Autor: Antilia

Téma: + oheň, láska, řeka

Poznámka: Někteří z vás v tom možná poznají mé básně. Původně to měl být vícedílný příběh, ale po několika marných pokusech jsem to takhle přepracovala a když jsem se tak koukala na bonusová slova, říkala jsem si, že by to šlo, že ten příběh splňuje pravidla a mohla bych ho sem dát. Ano, sice jsem ho tedy napsala trochu opačně, že nejprve vznikl a pak jsem ho přiřadila k tématům, ale snad to nikomu nebude vadit. Snad se vám bude líbit.

Plavovlasá dívka se zhluboka nadechla. Dnes se jí dostalo obrovské pocty. Bohové jí konečně umožní najít si partnera, se kterým stráví celý zbytek života. Konečně nebude muset žít v nejistotě, koho jí osud předurčil. Bude se o svou květinu starat tak dlouho, dokud nenajde toho, který vlastní jednu úplně stejnou. A pokud uvadne, tak zůstane až nadosmrti sama. I přes teplý vánek, který přinášel jarní dny, dny lásky, se zachvěla.

Na druhou stranu, občas byly chvíle, kdy si přála, aby to tak dopadlo. Aby květina uvadla a ona nemusela začít nový život s někým, koho vůbec nezná. Sice dosáhla sedmnáctého roku života, ve kterém se tento rituál prováděl, ale uvnitř byla stále dítětem. Nedokázala si představit, že se bude starat o dům, vychovávat dcery a syny, vlastně si neuměla představit, že vůbec bude mít nějaké potomky. Někdy, i když věděla, že je to špatně, si přála se o květinu nestarat. Okamžitě si za to vždy vynadala, ale té myšlenky se nikdy nezbavila.

„Připravená být služkou nějakého magora, co ti nebude sahat ani po kotníky?" zeptal se její dlouholetý kamarád. Avaley se zamračila. Věděla, že on byl proti tomuto rituálu, ale přece jen, i on si dnes najde dívku, se kterou stráví celý život. Navíc měl mnohem více času na to, uvědomit si, že se dnešní den blíží. Přece jen, byl o čtyři měsíce starší než ona a už na jeho sedmnácté narozeniny si přece musel uvědomit, že se na jaře ožení.

„Možná nebude tak špatný, jak si myslíš. Když se k tomu budeš stavět takto, budeš se svou družkou nešťastný. Přijmi nevyhnutelné."

„Není to správný," zavrčel. Potřásla hlavou nad způsobem, jakým mluvil. Takto přece boží služebníci nemluvili. Někdy nechápala, proč s ním vlastně tráví čas. Kdyby rodiče znali jeho pravou stránku, určitě by jí zakázali s ním mít cokoli společného. Naštěstí se uměl neuvěřitelně dobře přetvařovat. A jestli se bude přetvařovat i před svou budoucí dívkou, možná ho bude i milovat. „Kdybych si tak mohl utrhnout stejnou kytku jako ty. Ale hlídají, jestli nepodvádíme."

„Přestaň," napomenula ho jeho kamarádka. Samozřejmě věděla, že je do ní zamilovaný. Řekl jí to už dávno. Ještě to zkrátka nešlo. Ne, že by ho neměla ráda. Měla a moc. Jenže osudu se utéct nedalo a šance, že náhodou najdou dvě úplně stejné květiny a budou k sobě patřit, neexistovala. Společně vešli na louku. Ještě než začali hledat ony květiny, Avaley se nedokázala ovládnout. Postavila se naproti něj, vzala jeho ruce do svých a pohlédla mu do hlubokých hnědých oči. „Slíbíš mi, že stále zůstaneme přáteli?"

„To bys mi měla slíbit spíš ty, já se s tebou budu dál přátelit za každou cenu, Ley. Ale vím, že ty ne."

„Jak to myslíš?"

Pousmál se. „To brzy pochopíš." S těmito slovy dívku opustil a začal hledat nějakou květinu.

Plavovláska se do toho dala také, avšak stále přemýšlela nad jeho slovy. Proč by to měla brzy pochopit? Napadlo jí jen to, že se bojí, že se s ním nebude kamarádit, když jí to její budoucí muž zakáže, ale mohl to myslet takto? Vůbec bylo zvláštní, že něco takového řekl, protože neměl ve zvyku mluvit v hádankách.

Potřásla sama nad sebou hlavou. Nyní měla mít jiné starosti. Rychle se pomodlila k Mearthis, bohyni lásky a snažila se udržet si v hlavě její obraz, aby ji vedla při výběru květiny. Netušila, jak má taková pravá květina vypadat. Ani jak bylo možné, že zde údajně opravdu rostly všechny květiny jen pod dvojicích. Prozatím však míjela jen trávu bez jediného plevele a nebo květiny, které ji ani trochu nezaujaly. Chtěla něco výjimečného. Něco, u čeho bude vědět, že jí to přinese pravou lásku.

Jistě, mohli by zkusit s Daleminem vymyslet, jak dostat stejnou květinu i přes všudypřítomné pohledy stráží. Mohli by doufat, že když se nějak domluví, vyjde jim to. Ale boží trest by je jistě neminul. Možná si nenajde muže, ke kterému bude cítit lásku, ale zato jí po smrti čeká ráj a to je mnohem cennější. A koneckonců, možná láska, o jaké četla v knihách a slyšela ve vyprávěních, neexistovala. Možná byla jedinou správnou formou lásky ta boží.

Samozřejmě, že si pamatovala, že jednou jedinkrát něco takového cítila. Bylo to asi před dvěma lety. Leželi vedle sebe s Daleminem na lůžku, povídali se, a on se zničehonic naklonil a políbil ji. I po takové době se jí při té vzpomínce stále svíralo nitro, stále na svých cítila jeho rty. Tehdy ho odstrčila a vynadala mu, ale oba věděli, že se mezi nimi něco stalo. Že kdyby žili na jiném místě nebo v jiné době, době bezbožné, možná by to všechno mohlo dopadnout jinak. Ale nebylo by to správné. Za takové podlehnutí vášni by se jim jistě nevyhnul trest. Kdo ví, možná jim bohové po smrti neprominou ani toto, přestože Avaley toho, co se stalo, hluboce litovala. Jestli toho litoval i Dalemin, o tom pochybovala, ale třeba, až se spojí jeho duše s duší té, která k němu patřila, tak toho litovat bude. Avaley v to pevně doufala.

Náhle postřehla nějaký pohyb ve své blízkosti. Dalemin. A na rozdíl od ní už si nesl nějakou květinu v malém květináči. Jistě. On si květinu nevybíral. Vzal první, na kterou narazil. Ve tváři měl vepsaný napjatý, ale zároveň nějakým způsobem spokojený výraz. Pozvedla obočí. Naklonil se k ní. „Hledala bys pro mě bílou kytku s oranžovými okraji? Oranžovými jako oheň?"

Avaley na něj zděšeně pohlédla. Samozřejmě to, jak se k ní naklonil, neušlo pozornosti stráže. „Co si o sobě vůbec myslíš?! Jdi ode mě!" vyhrkla. Nechtěla být na něj zlá, ale udělal hroznou hloupost. Strážný už byl skoro u nich, když se Dalemin smutně odvrátil.

„Co ti řekl?" zeptal se strážný. Zatím zněl starostlivě, ale co nevidět jí řekne, že není hodna květiny. Že není hodna lásky. Dívce se do očí vtlačily slzy.

„Chtěl... chtěl podvádět," odpověděla. Věděla, že tak svého přítele dostane do velkých problémů, ale strážným se vždy musí říct pravda. „Myslí si, že mě miluje a chce, abych utrhla stejnou květinu jako on, nicméně..." Rozplakala se. Styděla se za sebe, ale nedokázala už to déle udržet. „Moc se omlouvám. Samozřejmě jsem to nepřijala, ale neměla jsem se s ním přátelit a už vůbec dopustit, aby mi něco takového navrhl a..."

„To je v pořádku," odvětil. „Viděl jsem, že jsi mu ukázala, kde je jeho místo. Ty hledej dále tu pravou květinu a on za to zaplatí." Avaley si teprve nyní uvědomila, co způsobila. Proud slz neustával.

„Nemohl byste... již se to nebude opakovat, přísahám."

Strážný si povzdechl. „Pravidla jsou pravidla, děvče. A ty by ses od něj už navždy měla držet dále." Chystal se odejít, ale v tom momentě se ozval téměř nelidský křik a rozrušené hlasy. Strážný se rozběhl k místu, odkud přicházely, a dívka naopak od něj. Každé slušně vychované děvče se na míle vyhýbalo problémům. Sice to bylo těžké, opravdu ji zajímalo, co se stalo, ale jak říkal strážný, pravidla jsou pravidla. Mohla by se dostat do nebezpečí

Na okraji louky se však přece jen zastavila a otočila. A náhle spolu s dalšími, kteří takto utekli, viděla, co se stalo. Téměř čtvrtinu louky zachvátil oheň. Za co je bohové trestali? Vždyť dělali všechno správně! Padla na kolena a začala se modlit k bohovi deště, aby je zachránil. Modlila se i k dalším, aby jim odpustili. Ale oheň byl i přes veškeré snahy ho uhasit nenasytný a stále se šířil. Ničil jedno z nejposvátnějších míst a oni proti tomu nic nezmohli. Plavovláska se znovu rozplakala. Ani si nestihla vybrat žádnou květinu. Proč byl svět tak krutý?

Náhle jí však došlo něco mnohem závažnějšího. Dalemin. Dalemin tam někde zůstal. Zůstal možná někde v těch plamenech. Nepřemýšlela nad důsledky a nad tím, že by neměla. Toto byla výjimečná situace. Zoufale volala jeho jméno a doufala, že se nepotká s žádným plamenem. Ostatní křičeli, ať se vrátí, ale ona nemohla ztratit svého jediného přítele. Prostě nemohla. Náhle ji někdo popadl za ruku. Byl to on.

„Dale!" vykřikla překvapeně.

„Musíme pryč!" odvětil a táhl jí pryč od té katastrofy.

„Počkej!"" vzpomněla si dívka náhle. „Nemám květinu!"

„Na kytku kašli! Jsou mnohem důležitější věci! Tak pojď!" Oheň se za nimi plazil jako smrtící had. Avaley úpěnlivě prosila bohy, ať to ukončí. Takto její velký den neměl dopadnout. I přes paniku si všimla, že ani Dalemin nemá květinu.

„Květináč! Nemáš..." vykřikla a zastavila.

„Spadl mi do ohně. To není důležité!" odpověděl táhl jí dále. Překročili hranici louky. Oheň se však stále šířil. Začal je dohánět oblak dusivého kouře. „Musíme za řeku!" křičel její přítel a vzápětí se rozkašlal. Avaley už neměla sílu mu odporovat.

Táhl ji úzkými uličkami, až doběhli k širokému potoku, který je měl před ohněm zachránit. Dalemin se konečně zastavil. Přes úzkou kládu nemohl běžet, pokud nechtěl spadnout. Trochu napjatě se na dívku usmál. „Pamatuješ, jak jsme si tady hrávali jako děti?"

„Proč mi to teď povídáš?" Ohlédla se za sebe, jak daleko je oheň.

„Vždycky jsem se bál přes tu kládu jít. A bojím se i teď." Plavovláska pochopila.

„Mám na tebe opět mluvit, abys to přešel, viď?" Dalemin přikývl. Avelyn zaváhala. Vždy mu vyprávěla něco hezkého, ale jak mohla vyprávět něco hezkého, když se stala ta katastrofa? Ponořila se proto do vzpomínek z dětství.

„Pamatuješ si, jak jsi chtěl mít vlastní farmu? Říkal jsi, že bychom spolu chovali krávy, hodně krav, protože je oba máme rádi." Dalemin vstoupil na kládu. „Že bys je celé dny hlídal, dojil, že bychom leželi na zelené trávě pod teplým sluncem, že bychom váleli sudy, jako jsme to vždy dělávali na statku mého dědečka a..." Náhle už zkrátka nemohla pokračovat. Dalemin naštěstí nespadl, když její hlas utichl, ale věděla, že chce, aby mluvila dále. Ale nešlo to. Proč se ta krásná představa nikdy nemohla stát skutečností?

Zhluboka se nadechla. Věděla proč. Moc dobře to věděla. Ale záleželo na tom, když teď louka shořela? „Říkal jsi, že bychom se vzali, ale že by to nebyla žádná velká svatba, na které si některá děvčata tak potrpí. Že bychom svolali jen naše nejbližší." Měla chuť mu vynadat, jak byl naivní. Takto to zkrátka nefungovalo. Ale nemohla, věděla, že mu musí říkat něco hezkého, že jedině tak mu pomůže. Náhle už však neměla slov. Nedokázala už více tu myšlenku rozvíjet. Bolelo to. Dalimen byl ovšem už na druhé straně klády. Trochu nejistě se na ni usmál.

„A teď ty!" zakřičel. Avaley přikývla a stoupla na dřevo. Kdyby se oheň dostal až sem, jistě by kládu rychle pohltil. Proto postupovala rychle, ale zároveň dost obezřetně, aby nespadla. Přišlo jí, že je kláda klouzavější, než si pamatovala, ale možná po ní jen dlouho nešla. Dalemin na druhém konci něco dělal v podřepu, otočený k ní zády, možná si zavazoval tkaničku. Na konci málem neudržela rovnováhu, ale její přítel ji levou rukou zachytil. Když stoupla na pevnou zem, oddechla si. Dalimen ji pustil a zvláštně na ni pohlédl. Jako by se něčeho bál.

„Dokázali jsme to," usmála se dívka.

Opatrně přikývl. „Dokázali." Poté přestal schovávat pravou ruku za zády. Něco vyhodil. Zářilo to. A když to dopadlo na kládu, celý vmžiku vzplála. Avaley od svého přítele vyděšeně ucouvla.

„Proč... proč jsi to udělal?"

„Aby bylo těžší nás pronásledovat, až to zjistí."

„Nás? Co zjistí?" Byly to ovšem zbytečné otázky, začínalo jí to pomalu docházet.

„Oranžová jako oheň," zašeptal. „Doufal jsem, že to podle toho pochopíš."

Avaley se od něj ještě více vzdálila. „Ale... jak?"

„Polil jsem všechno olejem. Tu louku, kládu, všechno. Teda, ne sám, ale byl to můj nápad. A můj květináč mi do ohně nespadl, upustil jsem ho tam." Povzdechl si. „Je to celé nesmysl, Ley. Ať už ty květiny vytvořili bohové nebo si někdo dal práci a takhle je vysadil, tak prostě nepotřebuju, aby mi někdo říkal, koho miluju. Já už to dávno vím. A nechtěl jsem, aby kvůli tomuhle nesmysli přišli i další lidé o možnost být s tím, koho mají doopravdy rádi."

Avaley si to celé promítala v hlavě. Byl to on. On zapálil louku. Zapálil ji, aby mohl být s Avaley. A chtěl, aby i ostatní lidé mohli být s tím, koho milují. Na malý okamžik ho za to obdivovala. Přece jen, mnoha lidem tím jistě zlepšil život. Ale pak si uvědomila, co udělal. Naštval bohy. Vyrazil přímo proti pravidlům a nejspíš čekal, že se k němu přidá. V tom ji utvrdilo, když k ní udělal několik kroků. Zamračil se.

„Budu doufat, že mi to všechno jednou odpustíš. Neboj se, nemyslím si, že teď budeme spolu, chápu, že tě to muselo fakt naštvat, ale... já jsem to musel udělat."

Nemohla se na jediný pohyb. Na jediné slovo. Vždy věděla, že není jako ostatní a že se spoustou věcí nesouhlasí. Nesnášela to na něm, snažila se, aby takový přestal být, ale na druhou stranu na něm tu stránku měla svým zvráceným způsobem ráda. Nikdy by nečekala, že se odhodlá k něčemu tak velkému, že zničí posvátné místo, ale možná jako jediný člověk na světě věděla, že k tomu vždy měl velmi silné předpoklady.

„Mohla jsi mě kdykoli nahlásit, kdykoli jsi mě mohla dostat pod zámek a možná by mě i popravili a ty bys měla klid. Věděla jsi všechno, věděla jsi, že nejsem jako ostatní. Ale ty jsi to nikdy neudělala," promluvil a přiblížil se ještě o jeden krok.

„Mám tě ráda," vysvětlila a sklopila zrak.

„I přes tohle? Nebo právě proto?" Dívka zrudla. On to věděl. Věděl, že jí jeho názory ve skutečnosti nevadí, nebo ji minimálně alespoň fascinují.

„Ano, Dale, ale to neznamená, že se nezlobím. Toto jsi zkrátka neměl udělat."

„Já vím. Hele... asi přijdou na to, že jsem to byl já. Dřív nebo později určitě. Takže teď musím odejít někam hodně daleko. Ale v tom zmatku si asi nevšimli, že jsi sem běžela se mnou. A dokud si tě nevšimnou, nebudou si tě s tím spojovat. Asi se tě zeptají, jestli o tom něco víš, ale můžeš lehko předstírat, že ne. Takže se můžeš vrátit zpátky. A my se asi... asi se musíme rozloučit."

Dívka ho pevně objala. „Ale vrátíš se sem někdy, viď že ano? Časem zapomenou a..."

„Oba víme, že nezapomenou nikdy. Sbohem." Vtiskl jí jemný polibek na ústa. Poté se odvrátil, ale v tom okamžiku se z druhého břehu ozvaly hlasy.

„Tady! Tady jsou!" zakřičel jeden ze strážných. Dívka rychle zvažovala své možnosti. Možná by se z toho příšvihu ještě nějak dokázala dostat. Mohla by všechno svést na Dalemina, obvinit ho, jak hrozně ji oklamal a možná by jí uvěřili, že o tom ani nevěděla. Ale lež byla také porušením pravidel, a ona si uvědomila, že už takto pokračovat nemůže. Chtěla být alespoň jednou v životě volná.

„Poběž," pobídla proto svého přítele a společně utíkali pryč od toho jediného, co kdy znali. Jejich dosavadní život, stejně jako louka plná lživých květin lásky, lehl v plamenech.