Joel jen nevěřícně zírá na díru v zemi a snaží se pochopit, co se stalo za tu dobu, kdy stál u dveří obdivoval malby na zdi, ale marně, nic mu nedává smysl. Přišel, slyšel Miu něco říkat a pak se najednou pohnula socha – tak to je pro něj.

Po jeho kamarádce nebylo ani stopy, dokonce se na hladině nebjevily bublinky, které by značily, že tam někde je. Pochybovačně se na vodu podívá a nakonec s povzdychnutím dochází k závěru, že je to sice šílenost, ale nemůže tu zůstat sám. V horším případě se utopím, pomyslí si a skáče do vody.

Bojí se, aby kousek pod hladinou nebyl nějaký kámen a on si něj náhodou nerozbil hlavu, naštěstí tam ale žádný není. Joel na krátký moment otevírá oči a očekává, že ho začnou pálit v důsledku slanosti vody, ale kupodivu se tak nestane. Vše je zbarvené do tmavě modré a kolem něj plave spousta ryb. Najednou si všímá Mii, jak plave kousek od něj. Dívka si jej ale nevšímá a místo toho pozoruje všemožné rybky, co jsou okolo její hlavy. Nakonec si chlapce všimne a ten jí ukaže palec nahoru a trochu se usměje.

Poté jej však začíná bolet na prsou, zaléhá mu v uších a on poznává, že se musí nadechnout. Rychle se podívá nahoru, kde ještě před chvílí byl otvor, kterým se sem oba dostali, teď se tam však nenachází. Joel pomalu propadá panice, když náhle cítí, jak se něco dotýká jeho ramene. Je to Mia a pobaveně jej pozoruje.

„Nadechni se, nebo ti za chvíli vybouchne hlava," utrousí a zasměje se.

„Tak počkat..." mumlá Joel a náhle zjišťuje, že opravdu může dýchat pod vodou a od úst mu jdou malinkaté bublinky. „Co se to tam vlastně stalo? Nějak mi to... nedává smysl, abych pravdu řek'."

„Zkráceně jsem si pokecala s Vládcem moří, dostali jsme jeho požehnání a teď jdeme najít ségru."

„Uvědomuješ si, že naši si myslí, že jsme šli běhat?" uzemní její nadšení Joel. Mia se zarazí, protože do této doby ji to nenapadlo. Ups, nějak to vysvětlíme, pomyslí si a pokrčí rameny. „To se okecá."

„Okecá? Jako fakt? Můžeš mi vysvětlit jak chceš tohle ok-" chlapcův proslov je náhle ukončen. Mia netuší proč a očekává, že její kamarád bude pokračovat, tak se ale nestane. Nad nimi propluje jakýsi stín a pak si na poslední chvíli všímá obroské zubaté tlamy, jak prosviští těsně kolem jejího těla. „Žralok," hlesne Joel a zbledne. Velké tělo paryby se hbitě otáčí a míří směrem k plavcům. Mia se vzpamatuje jako první, popadne Joela za ruku a snaží se plavat pryč. Proti žralokovi ale nemají šanci, je rychlý, hbitý a uzpůsobený k pohybu ve vodě.

Musíme rychleji, probleskne jí hlavou, ale ví, že je to nemožné. Už takhle plavou rychleji než kdy dřív a zvíře se i tak blíží strašně rychle. Vidí, jak se blýskají jeho zuby a už se připravuje na palčivou bolest, ale nic nepřichází. Místo toho cítí, jak jí kamarádova dlaň vyklouzla z ruky a zděšeně se dívá na místo, kde ještě před chvílí plaval. Joel je asi tři metry pod ní a okolo něj začíná rudnout voda. To ne, dochází Mie a snaží se k němu doplavat, Joel však mává, ať odplave pryč a nechá ho tam, kde je. V jeho očích je vidět obrovská bolest a ona si všímá, že mu chybí kus nohy zhruba do poloviny nártu. Udělá se jí zle z cárů masa visících na zbytku kůže a bílé vyčuhující kosti.

„Plav pryč!" zakřičí Joel.

O minutu později znovu připlave žralok a tahá jej někam hluboko pod vodu. Mia se otáčí a plave pryč. Ví, že by mu měla pomoct nebo se o to alespoň pokusit, ale pud sebezáchovy je silnější, takže se snaží zmizet co nejrychleji.

Její slzy se mísí se slanou vodou a široko daleko nevidí žádnou rybu či jiného mořského tvora, jako by v té vodě snad byla úplně sama. Temná voda všude kolem, nikde žádný náznak živých potvor. Vlastně je tam někde ten žralok, dochází jí, a i když je ve vodě, tak se naplno rozbrečí při vzpomínce na Joela, který tam někde bojuje o život. Možná už dobojoval.

Myšlenka ji udeří jako ledová dýka přímo do srdce a ona si uvědomuje, jak malá je šance, že Joel přežil. Přišla jsem o kamaráda, nikde nikdo a snažím se najít svou už pravděpodobně mrtvou sestru, výborně, přemítá v hlavě a nakonec se s brekem otáčí zády k místu, kde naposledy viděla nejlepšího kamaráda a plave vpřed s touhou najít alespoň posledního člověka, který tady pro ni v téhle hloupé velké louži něco znamená: svou sestru.

Druhá kapitola za den má jednoduché vysvětlení: mám čas a zjistil jsem, že jsem lehce ve skluzu, protože musím do prvního září mít osm kapitol a já měl teprve čtyři, ups.. :D

A pozor! Máme pryč první postavu! Akorát vám neřeknu jestli napořád nebo jen dočasně. :D Tákže se můžete v komentech pochlubit s názorem. ;)