Autor: Wallaeky

Téma: Muž beze jména

Bezejmenný - Wallaeky

„Tak co, kolik dneska?" zavolal vesele, ale Sigrún se akorát zamračila.

„Nech mě bejt," odpověděla potichu, aniž spustila oči z obzoru. Vítr si hravě pohazoval s jejími krátkými vlasy, jenže ani to jí nedokázalo vehnat do tváře úsměv. Vypadala zadumaně a sklesle, jako by vlastně ani nechtěla existovat.

„Ale no tak. Co se stalo? Neříkej mi, že ses ztratila," zasmál se černovlásek, sklouzl na lešení vedle ní a hravě ji šťouchl loktem do žeber.

„Nech mě, povídám!" zavrčela podrážděně. Levá noha jí visela do prázdného prostoru, zatímco o tu pravou, skrčenou, si opírala ruku a bradu. Před jeho dotykem ucukla a odvrátila se. Narfi se připravil uhnout ráně, která měla přijít každou sekundou, ale místo toho se dočkal pouze dalšího ticha.

„Vážně? To už přešel celej měsíc?" nadhodil, doufaje, že tím trochu uvolní napětí. Sliby a dluhy, kterými začal rozhovor, byly pro Rún docela osobní a nepříjemné téma a vyhýbala se mu, co to šlo, proto téměř okamžitě pochopil svoji chybu a pokusil se ji napravit.

„Idiote," zamumlala nezřetelně, ale cítila zvedání svých koutků. Zabořila tvář hlouběji do rukávu na pravém předloktí. Druhou ruku měla položenou dlaní vzhůru na levém stehně a dobře tak mohla vidět červenou stopu na své kůži.

„Hele..." začal znovu Narfi a nervózně se protřel za krkem. „Já... promiň. Nemyslel jsem to tak a... prostě mi to přijde normální. Dělat si z toho srandu. Tak... omlouvám se, stačí?" Nevěřícně zakroutila hlavou. Samozřejmě že mu odpustí.

„Víš, že Ljóma zapadá přesně o sedm minut a jedenáct vteřin pozdějc?" nadhodila. Překvapeně zamrkal, ale hned vzápětí mu tvář roztáhl široký úsměv.

„A to je přesně ten důvod, proč ses narodila jako moje sestra," zazubil se. „Vždycky se zajímáš o věci, nad kterýma ostatní protáčej očima. A pamatuješ si je. Třeba to, jaks za mnou jednou přišla a smrtelně vážně se zeptala, jestli mi není líto těch sněženek, co jsem ti dal."

„Hm," přikývla. „To si pamatuju. Kytkový období už mě opustilo. Teď jsou to hlavně zvířata. Konkrétně fena." Zatímco si povídali, její tělo se uvolňovalo a prve zaťatá pěst levé ruky se rozevřela. Narfimu padl pohled na relativně čerstvou stopu po krvi táhnoucí se dlaní od zápěstí k prstům. Bylo jen dobře, že Rún stále sledovala pomalu zapadajícíc Ljómu a Eldura a nevšimla si tak skutečnosti, která by rozhovor stočila špatným směrem.

„Copak ta fena nemá jméno?" zasmál se. Rún se na něj zakřenila a mírně do něj drcla loktem.

„Vždyť víš, že jí to nevadí," oponovala.

„No jo, jenže ostatním může připadat divný, když na vlastního psa voláš feno," vysvětlil pobaveně, ale dostalo se mu jen přezíravého odfrknutí.

„Ať si myslí, co chtěj. Jí to nevadí, mně to nevadí a ty si z toho děláš akorát srandu, tak co řešit," pokrčila rameny a skutečně vypadala, že jí je názor ostatních zcela ukradený.

„A to je další věc, která tě dělá tak zvláštní. Protože ty seš ten nejzvláštnější člověk vůbec, systir," poznamenal. Vzápětí ucítil, jak se jeden z těch vzácných okamžiků, kdy oba mluvili a existovali v hramonii, rozpadá na kusy kvůli špatné volbě slov. Sigrúnin pohled se stočil k levé dlani. A mohla za to jediná skupinka hlásek.

Narfi si povzdechl. Zase všechno zkazil. Pro jednou mluvil dřív, než myslel, a to prokleté slovo mu omylem uklouzlo. Sigrún byla nejzvláštěnjším sourozencem, jakého mohl mít. A to v dobrém i špatném smyslu. Ráda trávila čas ve výškách, ať už šlo o stromy, drobné skály nebo střechy domů. Snadno se nechala vyprovokovat, a to pak bylo lepší urychleně zmizet za nejbližším rohem a počkat, dokud se nevyzuří. Často jednala zbrkle a unáhleně a dřív mluvila, než přemýšlela, což vedlo k hádkám, urážkám a emočním zraněním jiných. A přestože se moc neomlouvala, Narfi si byl jistý, že jí to je nepříjemné a lituje.

Občas ale přišly okamžiky jako tento – kdy se nehádali a věděli, že patří k sobě. V ten čas existovali ve vzájemné harmonii. Narfi vlastně ani neuměl popsat, co v tu chvíli cítí. A Sigrún koneckonců také ne.

„Jeden?" ozval se po chvíli napjatého ticha. Nevraživě po něm šlehla pohledem, což jeho nejistotu, zda je vyptávání na místě, akorát posílilo.

„Vypadni," zamumlala a odtáhla se. V očích upřených na dvě zapadající slunce se jí objevil výrazný lesk. Narfi poznal, co to znamená, přesto se mu jít nechtělo. Zdráhal se nechat systir samotnou.

„Ale Rún..." oslovil ji nakonec třesoucím se hlasem.

„Neříkej mi tak," zavrčela příkře. Ne že by jí zkratka vadila, jen nesnášela, když se ji tak Narfi snažil obměkčit.

„Prostě... jdi pryč. Zmizni," pokračovala, aniž o něj zavadila pohledem. S poraženeckým povzdechem se zvedl a pomalu odstoupil. Pochopil, že Rún teď potřebuje být sama. Hlavně kvůli zadržovaným slzám, které ukrývala přede všemi, kdykoli se zavedla řeč na dluhy a sliby. Zatímco ostatní hrdě vystavovali svá předloktí, jedno téměř hladké a druhé pokryté jizvami, jeho sestra nosila dlouhé rukávy, aby své paže zakryla. Na levé totiž měla ran moc a na pravé málo.

Přivřela oči nad svou bolestnou situací a slzavá clona jí rozmazala celé okolí. Nesmí se tím nechat pohltit. Ona je svá, nemusí ji zajímat, co si myslí ostatní, přestože nerada slibuje, a snadno se zadluží. A je jedno, jak moc ty sliby bere vážně, nebo že dluh splatí do dalšího odpoledne. Ostatní se na to stejně ohlížet nebudou.

Zabořila tvář do rukávu, aby skryla slzy. Doufala, že Narfi už je pryč, nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Aby ji viděl slabou a bezmocnou.

„Rún?" ozvalo se váhavě a rusovláska se prudce nadechla.

„Vypal!" vyštěkla ostře. Vždyť mu řekla, aby zmiznul, tak co tu ještě dělá?

„Ale Rún, tohle musíš..." začal znovu a jí se úspěšně podařilo potlačit pocit, že jeho hlas zní vzrušeně a naléhavě.

„Nemusím nic!" křikla přes rameno. Už si začala připravovat několik nadávek na bróthira, když si uvědomila, že od jejího posledního výroku panuje na střeše zvláštní ticho. Chvíli si namlouvala, že zvládne sedět a nenásledovat ten otravný hlásek, který zaznamenal napětí a nervozitu v Narfiho slovech.

Se vzteklým zasyčením vzduchu prudce vydechnutého mezi zaťatými zuby se zvedla a přešla lešení až ke střešním taškám. Jejich dům stál na okraji vesnice a měl sedlovou střechu, ale otec kdysi postavil hned vedle něj pevnou konstrukci, která se dost podobala lešení a podle toho jí všichni i říkali a kterou spojil úzkou lávkou se střešním oknem ústícím na půdu. Pro Narfiho a Rún pak na polovině vodorovné plochy vybudoval odolný dřevěný přístřešek a vchod zakryl dekou. Sourozenci si sem dřív chodívali hrát docela často, ale s postupem času už tu sedávala jen Rún a pozorovala západy slunce, nebo si v přístřešku četla. Láska k místu, které postavil už nežijící otec, v ní neuhasla.

Právě zpoza napolo odhrnuté deky se teď ozýval Narfiho napjatý hlas. Protočila očima. Jejího bróthira dokázalo rozhodit kdeco. Jakmile však nakoukla za ním, zalapala po dechu a jen tak tak se stihla opřít. Zírala na prkennou zem pokrytou dekami a snažila se vstřebat nově objevenou skutečnost.

„Kde se tu asi vzal?" nadhodil zamyšleně Narfi. Zdál se být překvapený, napjatý a nervózní, přesto se hned chtěl pustit do opatrného prohledávání.

„Co to..." vypravila ze sebe ztěžka Rún a svezla se na zem. Bróthir se na ni úkosem podíval, pozvedl koutek úst v nejistém úsměvu a pokrčil rameny. Pak se váhavě posunul po kolenou blíž k ležícímu muži. Natáhl ruku, jako by se ho chtěl dotkonout.

„Nedělej to," sykla varovně Rún, když jí došlo, co se chystá udělat. Okamžitě se probrala z překvapení a teď se cítila vyděšená a rozzlobenější než před chvíli. Narfi ucukl, jako by její slova pálila.

„Nevíme, co je zač. Klidně to může být zloděj nebo zločinec a spánek jenom předstírat, aby nás zmátl," vysvětlila. Bróthir se od ležící postavy spěšně odsunul a obrátil se k ní.

„Co s ním uděláme?" zašeptal a Rún mohla jen pokrčit rameny. Neměla nejmenší tušení. Opatrně muže v tmavé košili a vestě obešla, klekla si k němu z druhé strany a přemýšlivě zabubnovala prsty o stehna. Než stihla cokoli říct, Narfi se naklonil nad mladou tvář otočenou na bok a v šeru se snažil rozeznat více podrobností. Jak se kroutil a opatrně nahýbal, zpoza jeho vlastní polorozepnuté košile najednou cosi vyklouzlo. Na mužův spánek dopadl drobný kovový lístek na dlouhé šňůrce. Rún němě otevřela ústa k varovnému výkřiku hned, jak zahlédla lesk předmětu, ale už bylo pozdě.

Kovový přívěšek vystřelil do vzduchu, když muž vytřeštil ocelové oči a prudce se narovnal. Rún se instinktivně zaklonila, ale i tak ji jeho síla odhodila na stěnu přístřešku.

Díky bohu, že je tak pevný, blesklo jí hlavou, zatímco trochu omámeně mrkala. Narfi vykulil bolestně oči, když ho mužovo rameno nabralo a vyrazilo mu dech z plic. Hekl, ale neznámý si ho vůbec nevšímal a vystřelil ven jako šíp. Rún netušila, kde se v ní vzala síla vyřítit se za ním, napůl vyděšeně a napůl rozzuřeně, věděla ale, že z rychlosti, kterou nabral, nemůže zastavit během několika krátkých metrů prken. Stihla mu jen tak tak sevřít paži, zapřít se a zpomalit, aby se nezřítili z výšky prvního patra. Už si chtěla blahopřát ke skvělému výkonu, když muž před ní nečekaně zakolísal, jak brzdila, a zřítil se na zem. V panice se pokusila uskočit, ale už byla moc blízko. Nestihla vymyslet nebo udělat nic jiného, protože v tu chvíli zakopla o ležící tělo a přepadla po hlavě dopředu. Sotva se instinktivně schoulila do klubka, zjistila, že se řítí do volného prostoru. Holeněmi se jí rozlila bolest, jak si je narazila o okraj lešení. Připadalo jí, že chvíli jen tak visí ve vzduchoprázdnu, jenže vzápětí zafungovala gravitace a ona se se zoufalým vyjeknutím rozbalila z klubka a rozhodila rukama, aby se něčeho zachytila. Čehokoli!

V duchu už viděla svoje polámané tělo o několik metrů níž a proběhlo jí hlavou, co by se stalo s fenou. Cítila by, že něco není v pořádku? A jak by ji to ovlivnilo? Volným pádem se řítila k tvrdé zemi, před očima obrázek vlastní smrti, ale najednou to s ní prudce trhlo. Ramenem a levou paží jí projela ostrá, nesnesitelná bolest a kůže na zápěstí se natáhla a začala pálit, jako by jí někdo dělal ohýnek, akorát o mnoho silnější. Během vteřiny se zastavila a přestala padat, sotva to ale pořádně zaregistrovala. Až po několika vteřinách si uvědomila, že visí za levou ruku v několikametrové výšce a zápěstí a rukáv mikiny jí svírají mužské prsty. V dlani cítila lidskou kůži, když se instinktivně chytila paže neznámého. Polkla. Doteď cítila, jak kolem hučí jenom vítr, a nebylo to nic příjemného. V tu chvíli totiž byla naprosto bezmocná. Hrozilo jí smrtelné nebezpečí, ale ona nemohla dělat absolutně nic, aby ho odvrátila.

Zvedla zrak rozmazaný slzami, které způsobila náhlá bolest, a setkala se s pohledem ocelově šedých panenek za víčky přivřenými námahou. Vlasy v barvě šedého holubího peří visely skoro až k jejím prstům, pevně sevřeným kolem mužova zápěstí.

Bolest v rameni, která už jen tupě pulzovala, se nyní opět probudila a vtlačila jí do očí další slzy, když se neznámý zapřel o levou ruku a pomalu ji vytahoval nahoru. Z prken se začal snášet jemný dřevěný prach, a tak zavřela oči a snažila se uklidnit splašený dech. Cítila, jak se jí krátké zrzavé prameny lepí na zpocené čelo. A to stačilo pár vteřin.

Když zjistila, že už dál nestoupá, pootevřela víčka. Neznámý stál na kraji lešení a opatrně ji přesouval na bezpečnější půdu. Jakmile si byla jistá, že už je dost blízko, napnula svaly a zazmítáním se mu pokusila vytrhnout. Překvapeně ji pustil, takže když dopadla na nohy, bolest v rameni se obnovila a ona skončila na tvrdých prknech. Pravou rukou si svírala tu levou a skrz zaťaté zuby namáhavě oddechovala a cedila nadávku za nadávkou.

Na tvář jí padl stín, jak si nad ni muž klekl a naklonil se. S pocitem ohrožení se po něm ohnala, nejdřív pravačkou, pak se o podobný manévr pokusila i levičkou. První ráně se bez problému vyhnul, ale tu druhou, pomalou a slabou, zadržel železným stiskem, který jí zkřivil tvář do bolestné grimasy, což mu zjevně nijak nevadilo. Varovně se na ni zamračil, jenže pak jeho pohled sklouzl do strany a on vytřeštil nevěřícně oči. Neslyšně pohnul rty, které se postupně formovaly do slova dluhy. Rún okamžitě došlo, na co se dívá, a v očích se jí objevil strach. Chvíli na něj bez hnutí zírala, pak se mu pokusila vykroutit, tentokrát ji však držel pevně Zazmítala paží, ignorujíc bodavou bolest v rameni. V zoufalství si pravou rukou vytáhla rukáv mikiny přes předloktí až k zápěstí a zakryla tak spleť jizev tvořících zdánlivě nesmyslnou pavučinu. Váhavě povolil sevření a dovolil jí se odtáhnout.

„Rún!" ozvalo se vyděšeně a z přístřešku se jako dělová koule vyřítil Narfi. Vrazil do ní, až oba málem povalil, a pevně ji objal kolem ramen. Sykla bolestí.

„Rún," zopakova bróthir, tentokrát spíše plačtivě. „Já... myslel jsem, že jsi... no, že ses zřítila... a... promiň," vychrlil ze sebe přerývaně. Objala ho nazpátek a ucítila, že se mu slabě třesou ramena. Trochu paradoxně, vzhledem k situaci, v níž se nacházeli jen před pár minutami.

„Jsem v pořádku," odpověděla nejistě. Vrhla rychlý pohled přes rameno na šedovlasého, ale přesto mladého muže sedícího kousek od nich. Sledoval je ledově klidným pohledem, rozcuchané prameny zastrčené za ušima. Za špičatýma ušima. Rún stísněně polkla. To není možné.

„Narfi," zašeptala roztřeseně. Bróthir zvedl mokrou tvář a obrátil pohled směrem, kterým upírala oči.

„To on-" začal, ale ona ho přerušila.

„Vidíš ty uši?" zeptala se. Narfiho zorničky se překvapením roztáhly do téměř dvojnásobné velikosti a hoch zalapal o dechu.

„To přece... to není možný," vysoukal ze sevřeného hrdla. Natáhl ruku k mužově předloktí, jako by mu chtěl vytáhnout rukáv, ale upřený ocelový pohled ho zarazil. Místo toho zvedl své ruce tak, aby bylo dobře vidět holou kůžu mezi lokty a dlaněmi, posetou několika jizvami a o něco méně čerstvými ranami.

Sotva na ně Rún pohlédla, uvědomila si ostrou bolest na vlastní paži a teplou krev stékající do levé dlaně. Odolala nutkání podívat se a sevřela ruku v pěst. Neznámý pomalu, váhavě vyhrnul vlastní rukávy, oči upřené do těch jejích. Mužova předloktí byla dokonale hladká, kůže neporušená.

„Není možný," vydechl Narfi.

„Jsi jeden z nich?" zašeptala Rún, muž však jen důrazně pohnul pažemi. „Jeden z Bezejmenných?" pokračovala, ignorujíc jeho gesto, dokud výhružně nezavrčel. Tehdy i ona odhalila své sliby a dluhy. Pravá ruka byla hladší a čistá, zatímco ta levá... Po jejím předloktí zbrázděném mnoha jizvami stékala čerstvá krev z drobné mělké ranky asi ve čtvrtině vzdálenosti mezi loktem a zápěstím.

„Tak vidíš," pípla Rún nervózně. Stejně jako on dobře věděla, jaký dluh skrývá další z bezpočtu lehkých, ale důležitých zranění. Dluh, který nikdy nebude moci splatit. Protože jakmile muž uviděl novou ránu, přimhouřil oči, rychle na ni mrkl, kývl a během vteřiny sklouzl po lešení k zemi. Rún se vrhla ke kraji prken, ale mohla už sledovat jen jeho záda mizející v lese. Rukávy sklouzly na své místo a skryly tajemství, které se nikdo nesměl dozvědět. Tajemství, že se jedna mladá dívka kdysi zadlužila u vyhnance.

***

„Bezejmennej?" zavolal snad už posté mladý muž s černými vlasy po ramena a odhrnul další trnitou větvičku.

„Prosím, ukaž se! Potřebuju tě. Ona tě potřebuje!" Vyprostil jeden pramen ze zajetí nebezpečných šlahounů. Do hlasu mu kromě hlubokého smutku začínalo pronikat zoufalství. No tak! Někde tu přece být musí!

„To už jsi zapomněl?" zakřičel frustrovaně, ale jen vyplašil několik ptáků. „To snad není možný!" Svezl se na blízký povalený kmen a omotal si ruce kolem kolen, přestože na takové gesto, hodící se spíše k dítěti, vypadal poněkud staře. Možná už tu ani není. Možná už odešel pryč, když o něm někdo věděl. Nemohl tušit, že si jeho návštěvu nechali pro sebe a mamka předtím odjela pryč, takže nikdo jiný tam nebyl.

„Do háje," zamumlal třesoucím se hlasem. „Co když už ani nežije?" Zmlkl a zaposlouchal se. Teď to prostě nemůže vzdát! Přece se nemohl jen tak vypařit, to neumí ani Bezejmenní!

„Ona umírá, slyšíš?! Umírá a má nesplacenej dluh!" Na tvářích ucítil horké slzy. Tak jestli tohle nezabere... Prudce vyskočil na nohy, když v křoví napravo praskla tenká větvička. Nevypadal o moc jinak, než si pamatoval. Šedé vlasy mu prokvetly stříbrem, tvář zestárla, ale stále to byl on. Pořád měl v ocelových očích tentýž neústupný výraz a pořád nosil tutéž košili i vestu. Mezi prsty svíral dva kusy větvičky. Tázavě pozvedl obočí a vyhrnutím rukávů ukázal holá předloktí. Narfi jeho gesto bez zaváhání zopakoval, i když věděl, že jeho paže už nikdy nebudou neporušené.

„Umíš zrušit dluh?" zeptal se stísněně, potlačujíce slzy. „Rún nabral divočák a rozpáral jí břicho. Kdysi si slíbila, že tě najde, ale teď... teď umírá a má nesplacenej dluh a nesplněnej slib. A nechce umřít, dokud tě nenajde a nesplatí ho. Jenže nemá na vybranou, nemůže se hejbat. Hledala tě celej život, věděla, žes neodešel, jenže ty ses ukryl. Prosím. Ona tě potřebuje." Okolí začínalo být rozmazanější a rozmazanější. Zamrkal a nechal slané kapky stéct po tvářích ve vyjetých cestičkách. Muž v křoví si tázavě ukázal na levé předloktí.

„Já," odpověděl Narfi. „Ten dluh bude můj. Ale teď už pojď. Prosím! Nevím, jak dlouho to zvládne." Po paži pod rukávem mu pomalu stekla čerstvá krev z nové rány, jejíž otevření jako pokaždé ostře zabolelo. Možná se z ní nikdy nestane jenom připomínající jizva, ale Rún aspoň odejde klidná. Bezejmenný ji zbaví dluhu a slib, že ho ještě jednou uvidí, se splní taky. A to je to hlavní, jeho vlastní problémy přijdou na řadu až pak. Tehdy samozřejmě netušil, že ačkoli jeho systir odešla v pokoji, on sám zemře s hladkou kůží, šedými vlasy, ocelovýma očima a špičatýma ušima, navždy němý. Jako vyhnanec, jehož jméno si všichni vymazali z paměti. Jako jeden z nich. Jako Bezejmenný. Ale i kdyby věděl, pro svoji systir by to zopakoval klidně tisíckrát.