Autor: Antilia

Téma: Hromy a blesky

Poznámka: Tento příběh trochu balancuje na hraně pravidel, protože vypráví o sebevraždě a svým způsobem popisuje i přesný způsob, ale jen proto, aby zapůsobil na city, jak má. Rozhodně nedělejte to, co udělal hlavní hrdina, nesnažte se jeho činy napodobit. Sebevražda je to nejhorší řešení na světě, všem včetně sebe tím neskutečně ublížíte. Vždy existuje světlo na konci tunelu a to, že zrovna nyní nevidíte řešení, neznamená, že neexistuje. Vždy existuje. Nevzdávejte to, raději si zajděte k psychologovi nebo se někomu svěřte. Vždy je tady někdo, kdo vám pomůže.

Muž roztřesenýma rukama sotva nastartoval auto. Doufal, že mu v tuto chvíli bude všechno jedno. Že bude jen upírat oči na nekonečnou dálnici, která však nyní ve tři ráno byla téměř pustá, a zkrátka pojede vstříc tomu, co je pro něj nevyhnutelné. Ale pravda je taková, že se bál. Bál se všeho. Bál se, jaké to bude, až zrychlí a pojede tak, jak po této silnici ještě nikdy nejel. Jak po ní nejel nikdy nikdo příčetný. Všichni znali její pověst nejpekelnější dálnice v této zemi. Bál se také nevyhnutelné havárie. Bude to hodně bolet? Bál se smrti. Vždyť kdo mohl tušit, co po ní nastane?

Nebyl naivní. Věděl, že on nebude mít takové štěstí, aby se s ní znovu setkal. Celý život ho provázela smůla, tak proč by se to mělo zrovna teď změnit? O to mu nešlo. Zkrátka už bez ní nedokázal žít. Byla jediná, s kým kdy cítil štěstí. Nevěděl, jak to dělala, ale dokázal se s ní konečně smát, dokázal konečně utišit svou mysl rozbouřenou jako počasí dnešní noci. Opravdu se snažil pokračovat, i když ona byla pryč. Snažil se celé dny zaměstnat svou mysl. Běhal, četl, chodil na zábavy. Ale nad vodou ho držela jen vzpomínka na ni a ta bledla.

Nikdy se nechtěl tolik vázat na jediného člověka. Přesně proto, že se bál, že se něco podobného přihodí. Ale když ji viděl, nemohl lásce vzdorovat. Jenže její smrt způsobila, že na tom teď ještě byl mnohem hůře než kdykoli předtím. A nikoho, jako byla ona, už nikdy nenajde, tím si byl jistý. Vyjel od svého domu a naposledy se na něj podíval ve zpětném zrcátku. Poté se zhluboka nadechl.

Přeřadil na vyšší rychlost a mířil na dálnici. Na tu samou dálnici, na které zahynula i ona. Přišlo mu něco poetického na tom, zemřít stejným způsobem, i když ona za to tedy rozhodně nemohla a neudělala to schválně. Vjel na první úsek a ještě více zrychlil. Zatím jel stejně jako několik málo okolních aut, která potkal, ale to se mělo brzy změnit.

Ozval se podivný zvuk. Nejprve se vylekal, že mu jeho auto překazí plán, ale nakonec si uvědomil, že to byl jen hrom. A další. Blesky zatím neviděl, ale začínalo pršet. Cesta bude kluzká. Každý řidič, který chce dojet do cíle, by měl zpomalit. Jeho cílem však byla smrt. Kapky dopadaly na přední sklo stále ve větší hustotě. Muž pevně semkl rty. Bylo to bláznivé. Ale už se nemohl vrátit ke snaze žít dále. To by totiž bylo ještě bláznivější.

Zhluboka se nadechl. Nemohl téměř ani řídit, jak byl vyděšený. I když na tom možná nezáleželo. Jen doufal, že si tu poslední jízdu užije, ale nedělo se tak. Ještě několikrát se nadechl a téměř už se mu povedlo se uklidnit. Náhle se ovšem stalo něco, co ho z nějakého neznámého důvodu naštvalo. Zablikala mu kontrolka. Nedostatek benzínu. Copak to mělo nějaký význam? Přestal se třást a šlápl na plyn. Motor zařval a kolemjedoucí řidič mu za to věnoval sprosté gesto, ale on se nad tím jen pousmál. Alespoň to přehlušilo myšlenky plné pochybností.

„Miluju tě," věnoval své ženě poslední slova, která však v burácení motoru a bouře zanikla. Nebylo pochyb o tom, že se temná mračna přibližují. Jak příhodné pro tento den. Ještě více sešlápl plyn a přeřadil na vyšší rychlost. Motor přestal tak moc křičet, ale jen na chvíli. Zbýval už jen jeden rychlostní stupeň. Jeho auto nepatřilo mezi ta nejrychlejší na světě, ale pro to, co se chystá udělat, to postačí. Musí. Kola projela kaluží a voda se rozprskla všude kolem, zejména na přední sklo. Neobtěžoval se zapínat stěrače. Nepotřeboval vidět, o co přesně se zabije.

Uháněl dále po dálnici a začínal se dostávat do takové nálady, jakou si přál. Stále více si uvědomoval, že tohle je jeho poslední den na této planetě. Co jen ho čeká? Přestal vnímat cestu. Všechno začalo být jedno. Úplně všechno. Málem i zapomněl, proč to všechno dělá. A kupodivu mu bylo i jedno, že to zapomíná. Za chvíli totiž nebude vědět vůbec nic. Nic. Bude tady jen temnota, temnější než všechna mračna, která ho obklopovala.

Oči mu klouzaly po přístrojích v palubní desce, ale údaje z nich sotva vnímal. Uvědomoval si jen, že jede velmi rychle a jaksi vzdáleně slyšel troubení, když náhodou míjel nějaké auto. Jen doufal, že při své sebevraždě neublíží někomu dalšímu, to opravdu nechtěl. Doufal, že dálnice bude ještě o něco málo opuštěnější.

Náhle mu pohled padl na svítící kontrolku benzínu. Stále pochopitelně svítila. Automaticky zkontroloval stav benzínu a tiše zaklel. Dokonale ho to probralo z toho krásného stavu, v jakém byl. Tou divokou jízdou způsobil, že vyčerpával palivo velmi rychle. Jako na zavolanou zrovna minul ukazovatel, že o dva kilometry dále je benzínová pumpa. S nechutí zpomalil. Možná by palivo stačilo k tomu, co chtěl udělat. Ale on zkrátka najednou nemohl. Potřeboval čas, aby se svou smrtí znovu vyrovnal. Zatracená kontrolka.

Potíž byla v tom, že nemohl natankovat. Nevzal si s sebou peníze, alespoň ne tolik, kolik by potřeboval. Kdo by také očekával, že je bude potřebovat? Nebo možná mohl bez zaplacení odjet, vždyť na tom nezáleželo, ale jeho mysl se tomu z nějakého neznámého důvodu bránila. Povzdechl si a otevřel dveře od auta. Bouře už zuřila téměř nad ním. Možná bude mít štěstí a zasáhne ho blesk. Ale při své smůle by byl jeden z těch mála lidí, kteří to přežijí.

Věšel dovnitř. Potřeboval si zakouřit. Už pět let nekouřil. Ale nyní už neměl co zničit. Po smrti není zdraví důležité. A jeho žena tady není, aby ho od toho odrazovala. Není tady. A nikdy už ani nebude. Zaťal pěsti. Cestou minul třesoucí se dívku. Nejspíš jí byla jen zima, ale přesně tak se nyní cítil on. Navenek se snažil vypadat normálně, ale uvnitř ho pohlcoval nesmírný chlad. Jeho dlaně byly opět neklidné. Popadl krabičku a zamířil k pultu. Prodavačka na něj starostlivě prohlédla.

„Pane, jste v pořádku?" Oslovený sebou trhl. To na něm šlo tak moc vidět?

„A-ano, samozřejmě," přikývl, ale to, že se mu zlomil hlas, nebylo právě přesvědčivé.

„Myslím, že byste teďka neměl řídit. Jste bílý jak stěna. Udělám vám kávu a vy si tu sednete na tuhle židli za pultem a vzpamatujete se, dobře?"

„J-já si asi radši sednu do auta," zakoktal.

„Mám o vás strach. Nikam nejezděte, prosím." Znělo to tak zoufale, že muž přikývl. Nechtěl přikývnout. Ale stejně by nejspíš nedokázal nastartovat. Vzal si krabičku, zaplatil svými posledními penězi a vyšel ven. Postavil se vedle třesoucí se dívky a hodil jí přes ramena svůj kabát. Stejně ho nebude potřebovat. Ona na něj nejistě pohlédla. Odkašlal si.

„Kouříš?"

„Ne. Už dva roky ne. Ale teď bych si ráda zapálila," téměř zašeptala.

Pousmál se. „Mám to stejně. Nekouřím pět let." Vytáhl dvě cigarety a pod přístřeškem jí i sobě zapálil. Nad nimi se zablýsklo a ani ne za tři sekundy i zahřmělo. Dívka sebou několikrát trhla. Muži došlo, že jí zima nejspíš není. „Ty se bojíš bouřky?"

„Proč si myslíš, že tu stojím pod přístřeškem a třesu se jak ratlík?" zachechtala se. Muž zaváhal, ale nakonec se rozhodl jí pomoct.

„Pojď ke mně do auta. Odvezu tě domů."

„Já nevím. Jsi cizí a já o další problémy fakt nestojím. Radši tu počkám, až ta bouřka skončí."

„Věř mi, že to je to poslední, na co teď myslím." Odmlčel se. „Původně jsem tu jel, abych se zabil."

Dívka se rozkašlala. „Co?!"

„Jo," odvětil a olízl si rty. Vlastně ani nevěděl, proč jí to říká, ale byla úleva to povědět někomu, koho už nejspíš nikdy neuvidí. „Zemřela mi žena a já už bez ní nějak nemám důvod tu zůstávat. Nevěřím v peklo nebo ráj a takové blbosti. Prostě už jenom nechci existovat."

Protočila oči. „Ty seš idiot. Myslíš si, že ona by chtěla, aby ses zabil?" Nechápavě na ni hleděl. „Spíš by chtěla, aby sis někoho našel a byl šťastný, nemyslíš?"

„Nezvládnu..."

„Měl bys to alespoň zkusit. Kvůli ní."

Protočil oči. „Myslíš, že jsem se nesnažil? Zníš jak z nějakého levného filmu."

Dívka pevně semkla rty. „Tohle je už tak divná situace, že ti to řeknu. Víš, proč se bojím bouřek?" Zavrtěl hlavou. „A teď další chvíle z levných filmů, můj přítel zemřel, když ho zasáhl blesk."

Muž na ni překvapeně pohlédl. „Vymýšlíš si." Soudil tak podle lehkosti, s jakou něco takového vyslovila.

„Ani ne. A žiju. Jasně, že jsem se chtěla taky zabít, ale v životě bych nejela po dálnici, kde můžu ohrozit někoho dalšího."

„V takovém počasí tam skoro nikdo není."

„Skoro. Ale stát se to mohlo. Bože, sebevražda je tak sobecká už sama o sobě, a ty ještě riskuješ, že způsobíš nějakou havárku. A minimálně ucpeš silnici a lidi, co budou pospíchat, se zpozdí."

„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel."

„Jasně že ne. Plácáš se jenom ve vlastním trápení." Odmlčela se. „Pojedu s tebou. Ale jenom proto, že doufám, že nejseš takový idiot, abys při tom zabil i mě." Muž přikývl. To rozhodně neudělá. Stále si byl jistý, že na tomto světě nechce zůstávat, ale měla pravdu. Sebevražda byla sobecká, a nemusel ji dělat ještě sobečtější. A možná by životu měl přece jen dát ještě jedinou šanci, Nečekal, že vyjde, ale tím, že to naposledy zkusí, už neměl co ztratit.