Autor: Shadowofghosts

Téma: Člověče, nezlob se

Už se mi to stalo zase. Úplně jsem vypěnil a ničil všechno kolem sebe. Ale tentokrát se to neobešlo bez následků.

Měl by ses víc snažit, pomyslel jsem si a pohlédl na hromadu plyšáků, která jako barikáda blokovala okno v mém nemocničním pokoji. Všiml jsem si několika medvědů držících pestrobarevná přání s nápisy jako: Chybíš nám a Brzy se uzdrav. Netušil jsem, kdo jakého z nich přinesl, jestli to byli rodiče, nebo přátelé, nebo úplně někdo jiný, ale byl jsem rád, že nade mnou ještě nezlomili hůl. Avšak přestože tam těch chlupatých věcí leželo tolik, nemohl jsem se zbavit pocitu, že jeden z nich chybí.

Clarice.

Zuřivě jsem znovu přepočítal plyšáky. Ne, ani jeden z nich neodpovídal tomu, co by přinesla ona. Nejspíš byla pořád naštvaná. Nedivil jsem se. Vždyť ten můj malý výbuch ji ovlivnil ze všech lidí nejvíc.

Býval bych vstal, abych se na ta neživá zvířátka podíval ještě zblízka, ale celé tělo jsem měl pořád opuchlé. Víc než člověka jsem teď připomínal přerostlou koblihu.

A to jsem na ty hloupé včely ani neměl alergii. Přesto však tak velká dávka apitoxinu způsobila, že mě museli převést do nemocnice, v níž mě navštěvoval snad každý až na jediného člověka, kterého jsem si tak moc přál vidět.

Nebudu lhát, po návalech vzteku jsem se často utápěl v lítosti a úzkostech, ale teď jsem se cítil daleko hůř. Měl jsem pocit, jako by mě zevnitř trhalo nějaké monstrum. Sedělo na mém srdci a čekalo, jakou hloupost zase provedu, aby mě mohlo ničit.

Zavřel jsem oči a snažil se tu bolest potlačit. Ale nejspíš jsem sám proti sobě neměl nejmenší šanci.

Pak jsem za dveřmi uslyšel nějaké hlasy. Nedokázal jsem sice rozeznat přesná slova, ale poměrně brzy mi došlo, že se baví o mně. Pokusil jsem se zklidnit svůj dech, abych zjistil více, ale nebylo třeba. Dveře se totiž otevřely.

Zpočátku jsem se lekl tak moc, že jsem se málem rukou praštil o bílý stolek, co jsem měl vedle lůžka. Stála v nich ona. A vůbec nebyla naštvaná – usmívala se. Krátké, rozcuchané rezavé vlasy měla smotané v drobném culíku. Ostře kontrastovaly s bledou pletí plnou pih a modrýma, zářivýma očima.

„Ahoj, Nandy!" pozdravila mě zvesela a přitáhla si k mé posteli jednu ze starých židlí, „Tohle jsem ti přinesla."

Zamávala mi před obličejem velkým žluto-hnědým plyšákem. Byl ve tvaru ďábelsky se šklebící včely. 

Nemohl jsem potlačit úsměv. Vždycky byla trochu sarkastická.

Přešla k ostatním plyšákům a začala je přeskládávat podle barev a velikostí. Jakmile byla se svým dílem docela spokojená, položila doprostřed nich včelu a otočila se zpět ke mně.

„A co úl?" zeptal jsem se provinile.

Pokrčila rameny. „Královna matka ten tvůj útok přežila a děda říkal, že se většina včel vrátila zpátky. Navíc jsi rozkopal jen jeden úl, ostatní jsou v pořádku, ale..." přerušila se. Její pozornost si teď vysloužila skříň s hrami, které sem někdo dal, aby se pacienti nenudili. Nejspíš se to ale nesetkalo s úspěchem, jelikož jsem na nich i přes značnou vzdálenost rozeznal tlustou vrstvu prachu.

„Měl bych se dát na léčení," doplnil jsem ji.

„To jsem neřekla," řekla naoko ublíženě, „prostě bys měl trénovat. To IED ti už přerůstá přes hlavu."

Docela jsem se divil, že to vytáhla. Většinou se o mých problémech nezmiňovala a už vůbec je nenazývala odborným názvoslovím. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep.

„Clarice, sama dobře víš, že to není explozivní porucha. Doktor přece říkal, že jsou to jen drobné záchvaty vzteku," zvýšil jsem hlas, až mírně nadskočila. V očích měla strach. Úplně stejný, jaký měla, když mě píchla jedna včela z jejich včelína a já roztřískal celý úl.

Musel jsem si dát ruce v pěst, abych znovu nevybouchl.

Zavrtěla posmutněle hlavou a vytáhla ze skříně jednu ze zaprášených krabic. „Myslíš toho psychiatra. Stejného, co ve svém volném čase šermuje a má povolení na zbraň. Nepřijde ti, že má ty hranice trochu posunuté?"

Sklopil jsem zrak, ale neodpověděl. Jako vždy měla pravdu.

Tiše ke mně přišla a posadila se. Krabici položila na mou postel a smetla z ní prach, který ve vzduchu vytvořil šedivý vír. Bylo ho tak moc, že jsme se oba rozkašlali. Když jsme se teď podívali na víko, mohli jsme konečně rozeznat narůžovělý nápis.

„Člověče, nezlob se!" skoro vypískla, „To je trochu ironické, nemyslíš?"

Na tváři jí opět naskočil úsměv. Dávno jsem už nehrál společenské hry, takže jsem její nadšení nesdílel. Jen jsem potichu něco zabručel.

„No tak, dlouho jsem to nehrála," přemlouvala mě, „a navíc si u toho můžeš potrénovat sebeovládání, až prohraješ."

Zabránil jsem nutkání usmát se a otevřel krabici. Clarice si spokojeně odfrkla.

Hrací deska uvnitř byla už dost stará. Rohy měla zakulacené a ošoupané a plochu s domečky dost vybledlou. Figurky a kostka na tom taky nebyly nejlíp. Byly sice dřevěné, ale barva na nich se pomalu loupala. Pokud by ale přece jen potencionálního hráče nic z toho neodradilo, byl uprostřed pro jistotu ještě vzkaz, který tam někdo asi před hodně dlouho dobou načmáral.

Hrajte pouze v rukavicích.

Musím přiznat, že mě to trochu vyděsilo. Dost dlouho jsem přemýšlel, kdo před námi tu hru hrál, že tam napsal něco takového. Neměl lepru? Nebo snad mor? Úplně jsem se přitom otřásl, pak jsem si ale uvědomil, že to by tu ta hra pravděpodobně neležela.

„Vážně to chceš hrát?" nadzvedl jsem levé obočí a tázavě se otočil ke Clarice, kterou to ale vůbec nevyvedlo z míry.

„Více než před tím," mrkla na mě, sebrala modré figurky a dala je na svoje čtyři startovní pole. Povzdechl jsem si a udělal to samé s červenými. Zelené a žluté jsme položili na stůl.

Chvíli jsem se zamyslel nad tím, jestli bych si přece jen neměl vzít rukavice, ale Clarice do mě nedočkavě strčila a já vlastně ani žádné rukavice neměl.

Vzal jsem tedy do ruky kostku a hodil. Na dřevené, zbroušené ploše se objevilo číslo šest.

Rád bych řekl, že jsem měl štěstí, když jsem hned prvním tahem mohl vstoupit do hry.

To by se ale nesmělo stát to, co se stalo potom.

Zamotala se mi hlava a ozval se v ní strašlivý pískot. V žaludku mě šimralo tisíce motýlů. Nejdřív jsem měl pocit, že snad vyvrátím snídani, ale za chvíli byl nahrazen podivnou vnitřní prázdnotou, jako bych se propadal do bezedné propasti. Ani vykřiknout jsem nemohl. Pokaždé, když jsem se o to pokusil, mi jakási podivná síla zacpala krk. Svět okolo mě byl zářivější, bělejší a rozmazanější s každou sekundou. Nemocniční pokoj byl čím dál tím větší a za chvíli jsem si připadal jako malá myš. A moje pleť chytila zářivě červenou barvu. 

Kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu, protože když jsem se pak probral, ocitl jsem se na hrací desce jako jedna z figurek. Ta, která se teď měla vydat na cestu k domečku.

Stál jsem tedy zmenšený na červeném kruhu, a když jsem pohlédl před sebe, byly tam kruhy další, ale bílé. Byl jsem součástí hry.

Zoufale jsem otočil hlavou směrem ke Clariciným figurkám a doufal jsem, že tam nebude. Ale ona tam stála, zatím v bezpečí startovních polí. Její bledá pleť se změnila v modrou a i vlasy měla azurové.

Když si mě všimla, prudce na mě zamávala a něco zakřičela. Co to bylo, jsem ale neslyšel, jelikož se odevšad rozlehl hluboký, kovový hlas.

„Hoďte kostkou!" vyzval mě a já pohlédl do pravé ruky, ve které jsem stále svíral malou krychličku. Neměl jsem ale nejmenší chuť s ní cokoliv dělat. Chtěl jsem se jen dostat ke Clarice. Pokusil jsem se rozeběhnout, ale červené pole mě nechtělo pustit za svoje hranice. Bylo to, jako bych měl nohy zalité v betonu.

„Hoďte kostkou!" zopakoval hlas, zatímco jsem se snažil z pole vší silou dostat. Ale byl to beznadějný boj. Hra mě nechtěla pustit.

Rozhodl jsem se tedy, že přistoupím na její pravidla, a pustil jsem kostku k zemi. Několikrát se na ní odrazila a pak ukázala číslo čtyři.

Na čele jsem ucítil několik kapiček potu, když mě jakási neviditelná sílá posunula o čtyři pole dál. Byl jsem v pasti.

V mém životě by právě v tuto chvíli přišel čas na to, abych se naštval a začal vším okolo sebe házet. Ale tady nic nebylo. Jen plocha, figurky a my dva.

Věděl jsem, že je teď na řadě Clarice. Všiml jsem si, jak se drží za uši. Ten hlas k ní nejspíš promlouval stejně, jako předtím promlouval ke mně. Stála na svém modrém poli a zírala někam před sebe do prázdna. Pak to vzdala a hodila kostkou. Za chvíli už stála na startu a posunovala se o dvě pole.

Bylo mi jasné, že pokud na ni chci promluvit, musím to udělat, když jsem na řadě, aby mě slyšela. Doufal jsem, že to pochopí a až bude na tahu ona, odpoví mi.

„Musíme se odtud nějak dostat. Ta hra nás sama nepustí, takže ji asi budeme muset dohrát," zakřičel jsem co nejhlasitěji, hodil a posunul se.

Clarice na mě kývla, jakože mi rozumí, a pokračovala.

A já pokračoval s ní.

Měl jsem poměrně štěstí na velká čísla, takže jsem se k domečku blížil docela rychle. Problémem ale bylo, že jsem čím dál tím více doháněl Clarice, kterou jsem tím způsobem mohl ze hry vyřadit, a jelikož jsem nevěděl, co by se s ní v tom případě stalo, modlil jsem se, aby mi utekla. Avšak nestalo se tak a za chvíli jsem byl jen šest polí od ní.

Rychle pochopila, nad čím přemýšlím a smutně se na mě usmála.

„To je dobré, Nandy," řekla, „když mě vyřadíš, půjdu jen na pole se startem."

Můj dech se zrychloval. Kdybych neměl tak ztuhlé nohy, přiskočil bych k ní a objal ji. Ale takhle jsem mohl udělat jen jednu věc.

Ruce se mi třásly a přinutit je, aby kostkou hodily, bylo obtížnější chytit vlaštovku.

Když se kostka kutálela po zemi, neměl jsem jiného přání, než aby padlo něco jiného než šestka.

Bohužel, i když si něco občas přejete celým svým srdcem, stává se, že dojte k přesnému opaku. A právě tato chvíle toho byla důkazem.

Neviditelná síla mi Clarice sebrala přímo před nosem. Odtáhla ji zpět k čtyřem polím mimo hlavní plochu, jako kdyby nic nevážila.

„Ne!" vykřikl jsem zoufale a natáhl k ní ruce, ale síla ji měla plně ve své moci.Clarice se i přes to všechno pořád laskavě usmívala.

Věděl jsem sice, že se ke mně za chvíli připojí, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že je něco špatně.

„Hoďte kostkou!"

Díky mému prodlévání opět zazněl ten příšerný, umělý hlas. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se zamknout veškeré své emoce uvnitř sebe. Tohle byl ten nejtěžší test sebeovládání, jaký jsem kdy zažil.

Mrštil jsem kostkou o zem a znovu se posunul o několik polí. Už mi jich ke zdolání hry nechybělo moc.

Pokračovali jsme.

Clarice se po několika tazích taky vrátila do hry. Tou dobou mi už ale zbýval se štěstím jeden hod.

Zmáčkl jsem krychli v dlani, zavřel oči a pustil ji.

Na výsledek jsem sice čekal jen několik sekund, připadalo mi to ale jako celé hodiny. V hlavě se mi opět rozezněl mocný hlas. Tentokrát ale říkal něco jiného.

„Gratuluji k vítězství."

Když jsem oči znovu otevřel, seděl jsem zpět na lůžku v nemocničním pokoji a Člověče, nezlob se leželo otevřené přede mnou. Clarice se ale do normální velikosti nevrátila. 

Cítil jsem, jak mi žilami proudí všechen ten vztek, co jsem během hry držel v sobě. Srdce mi bušilo jako splašené. Z očí mi v pramenech vytékaly slané slzy, já je polykal a držel ruce v pěst, aby mě náhodou nenapadlo hrací plochu roztřískat. Musel jsem uvažovat klidně. Clarice tam pořád někde byla.

Přimhouřil jsem oči a rozeznal ji místo jedné z modrých figurek. Avšak vůbec se nehýbala.

A pak mě to konečně napadlo. Nemohla se do domečku dostat, protože hru nemohla dohrát. Neměla totiž s kým hrát.

Celého mého těla se zmocnila panika. Chtěl jsem ji zpátky – okamžitě. Ale když jsem ji zkusil z plochy sundat, byla na ní jako přilepená. Kouzlo pořád fungovalo. Naštěstí jsem dostal i jiný nápad.

Vzal jsem ze stolku žluté figurky a rukou omotanou v prostěradle jsem je přemístil na hru. Stejnou rukou jsem i hodil kostkou.

Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že můj předpoklad byl správný. To hry jsem se nevrátil. Pohnul jsem vpřed žlutou figurkou a Claricina modrá se poté pohnula taky.

O několik minut později se objevila na židli. Živá, v normální velikosti a barvě. Po tvářích jí stejně jako mně stékaly slzy. Objala mě a já věděl, že tohle bylo to poslední Člověče, které jsem kdy hrál. Navždy.

Přesto jsem pořád měl pocit, že uvnitř mě něco chybí. 

když jsem pak po několika měsících zjistil, že mé explozivní nálady zcela zmizely, nevěděl jsem, jestli mám toho, že jsme hru vytáhli, vůbec litovat.