Autor: Stromenka

Téma: +

Pluji. Nevím kam, netuším, jestli se ještě dnes v noci vrátím domů, nebo budu spát pod širým nebem, pouze se svojí vlastnoručně vyrobenou loďkou. Vydám se na sever, kde bych proplouval kolem mohutných skal, nebo naopak na jih do lesů, které mně přivítají svým ohlušujícím tichem?

Dlouhé pádlo ponořím do kalné vody a s povzdechem zaberu z posledních sil, abych se posunul alespoň o pár centimetrů dopředu. Ani list na větvi se nepohne, netančí ladně ve vzduchu, i když je tento kraj známý silným a mrazivým větrem, připadá mi, jako kdyby se mi vysmíval a díval se na moji unavenou tvář. Nejspíše bych si měl odpočinout, lehnout si na dřevěná prkna a hledat na tmavé obloze Malý a Velký vůz.

Po zádech se mi kutálí kapky chladného potu, přesto nepřestávám a nepolevuji. Připadá mi, jako kdyby má loďka mohla být jedinou věcí, kdo mi dokáže v tuto chvíli pomoci. Nejspíše je to pravda, bohužel, i když bych nejraději věděl, že se mohu spolehnout i na na někoho jiného. Potřebuji dělat něco, cokoliv, co by zvládlo zaměstnat moje zmatené myšlenky.

Dokázala se zabít, přetáhnout si přes krk lano a nechat své kostnaté tělo viset ve vzduchu? Musela prožít spoustu smutných okamžiků, když chtěla ukončit svůj mladý život.

Proč jsem se jí nesnažil zastavit, co když je již dávno po smrti? Rozklepu se děsem, ale po několika okamžicích rázně zavrtím hlavou, abych o žádných obavách nemusel přemýšlet. Každý si může přeci rozhodnout, jestli na tomto světě chce stále trpět, nebo jej ukončit. Myslím si, že bych ji ani neměl právo zastavovat, neznámého člověka s neznámou minulostí, který si o svých činech musí rozhodovat pouze sám. Nejspíše by mně neposlechla a já se nechtěl dívat na její mrtvé tělo, které by mě ještě více rozesmutnila.

Nejspíše jsem se rozhodnul správně. Ale co když ne? Co když čekala na někoho, na mně, až jí povím několik uklidňujících slov? Na druhou stranu, proč bych se staral o cizí život, když většina o ten můj neprojevila sebemenší zájem?

Rozhlédnul jsem se kolem sebe, na tiché pláně, které se rozprostíraly po levé straně, na les za mými zády, kde se neustále ozývaly strašidelné zvyku. Alespoň mně zněly velmi zvláštně, ale určitě to byl pouze malý ptáček, nebo ještě menší živočich, který se vydal na noční hledání potravy. Jistě to nebyl nikdo, kdo by mu chtěl ublížit, uklidňovat se a začal jsem oné představě věřit, poněvadž mi stejnak nic jiného nezbývalo.

Kalná voda se rozvíří a něco těžkého do ní dopadne. Vykřiknu, poněvadž se hlasitého zvuku lehnu. Několik chvil pouze bez hnutí sedím a snažím se odvážit předklonit se a zjistit, co do vody spadlo. Kdyby o rozhodování, jestli má jet dál, nebo zjistit, co se stalo, stále přemýšlet, nedokázal by se rozhodnout nikdy.

Lehnu si na celou dřevěnou desku, která se rázně a divoce rozhoupe a pomalu se vykloním z loďky. Zatají se mi dech a z nechuti a z nelidskosti si pozvracím prsty a nové kalhoty. Utřu si rty dlaní a raději se odvrátím, nemůže se na to nadále dívat. Jak mohl někdo něco takového udělat?
Dívka, kterou jsem před hodinou viděl u stromu s provazem v ruce a stoličkou u svých nohou, jak odevzdaně lano hází na nejtlustší větev, nyní na hladině jezera ležela zcela nahá. Tělo bylo rozdrásané, na rukou měla škrábance, určitě musela před svojí smrtí velmi trpět. Hlavu, tu měla oddělenou od těla a zcela vyholenou, ani jediný vlas na ní nezůstal a svírala jí v dlaních. Nohy měla podivně roztažené a já ani nechtěl pomyslet na to, co s ní vrah dělal. Znovu se mnou zatočí celý svět, mé tělo se roztřese a já ve svých žilách pocítím to, co jsem cítil již několikrát. Vinu, tak silnou a ostrou, že se nemohu zhluboka nadechnout a neustále musím přemýšlet nad tím, že kdybych jí zachránil, možná by tady nyní neplavala mrtvá a zničená.

Tiše se rozvzlykám a začnu se znovu trápit pohledem na mladou dívku. Ruce, které se mi třesou, natáhnu před sebe, jako kdybych chtěl děvče vylovit z vody, ale uvědomil jsem si, že bych to nedokázal. Unesl by jí, to ano, ale nedokázal by být v jednom člunu s někým, kdo je již nějaký čas mrtvý a nejspíše pouze kvůli mně. Jakou by to hlavně mělo cenu?

Možná jsem také viníkem té odporné vraždy. Neměl bych se jít dneska brzy ráno udělat na policii a říci, že jsem dívku mohl zachránit, ale kvůli své sobeckosti jsem raději plul daleko od ní.
Lituji toho, že jsem si sebou nevzal mobil, mohl bych zavolat policii, i když si nejsem jistý, jestli na stanici v tuto noční dobu budou. Samozřejmě, měli by tam být, ale jak už jsem mnohokrát zjistil, většinou se na ně nemůžu spolehnout, když je nejvíce potřebuji.

Co bych měl nyní udělat? Rozhlédnu se kolem sebe, raději bych zodpovědnost nechal na někom jiném, než sám na sobě, ale nedá se nic dělat. Pojedu znovu domů, poníženě sklopím hlavu a omluvím se, abych byl puštěn domů, a rodině řeknu, co jsem viděl.

Snažím si zapamatovat místo, kde se nyní nacházím, abych ho dokázal, co nejlépe popsat. Vedle mě se nachází suché rákosí a keř s červenými bobulemi. Unaveně se rozhlédnu kolem sebe a s rukou přiloženou k ústům zazívám. Budu doufat, že toto místo, na kterém se už nikdy nechci ocitnout, dokážu velmi dobře popsat.

Obrátím svojí loďku k domovu a ještě smutnější se vracím tam, kde to z celého srdce nenávidím.
______

Od té chvíle, kdy jsem našel mrtvou dívku, se nemůžu ani na svojí loďku podívat, poněvadž si okamžitě všechno znovu vybavím. Od chvíle, když jsem zaklepal na dveře a přivítala mně sestra, jsem ještě nebyl venku, neodvážil jsem se. Nejvíce času jsem za poslední týden strávil ve svém pokoji, kde mám výhled na krásné jezero a přelidněnou pláž. Ležím v posteli, jako tělo bez duše, nehýbám se a stále před očima vidím její hlavu oddělenou od těla, její vystrašený výraz ve tváři, když naposledy vydechla.

Policie přijela další den, kdy jim matka zavolala, poněvadž já bych nebyl něčeho takového schopný. Čtyři hodiny mě držely ve své malé místnosti, kde jsem popisoval, jak se celá situace stala, kde jsem dívku našel, kde jsem vysíleně škemral o malou přestávku, která by nebyla dovolena. Řekli mi, abych nyní nikam necestoval, že jsem se stal jedním z podezřelých, což mně velmi naštvalo a křičel jsem na ně, že bych něčeho takového nebyl schopen, i když jsem si tím ve skutečnosti nebyl jistý.
Tělo se ještě stále nenašlo. Potápěči prohledávají všechna místa v jezeře, ale ani můj krátký a nevýstižný popis jim nedokázal pomoci. Nevzdávají se, poněvadž vědí, že jezero je velmi velké a může být kdekoliv.

Rodina se ke mně nepřibližuje, připadá mi, jako kdyby si skutečně mysleli, že jsem ji zabil já. Už několikrát jsem se na ně obořil, že jsem ji nezabil, ať kolem mně neustále nechodí po špičkách. Připadám si osamocení a nejspíše je to vážně pravda. Ten pocit, že o mně nikdo nejeví sebemenší zájem bolí natolik, že v noci nemohu spát a neustále se snažím přemluvit, abych neudělal něco, čeho bych mohl litovat.

Musím vydržet, vždyť to bude zase dobré, snažím se svojí zmatenou duši chlácholit hřejivými slovy, kterým nedokážu ovšem věřit. Protáhnu si záda a vykročím k oknu, abych se zahleděl na krajinu, na kterou dopadají ostré sluneční paprsky. V odrazu skla vidím muže, který za týden zestárl o mnoho let, ta noc mi sebrala hodně síly a energie, bledého a nevyspalého, který nemá zájem objevovat svět a stavět loďky, které bude zkoušet na jezeře.

Náhle někdo zaklepe na dveře, třikrát silně udeří do dřeva, než se odváží otevřít. Sestra stojí na kraji pokoje, než ke mně několika rychlými kroky přistoupí a pevně mně obejme. Hladí mě po zádech, kolébá se mnou ze strany na stranu a já najednou pocítím radost, že za mnou přišla, i když jí to rodiče výslovně a několikrát zakázali.

„Nemyslím si, že si jí zabil," řekne, jakmile se ode mě odtáhne a zahledí se mi do tváře. Zamračí se, jakmile uvidí kruhy pod očima a talíř s jídlem, kterého jsem se ani nedotknul. Sedne si na chladnou podlahu, tác si jídlem si vezme do ruky, a aniž by se mně zeptala, začne jíst chleba s jahodovou marmeládou.

„Snad ti to nevadí, ale mám vážně hlad a ty to stejně nebudeš jíst," zamumlá s plnou pusou a obdaří mě svým širokým úsměvem.

Mávnu nad tím pouze rukou, stejnak nemám na jídlo ani pomyšlení. Postavím se znovu k oknu a sleduji potápěče a policii, jak se snaží naleznout mrtvou dívku. Téměř bez dechu doufám, že ji naleznou, aby mohli začít pátrat po tom, kdo ji zabil, poněvadž nyní může být už kdekoliv. Přál by jí důstojné rozloučení, neboť by si ho každý člověk, ať už se choval jakkoliv, zasloužil.

„Dneska půjdeme ven a je mi jedno, že se ti nechce. Můžeme se jít projít kamkoliv, klidně si můžeme jenom povídat na zahradě," poví rázně a já vím, že by nemělo cenu se s ní hádat, stejně by mně přemluvila, nebo by mě na zahradu dotáhla, protože když chce, má vážně hodně síly a odhodlání.

„Budeš se mnou mluvit, jo? Já ti věřím a chci ti pomáhat, ale musíme se snažit oba dva," zarazí mně, když se s ní chci vydat na zahradu a já znovu vím, že nikam nepůjdeme, dokud jí cokoliv neřeknu. Jsem rád za její tvrdohlavost, poněvadž rodiče by to se mnou již dávno vzdali a ona stále stojí na stejném místě a drží mě za ruku. Zrzavé vlasy si odhrnuje z čela a netrpělivě podupává nohou, poněvadž jí toto čekání nebaví.

Odkašlu si, než tiše povím: „Mám tě rád. Děkuju, že se mnou máš trpělivost."

Usměje se na mně a rychle vyjde ze dveří, abychom se už konečně dostaly na čerstvý vzduch. „Já tě mám přeci taky ráda. A teď pojď, nebo s tebou ztratím trpělivost a uteču ti."

Jakmile znovu stojím na zahradě, všechno se mi zdá lepší a krásnější. Paprsky slunce mně hřejí na tváři a já se radostně roztočím, na několik chvil zapomenu na vraždu dívky. Upřímně se usmívám, i když vím, že onen hřejivý pocit mé tělo za několik okamžiků a znovu se ocitnou v smutné skutečnosti.

Sestra se zašklebí, rozeběhne se na louku posetou voňavými květinami a já vykročím za ní.
_____

Sedím na kamenné pláži a nohy mám namočené do vody. Klepe se mé zkřehlé tělo, přesto se nevydám zpátky domů, nemám sebemenší důvod, vidět kolem sebe pouhý odpor a nezájem. Doufám, že mně chlad přinutí na všechny špatné myšlenky zapomenout.

Sestra včera odjela do jiného státu, kde se konala taneční soutěž. Znovu cítím samotu, nyní větší a rozsáhlejší, která se rozpíná po mé duši. Jsem smutný, že nemáme peníze, abychom jí mohli podporovat a také mi velmi chyběla její láskyplná objetí a slova, kterými mě neustále podporovala.

Najednou mě ohromil pocit, silný a zlý, kvůli kterému jsem se musel postavit se na prochladlé nohy a ještě jednou, naposledy, se posadit do své loďky. Zasněně zavřu oční víčka a tiše si povzdechnu. Chtěl bych znovu cítit ono spojení, jakmile pluji a pádlem zabírám do vody, nemusím nad ničím jiným přemýšlet. Dřevěné desky se lenivě rozhoupaly, jakmile se rozhodnu obeplout břehy jezera.

Bledý měsíc nad mými zády zářil, jako kdyby mohl svými světlými paprsky ochraňovat a neustále mě pozoroval. Vzduch byl horký, znovu se nepohnula ani lísteček na stromě, podobně jako před dvěma týdny. Zarazím se, když zaslechnu tiché pískání, které se ozývalo také v den, kdy jsem ve vodě naleznul onu dívku.

Rozhlédnu se kolem sebe, připadám si jako, kdyby mi měl každým okamžikem někdo ublížit. Vyvalím oči, můj zděšený hlas se nesl celou krajinou, připadalo mu, že musím vykřičet veškerou svojí bolest a zlost. Jeho sestra...jeho milovaná mladší sestra, kterou měl velmi rád, nehybně visela na větvi. Neměla oblečení, nohy měla doširoka roztažené, takže musela před smrtí prožíval mnoho odporností, hlavu měla oddělenou od těla a svírala jí v dlaních. Z rozdrásané hrudi vidím, vyčnívají orgány, nedokázal jsem na ní stále hledět.

Horké slzy mi tečou po tvářích, cítím, jak se mi v těle vaří krev, nedokážu svůj vztek zastavit. Srdce, které v posledních letech bilo pouze pro ni se nyní těžce roztluče, byl bych nejraději, kdyby se mohlo zastavit, aby nemuselo nic cítit. Neměl bych se také zabít, když už na světě není jediný člověk, který by mě měl upřímně a z celého srdce rád?

Před očima vidím vzpomínky, které mi v duši způsobují větší a hlubší rány, které se již nikdy nezahojí. Chci na ně zapomenout, vymazat je, ale jak bych mohl, když jsem byl se svojí zrzavou a neústupnou sestrou nejšťastnější? Bylo jí pět let, když jsem do zrzavých vlasů zaplétal květiny a následně jsem jí je, několik hodin s křikem rozčesával, protože je měla zacuchané. Hádali jsme se, to ano, ale měli jsme se rádi a já bych to své sestře ještě několikrát řekl, že si bez ní nedokážu představit život na tomto světě.

Znovu se mi slzy nahrnou do očí, přes smutný závoj vidím krajinu mlhavě a jsem za to rád. Nechci nic vidět, nejraději bych si lehnul do ledové vody, nebránil bych se, kdybych se začal propadat do jejích spárů, přestal bych po několika okamžicích dýchat a už by mě nic netrápilo. Několik dlouhých vteřin uvažuji, že se zabiju, nevidím jiné řešení z této situace, dokonce si stoupnou na kraj loďky, ale nakonec si znovu sednu a složím si hlavu do dlaní.

Ještě jednou se můj zrak zastaví na zohaveném těle sestry a u jejích nohou si všimnu malého stínu, který by se mi vešel do dlaně. Nemá žádný zvířecí tvar, není to malý ptáček, ani hlodavec, všimnu si, že poletuje malý kousek nad zemí. Dokázal by zabít, ať už je to cokoliv, zabít dvě dívky, jednu, která se chtěla zabít a druhou, která – co vlastně chtěla moje sestra? Mohl jsem si s ní dlouze povídat, ale většinou jsem se nezeptal, jak se má, co by chtěla udělat, pokaždé jsem se sobecky zaměřoval na svůj smutek. Co když jsem svým sobectví zabil obě dvě, i když netuším, jak se mohli dostat k jezeru. První dívka chtěla spáchat sebevraždu a já jsem jí nezachránil, protože jsem nechtěl přemýšlet nad cizími starostmi. Sestra se mohla cítit jakkoliv, možná se cítila také velmi zoufale, ale proč by se tak cítila?

To netušil, nejvíce mu vadilo, že se o svojí sestru nikdy pořádně nezajímal. Pokaždé tu pro něj byla, aby jej objala a povídala si s ním, ale on za ní nikdy nepřišel, nezeptal se, jak se cítí a co bude dělat. Co když za svými úsměvy skrývala smutek a zoufalství, co když – až nyní jsem si začal uvědomovat, že ona mě znala, ale já jsem jí bral pouze jako své záchranné lano, které nikdy nepotřebuje podat pomocnou ruku.

Tmavý stín se začal pomalu rozplývat, netuším, jestli jsem je zabil já, není onen stín. Co když jsem je já sám přivedl ještě k většímu zoufalství a stín je – co jim vlastně udělal? Dokázal by je zabít, znásilnit a přivázat k větvi? Nejspíše je zabil někdo jiný, člověk z masa a kostí, daný výplodek mé fantazie nežije a já si pouze mnoho věcí nalhávám.

S tupou bolestí v srdci obrátím loďku a pluji, dál a dál, snažím se utéci před bolestí a špatnými myšlenkami, že přeci jenom můžu za všechno já.