdech. Udivilo mě, že zněl úlevně. Tváře mi hořely. Neměl jsem dost odvahy, abych se ohlédl.

Muž stojící naproti mně ukázal své nepřirozeně ostré zuby v dalším ze svých zrůdných úsměvů. Sáhl do kapsy a vytáhl pistoli. V ten moment do mě plně narazila realita toho, co se právě stalo. Pevně jsem zavřel oči a snažil se neslyšet výstřel a následný tupý zvuk; to jak Thomas dopadl na zem. Vzápětí jsem pochopil. Měl mě přečteného. Věděl, jak se rozhodnu, a udělal to pro mě. Otevřel jsem oči a poslední, co jsem z něj zahlédl, byli dva muži, kteří ho balili do nějaké deky a nesli pryč. Ačkoliv uvnitř jsem se zhroutil, z oka mi unikla jen jediná slza.