Autor: Antilia

Téma: Zahrada růží

Doplnění: Asi den poté, co jsem odjela, mě napadl příběh, u kterého jsem si vlastně až během psaní uvědomila, že by do tématu perfektně zapadal. Proto se snad nebudete zlobit, když se také zapojím. Téma jsem dopředu nevěděla, vymýšlela jsem to ten den, co jsem je zveřejnila. No, snad se vám to bude líbit.

Seděl jsem uprostřed už tak známé zahrady. Nebylo divu, od doby, kdy jsem se o ni začal starat, uběhly desítky let. Nikdy jsem neměl potřebu odcházet. Byl to můj domov, mé všechno. Nic jiného jsem neměl. Nic se neměnilo. Nebo tedy alespoň po většinu času. Mimoděk jsem pohlédl na bílou růži, pro mé oči mnohem krásnější než všechny ostatní. Stále kvetla, přestože příběh, který ji doprovázel, už byl téměř zapomenutý. Ne však pro mne.

Pro mé srdce to bylo jako včera, co jsem ji poprvé spatřil. S těmi krátkými černými rozcuchanými vlasy, špinavou tváří, kalhotami, tunikou a vysokými jezdeckými botami mi více připomínala chlapce než dívku, ale prozrazovaly ji její křivky a půvabná, i když nyní neskutečně bledá, tvář. Stejně jako všichni ostatní jsem běžel k silnému grošákovi, který ji nesl na svém hřbetě. Doslova nesl, přesně jako nějaký náklad. Ona totiž byla v bezvědomí.

„Proboha," spráskl ruce Ovocnář. „Co se té dívence stalo?" Až teď jsem si všiml dvou starších chlapců, vlastně skoro mužů, jak sedí se sklopenými hlavami. Jeden na stejném koni jako dívka, podpíral ji, druhý na o trochu menším vraníkovi.

„Nezlobte se," pronesl tmavovlasý. „Našli jsme ji v lese. Spadla z koně a asi se praštila do hlavy nebo něco takového. Navedli nás tady, že tu bydlí nějaký léčitel."

Probral jsem se z omámení. „Ano, jistě." Vzal jsem ji do náruče a pospíchal k domu obloženému bílým kamenem. Koneckonců, Léčitel byl jediný důvod, proč jsme tady byli i my. Stavení, zahrady, daleká pole, všechno patřilo jemu. Nikdy jsme se neptali, kde na to vzal. Bylo možné, že lidi obíral. Nebo byl prostě tak dobrý, že to všechno získal poctivě. Ne, že by nás to nezajímalo. Ale on byl vždy hádankou. Hlavní bylo, že jsme u něj našli práci, střechu nad hlavou a dobře nás živil. Nic jiného jsme nepotřebovali. Bez něj bychom teď všichni žebrali ve špinavých městských ulicích.

Zhluboka jsem se nadechl, když jsem klepal na pokoj, kde obvykle přijímal pacienty. Přestože tam skoro nikdy osobně nebyl, bylo to skoro posvátné místo. Ne, že bychom tam nemohli vkročit. Ne, že bychom nechtěli. Ale každý včetně mě si tam připadal nepatřičně. Proto mě překvapilo, když mi otevřel právě on. Upřel své jasně modré oči nejprve na mě a poté na dívku. Promnul si dlouhé bělostné vousy.

„Co se stalo?" zeptal se.

Polkl jsem, abych dokázal odpovědět. „Našli ji nějací dva chlapci. Tvrdí, že spadla z koně a někdo jim pověděl, aby šli za vámi." Pomalu přikývl.

„Polož ji na lůžko," pobídl mě. Na okamžik jsem zaváhal, ale nakonec jsem vkročil dovnitř. Do nosu mi udeřila vůně všelijakých mastí a bylinek, ale bohužel i zápach krve a smrti. Zatočila se mi hlava, ale snažil jsem se nebýt dalším na lůžku. Už tak jich tady bylo až příliš. Položil jsem u dívku na měkkou postel. Ihned se jí ujala některá z Léčitelových pomocnic.

„Děkuji," pravil bělovlasý muž. Zmohl jsem se jen na přikývnutí a vyšel ze dveří. „A Zahradníku?" zastavil mě ještě. Nepochyboval jsem o tom, že zdá mé jméno. Ale nepoužíval ho. Nikdo ho nepoužíval. Nebylo důležité. „Smyj si tu krev, než se vrátíš k práci." Podíval jsem se na své ruce. Byly celé rudé. Znovu jsem se podíval na bezvědomou. Kolik krve musela ztratit za celou cestu?

Staral jsem se o zahradu stejně jako doposud, ale něco se přece jen změnilo. Čas od času jsem si na tu dívku vzpomněl. Nebyl jsem jediný, často mě lidé zastavovali a ptali se, jestli náhodou nevím, jak to s ní vypadá a jestli je ještě vůbec naživu. Nechápal jsem, proč bych to měl zrovna já tušit. Jen jsem ji tam donesl, to by mohl udělat kdokoli jiný. Ale rozuměl jsem jim. Také mne zajímalo, jak to dopadlo, a hledal jakoukoli možnost, jak se to dozvědět.

„Proč se na ni nezeptáš?" položila mi otázku Houslistka, zatímco jsem vykopával jeden vzpurný záhon. Někdy mě se svou hudbou doprovázela, když neměla co na práci. Údajně hrála mým rostlinám, aby byly i ony šťastné. Popravdě, nedivil bych se, kdyby tomu zrovna ona skutečně věřila. Nicméně jsem se spíše přikláněl k názoru, že si potřebovala s někým popovídat. Proto jsem se jí také svěřil, že mě ta dívka zajímá.

Setřel jsem si pot z čela a pohlédl na ni. „Nemyslím si, že je to patřičné."

„Kolikrát jsi něco neudělal, protože ses prostě bál?" usmála se na mě. „Přitom nemáš čeho! Donesl jsi ji tam. Máš na tom také svůj podíl! Jestli tam nepůjdeš, budu smutná." Našpulila své rudé rty. U kohokoli jiného by to prohlášení znělo naprosto absurdně. Jenomže ona byla prostě taková. Kdybych ji měl popsat, nenašel bych ta správná slova. Důležité bylo, že zde zapadala. Bylo to tady jako jiný svět, jako by stěna z růží a popínavých rostlin plazících se po vysokém plotě byla hranice, za kterou jsme zkrátka nepatřili.

„Když já nevím," namítl jsem. „Možná mi do toho nic není."

„Hodně štěstí," usmála se, prudce mě objala a políbila na tvář.

„Počkej, ale já jsem přece neřekl, že..."

„Tak na co čekáš?" zeptala se a černé oči jí radostně zajiskřily. Potřásl jsem hlavou. Měl jsem na výběr? Sotva jsem se otočil, začala znovu hrát své teskné skladby. S prudce bijícím srdcem jsem zamířil k domu. Znovu jsem vystoupal po točitých schodech a stanul před velkými, mosazí zdobenými dveřmi. Zaťukal jsem.

Tentokrát mi otevřela jedna z nejstarších pomocnic. Říkali jsme jí Bylinkářka, protože většinu léčivých rostlin, které jsem já vypěstoval, ona sbírala a dohlížela na to, aby se správně zpracovaly. Otevřel jsem ústa, abych ji vysvětlil, co tady dělám, ale ona mne předběhla.

„Přišel jsi za tou dívkou, že ano?" Propalovala mě svýma ocelově šedýma očima.

„A -ano," vykoktal jsem. „Přežila to?"

„Praštila se silně do hlavy, tudíž je stále ještě otřesená a ztratila paměť, ale bude v pořádku," odpověděla mi.

„Díkybohu," neodpustil jsem si. Chtěl jsem odejít, ale pak jsem si vzpomněl na slova Houslistky. Kolikrát jsi něco neudělal, protože ses prostě bál? Vzhlédl jsem a vzdoroval těm pohlcujícím očím. „Mohl bych ji vidět?"

Vrásky na tváři Bylinkářky se ještě více prohloubily. „Nemyslím si, že by si to v tomto stavu přála."

„Donesl jsem ji sem. To byla v bezvědomí, rozcuchaná, bledá, špinavá. Měl jsem už na rukou i její krev. Myslím, že horší už to být nemůže."

Na tváři se ji zjevil lehký úsměv. „Mám dojem, že bych se na to měla zeptat Léčitele." Napůl jsem čekal, že to opravdu udělá. Ona však nakonec otevřela dveře a pustila mě dovnitř. Všichni na mě udiveně hleděli, ale nikdo se na nic neptal. Zamířil jsem k lůžku, kam jsem ji předtím položil. Zdálo se, že spí. Pak ovšem otevřela olivově zelené oči. Z její stále bledé tváře jsem vyčetl zmatek.

„Ty jsi tady ještě nebyl," prohlásila docela trefně.

„Ne," přisvědčil jsem. „Odpusť, chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli jsi v pořádku. Já jsem tě sem donesl."

„Říkali mi, že jsem spadla z koně," pravila. „Ty jsi ten, kdo mě zachránil?"

Mohl jsem říct, že ano, ale tady se lhát nevyplácelo. Za chvíli by o tom věděli všichni. „Ne, já jsem jen zahradník. Ty dva kluky, kteří tě zachránili v lese, jsem už neviděl. Přenesl jsem tě akorát ze zahrady sem."

„Takže v lese," zamumlala si pro sebe. Nejspíše se snažila vylovit vzpomínky, které tam nebyly. „Jasně. Stejně díky."

„Jsem rád, že jsi to přežila." S těmito slovy jsem se otočil a zamířil ke dveřím.

„Počkej," zavolala na mě. „A jak se vůbec jmenuješ?"

„Zahradník," odpověděl jsem, aniž bych se na ni znovu podíval.

„Mám už dost těch přezdívek. Myslím tvoje normální jméno."

Obrátil jsem se k ní. „To je mé jméno. Jak jsem se jmenoval kdysi, to není důležité. Nikdo v této zahradě nebo v tomto domě nic neznamená. Znamenáme něco jen všichni dohromady."

Povzdechla si. „Nejsi první, kdo mi to říká." Čekal jsem, že něco dodá, ale znovu zavřela oči. Kdyby tady zůstala, jednou by to pochopila. Zamyslel jsem se. Mohla by tady zůstat?

O dní, možná týdnů později, protože čas byl zde relativní, jsem to téma vytáhl před Houslistkou. Prsty zaťukala do jasanového dřeva, ze kterého byl vyroben její nástroj. „Jak často na ni myslíš?"

„Je těžké to nedělat. Zrovna před chvílí jsem potkal Podkoního, jak vede toho grošovaného koně. Prý je její. Věřila bys tomu, že mi málem rozdupal tulipány, jak byl divoký? To jsem ale říct nechtěl. Prostě, všechno s ní nějak souvisí."

Zvonivě se zasmála. „Já jen, že poslední dobou nemluvíš o ničem jiném."

„Omlouvám se," odpověděl jsem, když jsem si uvědomil, že má pravdu. „Mrzí tě to, že ano?"

„Ne, ne, vůbec!" vykřikla možná až moc hlasitě a objala mě. „Jak tě něco takového mohlo napadnout? Já jen, že už dokonce přemýšlíš, jestli zůstane. Vždyť ji vůbec neznáš."

„Já vím. Nic v tom není. Jen mě napadlo, že když ztratila paměť, byl by to pro ni dobrý začátek."

„Vezmi ji do zahrad. Jedině když s ní budeš mluvit, poznáš, kým vlastně je a jestli sem patří."

„Nemyslím si, že mohu."

„A já si nemyslím, že nemůžeš." Nedávalo to smysl, ale znovu mi dodala odvahy. Nikdy jsem tam příliš nechodil, ale poslední dobou jsem byl v domě každou volnou chvíli.

„Nemáš pracovat na zahradě?" neodpustila si Kuchařka kousavou poznámku, když mě potkala.

„Nemáte být v kuchyni?" usmál jsem se, aby pochopila, že je to vtip. Rozhlédla se po chodbě s vysokými stropy, na kterých se skvěly závěsné svícny s květinovými motivy. Pravda byla, že ani jeden z nás nedělal to, co by měl. Já ovšem ještě méně než ona. Přesto jsem pokračoval k už tak známým dveřím. Když mi někdo otevřel, už se na mě nedívali, jako bych sem nepatřil. Právě naopak.

„Zahradníku, heřmánek, prosím tě," požádal mě Chřipkař. Pomáhal jak při lehkých nachlazeních, tak při horečkách ohrožujících život. I když ty vlastně někdy přebíral sám Léčitel, protože právě on se staral o ty, kterým život visel na vlásku. Otočil jsem se a popadl sklenici s touto bylinou. Vděčně se na mě usmál. To, že po mě chtěli něco podat nebo pomoct, už se stalo samozřejmostí. Zamířil jsem k lůžku. Dívka mi kývla na pozdrav.

„Nechceš se se mnou projít do zahrad?" přešel jsem rovnou k věci.

„Ani nevíš, jak ráda. Jsou tu všichni hrozně milí, ale asi chápeš, že mě nebaví jenom ležet," odpověděla a zdálo se, že ji to opravdu potěšilo. Až pak mě napadlo, že by to možná nemuselo vyjít.

„Jen chvíli počkej," řekl jsem a zamířil za Bylinkářkou, protože to tady byla jedna z nejváženějších žen.

„Mohl bych tu dívku vzít ven?" zeptal jsem se. „Do zahrad?"

Zdálo se, že váhá. „Nejsem si jistá, jestli by ještě neměla odpočívat."

„Bude odpočívat. Jen na čerstvém vzduchu. Už jsem jí to slíbil."

Povzdechla si. „Dej na ni pozor." Doufal jsem, že k jejímu souhlasu nepotřebuji i souhlas Léčitele. Přešel jsem zpět k lůžku.

„Tak pojď," vyzval jsem ji a natáhl k ní ruku. Zavrtěla hlavou a vstala sama. Zdálo se, že stojí dost nejistě, ale pevně semkla rty a následovala mě z místnosti. Nemohl jsem si nevšimnout jedné změny. Převlékli ji. Měla na sobě volné šaty dlouhé kousek pod kolena, jaké tady nosila většina žen. Ty její byly bílé jako sníh.

„Jsou pohodlné," řekla mi, když si všimla, kam hledím. „Jinak šaty nenosím."

„Sluší ti," odpověděl jsem a otevřel dveře vedoucí ven. Zastavila se na prahu a rozhlédla se kolem sebe. Chápal jsem to. Všechny ty barvy a spousta poletujícího hmyzu poprvé ohromila i mne. Pod blankytně modrým nebem, v paprscích jarního slunce, navíc vše vypadalo ještě mnohem krásněji. Chvíli jsme šli mlčky, až k nejbližšímu plotu. Všiml jsem si, že si ho zaujatě prohlíží. Vzal jsem jednu bílou růži a nůžkami, které jsem měl stále za opaskem, jsem ji ustřihl. Podal jsem ji jí.

„Díky," pravila tiše. „Ale měl jsi ji nechat tam. Takhle akorát zvadne." Nechápavě jsem na ni hleděl.

„Je jich tu hodně."

„Jo, ale tahle jedna umře, a to celkem zbytečně." Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Pak položila otázku, kterou jsem vůbec nečekal. „Ty se ani nezeptáš na moje jméno?"

„Říkal jsem ti přece, že tady nejsou důležitá."

„Vaše asi ne. Ale ty nechceš vědět, kdo jsem? Pořád za mnou přece chodíš."

„Tak to není," pravil jsem. „Donesl jsem tě tam. Zajímá mě, jak to s tebou vypadá."

„A u nikoho jiného tě to nezajímá?"

„Kdybych měl řešit každého pacienta, nedělal bych nic jiného. Já se starám o zahradu, ne o vás. Zajímá mě jen každý, s kým mám něco společného."

„Nevšimla jsem si, že bys chodil i za někým jiným," namítla. Nechápal jsem, kam tím míří, ale rozhodl jsem se ji to vysvětlit prostě tak, jak to opravdu bylo.

„To proto, že už jsou v pořádku. Byl to třeba Chřipkař. Nebo Chirurg. Nebo Zeleninářka, jestli jsi ji někdy viděla." Zavrtěla hlavou. „Zkrátka, bylo jich více. A někteří tady nyní pracují. Mimochodem, mohla bys také, kdybys chtěla. Po té ztrátě paměti to bude dobrý začátek." Z nějakého důvodu zase zbledla a o krok ode mě ustoupila. „Co se stalo?"

„Nic," procedila skrz zuby. „Neudělalo se mi dobře." Beze slova jsem ji podepřel a snažil se co nejrychleji vrátit do domu. Po cestě se rozplakala. Ale proč?

Ležel jsem v posteli a marně se znovu snažil usnout. Zbývala jen chvíle do úsvitu. Probudilo mě nějaké šustění. Nevěnoval jsem tomu pozornost, určitě to bylo nějaké zvíře. Ozývalo se to ovšem stále dokola. Nakonec, protože jsem stejně už nechtěl ležet v posteli, jsem se vydal to zkontrolovat. Sotva jsem vyšel před dům, došlo mi, že to není žádné zvíře. Ozývalo se to z růží. Když jsem očima pořádně propátral temnotu, zahlédl jsem lidskou siluetu.

Pozvedl jsem obočí. Který blázen by šplhal po růžích?  „Kdo jsi?" zeptal jsem se, když jsem byl na doslech. Člověk tam nahoře mlčel. „Slez dolů. Je to hrozně nebezpečné."

„Ráda bych ti řekla, kdo jsem, ale ty ses na moje jméno nezeptal," ozval se nakonec známý hlas. Byla to ta dívka, která spadla z koně. Protočil jsem oči.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?"

„Ne, nemůžu," odvětila. Křoví tvořené květinami a popínavými rostlinami ještě více zašumělo. Otočil jsem se a rozběhl se pro pomoc. Sotva jsem však udělal prvních pár kroků, ozvala se rána. Obrátil jsem se zpět. Ta dívka ležela na zemi. S námahou se posadila.

„Jsi v pořádku? Proboha, proč jsi chtěla šplhat po růžích? Přes den ti bylo tak špatně a..."

„Nebylo mi špatně," zasyčela. Ignoroval jsem ji.

„Ukaž mi ruce." Když se k tomu neměla, sám jsem si je k sobě přitáhl. Samozřejmě byly celé od krve a plné trní. „Co tě to napadlo?"

„Nebylo mi špatně," zopakovala. „Nechtěla jsem už s tebou mít nic společného."

„Nerozumím ti," přiznal jsem.

„Nejsi první, kdo mi řekl, že tady mám zůstat. Byly jich desítky předtím i potom. A zkoušela jsem bránu. Je zamčená." Náhle jsem pochopil, co si myslí. Měla pocit, že ji tady držíme. Chtěla utéct. Jakkoli.

„Až budeš v pořádku, můžeš odejít." Ukázal jsem ji klíč, který jsem skrýval v kapse. „Nejsme zamčení. Ta brána je tu, aby sem nechodili zvědavci zvenčí. „Kromě toho, vážně bys tady nechala svého koně?"

Neodpověděla, místo toho položila vlastní otázku. „Proč si všichni myslíte, že bych měla zůstat?"

„Po té ztrátě paměti je to skvělý nový začátek, jak už jsem ti vysvětloval, protože..."

„Já jsem paměť neztratila."

„Počkej... neztratila?" podivil jsem se.

„Ne. Hrála jsem to, abyste se zbytečně neptali, odkud pocházím, proč jsem jela sama lesem a tak. Prostě kvůli zbytečným otázkám. Prosím tě, odemkneš mi tu bránu?"

Taktak jsem se ovládl, abych se neptal přesně na to, čemu se chtěla vyhnout. „Ještě nejsi v pořádku," odvětil jsem. „A s těmi dlaněmi už vůbec ne."

„Já to zvládnu. Nechci tady zůstat."

„Mohla bys dělat cokoli. Práce se vždy najde. Například nám chybí ještě někdo do kuchyně, protože..."

„Ale já tady nechci zůstat ani minutu," trvala na svém. „Dej mi toho koně a otevři bránu."

„K tomu bych se musel poradit a nemyslí si, že by Léčitel souhlasil."

„Mně je úplně jedno, co si o tom myslí nějaký starý páprda." Nedokázal jsem ubránit úsměvu nad tím oslovením. „Jestli to neuděláš, přelezu ten plot po růžích." Nezbývala mi jiná možnost. Kdybych odešel za někým, kdo by mi mohl pomoct, do té doby by se zase zranila a možná vážněji. Povzdechl jsem si.

„Pojď se mnou do stájí." Zaváhala, ale přikývla. Celou cestu tam i zpět jsme šli mlčky. Nebylo co říct. Jejího grošáka jsme mohli vyvést i bez jediného slova.

„A...Zahradníku?" oslovila mě, i když bylo vidět, že jí to nejde na jazyk. Dotkla se prsty jedné bílé růže, stejné, jako jsem jí tehdy ustřihl. „Díky za tu kytku. Někdy za tebou zase přijdu." Odemkl jsem bránu a ona byla vmžiku pryč.

Lhala. Nikdy jsem ji už nespatřil. Stále jsem ale měl bílé růže. I po tolika letech jsem si pamatoval, které se tehdy dotkla. Byla trochu jako ona v těch šatech. Stejně půvabná, stejně nevyzpytatelná, stejně zvláštní. Můj život se změnil, hodně se změnil. Mimo jiné jsem potkal spoustu léčených, se kterými jsem měl něco společného. Ale na Růži, jak jsem si ji pojmenoval, jsem nikdy úplně nezapomněl. Jak bych také mohl, když mi jí ten plot stále připomínal? Stále jsem měl tolik otázek, na které bych se ji zeptal, kdyby ještě někdy přišla, ale jednu věc jsem věděl jistě – nikdy jsem nelitoval toho, že jsem Růži poznal.

Někdo mi vtiskl polibek na tvář. Otočil jsem se ke své Houslistce a vzal jsem její drobné, jemné dlaně do svých špinavých a plných mozolů. Neřekla ani slovo. Věděla přece o Růži všechno. Koneckonců, díky ní jsme se spolu i více sblížili. Byl jsem ji vděčný, že se mi za to nikdy nesmála nebo se mi to nesnažila vymluvit. Byla to úžasná žena, což byl ostatně i důvod, proč jsem ji tolik miloval. Jen mi přišlo zajímavé, jak mi někteří lidé zůstali v srdci snad navždy, a na jiné jsem po pár dnech zapomněl.