Autor: Lia693

Téma: Světélko v temnotě

Tenhle moment máš nejraději.

Ten okamžik, kdy se v tobě svíjí obavy spolu s nadšením. Kdy se ti třesou prsty nedočkavostí a mysl se pomalu začíná propadat.

Cítíš ho. Jediná chvíle, kdy spolu nemusíte soupeřit. Tvůj dech se mísí s tím jeho. Tlukot srdce nabývá na intenzitě.

A opona se zvedá.

Vzpomínám si, že poprvé ten pocit přišel v noci. Byl to teprve sedmý rok mého života a ať mě tehdy probudilo cokoliv, dohnalo mě to k slzám a bolesti, že jsem přišla o něco mi velmi drahého.

Byla to otázka jen toho jediného okamžiku mezi sněním a realitou, kdy mi došlo, že se nemohu hýbat.

Bývala jsem slabé dítě. Ležící věčně v horečkách, nevědoma si toho, co se okolo mě děje. Těch málo vzpomínek, co mám na svou sestru, je většinou jen tvář, sledující mě skrze škvíru ve dveřích. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že je duch, strážící příchod mé blízké smrti.

Nikdy mi to přímo neřekli, ale už tehdy jsem si byla jistá, že ani mí rodiče tak úplně nepočítali s mým životem. Že to malé, křehké tělíčko přežije své první zimy. Viděla jsem to v každém pohledu, který si mezi sebou vyměnili, když se zrovna ocitli v mé přítomnosti. Už tehdy jsem věděla, že má nemoc - ať byla jakákoliv, neboť mi nikdo nikdy nic neřekl, jen, že další den by mohl být mým posledním – je stála víc peněz, než byli schopni zvládnout. 

Věděla jsem, že mě milují. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno bych tu nebyla. Přesto jsem se, obzvlášť za takových probděných nocí, nemohla zbavit myšlenky, že by se jim oběma ulevilo, kdyby mě jednoho rána našli docela chladnou.

Jak jsem tam tak ležela, neschopna sebemenšího pohybu, zatímco mě neviditelná tíha stále víc zatlačovala do postele, opravdu jsem věřila, že tohle je konec. Jako by můj dosavadní život byl jen shovívavým darem, který jsem svou tvrdohlavostí prodlužovala na úkor své rodiny.

Byla jsem hloupé dítě.

Už dávno jsem se přestala snažit se ze sevření vymanit, nebo se aspoň pokusit zavolat o pomoc. Mé rty byly sevřené a neexistovala jakákoli síla, která by je donutila se rozevřít. Po tvářích mi stékaly tiché slzy a já si představovala, jaké to asi bude, až mě tu opravdu ráno najdou. Bude jejich úleva větší než smutek nad mou ztrátou? Vždycky jsem věděla, že to nakonec takhle skončí, jen jsem stále doufala, že ne tak brzy. A ne tak sama.

Těžko říct, co by se tehdy opravdu stalo, kdyby nebylo jeho. Jestli to byla opravdu jeho přítomnost, co mě poprvé konečně přivedla mezi živé. Ať to bylo jakkoli, prvotní šok z jeho přítomnosti mě i přes tíhu na hrudi přiměl zalapat po dechu.

Zaplavila mě panika. Příběhy byly tím jediným, čím jsem se v těch dlouhých dnech mohla zabavit a byly to právě ty příběhy o tajemných bytostech, kradoucí nebožtíkům těla a využívající je namísto nich, které mi naháněly největší hrůzu. 

Nemohla jsem nic dělat. Jen hledět do tmy, zatímco se ta věc ve mně několikrát natáhla a zase stočila do kuličky, jako by zkoušela nový prostor, který měla k dispozici. Brněla mě kůže, když se dala do pohybu směrem vzhůru přes mou hruď až ke krku, kde nepříjemně zastudila, až k mé hlavě. Představovala jsem si ji jako hladkou, černou masu. Téměř jako chapadlo nějakého mořského stvoření.

Několikrát se zatetelila, než se konečně rozhodla usadit v okolí čela.

Nemyslím si, že na mě promluvil. Ať udělal cokoliv, můj strach zmizel, stejně jako tlak na prsou. Alespoň v ten jediný moment jsem ho nevnímala jako hrozbu. Možná to bylo ještě doznívající horečkou, ale pro tu chvíli jsem si připadala naprosto v bezpečí, když ta neviditelná síla konečně opustila mé tělo a já se mohla stulit do jeho náručí, zatímco mě jeho pravidelný dech pomalu ponořil do bezesného spánku.

Už nikdy jsem neonemocněla. A už nikdy jsem neměla být sama.

Doktor to považoval za zázrak. Ještě před pár týdny mi za zády předpovídal blízký konec, jak už ostatně od mého narození a vzápětí jsem se zdála zdravější, než kdokoliv z rodiny. Na těch pár dní se mi s úspěchem dařilo ignorovat ten známý tlak vzadu na hlavě.

Tehdy jsem si ještě stále myslela, že se mi to vše jen zdálo. Že mé náhlé uzdravení bylo přesně tím, za co ho považoval doktor, a to dílem zázraku, který nebyl schopen objasnit. Bylo snazší věřit, než vzít v potaz to, co se každý dnem jevilo jako děsivější pravda. Že jsem nevědomky uzavřela dohodu s neznámou bytostí, aniž bych předem znala podmínky.

Trvalo to ještě pár týdnů, než jsem konečně mohla vyjít z domu. Za těch pár skromných let, které tvořily celý můj prozatímní život, jsem si v mysli stihla převyprávět mnoho scén, v jejichž středu jsem byla já, zdravá a stejně jako má sestra v houfu přátel uhánějící po lese a okolních loukách. Taková byla má dětská představa.

Neznala jsem nic jiného, než to místo. Ten malý pokoj s jednou postelí, oknem a poličkou na knihy. V tom městě jsem se narodila a strávila každý svůj den. Snila jsem o okolních stromech a přála jsem si být svou sestrou. Přesto jsem tam nebyla nikdy nic víc, než jen cizinec a bylo jedno, čí jsem byla dcera.

Naši rodiče se vždy obávali, abych jejich jediné zbývající dítě svým podlomeným zdravím nenakazila, a tak to bylo až po mém uzdravení, co jsem se svou sestrou skutečně mluvila. Nakonec jsem pro ni ale zůstala duchem, co jí ukradl rodiče. A přesně to samé jsem také byla i pro její přátele. Jen duch. Vetřelec, co by správně ani neměl existovat, ale shodou náhod se ocitl mezi nimi. 

Nic se neodehrálo tak, jak jsem si představovala.

Nenáviděl je. Každou z těch zoufalých duší našeho malého městečka a ze všeho nejvíc tu, co se tolik podobala mě. Netušila jsem, kolik z těch příšerných myšlenek bylo opravdu jeho, a které už patřily mně. 

Tehdy jsem ještě pro nenávist neměla skutečný důvod.

Netuším, jak se dostali okolo matky s otcem. Sotva mě stihl probudit jeho řev, když mi někdo přitiskl dlaň na ústa a zakryl hlavu.

Neexistovalo příliš věcí, které by mě dokázaly opravdu vyděsit. Většinou stačila pouhá přítomnost bytosti v mém nitru, aby mě strach opustil.

Nemožnost se hýbat nepatřila mezi tyto věci.

Mou první myšlenkou bylo, že jde o další mou noční můru. Ta ale byla zavrhnuta spolu se zběsilým pohybem a téměř zvířecím křikem mého společníka.

Ve snech jsem byla vždycky sama.

Chvílemi jsem byla přehazována jako hračka, pak zas vláčena po špinavé zemi. Paže mi svázali za zády, ale nohy jsem měla volné.

Nemohla jsem nic dělat. Každá rána, kterou se mi podařilo zasadit, každá uvolněná končetina byla vzápětí vrácena dalším úderem a párem paží, zarývající se mi do kůže. Hlavou mi rezonoval jeho zoufalý řev a já si pro jednou přála, aby byl schopen udělat víc, i kdyby za cenu jejich životů.

I kdyby jeden z nich měl patřit mé sestře.

Pod noční košili se mi zarýval chlad a ostré kamínky rozdrásávaly kůži na zádech. Co udělají? Přece by...

Hrubý hadr tlumil můj křik. Už zase mi bylo sedm. Tentokrát byla ale hrozba mnohem skutečnější, a ani on mě nemohl zachránit. Přes látku jsem byla schopna rozpoznat světla jejich luceren, kroužící okolo mne jako divoženky.

Zkoprněla jsem, když mě do nosu udeřila vůně zeminy a pryskyřice. Les. Chtěli mě nechat v lese. Přivázat ke stromu napospas vlkům.

Vyjekla jsem, když do mě najednou zezadu někdo vrazil a já se zřítila k zemi. 

Do očí mi vhrkly potlačované slzy. Cítila jsem, jak mi holé končetiny ovanul chlad. Nikdy jsem se necítila tak ponížená, jako když jsem téměř nahá ležela na té studené zemi, zatímco kolem mě se stahovaly kroky, jejichž vlastníky jsem si mohla jen domýšlet. 

Přála jsem se ztratit. Jako zvíře zalézt do nějaké nory a v poklidu, zapomenuta tam zemřít.

Nevnímala jsem, když mě vytáhli na nohy, ani co se dělo v době, než jsme konečně zastavili. Přála jsem si, aby to už skončili. Jako by se ve mně ozvalo to dítě, které ještě stále plně nepochopilo dar života. A ze všeho nejvíc, proč byl právě ten jeho ušetřen. 

Litovala jsem ho. Nebyla jsem přeživší, kterého si přál. Nakonec se od mých dní, kdy jsem balancovala na hranici mezi životem a smrtí příliš nezměnilo. Jen jsem ztratila svou roli. A co jsem byla, pokud jsem neznala své místo? Už jsem nebyla „ta nemocná," ale nebylo mi dopřáno být ani „milovanou dcerou," jako mé sestře. 

Podle svého zkresleného vnímání světa, naučeného jen ze stránek knih, pro postavy beze smyslu neexistovalo na světě místo.

Srazili mě k zemi. Přitiskla jsem víčka k sobě, když mi konečně sundali pytel z hlavy. Na chvíli byl slyšet jen vítr. 

Vypadaly jako duchové. Světla luceren jim osvětlovala tváře a vzduch si pohrával s jejich rozpuštěnými vlasy a bělostnými košilemi, vykukující zpod plášťů. 

Čekala jsem vztek nebo nenávist. Místo toho jsem se v jejich tvářích setkala jen s prázdnem.

Znala jsem je. Vídala jsem je každý den. Přesto jsem je od sebe nebyla schopna rozlišit. Jako by byly jedinou osobou, mnohem starší, než bylo jejich deset let, která nade mnou měla vynést rozsudek.

Věděla jsem, že ať jsem v sobě měla cokoliv, nebylo to přirozené. Že jsem se toho měla zbavit už dávno. Nebo se o to alespoň pokusit. Správný člověk by to tak udělal. Jak jsem se ale s přibývajícími dny měla smířit s myšlenkou, že bych měla zůstat sama? 

Klouzala jsem po jejich obličejích ve snaze nalézt alespoň náznak emoce, která by mi potvrdila, že ještě stále byly lidmi, dokud jsem ji nespatřila. 

Nikdy jsem se neodvážila zeptat, ale byla jsem si docela jistá, že jsme byly dvojčata. Nebo jsme si aspoň byly děsivě podobné. Zatímco ale já jsem zůstávala bledým, vychrtlým stvořením, ona pohybem a časem na vzduchu jen krásněla. Ve světle svíčky se zdálo, jako by její jindy světle zrzavé vlasy hořely. 

Nikdy jsme spolu nevycházely. Už jsem přestala snít o tom sesterském spojení, které mi bylo v tolika příbězích slibováno, ale vždycky jsem si myslela, že alespoň část jí mě musela mít ráda. Byla jsem přece její sestra. Jak mohla nenávidět někoho jí tak blízkého? Někoho, kdo sotva měl šanci s ní promluvit, a přesto se zdálo, že od prvního okamžiku byl v jejích očích odsouzen?

Zašeptala jsem její jméno.

Zadržela jsem dech, když se ke mně pomalu přistoupila. Musela jsem zaklonit hlavu. Oči se mi začaly vlivem prudkého světla zalévat slzami.

Něco tam přece muselo být. Nemohla mě přece tak jednoduše nenávidět.

Vyčkával. Jako by se okolní svět na ten jediný moment zastavil. Stočil se mi v okolí břicha a zadržel dech. Musela jsem něco říct. Teď byla má chvíle.

Polkla jsem.

Nedošlo mi, co se stalo, dokud má tvář se nesrazila se zemí. V šoku jsem zamrkala očima, zatímco se můj společník vymrštil a s mrazivým dotykem se mi přehoupl přes páteř.

Rozevřela jsem oči na osobu před sebou. Prává část obličeje mi každou vteřinou hořela víc a víc. Ústa se mi zalila kovovou pachutí. 

„Zvedněte ji."

Nevšimla jsem si, že by ji jediná z nich uposlechla. Trhly sebou, když prostor prořízl nelidský křik, který snad ani nemohl patřit mně. Myslela jsem, že mi snad na hlavě nemohlo nic zůstat, když mi zničehonic jedna z nich uchopila zezadu hrst vlasů a vytáhla mě zpět na nohy. ¨

Zvedla jsem prosebný pohled k jediné osobě, co mě mohla zachránit.

„Jsi si tím jistá?" vyjekla zničehonic jedna z postav. Oči všech se přesunuly k drobné dívce, která se pod jejich vahou ještě víc zmenšila. 

Pryč bylo tajemno. Najednou byly zase dětmi a na obličejích nejedné z nich pohrávala nejistota. Síla, kterou nade mnou měly jen svou přítomností, byla pryč.

Dívka, vědoma si upřené pozornosti jejich velitelky, sklonila hlavu k zemi a zašoupala nohama. „C-co když ji najdou vlci? Je to přece pořád tvoje sestra."

„Moje sestra je mrtvá," přerušila ji dřív, než byla schopná říct víc. Dívka pod jejím pohledem ucouvla.

„Zemřela už dávno," hlesla a najednou se zdála mnohem starší. Jako někdo, kdo už stihl prožít všechny ty příšerné a vzrušující emoce, jejichž sílu si má nevinná mysl nedokázala ani představit. Jako někdo, pro koho láska šla ruku v ruce s hněvem a ztrátou. 

A ať šlo o cokoliv, strůjcem jsem byla já. Myslela jsem si, že vím, jaké to je někoho nenávidět. Mé dětské emoce se ale jen těžko mohly měřit s těmi jejími. 

V jejích očích jsem byla tím nejodpornějším stvořením, které si nezasloužilo existovat. Něčím nepřirozeným a zvráceným, co jí sebralo rodinu. Co jí sebralo sestru. 

Zavrtěla jsem hlavou. 

„O čem to mluvíš?"

Nedýchala jsem, když se ke mně pomalu přiblížila, až jsem byla schopna spatřit v jejích zornicích svůj odraz.

„Nevím, co jsi zač. Ani co jsi provedla matce s otcem, že ti tak snadno uvěřili. Ale nedovolím, abys žila život mé sestry." 

Zbláznila se. Jak jinak mohla říkat takové věci?

„Jak můžeš něco takového říct? Vždyť jsi má sestra!" Další rána. Před pádem k zemi mě zachránilo jen sevření dívky za mnou, když utáhla sevření na mých vlasech. Kousla jsem se do rtu, abych znovu nevykřikla. 

„Neopovažuj se znovu promluvit!" Tentokrát to byla ona, kdo křičel. Zatřepala hlavou a odstoupila ode mě, když si uvědomila, jak snadno se nechala vyvést z míry.

„Já jsem já," zašeptala jsem. „Sotva jsi se mnou promluvila. Jak můžeš...jak můžeš říkat takové věci, když jsi se mnou nikdy nemluvila." Nevěděla jsem, komu ta slova patří. Jestli mé sestře, mé matce nebo snad někomu úplně jinému.

Usmála se a v tom gestu se skrývalo více smutku, než jakou by měla desetiletá dívka zažít.

Zlomil se jí hlas, když zašeptala mé jméno. Najednou mi došlo, že to bylo poprvé, co jsem slyšela ji ho vyslovit.

Nadzvedla obočí.

„Zdá se ti povědomé?" Čekala na odpověď. Zatěkala jsem po okolních postavách, jako by mi snad mohly napovědět.

„Nevím, co máš na mysli." Ale věděla jsem, že ano? Ta věc ve mně...

Nadzvedla koutky, jako by mě chtěla pobídnout k odpovědi. Otřásla jsem se.

„Vždyť mě neznáš. Jak můžeš vědět..." Nevšimla jsem si okamžiku, kdy se pohnula. Najednou prostě stála přede mnou a skláněla se k mému uchu.

„Protože jsem to byla já, kdo ukončil její trápení. Protože jsem to byla já, kdo ji držel v náručí a díval se jí do očí, dokud konečně nezmizela." Podívala se mi do očí. „A ty nejsi ona."

A pak jsem konečně pochopila.

Bylo mi sedm a hleděla jsem do tmy. Nemohla jsem se hýbat. Chtěla jsem křičet, ale stále zvětšující se tlak na prsou mi to nedovolil. Umírala jsem. Lapala po dechu. A byla jsem sama.

Někdo mě držel. 

Byla tma a já chtěla tolik křičet.

Ty oči. Stejné, jako já a tichá slova útěchy.

„Ššš, je to dobré. Bude to dobré."

Hleděla jsem do tmy a věděla jsem, že tohle je konec.

Myslela jsem, že se bude smát. Místo toho jen pokynula svým nohsledkám. Dřív, než jsem stihla cokoliv říct, mě znovu obklopila tma.

Srazily mě k zemi.

Snažila jsem si krýt hlavu, ale s rukama za zády jsem jim byla vydána napospas.

Bylo jich tolik.

A všechny se smály.

Bylo mi sedm a hleděla jsem do tmy. 

Byla jsem sama.

Někdo byl se mnou a držel mě tak pevně.

Probudil mě jeho hlas. Neměla jsem tušení, kolik času uběhlo. Světla luceren zmizela.

Byla jsem sama.

Musela jsem vstát. Musela jsem najít cestu zpět.

Zarazila jsem se, když se mi u klíční kosti něco zatřepotalo a vyslalo tak krátkou vlnu tepla.

Měl o mě starost. Takovou emoci jsme sdíleli poprvé. Nebyla jsem si jistá, jestli mu všechny ty rány nějak neublížili.

Musela jsem vstát.

Chtěla jsem spát. 

Co by bylo jednoduššího, než počkat do rána? Jak bych mohla v takové tmě trefit nazpět, když jsem ani nevěděla, kudy jsem se sem v první řadě dostala? 

Poryv studeného větru mě přivedl zpět do reality. Podvědomě jsem se přikrčila, když se jeho hlas zničehonic zabarvil hněvem, i když jsem věděla, že není mířen na mě.

Zvládneme to. Společně.

Co mi to provedly? Silou vůle jsem se postavila na kolena. Celé tělo jsem měla jako v ohni.

Musela jsem dostat tu věc z hlavy.

Sklonila jsem se k zemi a začala tváří rejdit po zemi ve snaze pytel setřást. Až teď jsem si začala uvědomovat, jak příšerná mi byla zima. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?

Konečně se mi podařilo hadr sundat. Zamžourala jsem do stínů. Byla bezměsíčná noc. Sotva jsem byla rozeznat obrysy stromů.

Věděla jsem, že v takové tmě nebylo moudré snažit se najít cestu ven z lesa. Snadno jsem mohla spadnout do nějaké rokle a zlomit si nohu, nebo se od města ještě víc vzdálit.

Měla jsem pocit, že se mi hlava snad rozskočí. Přitiskla jsem na ni ze stran dlaně, jako bych ji tak mohla udržet pohromadě, zatímco mi jednotlivé nervy hrozily, že snad vyskočí ven.

S námahou jsem se doplazila k jednomu z kmenů a opřena o něj jsem se vyškrábala na promrzlé nohy. Ucítila jsem jeho pohyb, když se ve mně při vzpomínce na jejich smích zvedla vlna hněvu. Se zarytými zuby jsem se přinutila ke kroku. Vlci v dálce mezitím rozezněli svou píseň, ale já jsem neměla strach. V tmě, jako byla tato, mohlo existovat jen pár věcí z vnějšího světa. A ty všechny pro mě teď představoval jeho hlas. On a kmeny stromů, jejichž přítomnost jsem byla schopna rozeznat jen dotykem. 

Neměla jsem zemřít.

A tehdy, když jsem jako duch s pažemi před sebou a kráčela za doprovodu jeho hlasu nocí, jsem tomu poprvé uvěřila.

Obloha pozvolna bledla, když jsem se konečně přiblížila ke svému domovu. Neuvědomila jsem si, že mám zavřené oči, dokud se mi skrze víčka nezačalo k nim drát světlo. 

Můj celý svět.

Pár domků, propojených tenkými uličkami připomínajícími pavučinu. Myslím, že to bylo v té chvíli, kdy mi plně došlo, jak strašně malé místo to ve skutečnosti bylo. Věděla jsem, že dřív nebo později budu potřebovat víc. Dokud jsem byla tou malou žábou, uvězněnou ve vlastních nadějích a snech, mohla jsem si štěstí zde alespoň namlouvat.

Nakonec mě asi opravdu zabila.

Nebo alespoň tu dívku, co ještě stále věřila.

Do domu jsem vklouzla zadním oknem rovnou do svého pokoje, které bůhví proč zůstalo otevřené, i když jsem si jasně pamatovala, že jsem ho zavírala. Že by mě přece jen čekala?

Nedívala jsem se dvakrát na to, co zbylo z mé noční košile, která teď připomínala spíš cáry umazané od hlíny a krve, a místo toho ji spálila v krbu. Při těchto běžných činnostech, když jsem ohřívala na kamnech vodu, abych ji poté nalila do kádě, se mi v mysli pomalu začaly vynořovat slova mé sestry. Předchozí noc se zdála jako noční můra, v deliriu vyvolaná horečkami. Radši bych si namluvila to, kdyby každý centimetr mého těla nebyl důkazem oné noci. 

Ponořila jsem se do vody a nechala tak za sebou i tu divoženku s listím ve vlasech. Jak jsem tak skrze vodní hladinu hleděla na vnější svět, vracela se mi obzvlášť jedna myšlenka. Větší část mě nepochybovala, že má sestra se musela zbláznit. Přesto ve mně dál zůstávaly pochyby. Jak snadno se daly vzpomínky zaměnit? A jak snadno se spojily s představami.

Mohlo by to tak být? A co to pro mě znamenalo?

Ptala jsem se ho po celou dobu, ale na nic z toho mi neodpověděl. 

Vždycky jsem si byla zcela jista, že to on byl tím vetřelcem. Tím neznámým, co se mnou obývalo mé tělo ve zvláštní symbióze, kterou jsme se oba v momentu blízké smrti naučili oba respektovat.

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být stejná.

Měla jsem vzpomínky, ale co ty znamenaly, když stejně tak mohly patřit někomu jinému?

Když jsem se o něco později sušila vlasy, zachytila jsem svůj pohled v zrcadle. Některé věci zkrátka nebylo možné utajit a matka si dřív nebo později všimne, že od krku dolů je celé mé tělo pokryto modřinami. 

Přimhouřila jsem oči.

Jaký asi musel být její pohled?

Těžko říct, jestli jsem svou přítomností sestru překvapila. Usmívala se, pokyvovala hlavou a dělala vše, co se od ní jako od dcery lékárníka a bývalé operní pěvkyně očekávalo. Dokonce se mnou o snídani zavedla i nevinnou konverzaci. Téměř jsem uvěřila, že se včerejšek neodehrál. 

Nenáviděla jsem, že její tvář patří i mně.

Teď na denním světle se jen vzdáleně podobaly těm bludičkám, co mě unesly do lesa. Má sestra na sobě možná nedala nic znát, ale to se samé se nedalo říct o jejích přítelkyních. Jestli předtím pochybovaly, vidět mě opět bez větších potíží kráčet ulicemi města mě v jejich očích zbavilo i posledních zbytků lidskosti. 

Věděla jsem, že je jen otázkou času, než je strach dožene k něčemu mnohem horšímu, z čeho bych tentokrát nemusela vyváznout.

Své sestře jsem ublížit nemohla. 

Jak jsme se ale s mým společníkem shodli, ony pro mne podobnou výjimku nepředstavovaly.

Mimoděk jsem se dotkla místa na temeni, kde, jak jsem předpokládala, jsem po přijetí domů našla zaschlou krev a zadívala se na dvojici sester, které všude chodily spolu, a jejichž smích převyšoval ty ostatní.

Těžko říct, kdo z nás v tom měl tehdy prsty. Události té doby se mi po letech začaly slévat a já jen těžko dokázala rozeznat, které myšlenky patřily mně, a které jemu. Ať jsem za svými činy stála já nebo ne, vím, že mě do té doby nic nenaplnilo podobným typem uspokojení, jako vidět jejich dům v plamenech.

Samozřejmě, že jsem se postarala – navzdory nespokojenosti svého spolupachatele – aby všichni ucítili kouř dřív, než je oheň stihne uvěznit. 

Překvapilo mě, jak rychle dům vzplanul. Počítala jsem s menším poničením. Přece jen místní lidé byly na požáry vcelku zvyklý, a tak se málokdy stalo, že by se dům z větší části nezachoval.

A přesně tak to mělo být. 

Jen další nehoda. 

Neuhlídaná jiskra.

Stačilo, když o pravém důvodu věděli jen ti mnou vybraní.

Strach už udělal své.

Musela jsem být nedotknutelná.

Už nikdy jsem nechtěla zažít ten příšerný pocit bezmoci, vydána napospas vůli někoho jiného.

Nepamatovala jsem si, kdy se na jednom místě sešlo tolik lidí, soustředící se společným úsilím na jediný úděl. A já byla jejich součástí.

Nebylo těžké předstírat paniku. S tolika vyhrocenými emocemi ve vzduchu to šlo téměř samo a snad bych i zapomněla, kdo ten požár původně založil, kdyby se mi do výrazu neustále nevracel úsměv.

Tváře mi rozpaloval žár a útroby se chvěly vzrušením. Ano, přiznám se, že mi dělalo nadmíru dobře vědět, že alespoň část z té odporné skupiny alespoň na chvíli zažila to, co já v lese. V tom to ale nebylo. Vlastně jsem se cítila i trochu provinile, jak jsem sledovala okolní postavičky, jak se ze všech sil snaží dům uhasit. Vytrženi ze svých postelí a svých klidných, ničím nerušených životů.

Poprvé jsem vlastní vůlí dala věci do pohybu a celé město se mi podřídilo. 

Stále jako ve snu jsem otočila hlavu, abych se střetla se svým odrazem. Bylo téměř nepřirozené ji vidět v takovém stavu s rozcuchanými vlasy, kruhy pod očima a špatně zapnutým kabátem přes umazanou noční košili. 

Jediná jiskra, která dala do pohybu celé město včetně mé, nikým a ničím nikdy nezaskočené sestry. 

A navzdory veškerým logickým pravidlům, v sobě najednou už neměla nic z té bohyně, jejíž kousek vždy nosila při sobě.

Zajímalo by mě, co musela vidět. Co přimělo někoho, jako byla ona zničehonic rozevřít oči a zavrávorat? Až pak jsem si uvědomila, že jeho přítomnost, soustředící se vždy v jednom místě, se dotýkala každého koutu mého těla. A že jeho myšlenky, jako ozvěna rezonovaly s těmi mými. 

„...vždycky jsi mohla..."

„Ne."

Nikdy mě nepřestal pokoušet. Asi to byl jeho úděl. Překračovat hranice, na které jsem se bála byť jen pomyslet. Stejně, jako mým údělem bylo ho držet při zemi.

Možná měla vážně pravdu.

Možná jsem nakonec byla opravdu ten démon, kterého ve mně viděla. Který ukradl tělo její sestře.

Zvláštní. Poprvé na ničem z toho nezáleželo. 

Jen, že jsem byla teď na tomto místě a nikdo z nich se mě už nemohl dotknout.

Něco nám chybělo. Jako by mě ten okamžik, kdy jsem se jen o krok vyhnula smrti, v mém srdci předurčil k něčemu většímu, než byl běžný osud kohokoli jiného z města. Věděla jsem, že to cítí stejně jako já. 

Mé obavy byly stále větší. Každým dnem, kdy jsem se probudila na jiném, než jsem se uložila předchozí večer. Každým momentem, kdy jsem nabyla vědomí a nepamatovala si nic z toho, co mě mohlo přinutit vstát z postele, natož co jsem těch několik hodin dělala.

On nepřemýšlel nad následky. Pro něj existoval jen ten jediný okamžik, a jestli se zrovna nudil, někdo v okolí na to většinou doplatil, ať jsem ho mírnila sebevíc. 

Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych se jednou probudila příliš pozdě.

Nedokázala jsem si představit bezpečí vesnice opustit.

Ještě ne.

Láska a posedlost k nám přichází v různých podobách. A za těch nejpodivnějších okolností.

Myslím, že od chvíle, kdy jsem se jen o krok vyhnula smrti, jsem žila v utkvělé představě, že jsem byla předurčena k něčemu většímu, než jen běžnému životu ostatních. 

Byl to ten nejpříšernější zvuk, který jsem kdy slyšela, Tehdy jsem samozřejmě ještě netušila, že právě to bylo mým osudným voláním.

Měla jsem obavy o ty ubohé housle. Přikrčila jsem hlavu, když se dívka, kterou jsem znala jen od vidění, opět smyčcem zapřela do strun. Nástroj bolestí zaprotestoval. Můj společník, do té doby zvědavý, se smrskl do kuličky, jako by tak snad tomu hroznému zvuku mohl uniknout.

Nevím, co mě přimělo zůstat pod tím oknem místo, abych se odtamtud dostala co nejdál a ušetřila tak svůj hudební sluch. Najednou, i když zvuk houslí každou vteřinou stále víc připomínal umírající zvíře, neexistovalo místo, kde bych byla raději.

Své konání jsem si uvědomila až později. To, když dívka konečně skončila a nástroj nechala osamocený ležet v pokoji.

Nepřemýšlela jsem.

V prstech mě šimralo jako ten den, kdy jsem rozžhnula noční oblohu a najednou jsem stála v uličce, dech uvězněný v krku a housle přitisknuté k hrudi. Teprve až tehdy jsem na ně pohlédla. Ze rtů mi unikl sten, když se mi tváře rozhořely vzrušením dvou bytostí v jediném těle. 

Měla jsem si to uvědomit až mnohem později, ale ani on v té době nebyl víc, než jen dítětem. Ztraceným a zmateným stejně, jako já. Jen uměl lépe předstírat.

V budoucnu jsme měli mít mezi sebou spoustu roztržek, ale nakonec nás nic nedokázalo rozdělit. Ne, když existovalo to, co jsem držela před sebou.

Vlastně mě ani nenapadlo, že by to někdo mohl považovat za krádež. Patřily mi ve chvíli, kdy jsem na ně položila ruce. V mém vnímání neexistovalo nic, co by mě dokázalo přesvědčit, že ta nevděčná holka měla na ně větší právo, než já.

Utíkala jsem městem, svou jedinou cennost schovanou pod kabátem. Vzrušení mi táhnulo koutky úst vzhůru a snad to pro mnoho lidí bylo poprvé, co mě viděli se upřímně smát.

Chvěla jsem se nedočkavostí, když jsem konečně doběhla k lesu, lem šatů zamazaný od bláta, abych si je opřela pod bradu stejně, jako jejich dřívější majitelka. 

Neměla jsem nikoho, kdo by mě naučil správný postup. Jen sebe, toho druhého a neuvěřitelnou touhu ke zvuku, tomu pravému, skutečnému, který jsem neměla šanci slyšet.

Těžko říct, kde končil můj instinkt a začínal jeho, když jsem poprvé stiskla struny a s něhou po nich začala přejíždět smyčcem, jako bych se bála, že se mi vlivem jejich předchozího zacházení rozpadnou v náručí. 

Čím déle jsem si ale hrála s laděním a zkoušela jednotlivé tóny, tím víc mě přemáhala zvědavost. A radost. Extatické nadšení, protože konečně jsem si bez pochyb byla jistá, že jsme z celého světa měla být právě tady, v tomhle okamžiku.

Ani jsem si nevšimla, že se den přehoupl ve večer a ten zas v noc. Nebyla jsem unavená a pro něj čas nic neznamenal. Věděla jsem, že nebudu v klidu spát, dokud neodhalím veškerá tajemství a limity.

Když jsem se konečně vrátila domů, křik rodičů ani bolest, když mě otec přehnul přes koleno, nemohla znamenat víc, než jen stopy v zemi, na které každý hned zapomene. Sehrála jsem takovou scénu, jak se ode mě očekávalo, ale hlavou se mi točily jen myšlenky na další den a housle, bezpečně schované v mém pokoji.

Jakmile se za mnou zabouchly dveře, po tváři se mi roztáhl široký úsměv stejně, jako jemu, nebo se mi to aspoň tak zdálo. Jako by má kůže hořela.

Hleděli jsme do tmy a naslouchali tiché hudbě našeho podvědomí.

Hudbě, kterou jsme jednoho dne měli přivést na tento svět.

Na ničem jiném nezáleželo. 

Část dne jsem poslouchala pod okny široko daleko jediného učitele hudby, který shodou okolností vzhledem k tajemnému zmizení houslí jeho studentky, měl poněkud ztížené vyučování. Velmi rychle jsem zjistila, že začátečnické melodie, kterým se s takovou trpělivostí snažil dívku naučit, jsem zvládala bez problémů. 

Věděla jsem, že bych měla být trpělivá. Bolest v nezkušených prstech bylo ale to poslední, o co by se on staral. Ne, když slyšel, čeho byl učitel hudby schopen, když byl sám.

Když věděl, co bychom dokázali, kdybychom se konečně vymkli tím nudným notám.

Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že to mohlo trvat věčně. I kdyby mě nikdo neobjevil, věděla jsem, že přijde chvíle, kdy mi bude slídění a pozdní vykrádání se z domu, málo.

Nikdy jsem si ale svého prvního posluchače nepředstavovala takhle.

Hraní patřilo mezi okamžiky, kdy i on ztrácel svou obvyklou ostražitost. Nedokázala jsem si pomoct. I když jsem si byla vědoma všech risk, stále jsem se nedokázala zbavit toho pocitu naprostého naplnění, při kterém jsem měla pocit, že mi srdce snad vyskočí z hrudi.

Nevšimla jsem si ho. Jak bych mohla? V tuto chvíli pro mě nemohl být důležitější, než jen pták na stromě. 

Zatnula jsem zuby, když mé soustředění protrhlo křupání suchých listů a smyčec mi se skřípotem sjel po strunách. Otočila jsem se. Zatímco mé tělo se napjalo, on se zkroutil a jako had vymrštil vpřed, zadržen jen vězením mého těla. 

„P-promiň," vyblekotal ne o moc starší kluk, než já a s dlaněmi před sebou ucouvl. „Nevěděl jsem, že tu někdo je." A uhnul pohledem.

Naklonila jsem hlavu na stranu, zatímco můj společník se s nespokojeným brněním přesunul k mým ramenům. Teď, když jsem si chlapce prohlížela, poznala jsem v něm syna doktora, který se po smrti dřívějšího, přestěhoval do města. Hubený, s nezdravě popelavou kůží a kruhy pod očima z toho neustálého studování ve špatně osvětlené místnosti a o dobrou hlavu vyšší, než jsem byla já.

Prvotní hněv ze mě vyprchal, když jsem si uvědomila, že byl zcela určitě první osobou, kdo mě slyšel hrát. Najednou ve mně přese všechnu jistotu vzrostly pochybnosti.

„Jen jsem slyšel někoho hrát a chtěl jsem jen vědět..." Podrbal se na zátylku, když najednou nevěděl, jak ve své výmluvě pokračovat. 

„Bylo to...dobré?" zeptala jsem se a vzápětí své otázky litovala. Co by mohl vědět?

Byly to první a poslední pochybnosti, které jsem kdy vzhledem ke svému hraní pocítila.

Nepotřebovala jsem odpověď. Ne po tom pohledu, co mi věnoval.

On byl prvním. Byla jsem si moc dobře vědoma, že i když jsem ho často neviděla, dál mě chodil poslouchat. Zřejmě si to, že ho hned po vzoru povídaček nezabila, vyložil jako její požehnání.

A nakonec si na něj zvykl i on. Přece jen na něm nezáleželo.

Teď, když se už hodiny hraní nepodepisovaly bolestí na mých rukou, jsme si konečně mohli dovolit víc. Pro nás to byla rychlost. Rychlost a neustálé dotýkání se hranic, kterým se nikdo, kdo se tak úzkostlivě držel předepsaných not, nikdy neměl šanci přiblížit.

Po nějakém čase, kdy mu naslouchání bylo už málo, se mě začal vyptávat na řadu všetečných otázek, na které jsem ale ke svému zahanbení, ale aniž bych to dala najevo, jen zřídka znala odpověď. Ukázalo se, že ten kluk nebyl úplně k ničemu, i když se oblékal jako mladší verze svého otce.

V jistém smyslu ani jeden z nás příliš do toho malého světa nezapadal, i když tehdy by mě ani nenapadlo nás spolu srovnávat.

Zjistila jsem, že chce být doktor, stejně, jako jeho otec. Na rozdíl od něj ale chtěl žít ve městě a účastnit se výzkumu. Tehdy se mě poprvé zeptal, jestli také plánuji odjet pryč. Abych se přiznala, do té doby mě ani nenapadlo, že bych se snad hraním mohla živit. Ne snad proto, že bych si myslela, že nejsem dost dobrá, ale protože šlo zkrátka o něco tak niterného že mou někdejší dětskou mysl ani nenapadlo, že by to vše mohlo mít skutečné místo ve světě, ve který jsem už téměř ztratila víru.

Odhalení mého skrývaného talentu nakonec přišlo mnohem dříve, než jsem předpokládala a musím říct, že ne vinou mého nového přítele. 

Pro mé vrstevníky šlo jen o další potvrzení toho, že nakonec měli tehdy v lese pravdu, a že mohli litovat jen jediného a to, že to tehdy nedotáhli do konce. Když mě ale zbytek města slyšel hrát, jako by všechno tohle zmizelo. Zapomínalo dokonce i na to, že ty oprýskané housle se podezřele podobaly těm, co kdysi ztratila jedna z dcer jejich sousedky.

Na nějaký čas jsem se hřála v pýše a hrdosti svých rodičů. Zatímco má matka, jakožto dřívější operní pěvkyně, na všechny strany rozhlašovala, že ten talent musím mít po ní, otec mi pokaždé věnoval jeden z těch jeho vědoucných pohledů, jako by mi chtěl říct, že vždycky věděl, jak jsem výjimečná.

I můj společník si užíval vší té pozornosti a jen zřídka zalézal k temeni, jako tomu bylo dřív, ale naopak se prodíral v okolí mého čela, až jsem za očima cítila lehký tlak jeho přítomnosti.

Učitel hudby z nás byl nadšený. Konečně nalezl toho mladého génia, který měl dát smysl celé jeho kariéře.

Na okamžik se vše zdálo dokonalé. Skutečně jsem byla dobrá. Tak dobrá, že to viděli i ostatní. A tak se mé druhé největší tajemství, klonící se jen před jeho druhým majitelem, postupně stalo obecně známou věcí.

A s ním i já.

Uvědomila jsem si, že mi mé tajné plížení se v noci z domu začíná chybět. Ze dne na den jsem opustila své dlouhodobé útočiště, místo, kde jsem zemřela, za zvuk a záři maloměsta.

Věděla jsem, že to cítí stejně, když jsem začala hrát jednu z těch dokonalých a přesto naprosto nudných skladeb. Nakonec mi stačil jediný pohled, abych se dokázala znudit nad hraním cizí práce. A toužit po tom všudypřítomném tichu, narušovaném jen hlasy nočních zvířat.

Žádná překvapení.

Jen emoce a představy někoho, koho jsem ani neznala. Kdoví, kdo z nás dvou jako první začal odbíhat do našich vlastních, šílených melodií. Jediný okamžik potrestán švihnutím přes prsty, i když jsem moc dobře věděla, s jakým obdivem učitel vždy sledoval mé ruce, bez dopředu napsaných not skládající ze vzduchu melodie, stále rychlejší a rychlejší, až nástroj vydával zvuky, které se pro něj zdály téměř nepřirozené.

Často jsem se později přesvědčovala, že ta představa jeho hlavy rozmlácené jedním z jeho sběratelských těžítek, nepatřila mně.

Nic nemohlo trvat věčně.

To, co se ještě před pár lety zdálo, jako zázrak teď bylo jen další překážkou. Léta ubíhala a já velmi rychle dospěla do věku, kdy jsem jen těžko už mohla být považována za zázračné dítě.

Zatímco můj jediný přítel, jestli jsem ho tak mohla nazývat, a první obdivovatel mé hudby, odjel na studia do města, já zůstala. Můj mentor mě už neměl co naučit a já jsem velmi brzy měla poznat, jak moc mě ta vesnice, ten rozlehlý svět, kdysi pro mě tak nedosažitelný, začínala dusit.

Myslím, že se stále předpokládalo, že se nakonec zařadím. To, co se v dětství dalo považovat za milý koníček, bylo teď jen dalším hřebíkem do rakve mé všednosti.

Můj společník byl každým dnem nedůtklivějším. Nenáviděl to tam. A snad si byl i vědom blížícího se nebezpečí v podobě mé matky.

Veškeré nadání, kterým jsem oplývala, bylo najednou jen přítěží před mnohem vyšším cílem, který mě konečně měl přivést do skutečného světa. Myslela jsem, že zrovna ona to pochopí. Po tom, co obětovala, když si vzala mého otce a zanechala tak své kariéry. Nakonec jsem byla jen věčnou připomínkou jejího zmaru.

Nechtěla jsem věřit, že by byla schopna něčeho takového. 

Měla jsem se změnit.

Provdat se a v tu ránu se proměnit z toho podvrženého dítěte v dceru, kterou si vždycky přála.

Nebyla jsem ale právě tím?

Nikdy by mě nenapadlo, že mé housle, mé milované housle, mohlo být tak snadné zničit.

Toho rána jsem se probudila s utkvělým pocitem, že mi něco chybí. 

Ta představa byla pro mě do té doby nemyslitelná. Přesto, když jsem se toho rána probudila a do nosu mě udeřil zápach kouře, bylo to to jediné, na co jsem dokázala myslet. 

Přece by něco takového...

Aniž bych se oblékla, vyběhla jsem před dům.

Rozkašlala jsem se, když mě ovanul šedivý oblak a tvář rozhořel žár. 

Zamrkala jsem.

Nechtěla jsem tomu věřit. Že by něčeho takového byla schopna.

Padla jsem na kolena a v záchvatu šílenství holýma rukama k sobě z ohně přitáhnula ožehnuté housle. Dřevo se pod mým dotykem téměř rozpadlo. Oči se mi zalily slzami, když jsem si je k sobě přitiskla.

Jako bych měla krk plný střepů. 

Až poté mi došlo, že křičím. 

A že nemůžu přestat.

Někdo mě popadl zezadu a vytáhl na nohy. Nástroj se roztříštil o zem.

„Uklidni se!"

Zvedla jsem hlavu, abych se setkala s úšklebkem své sestry. Samozřejmě, že tu byla. 

„Už je konec." Podlomila se mi kolena, když už jsem neměla sílu dál křičet. V uších mi dál zněl hlas mé matky, když si mě k sobě přitáhla.

„Už je konec."

Tak takovéhle to bylo. Už jsem zapomněla, jaký to byl pocit být sama. Necítit v sobě nic. 

Několik následujících dní jsem strávila v horečkách, blouznící po svém drahém společníkovi, který se záhadně vytratil spolu s hudbou, která mi do té doby bránila v spánku. 

Neměla jsem nic.

Stejně tak bych mohla být i mrtvá.

Znovu ho cítit byl ten nejkrásnější pocit mého života. Během jediného dne jsem se znovu postavila na nohy. 

Zajímalo by mě, jak dlouho jim muselo trvat, než zjistili, že jsem pryč. 

Věděla jsem, že mému bývalému učiteli nebude opravdu vadit, když si vezmu jeho housle. Nakonec jsem je potřebovala víc. 

Myslela jsem si, že až to konečně přijde a já se rozhodnu odejít, budu mít pochybnosti.

Necítila jsem nic.

Jen vzrušení nad tím, co mě čekalo.

Držadlo pouzdra mého nového nástroje mě příjemně hřálo v dlani a on se usmíval.

S nikým jsme se nerozloučili.

I když jsme věděli, že je nejspíš už nikdy neuvidíme. 

A pro jednou se světlo zdálo být mnohem blíž.