Autor: Maruska2205

Téma: Světluška beze světla

Blázen?

Bloudím sama tmou a snažím se najít mé ztracené světlo. Naději. Možná si říkáte, jak tohle může říct čtrnáctiletá dívka? Možná to bude tím, že ta dívka svěřuje svoje srdce do rukou ostatních. Možná to bude její povahou. Ale zpět k věci. Moje naděje je dávno pryč. Moji rodiče si myslí, že jsem blázen. Moje rodina si myslí, že jsem blázen. Ti, co mě znají ví, že jsem blázen. Ale já jím nejsem. Jen dávám volnost své fantazii.

Neumím najít lásku. Neumím najít nic dobrého. Neumím najít člověka, který by měl alespoň jednu jedinou vlastnost, kterou od přítele žádám a potřebuji. A proto to dělám. Proto se zamilovávám do postav z knih, filmů a seriálů. Protože oni ty vlastnosti mají. Zoufale toužím po tom je poznat ale vím, že se to nestane. Nemám naději.

Stojím téměř na okraji útesu, píše se rok 1493. Je bouře, všude znějí hromy a obloha se děsivě blýská. Celá se chvěju, po tváři mi stékají slzy smíšené s deštěm. Mé srdce mi svírá obruč bolesti, jsem zoufalá a hlava mi třeští, jakoby měla každou chvíli vybouchnout. Zlobím se sama na sebe, nenávidím samu sebe.

Dívám se dolů na kameny, které mě při dopadu zabijí. Dívám se, jak se vlny zoufale snaží dobýt zemi. Marně. Toužím skočit dolů a nebýt už nikomu na obtíž. Toužím po té prudké bolesti, která mě v tu chvíli zabije. Toužím po tom, aby se do moře vmísila má krev. Nikdo mě nepotřebuje. Nikdy mě nikdo nepotřeboval. Můj bratr mi to jen nalhával. Sice mám velkou moc, mohla bych do minuty zabít celou armádu a nic by se mi nestalo. Ale k čemu mi je tahle moc, když ji neumím ovládat? K čemu je, když můžu ublížit někomu, koho miluji?

Zatínám zuby i pěsti, abych nabyla odvahy ke skoku. A když už mám konečně dostatek odvahy, slyším křik. Zoufalý a rozrušený křik mého bratra, Perryho.

Niro!" Křičí mé jméno ale já ho sotva slyším přes hlasité dunění hromů. Zprudka se otáčím a vidím ho. Jeho černé vlasy smočené deštěm. Jeho žluté oči zářící ve tmě jako pochodně. Jeho jizvu, táhnoucí se od obočí, přes oko až na bradu. Jizvu, které jsem nedokázala zabránit. Nedokázala jsem ho dostatečně ubránit a proto na tváři nosí znamení.

Dělá krok ke mně. „Ne!Nechoď ke mně! Nechci ti ublížit!" Kříčím na něj a vyhrůže se posouvám ještě blíže ke kraji. Zastavuje se. V očích mu panuje strach ruku v ruce s hněvem. Proč se hněvá? Zlobí se na mě? Tolik mě bolí ho tak vidět. Nabízí mi ruku ale nejde ke mně, ví, že jsem schopná skočit. „Niro, prosím, pojď ke mně" Křičí, abych ho slyšela. Kroutím hlavou se pláču ještě víc.

Dívám se na něj. On se dívá na mě. Zoufalství z něj přímo sálá. Ale já mu nemůžu dát to, co chce. Nemůžu ohrozit jeho život. Nemůžu riskovat. Stačí, abych se nahněvala a můžu zabít vlastního bratra, i když to vlastně nebudu já.

„Niro, chci, aby si mě teď poslouchala" Snaží se mluvit klidně ale jeho hlas je stejně poznamenaný strachem stejně tak, jako jeho oči. Zmateně se rozhlížím okolo sebe a snažím se uklidnit. Snažím se mít jasnou mysl a zbavit se toho zoufalství, té bolesti. „Niro, soustřeď se jen na mě" Křičí a já ho poslechnu.

Náhle pro mne hromy přestaly existovat, blesky jakoby neútočily, bouře jakoby nebyla. Nic neexistovalo. Jen jeho havraní vlasy, jeho divoké avšak milující oči. Jen on a jeho láska ke mně.

„Niro, já tě potřebuji! To kvůli tobě bojuji...to ty mi dáváš sílu vstát! Nebýt tebe nestál bych tu! Slyšíš?!" Ale jeho slova nepomáhají. Akorát mi svírají srdce ještě mnohem silněji. Tak silně, až mi z úst unikne sten.

Bez tebe budu prádná schránka bez života...budu si to vyčítat...bez tebe nejsem nic! Niro, pojď ke mně...nikdo ti neublíží.." Odmlčuje se ale hned pokračuje. „Ne, dokud jsem tady já" Snaží se mě přesvědčit. Snaží se mě zachránit. Můj bratr právě bojuje o můj život. Se mnou.

„Ale já se nebojím o sebe! Bojím se...bojím se, že někomu ublížím.." vydechuji tato slova a ani nevím, kde se ve mně vzala. Vidím, jak se strach mění v bolest. Rve mi srdce ho takhle vidět. Ale je příliš pozdě, nemůžu to zastavit. Nejde to.

„Stála si při mně v dobách, kdy se ke mně celý svět otočil zády...chránila si mě, jak si jen mohla...nespočetně krát si mi zachránila život! Niro, ty mi nemůžeš ublížit a víš to!" Křičí z čistého zoufalství. Z čistého strachu. Z čisté bolesti. „Niro, prosím...vrať se ke mně" Zlomí se mu hlas a po tváři se mu koulí slza. Vím to, protože vidím její cestu z oka až na jeho bradu.

Má bolest. Mé zoufalství. Můj strach. Nic z toho nemizí ale já už nechci padnout a roztříšit se o kameny tam dole. Dělám váhavý krok a zjišťuji, že mé nohy mě skoro neudrží. Bojím se, že spadnu ale nemůžu dovolit, aby pro mě šel. Mohl by se zřítit se mnou. Dívám se na něj a vidím, jak mu ve zlatých očích zaplála jiskra naděje. Nemůžu zemřít. Nemůžu ho opustit. Dělám další krok a v tu chvíli padám k zemi. Dopad šíleně bolí ale já se stejně snažím zvednout a nevnímám tu bolest. Jdu po čtyřech jako pes ale hlavní je, že se vzdaluji od smrti. Bratr mi běží naproti a když už je skoro u mě, zvedám se a padám mu do náruče.

Pláču a vzlykám a on dělá to samé. On je to jediné, co mám. Já jsem to jediné, co má on. On je celý můj život, celý můj svět. Tak, co jsem to málem udělala? Jak jsem mohla být tak sobecká a málem mu ublížit? Jak jsem ho mohla chtít opustit? Hladím ho po vlasech a on mě, co nejpevněji tiskne k sobě. „Tohle už mi nikdy nedělej!" Zavzlyká. „Promiň, promiň, promiň!" opakuji stále a zavírám oči.

Po tváři se mi koulí slza, citím to. Otevírám oči a zjišťuji, že to byla lež. Že pořád sedím v té temné místností se strašidelnou postelí, jako z hororu. Že jsem pořád sama a nemůžu ven. Sedím tam sama a čekám, než mě zase navštíví psychiatr a řekne mi, co už dávno vím. Že mi není pomoci.

A tak jsem sama ve tmě. Bloudím svou myslí a fantaziemi a nemůžu s nikým mluvit. Nehci s nikým mluvit a tak nemluvím vůbec. Jediné, co mě ještě drží na hranici mezi zdravým rozumem a šílenstvím je moje fantazie. Moje láska k smyšleným postavám.

Sama bloudím a marně po slepu hledám záchranu. Ale vím. Že nepřijde. Jsem jako světluška beze světla. Jako tělo bez duše. Jsem člověk bez naděje.