Autor: any333

Téma: Číslo 36

Ten den začal celkem nevinně. Náš šéf byl stejně mrzutý jako obyčejně a pobízel nás k práci. Měl jsem chuť mu do očí vysvětlit, že v takovém vedru by mohl být rád za naši rychlost při sklízení přenosných stanů, ale nakonec jsem se udržel. Jen jsem si s povzdechnutím otřel zpocené čelo hřbetem ruky a pomohl jednomu z kolegů se zbořením dalšího stanu.

Když jsme si rozdělili části našich provizorních obydlí do batohů, které každý z nás musel nést - kromě šéfa, samozřejmě - vydali jsme se na další celodenní pochod po rozpálené pláni. Pevné boty určené do horších terénů se nám bořily do písku a my s těžkým nákladem na zádech mnohdy s nimi. Navíc se nám v nich hrozivě potily nohy. Sice jsme asi před třemi dny s šéfem usmlouvali, abychom nemuseli nosit alespoň ponožky, ale o moc lepší to nebylo.

Jak den postupoval a my se tou vyhřátou pouští plahočili pořád dál, zalitoval jsem, že jsem se onehdy přihlásil na ten dobrovolný konkurz. Chtěl jsem si tenkrát zase něco dokazovat a místo toho, abych si to promyslel, prostě jsem to podepsal. A teď se tady kvůli té chybě škvařím zaživa pod paprsky slunce.

Na chvíli jsem se zastavil a narovnal si látku na hlavě, která měla zapříčinit vzniku úpalu. Jak jsem mohl čekat, šéf zase využil příležitosti, aby někoho komandoval. Za tuhle jeho vlastnost jsem ho nenáviděl, ale z mnoha jiných situací jsem věděl, že to nebyl špatný chlap. Možná moc poznamenaný tím, do čeho jsem se tak dobrovolně vrhl, ale ne špatný.

,,Dochází ti síly jak slečince po procházce?" rýpl si šéf a čekal, že ostatní jeho vtip podpoří smíchem. Bohužel, taky měli málo sil a nehodlali je plýtvat na zbytečnosti.

Šéf se zamračil, posunul si na nose své sluneční brýle, které snad ani nesundával, a vyrazil napřed. Jeden z kluků kolem mě na mě povzbudivě ukázal zdvižený palec a pak si přejel prstem po krku, zachrčel a ukázal na šéfa. Usmál jsem se na něj. Jasně, komik Mikey zase nezklamal. Někdy mi připadalo, že i kdyby ho někdo střelil, on by pořád jenom vtipkoval.

Šli jsme dál a já upíral pohled do země. Písek, písek a pořád jenom písek. Tady se mi vážně ani trochu nelíbilo. Vzpomněl jsem si na své nesvázané jízdy na motorce, kdy mi delší vlnité kaštanové vlasy vlály kolem obličeje a svět kolem se změnil jen v divnou šmouhu. A to jsem to dokázal vyměnit za tohle? Já musel být vážně pitomec, když jsem se přihlásil na tuhle misi.

,,Copak, šéfiku, taky už nemůžete?" zaslechl jsem posměšný hlas Mikeyho, zastavil jsem a rozhlédl se kolem.

Šéf se obvykle začal ohánět tím, že takoví výrostci jako my mu nemají co připomínat a že on tady velil, takže když tyhle průpovídky nepřišly, zarazil jsem se. Druhé podezřelé spočívalo v tom, že ostatní postávali kolem a ubíraly zraky do jediného bodu v dálce. Napodobil jsem je a došlo mi to.

Asi padesát metrů před námi bezvládně ležel nějaký člověk. Měl obličej zabořený v písku, takže jsem si netroufal odhadovat, jestli to byla žena nebo muž. Všiml jsem si, že se oddíl s šéfem začal pomalu k té osobě přibližovat, takže jsem šel s nimi.

,,Počkejte! Může to být past," ozval se šéf. ,,Přiblížíte se k tomu a ten člověk odpálí bombu. Nevíme, jestli se mu dá věřit."

Posádka se zastavila. Já ale šel dál. Něco mi říkalo, že se nic takového nestane. Navíc, pouští zavál lehký větřík a já spatřil, jak kolem té osoby vlají dlouhé plavé vlasy. Blondýna mi nepřipadala jako případný nepřítel, co by kvůli naší smrti skončil i se svým životem.

Shodil jsem ze zad batoh a překlekl k dívce. Obrátil jsem ji tváří nahoru a přiznávám se, docela mě zaujala. Měla rysy obličeje a proporce těla jako nějaká modelka, plné rty, špičatý nos a bujný dekolt, který skrývala pod zašle rudou blůzou se šněrováním. Kupodivu zbytek jejího oblečení tvořila krátká kožená bunda a kalhoty ze stejného materiálu, obojí v černé barvě.

A pak pomalu otevřela ty oči, ve kterých jsem se topil jako v oceánu slz. Nebo v nebeské modři? Nevěděl jsem, ale jedno mi bylo jisté; měla je neskutečně uhrančivé.

,,Kde to jsem?" zeptala se zastřeným hlasem.

Nevěděl jsem, co říct, tak jsem mlčel. Zbytek oddílu zřejmě pochopil, že nás ta dívka nechtěla odpálit, takže se rozestoupil kolem nás. Přišlo mi nepatřičné ji teď držet takmerně v náručí, takže jsem jí pomohl na nohy.

,,Můžeš chodit?"

Přikývla, tak jsem ji pustil. Zůstala ale strnule stát a, to mě možná trochu překvapilo, neklopila před zraky tolika mužů pohled a ani se nečervenala. Vítr jí začal čechrat vlasy a odkryl hezky vyvedené tetování na pravé straně jejího krku. Bylo to číslo 36 a kolem něj ostnatý drát. Na chvilku mě popadla myšlenka, kde už jsem to viděl. Ale já ji zaplašil.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se teď pro změnu já.

,,Thara."

,,A co tady děláš, Tharo?" začal se podezřívavým tónem vyptávat šéf, nejspíš ho ještě myšlenka na to, že by mohla být nějak nebezpečná, neopustila. ,,Je divný tě tady najít takhle samotnou v poušti."

,,Já...oni...ne..." Dívčin andělský pohled se zahltil smutkem a zoufalstvím, jako by pro ni vzpomínání bylo příliš bolestivé. ,,Unesli mě. Věznili a týrali. Bylo to hrozné. Pak jsem nějak utekla. Bála...bála jsem se, že mě zase chytí."

Vzápětí se roztřásla a protože by mohla spadnout zpátky do písku, chytil ji Mikey kolem ramen a začal jí nějakými žerty utvářet dobrou náladu. Já se jen ušklíbl, ale nic neřekl. I když jsem ji našel první.

Mikeyho úmysl ihned podpořil zbytek oddílu a zatímco jsme pokračovali dál pouští, stala se ta dívka s andělskýma očima, Thara, středem pozornosti. A já se je s hořkou pachutí držel dál. Bylo mi jasné, proč ji tak obletují. Na naší misi se ženy jasně zakazovaly a tohle se jevilo jako snadná případná zábava na noc.

Ale nebyl jsem v té nepřejícnosti jediný. Ani šéf se netvářil dvakrát nadšeně. Zpytavě Tharu pozoroval a naprázdno přežvykoval jako vždy, když se mu něco nezdálo. Taky jsem se nad dívkou zkusil zamyslet. Ta její historka v sobě měla spoustu slepých míst, ze kterých by se dobře těžilo, ale přikládal jsem to jejímu zmatení po tom, co se stalo. Ale co ty její kožené věci? Tohle už bylo podezřelé víc.

*****

Tu noc jsem nemohl usnout. Pořád mi v hlavě vrtala Thara. Už jsem asi začínal myslet jako šéf, ale bylo v tom až příliš náhod. Nedoufal jsem, že by nějaká základna údajných věznitelů mohla stát někde tady v poušti, i když, na druhé straně, zase by ji tady nikdo nehledal. Ale ta kožená bunda. Moc dobře jsem si pamatoval, jak dlouho jsem v patnácti musel šetřit, abych si ji mohl koupit.

Zatímco jsem civěl do stropu stanu, který jsme stavěli vždy k přespání, zvažoval jsem další možnosti. Ano, třeba jí to únosci nevzali a nebo nestihli vzít, ale byla to zase malá pravděpodobnost. Z myšlenek mě vyrušilo Mikeyho silnější zachrápání a povzdechl jsem si. Ten šéf to s námi vážně neměl lehké. Mně osobně by se teda nechtělo korigovat bandu, co většinou přihlásili rodiče, aby se z jejich synů nestali flákači. Alespoň s Mikeyem to tak bylo, pokud jsem si to pamatoval správně.

Kluky a jejich soukromé plány s Tharou překvapil šéf, protože nás všechny poslal spát hned, jak jsem dostavěli stany. Dívku umístil samotnou a teď nejspíš přecházel mezi provizorními obydlími a čekal, než se poušť pohrouží do úplného ticha. A k neradosti oddílu oznámil, že až příštího dne dorazí do hlavního tábora, nechají tam Tharu, aby ji po tom únosu nechali v péči psychologů, doktorů a takových podobných.

Něco venku hlasitě žuchlo k zemi. Snad nás nenapadli? Potichu jsem slezl z postele a opatrně, povážím-li, že jsem šel po křupajícím písku, jsem se vyplížil ze stanu. Zprvu jsem šéfa na obchůzce ani nějakého nepřítele neviděl, ale pak mé oči upoutalo něco na zemi. Vydal jsem se k tomu.

A zhrozil se. Ležel tam totiž náš šéf s očima hnusně upřenýma do nenávratna, kam jednou půjdeme všichni. Na krku se mu skvěla rýha od nože a z úst mu vytékal pramínek krve. Potlačil jsem nevolnost a zatlačil mrtvému oči. Vstal jsem a rozhlédl se po jinak tichém táboře. Kdo mu to udělal?

Najednou jsem o kus dál postřehl pohyb a svaly se mi napjaly. Vyrazil jsem a za chvíli dostihl toho, co mě po očku sledoval. Sevřel jsem ho téměř pod krkem a pak trošku povolil. Spatřil jsem totiž, že to byla Thara.

,,Co tady doprdele děláš?" vypálil jsem na ni a ona na mě znovu upřela andělsky modré oči, čímž na okamžik zahnala všechny pohyby, že šéfa oddělala ona.

,,Víš, já...," začala a pak se svými plnými rty přitiskla na ty moje. Zaváhal jsem a to mě stálo další důležitý moment. Ta holka mi dala revolver pod bradu.

,,A teď tě mám," zašeptala vzrušeně a já jsem se snažil tak zrychleně nedýchat. Teď to bylo jasné, udělala to ona. A já jsem se zřejmě ocitl jako další na řadě.

,,Co chceš?" zeptal jsem se přidušeně.

,,Mýho taťku asi znáš, co?" řekla a pohodila svými blond vlasy, jako by chtěla, abych se na ně díval. ,,Víš, poslal mě, abych vás zlikvidovala. A to taky udělam. Když jste tak hloupý a podlehnete mýmu šarmu, nedá se nic dělat."

,,Tak tohle napráskam šéfovi!" křiknul někde za mými zády Mikey. Zřejmě nespal tak tvrdě, soudě podle jeho chrápání. ,,Ty jako můžeš a my ne? Vždyť..."

Thaře stačila další chvíle, kdy oddálila revolver od mé kůže a střelila s ním Mikeyho. Pak odstoupila, ale stále na mě mířila. Nejspíš chtěla, abych se podíval na její zkázu a připravil se na to, jak dopadnu sám.

Mikey to schytal přímo mezi oči. Ta rudá skvrna na jeho jinak bledé tváři vypadala naprosto nepatřičně. Přeběhl mi mráz po zádech z toho, jak rychlá ta holka mohla být. Nezkoušel jsem tak ani vymýšlet nějaké plány na záchranu. Jistě by stačil jen nepatrný špatný pohyb, co by ji ohrožoval, a odpráskla by mě taky. Což mě ale vůbec neuklidňovalo v tom, že to udělá tak jako tak.

Zrak mi znovu padl na její tetování na krku a paměť se mi osvětlila. Číslo 36 s ostnatým drátem kolem měl přece jeden mafiánský klan na bednách s pašovanými zbraněmi, které jsem viděl při svém nástupu na misi na velitelství jako jednu z ukázek toho, kolik klanů už oddíly rozprášily. Proč mi to jen nedošlo dřív?

,,Jsi dcera mafiána."

,,Chytrej kluk," poznamenala Thara a zle se usmála. Poznal jsem z toho, že tak, jak byla krásná navenek, měla zkaženou duši. ,,Ty a tvý nadřízený jsme nám pořádně zatopili a já se postarám, abyste za to všichni chcípli."

Lépe zamířila a její škleb se ještě rozšířil. ,,A teď...řekni dobrou noc."

Pozoroval jsem jako ve zpomaleném filmu letící kulku a docházelo mi, že tohle byly poslední okamžiky mého života. Dívaly se na mě oči anděla, který se dovedl smát jako ďábel, jímž ve skutečnosti byl.