Autor: Kyanid

Téma: Cesta ke hvězdám

„Kdo jste?" ozvalo se vystrašeně z postele od ženy v nemocničním oblečení. Kluk sedící na jejím lůžku potlačil slzy a usmál se.

„Tvůj syn... jsem tvůj syn."

Žena se na něj podívala a pak ucukla pohledem. „Můj syn je mrtvý, Měsíc si ho vzal."

Chlapcovi teď už doopravdy začaly stékat slzy a pokusil se chytit ji za ruku.

„Ale já jsem tady, mami." 

„TY nejsi můj syn, přestaň mi tak říkat!" řvala jeho matka nepříčetně. 

„Chlapče, myslím, že by bylo lepší, kdybys šel na chvíli pryč," ozvalo se od doktora, který vstoupil do dveří pravděpodobně se složkou jeho matky, „rozrušuješ ji."

Zezačátku nenáviděl, když ho od ní vyhazovali, teď už na to byl zvyklý. Zavřel za sebou dveře, posadil se na židli a dal si hlavu do dlaní. Dveře nemohly tlumit výkřiky jeho matky, když popírala svého jediného syna. Ničilo ho vidět ji takhle, přesto sem stále chodil. Utíkal ze školy jen, aby se s ní mohl na chvilku setkat. Jeho otec to nezvládal, do nemocnice nechodil, i když jeho by pravděpodobně matka viděla ráda. Pořád se na něj ptala.

Vzpomínal na dobu, kdy byli ještě šťastná rodina, vše začalo naprosto nevinně.

Jako každý den přišel ze školy, pohodil tašku a chtěl jít do pokoje, když uviděl rodiče, jak se o něčem dohadují. „Musíme mu to říct," křičel zrovna otec na matku, která jen kroutila hlavou.

„Co mi musíte říct?" zeptal se chlapec zmateně. Jeho otec i matka ztuhli a otočili se na něj. Jako první se vzpamatoval otec. „Víš, tvoje matka... má nádor v mozku."

„Cože?! Teď lžeš! Mami, že nemluví pravdu?" zaprosil chlapec s pohledem upřeným na ženu. Ta se na něj jen smutně podívala. Chlapec se rozběhl do pokoje a rozbrečel se.

Kdyby tak byl věděl, že tohle je jen začátek. Jeho matka sice neustále opakovala, že jí je dobře, ale zákrok nepomohl. Nádor byl příliš dlouho bez povšimnutí a vyvolal tak sekundární demenci. Pomalu se mu měnila před očima. Začala se stranit lidí a ani s nimi nechtěla moc mluvit.

„Vaše matka bude v pořádku, sekundární demence je léčitelná." 

Ovšem matčino tělo bylo příliš slabé a všichni věděli příčinu. On. Jeho matka ho měla pozdě. V jejích čtyřiceti letech bylo těhotenství více než riskantní. Přesto si prosadila svou a své narozené dítě milovala, přestože jí to neuvěřitelně oslabilo. Jak nemoc postupovala, snad si začala uvědomovat, proč se z její demence stala primární – neléčitelná. Vždy, když přišel, spouštěly se jí stavy deliria. Nevěděla, kdo je a podléhala svým představám. Mluvila o Měsíci, hvězdách a planetách, ale svého syna popírala. Má ho Měsíc, říkala, je mrtvý, přisadila si a opakovala to stále dokola, přestože její syn byl u ní. 

Teplé slzy mu znovu smáčely tvář a najednou ani neměl touhu je setřít. Někdo mu položil ruku na rameno. Podíval se, kdo to je, a nemohl tomu uvěřit. Jeho otec se po několika letech rozhodl, že navštíví svou manželku. Muž se na něj smutně usmál a vešel do pokoje. Chlapec mohl jen sledovat, jak vrásky jeho matky mizí a usmívá se. Muž ji objal a její syn viděl, že on dokázal něco, co jemu se nikdy nepovedlo. Byla doopravdy šťastná. I její syn se po dlouhé době usmíval, než promluvila.

„Neustále sem někdo chodí. Tvrdí, že je můj syn, ale já vím, že lže. Jako démon se přiblíží k mé posteli. Děsí mě, prosím, zbav mě ho," říkala jeho otci, který se strnule usmíval a nervózně se ohlédl ke dveřím, pravděpodobně věděl, že je slyší. Chlapci to stačilo, víc už slyšet nechtěl. Zvedl se a odcházel. Poprvé byla jeho mysl jasná a on mohl vidět pravdu. Zatímco jeho matka byla u hvězd Měsíce a planet, on zůstal nohama pevně na zemi. Sám.