Autor: SnowDreamer22205

Téma: Truhla s pokladem

"Pšt!" sykl jsem na něj, "Už je tady!" Oba jsme se ještě lépe ukryli v listí, přestože to nebylo třeba, protože paní tma nás ochotně přikrývala svým černým závojem.
Táta Wiliams táhl malý vozík přikrytý prostěradlem. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, co je pod ním. On se zastavil přímo pod stromem a obezřetně se rozhlédl po okolí. Naštěstí pro nás jej však nenapadlo vzhlédnout vzhůru a my tedy konečně zjistíme, co se skrývá v té tajemné truhle. Když jsem ji nedávno objevil ve skříni na půdě a chtěl ji otevřít, dostal jsem od táty Wiliamse pořádný výprask. Od té doby mi to tajemství nedalo spát. Táta Wiliams není milý ani něžný, ale když mě nachytal u svého drahocenného pokladu, vztekem se neznal. Co může být uvnitř, že tak vyváděl? A teď se to jistojistě konečně dozvím, řekl jsem si spokojeně.
Náš pěstoun teď vytáhl kapesní hodinky. Něco nebo spíš někoho čeká, pomyslel jsem si a pohlédl na svého bratra. Oči mu zářily stejně vzrušeně jako mě. Tohle je opravdové dobrodružství! dalo se z nich jednoduše vyčíst.
"Drž se té větve pevněji. Nebo spadneš a natlučeš si." napomenul jsem ho tiše, protože přes všechnu radost z úplné svobody dnešního večera, která mi neustále zalévala srdce jako mořské vlny neúnavně chladí zlatý písek, to byla moje povinnost staršího sourozence, dávat na něj pozor a kárat jej, aby se mu nic nestalo. Zvláště, když má jen nevrlého a stále zamračeného pěstounského otce a pár lhostejných příbuzných.
Ve stále houstnoucí tmě se náhle cosi pohnulo. Za chvíli jsem rozeznal lidské postavy, přicházející každá z jiného směru. Bylo jich mnoho a stále se objevovali další a další.
Když byli všichni konečně pohromadě, rozdělali velký oheň a táta Wiliams začal mluvit zvláštním, slavnostním hlasem, který jsme od něj nikdy dříve neslyšeli.
"Jak jsme se dohodli, pánové. Polovina moje, polovina vaše."
Potom dramaticky odhodil bílý přehoz jako světově proslulý kouzelník, jež okouzluje a udivuje diváky každým svým trikem.
Nemýlil jsem se. Opravdu tam stála. Za chvíli ji otevřou a on bude moci ukojit svou zvědavost.
Strážce záhadné truhly odněkud vytáhl stříbrný klíček a vložil jej do zrezivělého zámku. Několikrát jím zatočil, zaskřípalo to a velká truhla odkryla své tajemství.
Muži se k ní nedočkavě nahrnuli, ale starý Wiliams je všechny zase odehnal. Ve velké truhle ležela jen dopisní obálka. Luštil rozmazanou adresu, najednou zrudl, vysypal obsah a když viděl jen několik černobílých fotografií, vztekle zahodil obálku na zem a ještě na ni víc než rozzloben dupl.
"Co se stalo?!" vykřikl kdosi. "Co odměna?!"
Táta Wiliams se jen nenávistně ohlédl a rychlým krokem si to rázoval domů.
Muži nad jeho podivným chováním jen pokrčili rameny a zajímali se o obálku. Slíbil plat, nedal, vezmou si ho sami!
Když se ale na vlastní oči přesvědčili, že není oč stát, odešli po příkladu táty Wiliamse.
Poučili se.
Nikdy nespoléhej na ostatní, zařiď si to raději sám.

Když byl vzduch čistý, slezli jsme s bráškem ze stromu, protáhli ztuhlé svaly a jako první běželi k obálce na zemi. Když jsem si přečetl jméno adresáta, zůstal jsem udiven stát.
John Wilson...
Dopis je určený mě... Opatrně jsem jej vyndal z obálky. Ještě nikdy jsem od nikoho nedostal žádný dopis. Začetl jsem se do řádků napsaných drobným ženským písmem. Nevím, že bych někdy psal nějaké dívce. Psala o lásce, o lásce ke mě. O citu, který jsem téměř neznal. Celou dobu, co jsem četl, zadržoval jsem slzy, které se mi draly z očí, jenže poslední slovo dopisu mi dalo odpověď na všechny předchozí otázky a taky otevřelo brány slaným krůpějím, které se začaly řinout bez ustání po tvářích.
Líbá
Tvá maminka