Autor: Antilia

Téma: Odboč vlevo

Jel jsem dost dlouhou dobu, ale nepotkal jsem ani jediné auto. Nebylo se ale vlastně čemu divit. Bylo už dlouho po půlnoci, ale zbývala spousta hodin do úsvitu. Byla to doba, kdy všichni spali, bez ohledu na to, jak pozdě šli spát nebo jak brzy vstávali. Pochopitelně. I mě přemáhala únava, ale uklidňoval jsem se tím, že budu asi za třicet minut doma. Možná to byl přece jen špatný nápad, jít tak pozdě zkontrolovat nemocnou tetu, ale přemohl mě iracionální strach, že se něco stalo. Ano, tenhle pocit jsem měl poslední dobou často, ale nechtěl jsem ho ignorovat s tím, že se za ní jednou nerozjedu a další den už tady nebude. K mé smůle však teta bydlela několik hodin ode mě.

Možná bylo přece jen dobře, že tu teď nikdo nebyl. Ve stavu, v jakém jsem byl, bych ho dost pravděpodobně naboural. Takhle stačilo jen mechanicky řídit a snažit se nezavřít oči. Zkoušel jsem všechno. Pil jsem kávu, různé energetické nápoje, ale měl jsem pocit, že nejsem ani o chlup méně unavený. Spíše jen ještě k tomu nervózní.

Proto jsem se hrozně vylekal, když jsem najednou zahlédl nějaký pohyb. Vůbec mi v první chvíli nedocházelo, co to je, ale instinktivně jsem dupl na brzdu. Pneumatiky zapískaly a já jsem zaklel. Začínám být paranoidní. Nejspíš jsem si i ten pohyb představoval, protože přede mnou nic nebylo. Už jsem se chystal znovu rozjet, když v tom momentě se otevřely dveře spolujezdce.

Nevím, kdo z nás byl překvapenější, jestli já nebo tmavovlas dívka v dlouhých bílých šatech. Hleděla na mě dost zmateně. Když ke mně natáhla ruku, ucukl jsem. Měl jsem pocit, že ji znám snad odjakživa, i když jsem si byl jistý, že ji vidím poprvé v životě.

„Waltere," oslovila mě. Zarazil jsem se. Odkud znala mé jméno? „Díkybohu, že jsi to ty. Svezl bys mě? Všechno ti vysvětlím."

Zamyslel jsem se. Vůbec jsem ji s sebou nechtěl brát. Ale vypadala tak zoufale, že jsem ji nakonec posunkem vyzval, aby si nasedla. Vyčítal bych si, kdybych ji tady nechal. Navíc byla opravdu hezká. Rozjel jsem se. Po chvíli jsem se k ní otočil.

„Kam vlastně jedeš?" zeptal jsem se, aby řeč nestála. Možná jsem ji měl vykat, ale ona mi tykala jako první.

„Domů," odvětila.

Zasmál jsem se. „Ale já nevím, kde bydlíš."

„Myslím, ať mě vezmeš, kde jsem bydlela předtím," odvětila.

Byl jsem z toho čím dál tím rozpačitější. „Ale já nevím, kde jsi bydlela předtím."

Chvíli na mě hleděla velkýma čokoládově hnědýma očima. Docela mě děsila. Byla tak bledá, což ostře kontrastovalo s těmi tmavými vlasy. Poté se obrátila pryč a po tváři jí začaly stékat slzy. V krku se mi udělal knedlík, ale přesto jsem jí nakonec položil otázku, která mě hlodala.

„Proč brečíš?" zeptal jsem se. Neodpověděla, ani se na mě nepodívala. Začínal jsem z toho být ještě nervóznější. „Tak fajn, asi mi do toho nic není. Chápu." Ani tohle nemělo žádnou odezvu. Přemýšlel jsem, co jsem řekl špatně, že by ji to mohlo rozesmutnit. Nakonec jsem ale usoudil, že na tom, říkat, že nevíte, kde bydlí cizinec, není nic špatného. Nebyla to má chyba. Buďto se jí přihodilo něco špatného, nebo je zkrátka divná.

Celá ta cesta ubíhala neskutečně pomalu. Snažil jsem se s ní započít rozhovor, ale na nic mi neodpověděla. Navíc, popravdě řečeno, nikdy jsem nebyl výřečný, a už vůbec ne, když jsem byl tak unavený. Nakonec jsem zastavil na benzínce. Vlastně jsem ani benzín nepotřeboval, ale musel jsem na chvíli vypadnout z auta a promyslet si, co udělám. Nemůžu přece jet směrem ke svému domu, když ona určitě potřebovala někam úplně jinam. 

„Jdu natankovat," prohlásil jsem. Neodpověděla, jen se dívala do prázdna. Neovládl jsem se a pohlédl tím směrem, ale přesně jak jsem očekával, nic zajímavého tam nebylo. Povzdechl jsem si a přešel ke stojanu. Jen symbolicky jsem načerpal pár litrů do nádrže a vydal se k malé šedivé budově, abych zaplatil. Vynervovanější jsem však nebyl o nic méně, a tentokrát za to nemohl jen kofein. Musím se ji co nejrychleji zbavit. Nemám z ní dobrý pocit. Napadaly mě čím dál tím šílenější teorie, například že je nájemná vražedkyně, který jen čeká na správnou příležitost, jak mě oddělat, až třeba po to, že je duch, který z nějakého důvodu zůstal na tomto světě a hledá dům, kde žil, když byl naživu. Ušklíbl jsem a potřásl hlavou. Vždy jsem měl příliš bujnou fantazii.

Když jsem zaplatil a vrátil se zpět, ani se nepohnula. Jediný rozdíl byl, že znovu začala plakat. Když jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že se změnilo ještě něco. Pobrukovala si. Pobrukovala si nějakou smutnou melodii. Měl jsem nejasný pocit, jako bych tu píseň už někdy slyšel. Dobře, to bylo i možné. Třeba někdy hrála v rádiu. Ale v to chvíli mě to ještě více vystrašilo.

„Co je to za písničku?" zeptal jsem se. Ona mezitím zmlkla, nejspíš si nechtěla broukat přede mnou.

„Překvapuješ mě," promluvila po dlouhé chvíli.

„Překvapuju? Proč?" Ona ale znovu mlčela. „Prosím tě, jsem čtvrt hodiny od svého domu. Mohla bys mi konečně říct, kde bydlíš?"

„Jeď," přikázala mi dost ostrým tónem. Já ti pak řeknu, kde máš odbočit."

„Dobře," odvětil jsem. „Ty jo, taky jsi tak unavená jako já?" zeptal jsem se. Unavená byla naprosto zřejmě, ale nechtěl jsem, aby řeč stála. Vypadalo to, že jsem ji tou otázkou však jen naštval. Nic neřekla, ale z očí ji sršely blesky.

Zase jsme mlčeli. Nebylo to ale v žádném případě takové to příjemné ticho, které sdílíte například s přáteli. Nebylo to dokonce ani trapné ticho. Bylo to nepříjemné ticho, takové, které třeba nastane, když se lidé pohádají, nebo když mají pocit, že si ten druhý ani nezaslouží, aby mu něco říkali. Tentokrát ho však kupodivu přerušila ona. „Odboč vlevo."

Udělal jsem, co chtěla, a až poté si uvědomil, že to byl stejný směr, jakým bych zahnul ke svému domu. Zamrazilo mě v zádech, ale okamžitě jsem si za to vynadal. Nemohl jsem ty myšlenky ovšem zastavit. Hlavou se mi honily další scénáře, jako že potřebuje z nějakého důvodu vědět, kde bydlím, ale rychle jsem na všechny zapomněl. Nejspíš tady někde bydlela, i když jsem ji v těchto ulicích nikdy neviděl. „A teď zase vlevo," odvětila. Stále jsme mířili k mému domu. Bylo hloupé, že jsem sám sebe uměl dokonale vyděsit. Právě teď se mi ta dovednost vůbec nehodila.

Přesto jsem však byl příliš vystrašený a vyčerpaný, abych se vůbec pokusil něco vymyslet. Abych se rozhodl, jak bych mohl zvrátit svůj osud, ať už má být jakýkoli. Pokračoval jsem tam, kde chtěla, v naději, že přece jen teď na třetí křižovatce řekne, že mám jet vpravo nebo rovně. Všechny mé naděje však zhatil její třetí příkaz.

„Vlevo." Proti své vůli jsem se otřásl. Přišlo mi, jako by to třetí „vlevo" všechno zpečetilo. Jako by už nebylo cesty zpět. Ten pocit ještě umocnilo, když na mě významně pohlédla.

„Pořád nemáš tušení?" otázala se.

„J-jaké tušení?" zakoktal jsem. Hrozně se mi třásl hlas. Ani jsem ale nečekal, že mi odpoví. Začal jsem se opravdu bát. Zastavil jsem na začátku své ulice a vystoupil. Ona mě následovala.

„Počkej," vydechla. „Proč zastavuješ už tady?"

„Já... já tady bydlím," vysvětlil jsem. S obrovskou námahou jsem se na ni usmál a pospíchal domů. Po pár krocích mi to však nedalo a otočil jsem se. Ona tam už však nebyla. Vůbec mi nebylo jasné, kam by se mohla tak rychle dostat. Bylo to, jako by se vypařila. Nade mnou náhle něco zašumělo. Pohlédl jsem do ztemnělých korun stromů. Mohl to být vítr, ale zdálo se mi, že žádný nevane. Přišlo mi to dost přízračné. Že by přece jen byla duch?

Pousmál jsem se. Ať to bylo jakkoli, vlastně na tom nezáleželo. Některé věci jsem možná vědět neměl, možná měly zůstat tajemstvím obestřeným tmou. Nejspíš se nikdy nedozvím, kdo byla ta tajemná dívka, kde bydlela a jestli svůj dům našla, ale byl jsem rád, že je to za mnou. V ten okamžik jsem netoužil po ničem jiném, než padnout do postele a ze všech těch podivností se vyspat. Třeba si pak budu moct namlouvat, že se mi to jen zdálo. Za jiných okolností bych nad tím nejspíš dlouhé chvíle přemýšlel, ale dnes jsem okamžitě usnul, dokonce ještě v oblečení. 

Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že jsem si ani nezul boty. Venku už byl dávno den, ale nějak mě ani jedno netrápilo. Mnohem horší už bylo, že jsem si stále živě pamatoval, co se stalo v noci. Bohužel mi to jako sen ani trochu nepřipadalo. Věděl jsem, že se to stalo, a i když jsem si umínil, že všechny záhady nemusím znát, nedokázal jsem to úplně vypustit z hlavy. Alespoň zatím ne. Třeba se mi to povede, když začnu něco dělat. Posadil jsem se. Vzápětí jsem si všiml, že na mém nočním stolku něco leží. Nějaký papírek. Byl jsem si naprosto jistý, že já jsem nic nepsal. Napadlo mě, že to třeba byla máma, i když ta by to připevnila na lednici. Papírek jsem zvedl a okamžitě mě přepadl zvláštní pocit. Rychle jsem ho rozevřel a přejel prsty po modrých písmenech. I to písmo mi bylo takovým tím zvláštním způsobem povědomé, stejně jako ta neznámá tmavovláska včera. Stála tam jen jedna věta:

Je mi moc líto, že už jsi zapomněl.

„Do prdele," ulevil jsem si. To totiž přesně vystihovalo, co jsem cítil. Měl jsem už těch záhad po krk. Přešel jsem ke skříni a vytáhl oblečení na běhání. Běh byl to jediné, co mi teď mohlo vyhnat všechny myšlenky z hlavy. V dobré víře jsem nazul tenisky. Nebyl to nejlepší nápad, bez snídaně v žaludku jsem běhal nerad, a navíc jsem byl ještě stále dost unavený. A navíc, jak jsem po pár minutách zjistil, vůbec to nepomáhalo. Ani na vteřinu jsem na to všechno nedokázal přestat myslet. S hořkým pocitem v ústech jsem se zase vrátil domů a nalil si mléko do misky. Až poté mi došlo, že jsem tam možná nejprve měl dát lupínky. Protočil jsem oči. Takové věci se mi nestávaly. Byl jsem rád, že rodiče nejsou doma a nevidí, jak jsem mimo.

Celý den jsem se snažil od toho odpoutat, ale nebyl jsem schopný se do ničeho pořádně pustit. Nakonec jsem skončil u bezduchého sledování televize, více než tím, co v ní hrálo, jsem se však zabýval svými myšlenkami. Sice jsem rovnou vzdal to, dozvědět se, jaká byla příčina toho všeho, ale nemohl jsem se z toho nějak dostat. Ani jsem přesně nevěděl, kde je ten problém a proč si to neustále přemítám v hlavě, ale možná za to mohl nejasný pocit, že jsem něco přehlédl.

Zrovna když jsem si dělal oběd, ozvalo se zaklepání. Vůbec jsem neměl náladu na návštěvy, ale dotyčný zaklepal i podruhé. Neotvírat bylo nad mé síly. Rezignovaně jsem ke dveřím přešel. Když jsem je ale otevřel, málem jsem omdlel. I když vypadala trochu jinak, upraveněji, poznal jsem tu dívku ze včerejška. Vyschlo by v ústech.

„Ahoj, Waltere," pozdravila zrovna tak jako v noci.

„Ahoj," vydal jsem ze sebe. I při tom jediném obyčejném slově se mi zdálo, že mi dochází dech.

„Včera jsem ti říkala, že ti všechno vysvětlím. Můžu dál?" Přikývl jsem, i když jsem od ní chtěl být míle daleko. S naprostou samozřejmostí se posadila na židli, jako by tady byla už nespočetněkrát. Po tváři jí zase začaly stékat slzy.

„Nebreč, prosím," zaúpěl jsem. Ona zaťala pěsti.

„Nebreč. Jasně. Tobě to pořád nedošlo, co?"

„Co by mi mělo dojít?"

„Ty sis pořád ještě nevzpomněl." Zněla hrozně smutně. Nemohl jsem si pomoct, přes to všechno, čím jsem si v noci a ráno prošel, mi ji bylo líto. Už mi více lidí řeklo, že bych měl více myslet na sebe. Možná na tom něco bylo. Kdybych nejel uprostřed noci zkontrolovat tetu, kdybych tu dívku nevzal, nic z tohohle by se nestalo.

„Ten dopis," došlo mi náhle. „To jsi byla ty?"

„Kdo jiný?" pokrčila rameny.

„Ale jak ses dostala dovnitř?" Přemýšlel jsem, jestli jsem za sebou vůbec zavřel dveře, ale tak mimo jsem určitě nebyl.

„Mám tvoje klíče," pousmála se. Pozvedl jsem obočí.

„Jak můžeš...?"

„Jak jsem mohla znát tvoje jméno? Proč jsem si mohla pobrukovat tu písničku? Proč..."

„Co to bylo za písničku?" přerušil jsem ji.

„Já ani nevím, jak se jmenuje a neznám slova. Ale znáš ji taky." Znovu si notovala tu povědomou melodii. Po chvíli jsem se k ní přidal. Usmála se, když zjistila, že si pamatuji vůbec něco, i když to také byla jen ta melodie. 

„Vím, že kdysi jsem ji s někým poslouchal, ale..."

„Poslouchal jsi ji se mnou."

„Cože?" podivil jsem se.

„Polopatě," protočila oči. „Přijela jsem tu jenom kvůli tobě. Jenom kvůli tomu, že jsi byl jediný člověk, se kterým jsem se doopravdy cítila dobře. A zjistím, že ty si mě vůbec nepamatuješ."

Začínal jsem mít pocit, že je blázen. „Já nevím, proč bych si tě měl pamatovat."

„Ale no tak, zase tak moc jsem se nezměnila. Víš co? Pojď se mnou ven, jenom na chvilku." Poslechl jsem ji, protože jsem netušil, jak by zareagovala, kdybych to neudělal. Když jsme stáli na příjezdové cestě, ukázala na vedlejší dům. Zamyslel jsem se nad všemi obyvateli, který tento dům kdy měl a náhle mi to došlo.

„Ty jsi Alice?" hlesl jsem.

Rozhodila paže. „No konečně. Vím, že nám bylo asi dvanáct, ale stejně jsem doufala..." Do očí se jí znovu začaly tlačit slzy. „Pojď za mnou." Následoval jsem ji. Teď už jsem si byl jistější, když jsem věděl, že ta dívka není blázen ani mi nechce ublížit. „Já jsem na tebe nikdy nezapomněla. Pořád... pořád mám naši fotku. Za chvilku ti vysvětlím, kterou, ale prostě, i když ty vzpomínky bledly, pořád byly dost živé. Proto jsem tě v tom autě hned poznala, i když je to už pět let."

„Hele, promiň. Já jsem na tebe nikdy nezapomněl, jenom prostě... vůbec jsem nečekal, že se můžeš vrátit."

„A co sis o mně v tom autě myslel, když jsi mě teda nepoznal?"

Ušklíbl jsem se. „Všechno možné. Že mě chceš zabít, že jsi duch..."

Zasmála se. „V tomhle ses nezměnil." Konečně mi došlo, kam jdeme. I po tolika letech si pamatovala cestu k parku. V ten samým moment jsem si uvědomil i přesné místo v něm, ke kterému se vydala.

„Odboč vlevo," usmála se na mě, když jsme se ocitli dost blízko toho místa. Možná si myslela, že mi nedošlo ani tohle. Nebo si tu narážku na noc prostě nemohla odpustit. Zahnuli jsme. Došli jsme ke stromu. Už dva tři roky jsem tady ze strachu ze vzpomínek nebyl, ale naše iniciály vyřezané do kůry tady stále byly. Zůstalo i srdce, ve kterém se nacházely. Alice vytvořila z dlaně misku a přiložila ji k obvodu srdce tak, že její hrana obkreslovala polovinu srdce. Udělal jsem to samé a společně jsme tak vytvořili srdce celé. To byla ta fotka, o které mluvila. Její nebo mí rodiče, to už jsem si nepamatoval, nás takhle zachytili-

„Mysleli jsme si, že to bude napořád. Byli jsme malí, ale myslím, že jsme se měli fakt rádi," začala. „Tak hrozně jsem od tebe tehdy nechtěla odjet, když mi naši oznámili, že se stěhujeme. Nikdy jsem si už nenašla tak dobrého souseda."

„Já taky ne," odvětil jsem.

„Jasně, a proto jsi mi přestal odpovídat na všechny zprávy, dokonce i na dopisy." Zastyděl jsem se. Mělo to jiný důvod. Prostě mě to zraňovalo, když jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím. Ona mě to však nenechala vysvětlit, protože pokračovala. „Doma... doma se všechno pokazilo. Naši se pořád jenom hádají a mám pocit, že už jsou spolu jenom ze zvyku nebo jak se to říká."

„Zadrž. Oni nejsou tady?"

Zoufale se rozesmála. „Co myslíš? Kdyby tady byli, asi bych uprostřed noci nestopovala auta."

„Počkej, to jsi jako jela stopem celou dobu?"

„Nemám ještě řidičák," odvětila. 

„A... říkala jsi, že jsi jela za mnou."

„No, ne tak úplně. Prostě... doma to vůbec nejde vydržet. Používají mě jako prostředníka v hádkách, on má milenku, ona zase milence, pořád se urážejí. Chtěla jsem vypadnout, potřebovala jsem alespoň na chvilku pryč. Ale zbytek rodiny mě nechápe, myslí si, že je všechno v pohodě, protože máma i táta ty hádky tají. Kamarády nemám, nebo ne takové, kterým bych věřila natolik, abych jim to řekla.Tak jsi mě napadl ty."

„Ty jsi blázen," vyčetl jsem ji. „Víš, co všechno se ti mohlo stát? A stejně tady nemůžeš zůstat. Budou tě hledat."

„Ale nestalo. Jenom to nějak nevyšlo. Věřím, že bys mě poznal, kdybych rovnou přišla k tobě a nepotkal jsi mě v tom autě, tak unavený a všechno."

„Možná jo."

„Ale nepoznal jsi mě. Všechno je v háji."

„Proto jsi brečela?"

Protočila oči. „Umíš si vůbec představit, jaký jsem měla strach, když jsem sem jela? A když jsem tě konečně našla, ty sis o mě myslel, že ani nejsem živá nebo co."

Objal jsem ji. „Až doteď... doteď jsem nevěděl, jak moc jsi mi vlastně chyběla."

„Jo, ty mě taky," hlesla. Rád bych ji řekl, že může zůstat, že je všechno v pořádku, ale musel jsem zůstat realista.

„Ale musíš se vrátit. Je ti sedmnáct. Za chvilku se stejně odstěhuješ, ne?"

„No právě, je mi sedmnáct. Za chvilku budu dospělá. Můžu si dělat, co chci. A já už tam nikdy nechci."

„Budou se o tebe bát."

„O tom pochybuju," zašeptala.

„Pořád jsou to tvoji rodiče, Alice."

Odtáhla se ode mě. „Ty mě nechápeš," vzlykla. Pokusil jsem se ji znovu obejmout, ale ona mě odstrčila.

„Ale chápu, jenom... kde tady chceš být? Já tě k sobě vzít nemůžu. I kdyby to jinak šlo, moji by s tím určitě nesouhlasili."

„Já nevím. Třeba zůstanu u paní Nicollsové jako dneska v noci, nebo budu... já nevím. Ale já se tam prostě vrátit nemůžu." Pohlédla na mě. „Ale tebe to asi nezajímá."

„Proč by mě to nemělo zajímat, prosím tě?" povzdechl jsem si.

„Protože ses ani nesnažil zjistit, kdo jsem. Bylo ti to úplně jedno," vyčetla mi. „Čekala jsem celé ráno, jestli se třeba pokusíš jít na to místo, kde jsi mě viděl naposledy, ale..." Svým způsobem jsem chápal, proč se tak rozčiluje. Asi dost nesnadně se sem dostala a musela si myslet, že mi je úplně ukradená. Ale co čekala?

„Myslel jsem na tebe," zavrčel jsem. „Nemohl jsem tě dostat z hlavy. Ale prostě... prostě jsem si myslel, že bude lepší, když to zůstane záhadou. Bál jsem se tě."

„To jako fakt?"

„Včera ses chovala hodně divně."

„To ty taky. Jsi úplně jiný, než si tě pamatuju."

„Přece sis nemohla myslet, že to bude jinak." Odmlčel jsem se. „Kde vlastně teď žijete? Chci říct, stěhujete se často, takže se to asi změnilo."

„Teď zrovna v Baly City," odvětila.

„Koupím ti letenku a..."

„Ne!" vykřikla zděšeně. „Já se tam nevrátím! Ty... spletla jsem se v tobě. Vidíš to úplně stejně jako moje rodina. Nevěříš mi, že je to tak zlý."

„Já ti věřím," odvětil jsem a pokusil se ji znovu obejmout. Tentokrát se nebránila. „Jenom ti nemám jak pomoct."

„A nemůžu zůstat alespoň pár dní, prosím?"

Odmalička mi vtloukali do hlavy, že se musím chovat zodpovědně. Na druhou stranu, bylo vidět, že doma pro ni už není místo. Nemohl jsem ji prostě po tom všem poslat zpět. Asi za to zase mohla má tendence všem pomáhat, ale pokusil jsem se o kompromis. „Zkusím to vysvětlit našim. Ale ty zavoláš domů, aby se o tebe nebáli." Zbledla, ale kupodivu souhlasila. V té chvíli jsem měl pocit, jako by na chvíli bylo zase všechno v pořádku. Jako bych našel ztracený kus svého srdce. Nejspíš jsem ji stále měl rád více, než jsem si připouštěl.