Autor: Dreamer552114

Téma: Ztracený sen

Místností zaznělo slabé cinknutí. Jakmile je mlžná bytost zaznamenala, automaticky zamířila k malému stolku nedaleko od ní. Vyjímal se na něm předmět, který by si leckdo mohl snadno plést s obyčejnou lidskou knihou. Vyzařovalo z něj tlumené, měkké zelené světlo. Bytost si jej chvíli se zájmem prohlížela, poté se však naklonila a kolem předmětu se ovinula spirála mlhy. Postava od sebe odklopila dvě zelené desky a zalistovala stránkami. Tančila po nich písmena, jež by proklouzla mezi prsty každému smrtelníkovi, který by se je pokusil přečíst. Ale bytost věděla, jak na to.

Zahleděla se na místo přesně mezi dvěma listy a trpělivě vyčkávala. Přibližně po minutě písmena zpomalila a po dvou dalších se začala skládat do slov. Jakmile všechna zapadla na svá místa, svět potemněl.

...

Když se bytosti po chvíli vrátil zrak, spatřila před sebou nekonečnou bělobu. Proti své vůli se rozhlédla. Stála na útesu, pod nímž klidně plula čistá, nadýchaná peřina z mraků. Nad hlavou jí zářila obrovská zlatá koule. Postava dávno věděla, že se jedná o slunce, zdálo se jí však větší, než jak si ho pamatovala.

Spatřila, jak se po tělesu na obloze natáhla její vlastní ruka. Byla malá a ověšená růžovými náramky. Než si bytost stačila uvědomit, že se nachází v těle malé holčičky, děvče se znenadání rozběhlo. Tichou krajinu naplnil zvuk klapání bot o kamennou plochu útesu. Ten však ustal ve chvíli, kdy se dívka naposledy odrazila a skočila. Stvoření jejíma očima sledovalo, jak proráží sněhobílá oblaka a nebezpečnou rychlostí se řítí k moři smaragdově zelené trávy. K nárazu však nedošlo. Těsně nad zemí tělo dívky zpomalilo, jako by spadlo do vody. Bytost měla čas prohlédnout si pestrobarevné květiny rostoucí mezi jednotlivými stébly. Už několikrát podobné rostliny viděla a pokaždé ji překvapila jejich krása, ovšem tyto byly něčím zvláštní. Když se na ně postava z mlhy pozorně zahleděla, povšimla si, že jejich okvětní plátky mění barvy. Všechny se přelévaly z jasně žluté přes teplou oranžovou až k zářivě červené. Bytost by ten magický květinový západ slunce vydržela sledovat hodiny, ale nemohla. Než se stačila vzpamatovat, vystřelila vzhůru. Snad ještě větší rychlostí, než předtím, letěla k nebesům. Zaslechla dětský smích vycházející z vlastního hrdla, ten byl však vmžiku přerušen hukotem větru.

Podruhé pronikla skrz jemná, chladivá oblaka a zamířila přímo k nepřirozeně velkému slunci. Dětský smích se rozezněl naplno a dívka opět natáhla ruku směrem ke zdroji oslepující záře. V momentě, kdy se přiblížila, když už měla slunce téměř na dosah, všechno pohaslo.

...

Bytost se zklamaně zahleděla na rozpitá písmena. Zavřela knihu a mlžnou končetinou pohladila její hřbet. Mrzelo ji, že si dívka nebude svůj zážitek pamatovat. Nyní bylo jejím úkolem se o něj postarat.

Amets wokho, sběratel snů, se otočil k milionům knihoven plných matných různobarevných desek. Zamířil k té nejbližší, kam ukládal nejnovější přírůstky, a odložil předmět podobný knize na konec jedné poličky. Jakmile se dotkly dřeva, ztratily desky svou záři a lesk. Stal se z nich obyčejný chladný zelený kov.

Sběratel ustoupil, vkročil do dlouhé uličky mezi knihovnami a rozhlédl se. Všude kolem něj se nacházely sny, jež se dávno ztratily v myšlenkách smrtelníků. A jeho úkolem bylo si všechny ty zapomenuté sny pamatovat. Zahleděl se mezi police, na konec uličky ale nedohlédl. Dobře však věděl, že právě tam se nachází první sny, které kdy otevřel. I po tisících let si na ně vzpomínal.

Místností zaznělo slabé cinknutí. Jakmile je Amets wokho zaznamenal, automaticky zamířil k malému stolku nedaleko od něj. Vyjímal se na něm předmět, který by si leckdo mohl snadno splést s obyčejnou lidskou knihou. Vyzařovalo z něj tlumené, měkké fialové světlo. Sběratel se v duchu pousmál. Bylo na čase uložit si do paměti další ztracený sen.