Autor: SnowDreamer22205

Téma: Odhodila jsem štětec a pohlédla na svůj nový obraz

Ještě než jsem za sebou zabouchla dveře pokoje, zakřičela jsem mu v odpověď. Prostě ne! Pěkně hlasitě, aby mě slyšel. Aby věděl, že si to nenechám líbit. Že mu to spočítám. Jednou. Dosud jsem neměla odvahu, ale už nechci, aby to takhle pokračovalo dál.

Abych se odreagovala a ochladila hořící čelo, přichystala jsem si svůj malířský stojan. Malování je moje nejoblíbenější činnost. Je to něco, co mě naplňuje. Vím, že s každým tahem jsem více a více silnější. Jako bych byla se štětcem spojena magickým poutem. V každé kapce barvy se rozpouští všechno kolem. Jsem jen já a plátno.

Odhodila jsem štětec a pohlédla na svůj nový obraz. Jezírko v džungli a u něj pijící pardál. Hleděl na mě něžnýma černýma očima. Jeho výraz se mi povedl vystihnout velmi živě.

Opravdu. Jako by byl skutečný. Zazdálo se mi, že mrkl levým okem. To není možné, pomyslila jsem si. A teď, jako by pohnul hebkou tlapou! Zavřela jsem oči a napočítala do tří. Když jsem je zase otevřela, nestačila jsem se divit. Místo před malířským stojanem jsem stála v lese. Přesně takovém, který jsem si vysnila a potom převedla na plátno.

Přede mnou stál a hleděl na mě můj pardál. Věděla jsem, že bych teď měla začít panikařit a volat o pomoc. Jenže místo toho jsem pocítila zvláštní klid. Ze všeho přímo sršela zvláštní, řekla bych až sváteční atmosféra.

Šelma si mě prohlédla od hlavy k patě. Zřejmě ale usoudila, že nejsem hodná toho, abych ji mohla vidět jinak než zezadu a elegantně odkráčela s ocasem hrdě zdviženým.

Přistoupila jsem k jezírku. Voda se křišťálově třpytila a uprostřed ležel na hladině narůžovělý leknín. Kriticky jsem se na něj pohlédla. Není špatný, ale musím tam přidat ještě trochu více bílé.

Vzduch najednou prořízlo pronikavé zaječení.

Bleskově jsem se otočila, ale kolem mě byly jen liány a mezi stromy jsem zahlédla tmavé tělo nějakého prchajícího zvířete. Opice, pomyslila jsem si a pousmála se sama nad sebou.

Odhrnula jsem liánový závěs. Přede mnou se objevila jakási chodba. Zvuk se ozval znovu, ale já nebyla s to, uvědomit si, z které strany přichází. Orangutani byly opravdu všude kolem.

Rozhodla jsem se projít chodbou. Jak jsem postupovala stále dál, příroda kolem začala blednout. Na konci mě oslepilo bílé světlo, až jsem si musela zastínit oči. Když jsem si zvykla na ostře bílou stanula jsem v úžasu. Všude kolem mě bylo docela prázdno. Jen nekonečně bílá pláň.

Chtěla jsem udělat krok dopředu, ale nešlo to. Prostě ne. Jako kdybych byla zavřená ve velké, neprostupné a bílé krabici.

Pak mi to ale došlo. Jsem ve svém obraze a ten není nekonečný. Tohle je hranice mého světa. Dál už se nedá jít. Můžu jen couvnout.

Nevím, jak mě to napadlo, ale začala jsem to srovnávat s tím incidentem dnes ráno. Všechno má své hranice. Dlouho jsem přemýšlela, jak ukončit hádky mezi otcem a mnou. Myslela jsem si, že to není moje chyba, ale teprve teď jsem si uvědomila, že mám na našich sporech velký podíl. Nevím, jestli to bylo tím bílem kolem, jakýmsi pocitem bezpečí nebo tím všudypřítomným klidem, ale rozhodla jsem se to změnit. V duchu jsem poděkovala síle, která mě sem zavedla.

Teď jsem se ale musela dostat zpět, abych napravila to, kvůli čemu jsem zde.

Prošla jsem liánovou chodbou a ocitla se zase u jezírka.

Zavřela jsem oči a usilovně jsem si přála, abych se zase ocitla zpátky doma. Po otevření očí se ale nic nezměnilo. Jen se mi začalo chtít spát. Moje víčka se mi zdála těžká, jako by na nich viselo závaží. Podlomila se mi kolena a já přestala vědět o světě.

Vtom se ozvala veselá melodie a já otevřela oči. Ležela jsem v posteli a můj mobil mě budil moji oblíbenou hudbou. Hmátla jsem po něm, abych ho umlčela. S údivem jsem si přečetla datum. Bylo 2. 10, 6:00. Včerejší den ráno.

Pohledem jsem přejela celou místnost. V rohu stál můj malířský stojan a na něm ještě bílé plátno. Bílá. Barva, která mě včera změnila. Vlastně dnes, pomyslila jsem si s úsměvem.