Spalující horko oba dobrodruhy rychle vysiluje, takže si musí každou půl hodinu dát přestávku, napít se a pak pokračovat. Pot z nich teče proudem, přes slepené vlasy na čele a v očích skoro nevidí, ale i tak jdou dál k chrámu. Rodičům namluvili, že si půjdou zaběhat, takže sklidili sérii překvapených pohledů, ale jinak jim v tom nikdo nebránil.

„Kdy už tam budeme?" zaúpí vyčerpaně Mia a svalí se do nejbližšího keře. Zrychleně dýchá a cítí čůrky potu tekoucí po jejích zádech.

„No mě se neptej, já sem nechtěl," odsekne Joel a znaveně si lehá vedle ní. Vyrazili před třemi hodinami, jsou teprve v polovině cesty, ale i tak jsou úplně vyřízení.

„Musíme jít dál, přece tu neumřem, když za sebou máme sotva půlku, no ne snad?"

„Hmm, fajn, ale za chvíli bude další zastávka. Jinak umřu hlady." S těmito slovy se oba zvedají, naposledy pijí ze svých, nyní už tenkých, zásob vody a vyrážejí dál. Mají pocit, jako by krajina kolem nich byla pořád stejná a neměnná, stále jen křoví, písek a sem tam nějaká osamělá palma. Sil jim ubývá velmi rychle, takže ani ne po dvaceti minutách chůze se Joel musí opřít o strom, jinak by zřejmě skončil na zemi, a vytahuje svoje jediné jídlo: banán. Také jeho kamarádka se zády opře o kmen a zhluboka dýchá.

„Hele, když půjdem pořád touhle rychlostí, tak se vůbec nikam nedostanem. Co takhle dát další pauzu až za... hoďku?"

„Jsi normální?!" vykřikne Joel a neveřícně se na ni dívá. „Vždyť tohle se prostě nedá! Hodina chůze v kuse v tomhle děsným pařáku... to, to nejde," supí vzteky a naštvaně rozhazuje rukama kolem sebe.

„Klidni se, byl to jenom návrh. Takhle nám to bude trvat ještě dvacet let," utrousí drze Mia. Joel však musí uznat, že má pravdu: jdou strašně pomalu.

Kamarádi se tedy vzchopí, napijí se a znovu se rozejdou směrem k chrámu. Po úmorných třech hodinách chůze a dvou přestávkách polomrtví dorážejí k velkým kamenným dveřím, na nichž jsou vytesány ryby a mořské panny. Joel na dveře opatrně zatlačí, kámen se s hlasitým skřípěním, jak dře opodlahu, posune a oba mohou vejít dovnitř.

V chrámu je příjemný chlad a oba konečně vydechnou, když na ně nesvítí slunce. Na zdech jsou vyobrazeny další mořské panny, barvy už jsou ale vybledlé a někde je i opadaná omítka, dále jsou někde k vidění krabi, mořští hadi, chaluhy, řasy, žraloci či delfíni. A přímo naproti dveřím je nejskvostněji vyzdobená zeď. Je na ní sám Vládce moří v celé své kráse: bledá pleť z dlouhého pobytu pod vodou, po ramena dlouhé hnědé vlasy, na některých místech zšedlé stářím, děsivě bledé modré oči a skvostný zelený šat.

„Takže... co teď?" ptá se opatrně Joel, jako by snad i ty stěny měly uši.

„No teď si tady sedni a počkej, já jdu najít někoho, kdo by nám moh' pomoct," šeptne dívka a odchází. Míří k jedinému „vybavení" celého chrámu: velké soše Vládce, u níž sedí postarší muž.

„Promiňte... mohla bych se zeptat, jak se dá mluvit s Vládcem?" Muž se na ni otočí, pokýve hlavou a ukážena sochu. Mia z toho vyrozumí, že si má promluvit se sochou. Jakmile se před ni postaví, má pocit, jako by tu s ní byla úplně sama. Nadechne se a náhle zišťuje, že vůbec neví, co říct.

„T-takže, pane, vládče, chtěla bych... vás poprosit, jestli.. byste nebyl tak laskav a... nemohl požehnat mně a mému kamarádovi... a dovolit nám, abychom mohli vejít do vašeho království." Když dořekne své požadavky, připadá si poněkud trapně. Náhle jí dohází, že ji celou dobu poslouchal ten muž, ale když se otočí, nikoho nevidí. Že by odešel? pomyslí si. Náhle se celým chrámem rozezní hromový hlas, takže se dívka přikrčí a přeje si, aby tu s ní byl i Joel.

„Takže ty, obyčejná smrtelnice, chceš, abych tebe a tvého přítele vpustil do svého království a požehnal vám?"

„Ehm... ano... vládče," zamumlá poníženě Mia v odpověď, protože jí náhle dochází, jak nelogicky to zní. A pak přichází ta nejhorší otázka ze všech: „A proč bych to měl udělat?" Tato otázka sebere Mie vítr z plachet a definitivně ji ujišťuje, že tohle byl hodně špatný nápad. Pak se ale naposledy sebere a prohlásí:

„Protože mi Hlubina vzala sestru. A já jí chci najít." Ticho, které potom zavládne, je mučivé, protože může znamenat cokoliv. Třeba mě teď zabije, napadá Miu.

„Nikdy za mnou nikdo nepřišel s podobným požadavkem, i když si Hlubina bere tolik dětí... nikdo neměl tu odvahu se přede mne postavit. Inu dobrá, pustím vás. Ale pod jednou podmínkou."

„A ta je?" ptá se vyděšeně dívka a všímá si, že Joel se k ní blíží, očividně ale netuší co se děje.

„S kým tu sakra mluvíš?"

„Pst, neruš," napomene ho Mia a čeká, co jí Vládce řekne.

„Podmínkou je, že až budete na konci vaší cesty, jeden z vaší družiny, je mi jedno kdo, se bude muset obětovat na důkaz úcty ke mně a mému království." Dívka sebou trhne a zamyslí se. Vážně jí za to sestra stojí? Ale odpoveď už zná, a proto roztřeseně přikývne na znamení souhlasu. Socha se náhle dá do pohybu, odsune se kousek stranou, až je vidět vodní hladina ukrývající se pod jejím podstavcem.

„Račte vtoupit. Máte mé požehnání," oznámí jim hlas a poté je už naprosté ticho. Mia se podívá na Joela, který nechápe, co se tu právě stalo, popadne ho za ruku a ukáže na vodní hladinu.

„Jdeme najít mou sestru." A s těmito slovy vleze dovnitř a ponoří se.

Wohou, další kapitola a dokonce i v normálnim časovým rozmezí, můžete mi zatleskat. :D Jako vžycky: názory můžete psát do komentářů. A bacha, teď už se začne něco dít. A začnou umírat postavy! :D

Petr