Poznámka Antilii: Předpokládám, že za tohle mě zabijete, ale tak nějak se stalo, že jsem zapomněla zveřejnit povídku ještě k minulému měsíci. Později to přehodím tak, aby byla ještě před únorovým zadáním, ale nechci, aby zapadla. Ještě jednou se tímto autorce omlouvám.

Autor: A_H_Benett

Téma: Černobílá tma

Zelená.

Dívala se mu do tváře a nedokázala popadnout dech. V hlavě jí jako dunivá ozvěna stále dokola znělo jedno jediné slovo.

Zelená.

Jeho levé oko bylo zelené.

Zírala na něj neschopna pohybu. Srdce jako by jí přestalo bít. Celé tělo jí ochromila neuvěřitelná hrůza. Cítila, jak se začíná třást. Nevzpomínala si, že by si kdy připadala takhle vyděšená.

Zelená.

Oko mu v popelavě šedém obličeji zářilo jako smaragd. V okamžiku, kdy na ni pohlédl, jí z plic vyrazil všechen vzduch. Zastavil svět. Zmrazil veškerý pohyb a zvuk. V tu chvíli nic jiného neexistovalo.

Pootevřela ústa v němém zděšení a zajíkla se.

,,Felicity?" prodral se skrz mlhu strachu jeho hlas. ,,Co je? Stalo se něco?"

,,Cassiane," hlesla a zoufale se snažila zadržet vyděšený vzlyk, jenž se dral z jejího nitra na povrch. ,,Ty... Tvoje oko..."

,,Co je s ním?" svraštil nechápavě čelo. ,,Nepřijde mi, že bych měl něco s očima."

Oči ji štípaly. Zrak ji musel šálit. Musel! Protože jinak...

,,Fae, mohla bys mi říct, co se děje?" promítl se mu do hlasu naléhavý tón. Nikdy na ni netlačil, když to nebylo nutné. Jenomže teď pochopil, že se něco stalo, a že ji to vyděsilo k smrti.

,,Podívej se," vyrazila ze sebe a ukázala na zrcadlo na stěně za jeho zády. ,,Podívej se..."

A přesto cítila nutkání zadržet ho, když se obrátil. Zabránit mu v tom, aby udělal, co mu řekla. Zakrýt mu oči, schovat ten děsivý výjev... Ale neudělala to.

Namísto toho sledovala, jak se mu napínají ramena a celé tělo tuhne v okamžiku, kdy pochopil, co se stalo. Ostře se nadechl. Ruce zaťal v pěsti. A když se otočil zpátky k ní, v očích se mu zračil strach. V tom pravém černém i levém zeleném. Snad ještě nikdy ho neviděla v takovém šoku.

Nezdálo se jí to. Nebyla to noční můra ani halucinace. Jen hrozivá skutečnost.

Podél šedivé tváře se mu kroutily tmavé pramínky vlasů, jako kdyby se i ony pokoušely dostat co nejdále od toho děsivého zjištění. Stejně jako její divoce utíkající srdce.

Stiskla víčka. Ani to však již nedokázalo zadržet slzy.

Celý jejich svět se hroutil. Jako by nebyl ničím víc než jen hromádkou prachu.

,,C-co budeme dělat?" vydechla roztřeseně do ticha, které se rozhostilo kolem jako temný mrak. ,,Co budeme dělat?"

,,Fae," chytil ji za ramena a tím ji přiměl znovu otevřít oči, ,,musíš se uklidnit. To bude v pořádku. Něco vymyslíme, přijdeme na to, jak se z toho dostat, slibuju."

,,Ale jak?" hlesla.

Na okamžik se zamyslel. Mírně přivřel víčka, stáhl obočí. ,,Můžu si přes to oko vzít pásku," prohlásil nakonec.

Jenomže to nestačilo.

,,Ne, ne, nemůžeš," zavrtěla nešťastně hlavou. ,,Tvůj otec by si toho všiml. Nikdy neporušil pravidla, neudělal žádnou výjimku, proč by to měl měnit jen proto, že jsi jeho syn?" Na konci věty se jí zlomil už tak slabý hlas. Snažila se neztrácet naději, že se nějak zachrání. Jenomže jí prokluzovala mezi prsty, jako by se měla každou chviličkou rozplynout.

,,Můj otec není zrůda," pronesl pevně Cassian. Znělo jí to, jako kdyby se zároveň pokoušel přesvědčit i sám sebe. ,,Myslíš, že zabije vlastního syna?"

,,Zabil tvou matku," vydechla zoufale. ,,Proč by se nad tebou měl slitovat?"

Viděla, jak zatíná čelist. Věděl, že má pravdu. Kdyby si kdokoli z ostatních vojáků nebo někdo z velitelství všiml, že si zakrývá oko, přišlo by se na to. A to by znamenalo konec.

Úplný konec.

Stisk na jejích ramenech zesílil. ,,Tak uteču," procedil skrz zuby. ,,Pryč. Někam daleko odsud."

,,Ale kam?" zakroutila zdrceně hlavou. ,,I kdyby ses dostal pryč, on by tě našel. Má lidi všude. Někdo by tě uviděl a..." Nedokázala mluvit dál. Na to se jí hrdlo příliš svíralo vahou těch slov.

,,Felicity," pohlédl jí zpříma do očí, až ucítila, jak ji bodá u srdce. ,,Tvoje máma byla nejlepší zdravotnice na Brille. Učila tě. Musela ti o tomhle něco říct, copak ses jí nikdy nevyptávala?"

,,Vyptávala," hlesla a uhnula pohledem. ,,Ale já... Vím jen to, že se toho nemůžeš zbavit. Nikdy. Nejde to."

Na okamžik zavřel oči. Polkl a když znovu zvedal víčka, slabě se mu zachvěla. V pohledu se mu však zrcadlilo odhodlání. Odhodlání nenechat se zabít, neopustit ji, ať už to bude vyžadovat jakoukoli cenu.

,,To oko si vypíchnu."

,,Ne!" vyjekla zděšeně, ještě než stačil dokončit větu. Přitiskla mu dlaň na tvář těsně pod oko, jako kdybych mu tím snad mohla vyhnat tu myšlenku z hlavy. ,,Ne, Cassiane, ne..."

Položil svou ruku na její a rty se mu zformovaly do hořkého úšklebku. ,,Chceš, abych přežil, ale nechceš mě nechat udělat to, co mě může zachránit?"

Ale ona jen bezmocně zavrtěla hlavou.

,,Nezachrání tě to. Nemůžeš se barvy zbavit, jakmile se jednou ukáže. Nejde to. Vůbec nijak. I kdyby... I kdyby sis to oko vypíchl, objevila se na jiné části těla. V druhém oku nebo na ruce nebo kdekoli jinde, prostě... prostě někde," šeptala roztřeseně a z očí jí se při tom hrnuly slzy.

Nebylo před tím úniku. Cassian zemře. Zemře, protože se v jeho oku objevila barva. Váha toho uvědomění jí rozdrtila srdce na kousíčky. Z hrdla se jí vydral vzlyk, přitiskla si dlaně k obličeji. Nemohla s tím nic dělat. Vůbec nic.

Ucítila, jak se kolem jejího těla svírají dvě silné paže a vzápětí se ocitla v jeho pevném objetí. Přitiskla mu tvář k rameni. Nemohla z hlavy dostat to pomyšlení, že zítra už možná bude pryč. Že je to možná naposledy, kdy jsou spolu. Viděla ho poprvé po tolika týdnech a teď měl odejít navždy.

Kdyby jeho otcem nebyl velitel armády, nikdy by se nesetkali. Vojáci se nestýkali s ostatními lidmi. U něj ale nikdo nepochyboval o věrnosti a o tom, že bude mlčet, vždyť byl synem velitele. A krom toho taky nejlepším armádním zvědem. Z poslední mise se vrátil teprve před několika hodinami. Ona byla první člověk, za kterým zamířil, jakmile vyřídil všechny potřebné záležitosti. Chtěl ji vidět. Potřeboval ji vidět. A věděl, že ona potřebuje vidět jeho. Ale ani jeden z nich netušil, jak příšerně se jejich setkání zvrtne.

Když v jednu chvíli na okamžik někam odběhla, podepsala se na Cassianovi únava nashromážděná za několik probdělých nocí a on usnul v jejím křesle. O pár hodin později otevřel oči, vstal a podíval se jí do tváře. A to byla vteřina, během které se zastavil celý svět i její srdce.

Měl v sobě barvu.

Barevný gen, a to v černobílém světě znamenalo smrt. Nezapadal do systému. Byl jiný a tím pádem i nebezpečný. Všechno kolem barvy postrádalo, všechno bylo černé, bílé a šedivé. A pak tu byli oni. Lidé, kterým se v nějaké části těla objevila barva. Narodili se tak, nebo se to stalo někdy v průběhu jejich života, na tom nesešlo. Žádný z nich totiž dlouho nepřežil. Nebylo kam utéct. Nebylo kam se schovat. Vojáci všechny našli a zabili. I ty z vlastních řad.

Cassian neměl šanci.

Zabořila mu tvář do trička a rozplakala se ještě zoufaleji. Měla ho tak strašně ráda. Nemohla o něj přijít. Nemůže zemřít, ne...!

Jeho dlaň se dotkla jejích vlasů. ,,Felicity," promluvil tiše, ,,věříš legendám o barevných planetách?"

Ztuhla pod jeho dotykem a váhavě odtáhla tvář od jeho hrudi. Slabě pokrčila rameny.

,,Chtěla bych jim věřit," pronesla po pár vteřinách zastřeným hlasem. ,,Ale..."

S pochopením v očích přikývl. Na malou chvíli se rozhostilo ticho.

Znala ty legendy, o kterých mluvil. Každou z nich. Lidé z jejího města si je šeptem předávali pokaždé, když vojáci zastřelili dalšího člověka s barevným genem. Vyprávěli si o tom, že kdesi tam, ve vesmíru, existují jiné obydlené planety, kde barvy nejsou ničím nebezpečným. Kde je člověk vidí na každém kroku, ať se podívá kamkoli. Kde i to, co dřív bylo černobílé, získá svoji barvu.

Slyšela o nich mnohokrát. Vysoce postavení tyhle řeči neměli rádi, to ale lidem nebránilo v tom, aby si je dál vyprávěli pokaždé, když si mysleli, že zmizeli z doslechu. Musela by být hluchá, aby jí podobné řeči unikly. Ale nikdy nebyla přesvědčená, že je to všechno pravda. Ne když všechny existující fotky okolních planet byly stejně černobílé jako svět kolem ní.

Přesto se našli tací, kteří se téhle naděje dál odmítali vzdát. I přes všechny ty důkazy, co svědčily o opaku.

,,Existují lidi, ve vládě, kteří jim věří," pronesl Cassian do hukotu jejích myšlenek tiše.

Udiveně k němu vzhlédla.

,,To kvůli nim jsem byl na tý misi," pokračoval tlumeným hlasem. ,,Táta chtěl, abych zjistil co nejvíc věcí o jejich projektu, kterým plánujou svoje tvrzení dokázat."

Mírně nakrčila čelo. Nerozuměla tomu, proč to teď vytahuje. Proč jí o tom říká v okamžicích, které jsou pro ně jedny z posledních. Ale nezarazila ho.

,,Cos zjistil?" zašeptala místo toho. ,,Co víš?"

Nesměl jí to říct. Informace získané během misí zvědů byly přísně tajné do té doby, než je veřejně vyhlásil sám nejvyšší velitel. Hrozil mu za to trest. Ale dnes bylo všechno jedno. Na jednom trestu už nezáleželo. Ne když mu ubíhaly poslední hodiny života a ona zapomínala, jak se dýchá.

,,Staví vesmírnou loď," vydechl Cassian tiše a vzápětí se rozhlédl kolem, jako by hledal někoho, kdo by je mohl poslouchat. ,,Chtějí se dostat na Etrelu, to je nejbližší obydlená planeta. Dostat se tam a nějak dokázat, že barevný světy jsou skutečný a ona je jeden z nich. Jejich projekt je skoro hotový. Zbývá jenom naložit jídlo na cestu a vybrat, koho na tu planetu pošlou. Do dvou měsíců ta loď odletí."

,,Věříš, že je to pravda?" otázala se nevěřícným šeptem. Na nic jiného se v tom okamžiku nezmohla. Byla tou informací příliš zaskočená. ,,Že oni mají pravdu?"

,,Vždycky jsem doufal, že jo," zahleděl se do prázdna. ,,Že někde existuje místo, kde barva neznamená smrt..."

Píchlo ji u srdce, když uslyšela tu nesnesitelnou bolest v jeho hlase. Bylo mu deset, když přišel o matku. Zabili ji ze stejného důvodu, z jakého šlo teď o život jemu. A on si pořád příliš dobře pamatoval, jak jeho otec vydal rozkaz zmáčknout spoušť.

Nemohla nerozumět tomu, proč tolik doufal.

Slyšela, jak se zhluboka nadechl.

,,Jestli mají ti lidi pravdu a Etrela je barevná..."

Pohlížel na ni se zvláštním leskem v očích. Jako by čekal, až porozumí významu jeho slov. A v okamžiku, kdy se to stalo, se svět znovu začal pohybovat. Roztočil se tak rychle, že se jí zamotala hlava a podlomila kolena.

,,Myslíš... Myslíš, že je kam utéct?" vydechla roztřeseným hlasem.

Pomalu přikývl. Srdce se jí prudce rozbušilo.

,,A oni mají postavenou loď..." Nedořekla to. Měla strach, že kdyby to udělala, ta slabá jiskřička, která se pomalu rozsvěcela v temnotě, by pohasla. Že by se ta iluze naděje rozplynula.

,,Slyšel jsem je říkat, jak se ta loď ovládá. Není to o moc jiný než u běžných lodí, který umím řídit. Jestli se k ní dostaneme, mohli bysme..."

,,Říkáš mi, že je tu možnost záchrany?" skočila mu do řeči a přerušila ho. Byla jako omámená.

Pokrčil rameny. ,,Víš, že je možný, že to není pravda. A že se s ní naše planeta nikdy nedokázala spojit a že všechny její fotky jsou šedý. Třeba je Etrela stejně černobílá jako Brilla. Možná není, ale nepovede se mi tam s tou lodí doletět, nebo – "

,,Ale je tu naděje?" přerušila ho s nesmírnou naléhavostí vepsanou ve hlase. ,,Cassi, je šance? Nějaká?"

Nadechl se a pak přikývl. ,,Nějaká možná je."

Nohy už ji neudržely. Kdyby ji nezachytil, spadla by.

Byla to nesmírně pošetilá naděje. Na barevné planety nikdy nevěřila. A ani on ne. Nebylo nic, co by je k tomu přimělo. Pravděpodobně se jim nikdy nemohlo podařit se na žádnou z nich dostat, ani kdyby existovaly. Ale přesto to byla naděje. Chytila se jí vší silou, odhodlaná bojovat až do konce, jen aby mu pomohla získat šanci. A i kdyby barevná nebyla, třeba na ní nepanoval tak tvrdý režim. Možná že na Etrele lidi s barevným genem nezabíjeli...

Byla to jediná naděje, kterou viděla. A odmítala se jí vzdát. I přes to riziko, že nakonec pohasne.

,,Felicity," promluvil pomalu po několika vteřinách ticha. V hlase mu zněla stejná naléhavost jako před malou chvílí v tom jejím. Když zvedla oči, dokončil větu. ,,Půjdeš se mnou?"

Navzdory nesmírně tíživé situaci ucítila, jak se jí z hrdla na povrch dere slabý, tichý smích. ,,Samozřejmě že ano."

***

O pár dní později ho držela za ruku a svým sevřením mu drtila prsty. Všude kolem pořád ještě panovala noc, ale kdyby se podívala skrz koruny stromů vzhůru, viděla by, že se pomalu blíží svítání. Nevěděla, jestli by východ slunce raději uspíšila, nebo oddálila. Byli už blízko. A ona netušila, co je horší. Jestli běžet tmou a nezahlédnout nikoho, kdo by je mohl pronásledovat, nebo utíkat za světla a být ze všech stran dobře vidět. Nevěděla o strategii nic, nikdy se nepohybovala v terénu, nikdy neporušila řád. Až teď.

Zezadu uslyšela nějaký zvuk. Trhla sebou a stiskla mu dlaň ještě silněji. Byla vystrašená. Čím víc se přibližovali k cíli, tím častěji se lekala každého prasknutí větvičky. A teď už byli skoro na dohled. Jakmile se dostanou k široké pláni ukryté před zraky všech kilometry hustého lesa, uvidí loď. A stromy před nimi už pomalu začínaly řídnout.

Na cestu vyrazili před třemi dny a ona měla nervy neustále napnuté k prasknutí. Šli jen v noci, přes den se schovávali v křovinách, skalách nebo jeskyních a přesouvali se jenom s nejvyšší opatrností. Vyrobila pro Cassiana provizorní pásku přes oko, i když si oba uvědomovali, že nejspíš stejně ničemu nepomůže. V nejmenším nepochybovali o tom, že jeho otec ho začal hledat okamžitě poté, co zjistil, že zmizel. Ani se neodvažovala doufat, že by mu nedošlo, co stalo. Kdyby Casse kdokoli poznal, jejich cesta by skončila. Naštěstí se jim ale dařilo unikat pozornosti a za celou dobu se k nim nikdo nepřiblížil natolik, aby snad mohl poznat jeho tvář nebo si všimnout, že si zakrývá levé oko.

Přežili téměř celou cestu, až sem. A dnes se mělo ukázat, jestli se jejich plán vydaří, nebo selže. Dnešní den znamenal všechno. A ona z něj měla strach.

Zpoza jejích zad se znovu ozval nějaký zvuk a ona nadskočila. Srdce jí bušilo už od okamžiku, kdy jí Cass oznámil, že se pomalu blíží k lodi. Zdálo se jí, jako kdyby za poslední hodinu všech zvuků kolem najednou přibylo. A ona se vyděsila při každém z nich.

,,Uklidni se, Fae," promluvil polohlasem Cassian a obezřetně se rozhlédl kolem. ,,Kdyby nás někdo sledoval, poznal bych to. Jsem přece zvěd."

Přikývla, ale jeho slova ji nijak zvlášť neuklidnila. Věděla, že to říká jenom proto, aby ji utišil. Aby se nebála. Jenže ho už znala příliš dobře na to, aby poznala, že ani on není ve své kůži. Těkal nezakrytým okem ze strany na stranu, volnou ruku nespouštěl ze zbraně zastrčené za opaskem a dlaň se mu slabě potila. Věděla, že ta páska mu brání v pořádném rozhledu a že ho to vyvádí z míry. A tady v lesích, téměř v cíli cesty, nakonec možná ani už nebyla potřeba...

Stromy před nimi prořídly. Za nimi rozeznala dlouhý pruh volného prostoru. A velký tmavý obrys lodi.

Zastavila se.

,,Děje se něco?" zarazil se Cassian a ohlédl se na ni přes rameno.

,,Počkej," hlesla a natáhla ruku k jeho obličeji. ,,Tohle už nepotřebuješ. Jenom by ti to překáželo." Opatrně mu stáhla z oka pásku dolů a znovu se zadívala na barvu, kterou zakrývala. Ruku mu nechala položenou na tváři.

,,Máš pravdu," přitakal a z prstů jí vymanil ten kousek látky. ,,Už to není potřeba. Jestli mě uvidí, už by mi stejně nepomohla."

V očích ji zaštípalo.

Musel to poznat. Nějakým způsobem, i když netušila jakým. Chytil ji za volnou ruku a pásku nechal spadnout na zem.

,,Bude to v pořádku, Fae," pokusil se o úsměv. ,,Dobře to dopadne. Nikdo nás neuvidí, zvládneme to."

,,Já vím," kousla se do rtu. Ale nevěděla. A v srdci jí rostlo tíživé přesvědčení o tom, že se plete.

Chvilku tam jen stáli a vzájemně si hleděli do očí. Les kolem se pomalu probouzel. Ptáci začínali zpívat. Ale ani jeden z nich je neslyšel.

On stočil pohled jako první. Museli jít dál. Už zbýval jenom kousek. Nechtěl ho příliš odkládat. Ne když hrozilo, že Felicity každým okamžikem strach pohltí úplně. Ne když cítil, že i jeho odhodlání začíná ochabovat.

Jakmile se vynoří z lesa, hlídky kolem lodě si jich budou moct všimnout. Čas hrál s nimi, slunce ještě nevyšlo, i když se už začalo rozednívat, a on věděl, že směny se střídají zároveň s rozbřeskem. Šest vojáků střežících loď teď bude unavených a méně pozorných. Toho museli využít.

Měl plán. Věděl, jak odlákat jejich pozornost, byl v tom mistr. Jediné, co mu bránilo v tom, aby naprosto nepozorovaně proklouzl k lodi, byla dívka stojící před ním. A on ji odmítl opustit.

,,Fae," promluvil znovu a jejich pohledy se opět střetly, ,,teď se snaž být potichu. Kus od nás je sklad s kyslíkem do lodi na cestu. Podpálíme ho. A hned potom budeme běžet, na nic dalšího nebude čas."

,,Myslíš, že se to povede?" uslyšel v jejím hlase slabý záchvěv paniky. Spustila ruku z jeho tváře.

,,Tohle odlákání pozornosti určitě jo," přikývl povzbudivě. ,,Takovýho výbuchu si musí všimnout. Nejspíš to poběží hasit skoro všichni. U lodi zůstane tak jeden. A s tím už si poradíme."

,,Zabiješ ho?" hlesla.

,,Ne, když nebudu muset, slibuju." Ani on neměl ze zabíjení radost.

Přikývla.

,,Tak pojď. Dáme se do toho." Pustil její ruku a chystal se vykročit směrem doprava. Ale zarazila ho.

,,Počkej," zastoupila mu cestu.

,,Ano?"

,,Já..." Vypadala, že nemůže najít správná slova. ,,Říkal jsi, že pak už nebude na nic čas," vypadlo z ní konečně po pár vteřinách. Když mlčky kývl, pokračovala. ,,Kdyby... Kdyby se něco pokazilo... Kdyby to nevyšlo... Chci se rozloučit," špitla s očima upřenýma k zemi.

Namísto slov si ji jen přitáhl do pevného objetí. Držel ji v náručí a v duchu si přál, aby se loučili bezdůvodně. Aby ji mohl obejmout ještě tolikrát, že to ani nespočítá. Aby mohl být s ní a říct jí všechno, co jí za ty tři roky, co se znali, říct nestačil. Ale teď ji musel pustit.

,,Mám tě ráda, Cassi," hlesla tichounce s očima zabodnutýma do země, když sevření jeho paží povolilo.

Možná se bála, že její slova neslyšel. Možná v to naopak doufala. Ale on je slyšel. A v tom okamžiku věděl, že nemůže čekat. Nemůže riskovat, že už nedostane další příležitost.

Vzal ji za bradu a zdvihl jí tvář. Pohledem mu těkala po obličeji. Skoro se mu zdálo, že slyší bušit její srdce. A pak se naklonil kupředu a na pár kratičkých okamžiků přitiskl svoje rty na její.

Když se odtáhl, něco se jí lesklo v očích. Dívala se na něj pohledem, který nedokázal přečíst. A potom se obrátil a vykročil směrem ke skladu.

Šla hned za ním, se slabě roztřesenými koleny a bušícím srdcem. Nikdy předtím nic podobného neudělal. Tušila, že si většina armády myslí, že ví, proč za ní pořád chodí a co spolu dělají. Ale pletli se. Tohle bylo poprvé, kdy se jí dotkl jinak než jen jako kamarádky.

Jenže teď nebyl čas na to přemýšlet o něčem takovém. Teď jim šlo o život. A už za malou chvíli bude po všem. Jestli v dobrém, nebo špatném slova smyslu se neodvažovala hádat.

Dostat se k budově jim nezabralo moc času. Před jejími dveřmi stál jen jeden voják. Opíral se o stěnu a vypadalo to, že každou chvíli usne. Cassian se k ní otočil.

,,Počkej tady," ukázal na nedaleký kámen. ,,Zakřičím na tebe. Hned potom poběžíme zpátky, ano? Co nejrychleji."

Zmohla se jen na bezhlesné přikývnutí. Zadívala se na něj znovu tím pohledem, kterému nerozuměl. Pak zamířila k balvanu, na který ukázal, přikrčila se za ním a zoufale se snažila uklidnit divoce bušící srdce.

V hlavě jí tepalo. Když před sebe natáhla ruku, třásla se. Žaludek se jí stáhl a srdce sevřelo. Bylo to tady.

Bylo to tady.

Měla pocit, že se jí každou chvíli zatočí hlava a omdlí. Už se nemohli vrátit. Jakmile Cassian nechá vybuchnout sklad, začne boj o život. Jestli si jich někdo všimne, skončili. Příliš dobře si uvědomovala to obrovské nebezpečí, kterému se hodlali vystavit. Jenomže neměli jinou možnost.

Snažila se zhluboka dýchat. Selhávala.

A čekala. Možná minutu. Možná deset. Ale připadalo jí to jako neskutečně dlouhý čas. Neskutečně dlouhý a zároveň zoufale krátký. Cítila, jak se k ní blíží vlna paniky.

A potom uslyšela, jak křičí. To jedno jediné slovo.

,,Běž!"

Vystřelila od kamene jako šíp z tětivy.

Myslela jenom na to, že musí být dost rychlá. Přeskočila spadlý kmen. Napravo od ní se mihl rychlý záblesk. Cassian.

A pak se celým lesem rozlehl ohlušující výbuch.

,,Nezastavuj!" volal na ni. Kdyby nebyl kousek od ní, vůbec by neslyšela jeho hlas.

Běžela dál. Běžela, jako by jí šlo o život. Protože opravdu šlo.

Cass ji předběhl. Byla zdravotnice, ne trénovaný voják. Nestačila mu. Ale on na ni čekal. Držel se sotva dva metry před ní.

Doběhli na místo, kde se předtím rozloučili. Vrhla rychlý pohled k lodi. Už se rozednívalo, byla dobře vidět. Směrem ke skladu od ní utíkalo pět hlídačů. Toho posledního nikde nenašla. Musel stát z opačné strany.

Přišla jejich šance. První a poslední. Všechno nebo nic.

Podívala se na Cassiana. Letmo přikývl.

Rozběhli se.

Utíkala tak rychle jako za celý svůj život ne. Hnala se ze všech sil, jen aby se k lodi dostala co nejrychleji. Jen aby nezdržovala Casse. Na tomhle záviselo úplně všechno.

Neohlížela se. Nedívala se do strany. Jediné, na co se soustředila, byla loď. Přibližovali se. Už byli jen kousek od ní. Chybělo možná padesát metrů.

Zvládnou to.

Ona to zvládne. Cassian to zvládne. Zachrání ho. Zachrání ho, přežije! Dostanou se pryč...

Zakopla.

Srdce se jí zastavilo. Na několik vteřin odmítlo dál bít. Ale ustála to. Neupadla. Mohla běžet dál.

Před očima měla jeho záda. Ze všech sil se snažila ještě přidat. Nesměl na ni čekat. Nesměla ho brzdit, musela zrychlit...!

Vítr ji šlehal do tváří. Vlasy za ní vlály jako šedivý závoj. Byli skoro tam.

Natahovala ruku před sebe. Chtěla se dotknout jejich záchrany co nejdřív. Dělilo je jen posledních pár metrů. Už nepochybovala o tom, že to dokázali. Teď už je nic nemohlo zastavit...

Ozvala se rána. Těsně kolem tváře jí hvízdlo něco letící obrovskou rychlostí. Když jí došlo, co to je, už bylo pozdě.

Cassianovi se podlomila kolena.

Vykřikla.

Spadl tváří k zemi. Všechno na celém světě se zastavilo.

Vrhla se k němu.

Byla jako omráčená. V takovém šoku, že si neuvědomovala, co se děje. Klesla k němu. Otočila ho na záda, aby mu viděla do očí. Do toho černého i do toho nádherného, barevného zeleného. Když se dotkla látky na jeho zádech, ruka jí zvlhla jeho krví.

,,Cassiane," vydechla zděšeně.

Dýchal. Hruď se mu slabě zdvihala a klesala. Víčka se mu chvěla. Ale viděl ji. Ještě ji viděl.

,,Fae," vydal ze sebe namáhavě. ,,Fae. Uteč."

,,Ne," zakroutila odmítavě hlavou a z očí se jí spustily slzy. ,,Ne..."

Položila si jeho hlavu do klína. Přitiskla mu ruku k tváři. Pokusil se zvednout tu svoji, aby ji za ni vzal. Ale na to už mu nestačily síly.

,,Cassi," vzlykala. ,,Prosím..."

Otevřel pusu. Snažil se jí ještě něco říct. Ale neměl dech na to, aby ze sebe vypravil všechno, co za tři roky nestihl. S každou další vteřinou mu z těla vyprchával život.

,,Chtěl jsem..." vyrazil ze sebe s obtížemi, ,,chtěl jsem vědět, jak... by vypadaly... tvoje oči, kdybys byla barevná."

Na tvář mu dopadlo několik jejích slz.

,,Uvidíš," šeptala zlomeným hlasem. ,,Uvidíš. Uvidíš..."

,,Byla bys... nádherná. Na Etrele..." pokračoval s námahou. ,,Felicity..."

,,Neodcházej," zlomil se jí hlas. ,,Cassi. Cassi, neodcházej, prosím...!"

,,Omlouvám se," vydechl z posledních sil. Víčka se mu třásla. Věděl, že se blíží konec. ,,Sbohem, Fae."

,,Ne," zavrtěla zoufale hlavou. ,,Ne. Cassiane, ne!"

Zavíraly se mu oči. Věděla, že ho nezachrání. Byli jen pár metrů od lodi. Ale nedokázali to.

A pak už jeho oči neviděla.

,,Sbohem," zašeptala. Tváře měla zalité slzami.

A pak se mu hrudník přestal zdvihat. Jeho tělo jí v ochablo v rukách. A on byl pryč. Navždycky.

Byl pryč.

Nezachránila ho.

Srdce se jí rozletělo na milion kousků. Zabodaly se jí do hrudi a zanechaly po sobě jen nesnesitelnou bolest. Zoufale se rozvzlykala.

On byl pryč. Byl mrtvý. Cassian byl mrtvý. Její Cassian. Ten, za kterého by dala život. Byl mrtvý.

Z hrdla se jí vydral vřískot naplněný nepopsatelným žalem.

A pak ji zezadu popadly čísi ruce. Nebránila se. Nebojovala. Už neměla za co.

Někdo další se pokusil vytrhnout jí jeho tělo z náruče. Vykřikla. Přes slzy ani neviděla, kdo to je. Ale odmítala ho pustit. Ne. Ne!

Ječela to nahlas. Když ji vytáhli na nohy, kopala kolem sebe. Cassian byl těžký. Nemohla ho udržet.

Někdo jí ho vyrval z rukou. Vzlykala. Prosila. Nesměli ji od něj oddělit. Ne, ne, ne!

Ruce jí zkroutili za záda. Přes oči přetáhli pásku. Celý svět pohltila tma.

A ona v ní zůstala sama. Úplně opuštěná.

Rozkřičela se.