Autor: Antilia

Téma: Temné hlubiny

Byl to jeden z mnoha teplých letních večerů, kdy jsme seděli na břehu jezera a pozorovali ztemnělou hladinu. Já bych nejraději jen tak seděl a rozjímal, ale s mou sestrou to nebylo možné. Prudce do mě strčila. Chtěl jsem se ohradit, ale ona mě přerušila jediným, ovšem dost naléhavě znějícím slovem.

„Podívej!" Ukázala před sebe. 

„Hm, světlušky. Hezké," zamumlal jsem a sledoval ta mihotající se světla. Přemýšlel jsem, jaké metafory bych pro ně použil v jedné ze svých básní. Motýli temnoty? Bludičky? Nositelé světla? Ne, ne, všechno to znělo hrozně hloupě a nepřesně. Mohl jsem je nazvat například...

Na zátylku mi přistál pohlavek. Vůbec se nechovala jako mé dvojče, připadal jsem si, jako bych byl minimálně o pět let mladší. „Ale ne, ty idiote!" vynadala mi. „Koukni na tu vodu."

Protočil jsem oči a udělal, co chtěla. Jezero začalo několik metrů od nás bublat a divoce vířit. Podíval jsem se znovu na Lyedene. Šedomodré oči se jí divoce leskly v záři luny a ani nemrkla. Opřel jsem se zády o strom a pozoroval, co z toho bude tentokrát. Každý z nás měl nějaký dar. Ona kupříkladu ovládala vodu, já jsem trochu ovládal čtení myšlenek, nebo spíše pocitů. Jediný problém byl v tom, že má sestra nechápala, že každý umíme něco. Hrozně se s tím předváděla.

Náhle se vynořil asi dvoumetrový vodní had a razil si cestu hladinou přímo ke mně. Ze všech sil jsem se ovládal, abych neuhnul. Přesně jak jsem očekával, Lyedene ho jediným plynulým pohybem zastavila pár centimetrů před mým obličejem a rychlostí blesku se vrátil do jezera. Zhluboka jsem vydechl.

„Lepšíš se," pochválil jsem ji. Byla to pravda, ještě před několika měsíci se jí mohlo o tomhle jen zdát. Široce se usmála.

„A už i pod vodou vydržím déle!" pokračovala ve chvátání. Bez ostychu ze sebe shodila šaty a vkročila do vody.

„Zadrž, Ly," varoval jsem ji. „Je noc a voda je navíc dneska hodně špinavá. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Ukážeš mi to někdy přes den."

„Počítej!" přikázala mi. Nikdy jsem do její mysli nelezl, jen se jí občas jemně dotkl. To jsem také tentokrát udělal. Byl to tak jemný dotek, že ho ani nepocítila, ale zjistil jsem z něj, co jsem potřeboval. Byla odhodlaná a chtěla mi ukázat, jak je dobrá. Když ponořila hlavu, podíval jsem se na hodinky.

Vzpomínal jsem na doby, kdy tam vydržela sotva dvě tři minuty. Pak to najednou bylo pět, což je hranice, kterou přežije normální člověk. Časem se z toho stalo minut deset, čtvrthodina a naposledy tam vydržela celých dvacet. Nechtělo se mi se o ní strachovat ještě déle, ale nemohl jsem odejít. Zaprvé bych se cítil ještě hůře a zadruhé by se na mě naštvala, že jsem to přestal počítat. Poslední, co jsem potřeboval, bylo se s ní hádat.

Možná bych o ní mohl napsat nějakou báseň. Nikdy jsem to vlastně neudělal. Vždy to pro mě byla prostě má sestra, ale když jsem si to odmyslil, stejně jako to, že se tak vychloubala, byla by z ní skvělá lyrická postava. Jak bych ji jen nazval? Dítě moře? Hloupost, Lyedene nikdy v moři neplavala. Vodní víla? Už jen při představě na ni tak myslet jsem se musel usmát.

Přemýšlel jsem nad dalšími výrazy a dvacet minut uběhlo jako nic. Už jsem nedokázal nic vymyslet, protože mě dostihla nervozita. Věděl jsem, že se jí nic nestane. Nikdy se jí nic nestalo, jen překonávala svou hranici. Povzdechl jsem si a zvedl se. Vždy mě trochu uklidnilo, když jsem se procházel sem a tam. Kdyby věděla, že mě tak přivádí k šílenství, jistě by z toho měla legraci.

Abych se upokojil, nahlédl jsem znovu do její mysli. Čekal jsem, že najdu to, co vždy. Vzrušení, zábavu. Ten pocit byl ovšem temný, temný jako nejhlubší propast. A také hrozně zmatený. Nahlédl jsem hlouběji a konečně ho rozeznal. Strach. To ale bylo zvláštní. Ona se pod hladinou nikdy nebála. Když jsem se pokusil k ní dostat ještě blíže, strach zesílil, tak jsem se raději odtáhl.

Čeho se mohla bát? Bylo na ni před dvacet minut příliš? Tak proč se nevynořila? Co se mohlo pokazit? Shodil jsem ze sebe téměř všechno oblečení a vklouzl do sluncem nahřáté vody. Někde uvnitř jsem věděl, že je to hloupost. Ona tak byla přes dvacet minut, já jsem vydržel sotva dvě, pak jsem zpanikařil. Nemám šanci ji najít.

Po pár metrech jsem to ucítil. Plíce začaly prosit o vzduch a v hlavě mi nepříjemně hučelo. Věděl jsem, že mé tělo ještě vydrží hodně, ale stejně se vzpíralo. Snažil jsem se uklidnit a ignorovat to. Neměl jsem potápění rád. Ale Lyedene se možná něco stalo a to bylo silnější.

Klesal jsem níže a níže. Voda tady v hloubkách byla ledově studená. Když se sem nedostalo ani slunce, jak jsem mohl já? Každou chvíli jsem měl pocit, že se už topím. Chtěl jsem dýchat. Chtěl jsem jediný nádech.

Bylo tady tak prázdno. Tak známé jezero se proměnilo v nový svět. Takové ticho. Takový klid. Každý pohyb se stával lehčím. Klesal jsem jako kámen. Dno bylo v nedohlednu. Neviděl jsem vůbec nic, jen temnotu. Slyšel jen svůj tlukot srdce. Už dávno jsem zvládl víc než kdykoli předtím.

Lyedene vždy říkala, že hranice jsou pod vodou daleko. Že než se k nim člověk dostane, zvládne toho mnohem více, než si myslí. Že si jen ve skutečnosti představujeme další hranice, které jsou blíže, ale neexistují. Když je překonáme, staneme se silnějšími a podruhé se o kousek posunou. Škoda, že jsem tomu nedokázal uvěřit.

Znovu jsem se přiblížil k její mysli. Tentokrát jsem se ani nemusel soustředit, abych se tam dostal. Strach byl mnohem silnější a já jsem ho pocítil okamžitě. Chtěl jsem se dostat ještě blíže, ale musel jsem se soustředit sám na sebe. Měl jsem pocit, že umírám, že mi voda každou chvíli zaplaví plíce. Byla to imaginární nebo skutečná hranice?

Potřásl jsem hlavou a pokračoval hlubinou bez cíle. Věděl jsem však, že takhle ji nenajdu. Nebyl jsem schopný přemýšlet. Před očima mi tančily různobarevné skvrny. Je to tak správně? Něco se ve mně náhle vzedmulo a já jsem si byl jistý, že musím nahoru. Jenže jak daleko byla hladina? Jak hluboké bylo toto jezero?

Několikrát jsem kopl, ale neměl jsem sílu. Sotva jsem se dostal o trochu výše, zase jsem jako kámen spadl níže. Konečně jsem narazil na dno. Odrazil jsem se od něj, ale nemělo to smysl. Mám to vzdát? Chtěl jsem to vzdát, chtěl jsem usnout a už se nikdy neprobudit. Byly to skutečné hranice. Neměl jsem pokračovat. Nyní bylo pozdě.

Ne. Nemohlo být. Vzedmula se ve mně vlna odporu vůči takovému osudu. Znovu jsem máchl rukama a začal konečně stoupat k hladině. Bylo to těžké, ale něco mi do žil vlilo novou sílu. Nevěděl jsem, jestli doopravdy stoupám, nebo si to jen představuji, ale bylo mi to vlastně jedno. V jednu chvíli jsem si představoval, že je to Lyedene, kdo mi pomohl, ale to ona nedokázala. Nebo snad ano? A pak, když jsem ucítil teplejší vodu a po chvíli i noční vánek na tváři, připadalo mi to jako sen.

Zalapal jsem po dechu a pak ještě jednou. Nemohl jsem ho popadnout. Lehl jsem si na záda na hladinu a vnímal proudící kyslík. Pak jsem konečně dokázal trochu přemýšlet. Co se to tam dole stalo? Proč jsem najednou sílu zase našel? A co Lyedene?

Najednou mi došla hořká pravda. Ona tam dole stále je a něco se jí stalo. Nedokázal jsem ji zachránit. Znovu se ponořit jsem nedokázal ani náhodou. Znovu jsem se přiblížil k její mysli, ale nic jsem nenašel. Bylo pozdě. Nemohlo ale být. Navzdory vyčerpání jsem rychlými tempy doplaval ke břehu, hodil na sebe oblečení a běžel do lesa, který jezero obklopoval.

Cestu jsem dobře znal, má sestra tam chodila ráda. Já jsem se tam nejprve necítil dobře, ale pak mi to začalo být víceméně jedno. Čarodějnice, ke které jsem mířil, byla milá a nikdy by neublížila nikomu, kdo si to nezaslouží. Že byla zvláštní, to jsem se rozhodl již dávno tolerovat. Ona jediná mohla Lyedene zachránit. Doufal jsem, že to ještě lze.

Když jsem doběhl až k její lesní chatě, zhluboka jsem se nadechl a zaklepal. Když otevřela, netvářila se moc překvapeně. Její černě malované rty se roztáhly do přátelského úsměvu. Možná vše věděla. Jistě vše věděla.

„Vstup do mého království, chlapče," pobídla mě, navzdory tomu, že ze mě stále kapala voda. Já jsem však zavrtěl hlavou.

„Já nemůžu. Musím ji zachránit. Totiž, Lyedene a já..."

„Já vím," odvětila. „Byli jste u jezera a ona se z něj již nevrátila." Byla její schopnost snad jasnovidectví? Nebylo to poprvé, co jsem nad tím přemýšlel. „Sedni si, vysvětlím ti to." Vstoupil jsem do dřevěného domu plného pomůcek jako kyvadla, kadidla, tabulky pro komunikaci s mrtvými a dokonce se tu našlo i několik lektvarů.

„Chtěl jsem ji zachránit," pronesl jsem, když jsem se posadil na jedno z houpacích křesel. Tmavovlasá žena mi podala hřejivou deku a nějaký nápoj. Vonělo to i vypadalo jako čaj, ale věděl jsem, že to bude něco silnějšího. Teprve teď jsem si uvědomil, jaká je mi vlastně zima.

„Já vím," odvětila tichým hlasem. „Chlapče, byla pro tebe příliš hluboko."

„Co se stalo? Proč už se nemůžu napojit na její mysl?" Napil jsem se toho nápoje. Měl příjemně kořeněnou chuť. Po těle se mi rozlévalo teplo, ale mé srdce zůstalo ledové.

„Zapletla se do popínavých rostlin," vysvětlila. „Proto se nemohla dostat na hladinu, přestože chtěla."

„A..."

„Odebrala se na novou cestu," dopověděla smutným hlasem a já jsem cítil, jak se voda z jezera mísí se slzami.

„Ne," hlesl jsem. „Ne, ona nezemřela. Jste přece čarodějnice, musíte ji vrátit zpět!" Vstal jsem. Ona udělala to samé a položila mi dlaň  rameno. Její dotek byl konejšivý, ale nepomáhal.

„To nemohu. Nemohu zasahovat do světa mrtvých. Kdybys potkal nějakou silnější čarodějnici než já, snad by to ještě dokázala, ale na hledání není čas."

„Musím to zkusit! Kde nějaká taková bydlí?!"

„To já nevím, chlapče. Jinak bych tě k ní dávno přenesla." Její šedé oči potemněly. „Vím, jak se cítíš." Zrovna u ní jsem tomu věřil, ale to zoufalství a zmatek to nezmírnilo.

„Musím... musím znovu k jezeru a... a..." mumlal jsem. Nic mě však nenapadalo.

„Neblázni. Opravdu je pozdě."

„Ne," hlesl jsem, ale na nic dalšího se už nezmohl. Složil jsem hlavu do dlaní. Proč jsem ji nějak nezastavil? Proč jsem čekal těch dvacet minut? Proč jsem se k ní nedokázal dostat? „Mohla jste něco udělat, než se utopila!" obvinil jsem čarodějnici.

„Nemohla," odvětila s klidem. „Ten obraz ke mně přišel, až když jsi zaklepal na dveře." Potřásl jsem hlavou.

„Promiňte."

„To je v pořádku, jsi z toho zcela právem rozrušený. Rozrušený nebylo to správné slovo. Byl jsem na dně, stejně jako v tom jezeře. „Jednou se znovu setkáte."

„Já na posmrtný život nevěřím. Bůh neexistuje, jestli dovolil toto," odmítl jsem její pokus o útěchu.

„Nezáleží na tom, jestli věříš. On tě stejně čeká. A lidé přece umírají, Siare. Na tom není nic špatného."

„Ona byla mladá. A neměla zemřít takto."

„I mladí umírají. A kromě toho, myslíš si, že by si to nepřála? Zahynula ve svém živlu, v tom, co vždy milovala. Víš přece sám, že se bála jen myšlenky na nějakou nemoc, nebo dokonce na krev." To byla pravda. Ona měla ze smrti vždy strach právě proto, že byla ošklivá. V jezeře zůstalo její tělo neporušené a ona to místo navíc milovala. Opravdu se to tak mělo stát?

„Kromě toho, chlapče," vyrušila mě z myšlenek čarodějnice. „Možná nyní víš, o čem psát tu báseň o ní, až se samozřejmě dostaneš z toho nejhoršího."

„To mám opravdu vytvořit něco o člověku, který takto odešel?"

„Temné pocity v umělcích nevznikají proto, že jsou umělci, ale oni jsou umělci, protože něco zažili. Vzpomeň si, proč jsi vůbec začal tvořit."

„Zemřel mi táta," odpověděl jsem,  i když to dávno věděla.

„Tak vidíš. Tvé básně jsou způsob, jak se přes to dostat. Bude to všechno v pořádku. Ona stále žije ve tvém srdci. Dostaneš se přes to, stejně jako ses dostal přes smrt tvého otce. Neznamená to, že už nikdy nebudeš šťastný, i když si myslíš, že to teď nedokážeš."

Připadalo mi to jako snůška nesmyslů, ale čím více jsem o tom přemýšlel, tím více mi to dávalo smysl. Možná jsem opravdu musel zažít další pád až na dno, abych měl znovu o čem psát. Možná jsem měl překonat ve vodě své hranice, abych věděl, co to vlastně znamená. Možná se to opravdu mělo stát. Ano, jistě se to mělo stát. Začal jsem znovu propadat do temnoty, ale tentokrát to bylo příjemné. Nejspíš mi dala něco uspávajícího do toho nápoje. V duchu jsem jí děkoval.