Autor: Antilia

Téma: šál, stopa, list, báseň, tma

Namířil hlaveň pistole na další z terčů a vyměřoval vzdálenost, jakou musela kulka překonat. Naposledy zbraň posunul o nepatrný kousek vzhůru, aby střela letěla přímo do středu a stiskl spoušť. Když se nová díra objevila dobré tři centimetry od plánovaného cíle, nevesele se ušklíbl. Někdo by to možná nazval dobrou ránou, ale on ne. Nebyla dost dobrá. Tři centimetry mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí protivníka.

„Tak co, jak to dneska jde?" zaslechl za sebou známý hlas. Otočil se ke krásné dívce, které patřil. Jako obvykle na sobě měla tmavou košili, koženou vestu, kalhoty s širokým opaskem a vysoké boty. Jako vždy se jí u pasu houpal kolt, na rameni brašna a jako vždy si spletla své černé vlasy do copu. Přesto na ni bylo něco jinak. Chvíli si lámal hlavu nad tím, co to je. Nakonec mu to došlo. Neměla kolem krku svůj obvyklý zelený šál. Na okamžik ho to vyvedlo z míry, ale pak sám sobě vynadal, že se něčím takovým vůbec zaobírá.

„Mohlo by to být lepší," odpověděl.

„To říkáš vždycky," ušklíbla se.

„Protože by to vždycky mohlo být lepší. Střelíš si taky?" Černovláska přikývla a tasila svou zbraň.

Přišla mu nějakým způsobem nejistá a určitě to nebylo proto, že by neuměla střílet. Ona ale vůbec byla zvláštní. I když už spolu strávili i pár nocí, odmítala mu o sobě cokoli prozradit, dokonce i své jméno. Vlastně nevěděl o nikom, kdo by ho znal. Kdo by o ní věděl cokoli. Dávno vzdal snahu se na cokoli ptát. Stále měl v paměti to, co mu řekla, když to zkusil naposledy.

Já jednou odejdu,

upadnu v zapomnění,

z očí i z myslí sejdu,

kde řeka v moře se změní,

otočím v knize života list.

Tehdy citovala svou oblíbenou báseň a byla to jediná věc, kterou o ní věděl na rozdíl od ostatních – za maskou dívky stojící oběma nohama pevně na zemi se skrývala romantická duše. Nikdy nepochopil, co tím chtěla říct. Že se někam chystá? Že zemře? Netušil. Dohánělo ho to k šílenství, ale na druhou stranu, právě pro tu tajemnost se do ní zamiloval. Neměl rád hádanky, ale ona byla výjimka.

Výstřel ho vytrhl z úvah. Trefila terč, ale až na samotném okraji. Usmál se na ni.

„Dneska asi nemáš svůj den, co?"

„Sklapni," zasyčela. Čekal, že vystřelí ještě jednou, ale ona si zastrčila kolt za opasek. Pobaveně se zasmál.

„Prostě náladová jako ženská," okomentoval její chování. Narážel na to, že i když se v podstatě málo dívek z tohoto kraje chovalo jako pravé dámy, vládl tady pořád jakýsi předsudek, že tak to má být. A že on by se nikdy s pravou dámou tímto způsobem nekamarádil. Ne proto, že by jí opovrhoval, ale proto, že by ona opovrhovala jím. A také na to, že si o této černovlásce mnozí mysleli, že je chlapec, když schovala vlasy pod svůj zelený šál a oni nepřišli dost blízko.

„Já nejsem náladová," bránila se. „Já jsem ti akorát vlastně... vlastně jsem ti přišla něco říct."

„A co?" zvědavě naklonil hlavu na bok.

„Víš, jak jsem ti kdysi říkala, že jednou odejdu?" Přikývl, ale vyschlo mu v ústech. Kdyby byl pověrčivější, skoro by věřil tomu, že to přivolal, jak na to před chvílí myslel.

„No?" pobídl ji, když se dlouho neměla k pokračovaní.

„Tak je to právě dneska. Normálně to nikomu neříkám, ale ty mě nebudeš prosit, abych zůstala."

„No, tak v tom ses spletla. Proč bys sakra měla odcházet? Říkala jsi, že mě miluješ, nebo ne?" Snažil se znít klidně, ale měl pocit, že brzy svůj hlas neovládne.

„To jo, ale to, že jsi dobrý v posteli, mě tady fakt neudrží."

Vico se trochu zastřeně zasmál. „Ale já jsem mluvil o něčem úplně jiném."

„Tohle mezi náma nikdy nebylo. A jestli jo, nerada jsem ti zlomila srdce, ale nevěděla jsem, že jsi takový romantik."

Věděl, že by ho to mělo naštvat, ale zatím cítil jen zmatek. „A kam vůbec jdeš? A hlavně, proč?"

„Nepřipadá ti, že ti do toho nic není?"

„Nepřipadá ti, že jsi tak trochu moje holka?"

„A ty si myslíš, že jsi pro mě byl jediný?" Bodlo ho u srdce. Na tohle neměl odpověď.

„Vypadni," zašeptal nakonec.

„To udělám," přikývla s kamennou tváří. „Jenom chci ještě předtím říct, že jsem fakt nevěděla, že jsi cítil tohle. A taky..." I když měl Vito nutkání se otočit a odejít pryč, nedalo mu to a sledoval, co vytáhne. Když mu vložila do rukou zelený šál, povytáhl obočí.

„K čemu mi to má být?"

„Na památku," odvětila a zamířila ke svému strakatému hřebci. Vico jí chtěl položit tisíce otázek. Některé uštěpačné, jako proč to dala zrovna jemu a ne jinému ze svých nápadníků, některé vycházející z jeho srdce, jako jestli by nemohla zůstat ještě chvíli, jestli by mu nedala ani malinkou nápovědu, kam má namířeno. Nemohla prostě jen tak zmizet beze stopy.

Ona si ale očividně myslela, že může. Vyhoupla se do sedla a bez jediného dalšího slova prostě odjela. Odjela a on někde hluboko uvnitř cítil, že to myslí vážně. Přehrával si v hlavě verše té básně, jestli v nich není jediná zmínka o tom, že by se ještě někdy mohla vrátit. Ale nebyla. Věděl, že by se mohl rozjet za ní, ale k čemu by to bylo? U kohokoli jiného by to udělal a snažil se z něj dostat, co má v plánu, ale věděl, že ona by byla schopná i celé dny mlčet a ani náznakem nezareagovat na jeho neustále otázky. Kromě toho, proč by se měl snažit? Zklamala ho.

Vztekle nakopl kamínek, který ležel v jeho blízkosti, ale ve skutečnosti až tak naštvaný nebyl. Pár odmítnutí od dívek už přece jen zažil. Koneckonců, sice ji měl rád, ale možná měla pravdu. Možná to vůbec nebyla láska. Vždyť ji neznal a to byla kromě její krásy jediná věc, kterou ho přitahovala. Byl z toho rozčarovaný, ale věděl, že pár sklenek alkoholu v jeho oblíbené krčmě a několik dní to spolehlivě spraví.

Vešel dovnitř a kývl na muže za výčepním pultem. Nemusel mu říkat, co si přeje. Whisky tady popíjel už dobrých pár let. Usadil se u stolu, který pro sebe zabral Chavez, muž, se kterým občas prohodil pár slov.

„Nazdar," zazubil se na něj. Vico jen pozvedl koutky úst. „Tak co, jak jde život?"

„Ani se neptej," odvětil. Věděl, že Chavez mu řekne, co si o tom myslí, z plných plic. Proto začal. „Alana dneska odjela." Říkali jí Alana, protože Chavezovi připomínala jednu stejnojmennou dívku, kterou měl kdysi rád, ale Vicovi něco říkalo, že to určitě nebude její jméno. Nehodilo se k ní. Určitě se jmenovala nějak neobvykle, exoticky. Její jméno určitě bylo stejně zvláštní jako ona sama.

„Odjela? Kam?"

„To právě nevím, ale je mi to tak nějak jedno." Převyprávěl mu všechno, co se u terčů událo. Mezitím jim někdo donesl whisky, ale ani jeden se jí nedotkl.

„Doufám, že ji nepůjdeš hledat nebo nějakou podobnou blbost," prohlásil nakonec Chavez.

„Prosím tě, proč bych to dělal?" odfrkl si. „Ale to by nebyla ona, aby i neodešla divně. Tohle mi dala, prý na památku." Vytáhl její zelený šál. Ani náhodou ale nečekal, že na něj bude Chavez zírat skoro vyděšeně.

„Schovej to, amigo," zavrčel. „Hned to schovej." Vico ho s údivem poslechl, ale ještě než šál zmuchlal, všiml si jakési skvrny. A další. Bylo jich tam mnoho. A měl nepříjemný pocit, že ví, od čeho jsou. „A buď rád, že jsem tě neudal."

„Neudal? Počkej, o čem to mluvíš?"

Chavez se zhluboka nadechl. „Tys zase nečetl noviny, co?"

„Já je nikdy nečtu, to přece víš. Jdou tam samý drby a blbosti."

„No, ne vždycky. Třeba teď tam psali o vraždě v..."

„Prosím tě, toho mě ušetři."

„Tak jinak. Tohle je její šál, jo?"

„Vždyť jsem ti to před chvilkou říkal, doprdele," protočil Vico oči.

„A dala ti ho dneska," pokračoval Chavez.

„Jo?" odpověděl Vico tak, že to vyznělo skoro jako otázka. Vůbec netušil, kam tím míří. Konečně vzal do rukou skleničku a pořádně si lokl.

„A byla na něm krev." Vico s úšklebkem přikývl. Takže se nepletl. Chavez ztišil hlas. „Prostě, o pár ulic dál někdo někoho včera odpráskl a ukradl mu nějaké prachy. A myslím, že jsem přišel na to, kdo je vrah."

Vico se rozchechtal. „To je pitomost! Mohla se o něco pořezat nebo..."

„Jo. Až na to, že toho vraha někdo pak viděl. A teď pozor – prý měl černé vlasy a zelený šál. To je jediný, čeho si na něm prý ten někdo všiml. Jasně, to furt nic neznamená, ale proč by jinak takhle zdrhla?"

„Protože ona zdrhne vždycky. A není tak pitomá, aby si ten šál nechala, když jde někoho zabít. A vůbec, ona by nikoho nezabila."

„Vždyť jsi sám řekl, že ji vůbec neznáš."

Vico zavrtěl hlavou. „Znám ji určitě líp než ty."

„Seš si jistý?" Vico si vzpomněl na to, co mu před odchodem řekla. A ty si myslíš, že jsi pro mě byl jediný? Ale proč mu to udělal. Chavez se ale najednou rozesmál. „Kdyby ses teď viděl, amigo!"

„Tys s ní něco měl?" zeptal se ho Vico výhružným tónem a rukou sjel ke koltu. Už v polovině té věty mu došlo, že její čest bránit nemusí, ale byla to spontánní reakce.

„Hele, klid. Byla to sranda," bránil se Chavez, kterému z tváře dočista zmizel úsměv.

„Na srandu teď fakt nemám náladu," zavrčel Vico a zhluboka vydechl, aby se uklidnil.

„Hele, uvědom si, že nám dost zaplatí, když se ukáže, že je to fakt ona."

„Jo. A pak mě zastřelíš, abys měl všechny prachy pro sebe."

„Hele, kdybych to takhle chtěl, tak ti o té zprávě z novin ani neřeknu." Vico by tomu i jiných lidí nevěřil, ale Chavez byl čestný.

„Hm, ale stejně s tím udáváním zpomal."

„Proč?"

„Protože ona to takhle plánovala. Bude to past. Chápeš, kdyby nechtěla, abych se to dozvěděl, tak by mi ten šál nedávala."

„A co chceš dělat? A neříkej mi, že nic, nebo ji udám sám a ty z toho nebudeš nic mít."

„Ale ne," odvětil Vico. „Najdu ji. Nemůže být daleko." Začal se zvedat.

„Hele, vím, že je to tvoje věc, ale..."

„Klídek, já nejdu, abych jí vyznával lásku nebo tak. Bude pro všechny lepší, když se jí zbavím."

„To myslíš vážně?"

„Tak hele, ať jí jde o cokoli, asi na nás něco chystá. Nechci se bát o svůj krk."

„Půjdu s tebou," rozhodl se Chavez.

Vico pokrčil rameny. „Jak chceš." Doopravdy byl ale za jeho společnost rád. Alespoň zvýší šance, že ji najdou. Když byli venku, mávl rukou doprava. „Určitě nejela tamhle. Je tam jenom tráva, nemá se tam kde schovat a tak. Navíc ode mě odjížděla na druhou stranu."

„Ale ona má ráda tajemství, ne? Určitě by nejela tak, kde jsi ji jet viděl."

„Jo, to je fakt," uznal Vico. „Buďto teda jede směrem k Tygřím jeskyním nebo k pobřeží. Jiná možnost není, všude jsou tu jinak jenom ty nekonečné pláně."

„Doufám, že máš pravdu. Který směr si bereš?"

„Tak třeba to pobřeží," pokrčil rameny a vydal se pro svého koně. Nezapomněl také nabít zbraň. Nechal hřebce jet rovnoměrným cvalem. Cestou si snažil všechno nechat projít hlavou. Stále přemýšlel, co se všechno událo. Jestli svá slova myslela vážně. Jestli by doopravdy mohla někoho zabít. Nad tou básní.

Znovu a znovu přemítal o všech slovech. Já jednou odejdu, upadnu v zapomnění, z očí i z myslí sejdu, kde řeka v moře se změní... Zarazil se. Ano, do Oregánského moře, kam právě mířil, jedna řeka ústila. Tygří řeka. Vlastně těch řek bylo více, ale tato tekla nejblíže. Pramenila právě v těch jeskyních, kam se vydal Chavez, ale v básni bylo, že se její život změní tam, kde se řeka stává mořem. To bylo právě u pobřeží. Zaváhal.

Alana mu vysvětlovala, co se tím v té básni myslí. Někdy je život jako řeka. Dere se rychle kupředu, unáší nás, že se skoro ani nestačíme nadechnout. Ale každá řeka se vlévá do nějakého moře či oceánu, kde její proud začne zpomalovat. V té básni se moře stalo symbolem něčeho nového, nové etapy života, v tomto případě konkrétně stárnutí. Ale jestli se Alana s tou básní svým způsobem ztotožňovala, co když ji napadl ten samý bláznivý nápad jako jeho? Co když její první kroky vedly právě k ústí? Rozhodně to mohl zkusit, alespoň nebude beze smyslu bloudit po pobřeží.

Když byl docela blízko ústí, srdce se mu divoce rozbušilo. Celkem tomu rozuměl. Vždyť se ji chystal zabít. Dívku, kterou svého času miloval. Neměl výčitky. Věděl, že je to tak správně. Ale také ho to nějak zvlášť netěšilo. Když ji skutečně našel, vlastně ani nebyl překvapený. Spíše by se divil, kdyby tady nebyla. Chtěl tasit zbraň, dokud se věnovala svému koni. Ale ona na něj náhle pohlédla. Stále mohl střelit, ale nedokázal to.

Vykročila k němu. Byl jako paralyzovaný. Věděl, že by se měl probrat, ale zkrátka to nešlo. „Vico?" oslovila ho.

„No?" zareagoval. Nakonec, možná to, že nebyl schopný v příhodnou chvíli vystřelit, bylo dobře. Alespoň se nejprve zkusí něco dozvědět. Černovláska chvíli váhala, ale pak ho objala. „Tys mě fakt hledal."

„Jo, ale ne z toho důvodu, z jakého si myslíš," odpověděl, zmatený jejím chováním.

„Tak proč?" zeptala se a trochu se od něj odtáhla. Stále se ho ale dotýkala dlaněmi.

„Kvůli té vraždě." Dívka pevně semkla rty.

„Já jsem to nechtěla udělat."

„Ne? A proč teda..."

„Chtěla jsem jen ukrást ty peníze. Ale oni se vzbudili, chápeš? Musela jsem něco udělat."

„A víš, že tě někdo viděl?"

Zamračila se. „Cože? Byla tam tma a..."

„Ale ví, že máš černý vlasy a zelený šál. Podle toho šálu jsem taky přišel na to, žes to byla ty."

„A... ty jsi mě přišel varovat nebo co vlastně?"

Vico se ušklíbl. „Nevěděl jsem, že jsi tak strašně naivní." Koneckonců, vysvětlovalo by to, proč mu okamžitě potvrdila, že to byla ona. Přemáhal se, aby konečně vystřelil, když už se přiznala. Chtěl ale vědět ještě jednu věc. „Tys to plánovala?"

„Co?"

„Že za tebou přijdu."

„Ne, vůbec jsem to u tebe nečekala. Fakt, Vico, ani trochu. Jak jsi mě vůbec našel?"

„Podle tý básničky. Víš, kde řeka v moře se změní..."

Dívka se rozesmála. „Proboha. Ty si to... nevěděla jsem, že si to vůbec pamatuješ, natož že tě napadne, že jsem šla podle toho! Myslela jsem, že tady mě nikdo hledat nebude. Totiž, chtěla jsem vlastně už teď odejít, ale ty jsi mě tady ještě zastihl a... a..." usmála se. „To je neuvěřitelné! Nikdy pro mě nikdo nic podobného neudělal."

„Taky že sis to nezasloužila," odvětil. „Za to, cos mi řekla."

„Nebyla to pravda," hlesla.

„Cože?" podivil se.

„To, že jsem tě nemilovala, že jsem měla i jiné a tak. Chtěla jsem... prostě jsem ti chtěla co nejvíc ublížit."

„Prosím tě, proč?" zajímalo ho. Teď už jen nečekal na vhodnou příležitost k výstřelu. Konečně se dozvídal odpovědi na všechny otázky.

„Protože..." Povzdechla si a sklonila hlavu. „To by bylo na dlouho."

„Já mám čas," vyzval ji a posadil se na nejbližší kámen. Posadila se vedle něj. Ještě chvíli mlčela, ale když jí stiskl dlaň, našla odvahu o tom mluvit.

„Před dvěma roky mě unesli," začala. „Pocházím ze Sedenu, ale dostala jsem se až někam daleko na východ. Utekla jsem ještě dřív, než mi vůbec řekli, co po mě chtějí a proč mě odvlekli tak daleko, ale teď se chci prostě nějak dostat domů."

„To už nemáš zase tak daleko."

„Akorát přes celý stát a jeden průliv, co?" ušklíbla se. „Ale máš pravdu, bylo to horší. Byla jsem na druhé straně kontinentu."

„Úplně sama?" hlesl.

„Úplně," odvětila. „Proto jsem o sobě nikdy nechtěla moc mluvit. Nechtěla jsem, abys to věděl."

„A dál?"

Pokrčila rameny a po tváři se jí skoulela slza. Rychle jí setřela. Vico raději předstíral, že to neviděl. „Dál nic. Za ty ukradené peníze si pak zaplatím loď."

„Chápu, že bych se na to neměl ptát zrovna já, ale jde si přece vydělat i jinak, než..."

„Kdo by zaměstnal holku beze jména, bez minulosti?"

„Mohla sis něco vymyslet. A jméno říct můžeš, ne?"

„To už jsem zkoušela. Vždycky nějak vyšlo najevo... no, pravda ne, ale že lžu. A pak jem se dostala do ještě větších problémů.Tak jsem raději přestala říkat cokoli. A jestli tě zajímá to jméno, tak ne, nemůžu. Ti únosci mě pořád můžou hledat a můžou být i někde tady, člověk nikdy neví."

„Fajn, to je mi všechno líto," řekl a myslel to upřímně. „Ale proč jsi mi teda dala ten šál? Muselo ti dojít, že si nějak domyslím, že máš s tou vraždou něco společnýho."

„Protože jsem chtěla, ať mě nesnášíš. Aby se ti po mě nestýskalo. Bylo mi jedno, že mě udáš, když už stejně odcházím."

„No, to se ti vlastně povedlo. Fakt jsem tě nesnášel."

Pousmála se. „Tak vidíš. Ale teď jsem tu snahu zničila, když jsem ti to řekla."

„To teda," zasmál se. „Proč jsi mi to vlastně řekla?"

„Už jsem to zmínila. Protože jsi mě hledal."

„Jo, ale ono to fakt nebylo proto, že tě mám rád."

„A proč teda?"

„Chtěl jsem tě zabít. Myslel jsem, že když jsi mi dala ten šál, je to nějaká past." Odmlčel se, aby jí to došlo. „Ale už nechci."

„No..." vydechla. „A proč jsi to neudělal?"

„Protože jsem se chtěl dozvědět, co mi k tomu všemu řekneš. Můžu mít ještě poslední otázku?"

„No?"

„To jsi vždycky odešla takhle? Vždycky beze stopy a vždycky tak, aby se po tobě nikomu nestýskalo?"

„Snažila jsem se o to. Ale jak vidíš, občas to nevyjde. I tobě jsem stopu nechala v té básničce."

„Jo, to je fakt. No, asi bych tě přemlouval, ať zůstaneš, ale asi chápeš, že tě chce dost lidí vidět mrtvou."

„Jo, to jo," usmála se. „A stejně, pořád chci domů."

„Jasně," hlesl a naklonil se k ní. Dotkl se svými rty těch jejích.

„Nechci, aby to skončilo," zašeptala, když se odtáhli.

„Já taky ne."

„Mohl bys jít se mnou."

Vico se nad tím zamyslel, ale pak si uvědomil, že to nejde. „Nemám žádné peníze."

„Mám dost, abych zaplatila i za tebe."

„A nechce se mi to tu všechno nechávat s tím, že se už nikdy nevrátím. Kdybych odešel s tebou, tak jsem spolupachatel. Narodil jsem se tady a vyrůstal tu. A navíc tě vlastně neznám."

„Znáš mě líp než kdokoli jiný."

„Jo, ale to nestačí."

Po tváří jí stekly další slzy. „Tak teda... sbohem?"

„Sbohem," odvětil, ale ta nabídka ho stále nesmírně lákala.