Autor: ElleJakobson

Téma: Nech mě něco říct

Poslední zápisek z deníku Williama Matese

23. únor 1892

Drazí občané města londýnského. Věřte, že k vám skrze tyto stránky, promlouvám s plnou důvěrou a nemíním Vám cokoliv tajit. Brzkého času si ke mne najdou cestu a já budu veden v okovech vstříc nesmyslné spravedlnosti s oprátkou okolo krku. Jak se ke mne tento fakt dostal? Jak si mohu býti jist? Sám jsem je k sobě navedl. Zda čirým úmyslem či nechtěným skutkem, ponechám toto bloumání Vám, mí milí drazí.
Jistě jste o mne již slyšeli. Noviny provolávaly mé smyšlené jméno, zplozené popudlivými supi v hávu novinářském. Nemohl bych Vám lháti. U srdce mne zatrnulo, když jsem to spatřil. Činy, jež mi připisovaly, vskutku náležely jen mne samotnému, ale název, kterým mne otitulovali, se rovnal aktu nejvyššího zla. Kopírovací Jack! Jak se jen opovážili přirovnávat mne k tomu zvrhlíkovi?! Netalentovanému šílenci, jež činil dle nejstaršího popudu světského! Z pomsty!
Nenaléhejte na mne, jméno vašeho trýznitele zapadne prachem, dříve než jeho kosti opustí pozemský svět. Já zůstanu věčný. Moje dílo není pouhých pět nepotřebných nevěstek. Mé cíle dosahovaly po celá léta vyšších schůdků. Patříte-li mezi mé věrné následovníky, seznáte, že mé výtvory dosahují nadpozemských kvalit. Krása, jíž oplývají, nepochybně pochopena nebyla.

Včerejšího rána, má identita prošla odhalovacím procesem. Reakce se vskutku staly bouřlivými. Směle prohlašuji, že téměř nenávistnými. Můj apartmán zničen, rozdupán, zhanoben. Celoživotní výzkum zapálen spolu s mými pozůstalými díly. Rudá a oranžová jsou tuze barvy překrásné, ale pouze v rukách umělce. Harpyje, jež vnikly do mého ráje, se staly kladivem na čarodějnice. Na mne! Ničeho nechápaly! Chovaly se totožně jako náš drahý přítel zvrhlík. Ve své mysli si zajisté vytvořily zcela odůvodnitelné důvody, proč činí tak hanobnou věc! V myšlenkách primitivů, kteří dokáží jen devastovat z prosté radosti! Není za tím ani kapka spravedlnosti! Hodlají špinit veškerou mou snahu o pravé l'art pour l'art. Nemíním se jim mstít. Odplata málokdy bývá sladká, zato překypuje jistou náročností. A já již tolikero časem neoplývám. Tak drahocenný a brzy v nedohlednu. Než zaslechnu ty dunivé kroky bobíků s inspektorem vpředu, povyprávím Vám, kdo jsem.

Mé jméno, račte mne jej napsat, jest William Elwin Mates. Pro novinářské zrůdy již netřeba užívat vulga, jež mi nejsou hodna. Pouze jedna věc, jež byste o mne měli znát a tož, že jsem největším umělcem naší doby. Nepatřím mezi zástupy patetických malířů, ani k hordě umazaných sochařů. Mé výtvory přesahují chápání obyčejného občana, nelze je zaškatulkovat a vrhnout mezi ostatní. Je to zcela nová kategorie. Mnozí z vás se na tento druh dívají skrze prsty. Jak vám mohu odporovati? Neprozřeli jste jako já. Nevidíte svět v těch rudo-oranžových barvách. Stále jste nespatřili nic krásného na posledním soudu. Přitom přeměna z bytí na nebytí je to pravé magnum opus! Vyvrcholení a zdokonalení všeho nádherného, co svět může přinést. Ten okamžik, kdy z těla vyprchá poslední kapka života a z lidské bytosti se stává věc, nelze slovy popsat. Dá se vyjádřit jen samotnou třešničkou na takzvaném dortu.

Jak se praví, plamen očišťuje, v mém případě zvláště světí prostředky. Jak jen můžete ohrnovat nosy nad tou omamnou vůní škvařící se lidské bytosti. To pouze prochází tou důležitou etapou. Přechodem z ubohé existence na vyšší stupínek. Na moje dílo, jež nikdy neopustí vědomí přítomných. Zapište si toto, nazývám jej "Aestuosa aeternitas" - planoucí věčnost. I já tu s Vámi zůstanu navždy. Skrze nikdy neviděné a nově poznané.

Dobrý večer, pane inspektore. Pochybuji o vaší touze přečíst si má slova urychleným tempem, přesto toto píši, abych ukrátil dobu na můj finální testament. A tím nejvrcholnějším dílem jste se stal vy.

S hlubokou poklonou, Vám přeji upřímnou soustrast.